Poprockoví Chinaski letos vyhráli v magazínu Rock & Pop anketu Uši v kategorii Pop, ale cítí se být mnohem většími rockery, než jim bývá podsouváno. Také se v nepomíjejícím nadšení z muziky cítí být svým způsobem stále na začátku, ale když se loni ohlédli za dosavadní kariérou, sami sobě museli přiznat, že zároveň tak trošičku bilancují. Zpěvák a kytarista Michal Malátný v následujícím rozhovoru neváhá naplno konstatovat, že opravdový rock´n´roll už to má dávno za sebou. Chinaski ovšem ceníky dubových penálů ještě zdaleka nestudují. Naopak, zanedlouho oslaví další jubileum, deset let od chvíle, kdy si přestali vypíjet mozky a místo dráhy vypitých dementů se rozhodli stát hudebníky, kteří to dělají fakt pořádně. Jaký to všechno dává smysl? Jaxe můžeš takhle ptát...

Za Slovensko!

V posledních týdnech jste se věnovali koncertování na Slovensku. Česká a slovenská scéna se dost prolínají, oba národy mají do značné míry slabost pro "bratrské" umělce. Vnímáte to?

Vnímáme, proto tam taky tak rádi jezdíme. Lidi jsou vstřícnější a tak nějak vděčnější. Otevřenější. Tady už jsou občas trochu zmlsaný. Nejvtipnější na tom je, že nás tam berou jako nezávislou kapelu, v Česku jsme už trochu moc profláklí. Už jsme všude hráli, v podstatě nás každý viděl, máme za sebou osm set koncertů. Na Slovensku jsme trochu vzácnější.

Scéna kapel, které hrají "písničkovou kytarovku", ale na Slovensku jen kvete.

To se mi na tom právě vždycky líbilo. Když jsme začali hrát obyčejný písničky, spousta lidí u nás ohrnovala noc, že to není hudba a že tohle támhle... Na Slovensku je spousta kapel, který takhle hrajou. Hex, No Name, Gladiator, IMT Smile, nedávno jsme jeli s Pehou. Na Slovensku jede muzika, za kterou aby ses u nás kolikrát skoro styděl. Všichni se tu tváří jako nějaký nekompromisní nezávisláci nebo ortodoxní tvrďáci, ale co z toho?

A jedné straně říkáš, že vás tam berou, ale zároveň jste prý nezávislá kapela. Není to trochu rozpor?

To vzešlo prvotně od No Name. Před dvěma rokama jsme s nima jeli celý léto šňůru, amfiteátry, dva tisíce lidí, fantazie. Parádně jsme si to vychutnávali a Igor Timko říká: To je bezvadný, že taková nezávislá kapela takhle valí. A my jsme se smáli a říkali jsme - jaká nezávislá kapela? Chápou to trošku jinak. A je fakt, že nejsme na Slovensku moc v médiích.

Nebo se už i na Slovensku projevuje to, co se dřív říkalo o té "vzdálenější" cizině. Vyjedeš za hranice a začínáš z ničeho.

Hm... Třeba letos v březnu jsme jeli poprvé v životě velkou šňůru po sportovních halách. A pak jsme první týden v dubnu přijeli do Žiliny, hráli jsme tam s Pehou na kolejích. Koncert začínal v osm a za deset osm tam bylo čtyřicet lidí. Vylezl jsem pódium a připadalo mi to strašně zajímavý, rázem jsme byli úplně jinde, zase na začátku. Nakonec tam těch lidí bylo sto nebo sto padesát a byla obrovská výzva je přesvědčit. Narozdíl od některých lidí, kteří když něčeho dosáhnou a pak se mají o kousek vrátit, je to znechutí a vykašlou se na to, mě to hodně bavilo.

Když jsem říkal, že na Slovensku kytarovka kvete, měl jsem tím na mysli, že je tam tolik zajímavých jmen, že možná bude složité se tam uchytit.

Máme tu výhodu, že jsme Češi. Je to pro ně trochu exotika. Když sem přijedou Slováci, taky na ně vždycky jdu.

A co takhle zkusit expandovat i jinam než na Slovensko? Tohle už se kdysi řešilo u Lucie. Vnímáte Chinaski jako lokální záležitost? Vyvážet písničkovou kytarovku někam na anglosaský západ je asi dost úsměvná představa, šance lze vidět píš ve folklorní oblasti.

My v tomhle smyslu šanci nemáme a jsme vyložene lokální záležitost, determinovaná jazykem. Zpíváme a budeme zpívat česky a písničky stojí na textech. Kdybychom jeli do Německa nebo do Anglie, tak můžeme hrát zase jenom pro Čechy, kteří tam žijou.

Za slůvky

Zmínil jsi, že vaše písničky stojí na textech. Chinaski mají pro mnohé cejch kapely, která dokolečka řeší vztahy a tudíž texty jsou víceméně o ničem. Musím ale přiznat, že si víc všímám vašich slovních hříček a hrátek s významy.

To vychází z toho, jaký jsme. Já jsem herec, dramatickej text je moje obživa. V divadle neděláš většinou nic jiného, než že sedíš a hledáš další a další významy, asociace a vrstvy. Rozkrýváš text do co nejvíc rovin. Už od první třídy základní školy mě baví co nejjednodušší větou říct co nejvíc věcí a to se pak odráží do psaní textů.

Na aktuálním výběru Premium 1993-2003 nemáš mezi třemi novinkami žádné autorské zastoupení, zatímco mezi sesbíranými hitovkami z dřívějška máš zastoupení podstatné. Znamená to něco nebo jde čistě o shodu okolností?

Je to a) trochu náhoda a b) čím jsem starší, tím mám silnější autocenzuru. Třeba na desce Originál mám čtyři texty, za kterýma si plně stojím a troufám si říct, že patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy napsal. Takže píšu toho míň, ale jakoby hodnotnější. Na bestofce nemám žádnej novej text, protože jsme zrovