Michal Pavlíček: Chci zas trochu hledat
6.2.2007 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
fotogalerie
Michal Pavlíček zažil roztodivný rok. Na jedné straně posluchači Radia Beat svými hlasy rozhodli o jeho vstupu do takzvané Beatové síně slávy, což tento fenomenální kytarista a skladatel oslavil koncertem v pražské Sazka Areně, na němž ho kromě speciálně sestavené rockové kapely doprovázel Symfonický orchestr Českého rozhlasu a kde písně z rozličných fází Pavlíčkova muzikantského života zpívali jeho různí pěvečtí kolegové a kolegyně. DVD se záznamem tohoto zcela výjimečného vystoupení nedávno dosáhlo prodejní hranice pro udělení platinové desky... Zároveň absolvoval řadu úspěšných koncertů s obnoveným sdružením BSP nebo se zpěvačkou Monikou Načevou – a na straně druhé byl za poněkud dramatických okolností “odejit” ze skupiny Pražský výběr, s níž byl zdánlivě nerozlučně spojen víc než čtvrtstoletí. Dostatek důvodů k rozhovoru, nemyslíte?
Každé ráno se teď probouzíš s dosud neznámým vědomím, že už nejsi součástí Pražského výběru. Jaký v tobě převládá pocit? Vztek, zklamání, smutek... nebo naopak spíš úleva?
Vnitřně se pořád cítím součástí Pražského výběru. Bylo to společné dítě, autorsky napůl s Michaelem Kocábem a částečně i s Vilémem Čokem; dal jsem do něj velký kus života, kreativity, svého já... A proto to byl šok: nastolení samozvaného Pražského výběru II, frustrace z chování a přervání mezilidských vztahů... Teď to na mě všechno doléhá a nastupují pocity, že je třeba se dívat dopředu. Už to nerozebírat, hodit to za hlavu a pokud to nebude mít ještě nějakou nepředvídatelnou dohru – což člověk v takto rozesraných vztazích nikdy neví –, časem by to mělo přebolet.
Ve svých prohlášeních z loňského podzimu jsi dával kategoricky najevo, že kapitola jménem Pražský výběr je pro tebe definitivně uzavřena. Opravdu jsi přesvědčen, že s Kocábem se už nikdy společně nepostavíte na jedno pódium? On sám tvrdí, že si dokáže představit případnou cestu zpět pro tebe i pro Čoka...
Opravdu si nedovedu představit hrát v jeho kapele, jak Pražský výběr prezentuje. Já to tak na rozdíl od jeho tvrzení, že je to jen časové nedorozumění a že se dáme zase za dva roky do kupy, vůbec nevidím. Zásadně byly přetržené dlouholeté vazby, a přes to vlak nejede. Člověk časem zapomene, odpustí, ale proč bychom měli někdy v 55 letech dělat společně bigboš? Kapely přece fungujou taky kvůli tomu, že je to baví být spolu a společně řvát svoje stanoviska a emoce do lidí. Po tomto zážitku s polovinou Pražského výběru už nemáme co společného říct.
Upřímně: zajímá tě, co Kocáb s Kryšpínem připravili bez tebe a Čoka, poslechneš si desku Pražského výběru II nebo se zajdeš podívat na jejich koncert?
Časem asi ano.
Jak zpětně hodnotíš červnový koncert v Sazka Areně se symfonickým orchestrem? Splnil po všech stránkách tvoje představy?
Samozřejmě, že s odstupem se na to člověk dívá v pohodě. Ale pro mne ten koncert a pár dní před ním byl fakt dost velkej nervák. Celá koncepce, půl symfonických aranžmá a částečně i organizace celého koncertu spadala na mou hlavu. Bylo to dost hustý, takže jsem ve finále vběhl na pódium s velkejma pytlema pod očima... Myslím si ale, že se ta fúze s orchestrem vcelku povedla. Na druhé straně jsou věci, které bych teď viděl trochu jinak. Obrazové sejmutí, řešení pódia apod.
Podle čeho jsi vlastně vybíral zpěváky a zpěvačky na tenhle večer?
Podle toho, jak je znám. Tak, aby se výrazově strefili do mých písní.
Překvapil tě ohromný zájem o DVD se záznamem koncertu?
Myslím, že ta akce byla v lecčems výjimečná. Spojení s orchestrem, které nebylo samoúčelné, ale nosné, pestrá škála fantastických interpretů... A co je nejdůležitější: DVD má atmosféru toho koncertu, vcucne vás, jste v Sazka Areně!
Na podzim proběhla šňůra BSP, ale tím prý se existence tohoto tělesa zřejmě uzavřela – je to pravda?
Požádal jsem kluky pozastavit BSP na dobu neurčitou a uvidíme. Loni jsem zažil různá zemětřesení v mém životě, takže cítím celkovou potřebu změny. Chci se rozmyslet, co dál.
Realizace případné třetí desky BSP už ani teoreticky nehrozí? V čem je problém, že jste s Kamilem Střihavkou a Otou Balážem nenašli sílu a čas – nebo snad chuť? – začít dělat nové věci?
Je velmi složité navázat na písně staré víc než dvanáct let. Každý jsme trochu jinde, každý se už jinak profilujeme. Koncerty nás bavily a byly úspěšné, ale přiznám se, že jsem na tuto transformaci opravdu neměl chuť a dlouho jsem tohle rozhodnutí oddaloval. Chtěl bych na podzim udělat něco hudebně nového, zas trochu hledat.
Rozjel jsi také nové, ryze instrumentální trio. Nakolik ho lze považovat za pokračování dřívějších Big Heads?
Impulsem k tomu byl kytarový festival na Slovensku, pro který jsem s bubeníkem Milošem Meierem a baskytaristou Martinem Ivanem připravil pár mých věcí v jakémsi punk-jazz-rockovém hávu. Jedná se o takový instrumentální bonbónek a když už jsme to nazkoušeli, chtěl bych na jaře s tímhle triem udělat šňůru po klubech. Je to srdeční záležitost. Člověk si musí to brnkání udržovat, jinak by zlenivěl... Ovšem to, co plánuju na podzim, bude něco jiného.
Jak to do budoucna vidíš se skupinou-neskupinou One Season Band? Zahrajete si ještě občas?
One Season Band je spolek přátel příležitostné tvrdé hudby. Vůbec nezkoušíme, potkáme se asi tak třikrát do roka na koncertech a z čiré radosti si de facto zajamujeme rovnou na pódiu podle schémat daných věcí. Je to taková neokázala forma hudebního adrenalinu. Není to postavené na precizně vyšperkované souhře, ale na tlaku a momentální náladě. Jako když lezete po skalách...
A co tvoje spolupráce s Monikou Načevou a DJem Five, bude pokračovat?
Plánujeme vydat maxisingl a na jaře by se měl uskutečnit koncert v pražské Akropoli.
Fotogalerie:
fotogalerie
Michal Pavlíček zažil roztodivný rok. Na jedné straně posluchači Radia Beat svými hlasy rozhodli o jeho vstupu do takzvané Beatové síně slávy, což tento fenomenální kytarista a skladatel oslavil koncertem v pražské Sazka Areně, na němž ho kromě speciálně sestavené rockové kapely doprovázel Symfonický orchestr Českého rozhlasu a kde písně z rozličných fází Pavlíčkova muzikantského života zpívali jeho různí pěvečtí kolegové a kolegyně. DVD se záznamem tohoto zcela výjimečného vystoupení nedávno dosáhlo prodejní hranice pro udělení platinové desky... Zároveň absolvoval řadu úspěšných koncertů s obnoveným sdružením BSP nebo se zpěvačkou Monikou Načevou – a na straně druhé byl za poněkud dramatických okolností “odejit” ze skupiny Pražský výběr, s níž byl zdánlivě nerozlučně spojen víc než čtvrtstoletí. Dostatek důvodů k rozhovoru, nemyslíte?Každé ráno se teď probouzíš s dosud neznámým vědomím, že už nejsi součástí Pražského výběru. Jaký v tobě převládá pocit? Vztek, zklamání, smutek... nebo naopak spíš úleva?
Vnitřně se pořád cítím součástí Pražského výběru. Bylo to společné dítě, autorsky napůl s Michaelem Kocábem a částečně i s Vilémem Čokem; dal jsem do něj velký kus života, kreativity, svého já... A proto to byl šok: nastolení samozvaného Pražského výběru II, frustrace z chování a přervání mezilidských vztahů... Teď to na mě všechno doléhá a nastupují pocity, že je třeba se dívat dopředu. Už to nerozebírat, hodit to za hlavu a pokud to nebude mít ještě nějakou nepředvídatelnou dohru – což člověk v takto rozesraných vztazích nikdy neví –, časem by to mělo přebolet.
Ve svých prohlášeních z loňského podzimu jsi dával kategoricky najevo, že kapitola jménem Pražský výběr je pro tebe definitivně uzavřena. Opravdu jsi přesvědčen, že s Kocábem se už nikdy společně nepostavíte na jedno pódium? On sám tvrdí, že si dokáže představit případnou cestu zpět pro tebe i pro Čoka...
Opravdu si nedovedu představit hrát v jeho kapele, jak Pražský výběr prezentuje. Já to tak na rozdíl od jeho tvrzení, že je to jen časové nedorozumění a že se dáme zase za dva roky do kupy, vůbec nevidím. Zásadně byly přetržené dlouholeté vazby, a přes to vlak nejede. Člověk časem zapomene, odpustí, ale proč bychom měli někdy v 55 letech dělat společně bigboš? Kapely přece fungujou taky kvůli tomu, že je to baví být spolu a společně řvát svoje stanoviska a emoce do lidí. Po tomto zážitku s polovinou Pražského výběru už nemáme co společného říct.
Upřímně: zajímá tě, co Kocáb s Kryšpínem připravili bez tebe a Čoka, poslechneš si desku Pražského výběru II nebo se zajdeš podívat na jejich koncert?
Časem asi ano.
Jak zpětně hodnotíš červnový koncert v Sazka Areně se symfonickým orchestrem? Splnil po všech stránkách tvoje představy?
Samozřejmě, že s odstupem se na to člověk dívá v pohodě. Ale pro mne ten koncert a pár dní před ním byl fakt dost velkej nervák. Celá koncepce, půl symfonických aranžmá a částečně i organizace celého koncertu spadala na mou hlavu. Bylo to dost hustý, takže jsem ve finále vběhl na pódium s velkejma pytlema pod očima... Myslím si ale, že se ta fúze s orchestrem vcelku povedla. Na druhé straně jsou věci, které bych teď viděl trochu jinak. Obrazové sejmutí, řešení pódia apod.
Podle čeho jsi vlastně vybíral zpěváky a zpěvačky na tenhle večer?
Podle toho, jak je znám. Tak, aby se výrazově strefili do mých písní.
Překvapil tě ohromný zájem o DVD se záznamem koncertu?
Myslím, že ta akce byla v lecčems výjimečná. Spojení s orchestrem, které nebylo samoúčelné, ale nosné, pestrá škála fantastických interpretů... A co je nejdůležitější: DVD má atmosféru toho koncertu, vcucne vás, jste v Sazka Areně!
Na podzim proběhla šňůra BSP, ale tím prý se existence tohoto tělesa zřejmě uzavřela – je to pravda?
Požádal jsem kluky pozastavit BSP na dobu neurčitou a uvidíme. Loni jsem zažil různá zemětřesení v mém životě, takže cítím celkovou potřebu změny. Chci se rozmyslet, co dál.
Realizace případné třetí desky BSP už ani teoreticky nehrozí? V čem je problém, že jste s Kamilem Střihavkou a Otou Balážem nenašli sílu a čas – nebo snad chuť? – začít dělat nové věci?
Je velmi složité navázat na písně staré víc než dvanáct let. Každý jsme trochu jinde, každý se už jinak profilujeme. Koncerty nás bavily a byly úspěšné, ale přiznám se, že jsem na tuto transformaci opravdu neměl chuť a dlouho jsem tohle rozhodnutí oddaloval. Chtěl bych na podzim udělat něco hudebně nového, zas trochu hledat.
Rozjel jsi také nové, ryze instrumentální trio. Nakolik ho lze považovat za pokračování dřívějších Big Heads?
Impulsem k tomu byl kytarový festival na Slovensku, pro který jsem s bubeníkem Milošem Meierem a baskytaristou Martinem Ivanem připravil pár mých věcí v jakémsi punk-jazz-rockovém hávu. Jedná se o takový instrumentální bonbónek a když už jsme to nazkoušeli, chtěl bych na jaře s tímhle triem udělat šňůru po klubech. Je to srdeční záležitost. Člověk si musí to brnkání udržovat, jinak by zlenivěl... Ovšem to, co plánuju na podzim, bude něco jiného.
Jak to do budoucna vidíš se skupinou-neskupinou One Season Band? Zahrajete si ještě občas?
One Season Band je spolek přátel příležitostné tvrdé hudby. Vůbec nezkoušíme, potkáme se asi tak třikrát do roka na koncertech a z čiré radosti si de facto zajamujeme rovnou na pódiu podle schémat daných věcí. Je to taková neokázala forma hudebního adrenalinu. Není to postavené na precizně vyšperkované souhře, ale na tlaku a momentální náladě. Jako když lezete po skalách...
A co tvoje spolupráce s Monikou Načevou a DJem Five, bude pokračovat?
Plánujeme vydat maxisingl a na jaře by se měl uskutečnit koncert v pražské Akropoli.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2007/02
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Michal-Pavlicek-Chci-zas-trochu-hledat~06~unor~2007/
Komentáře
&;
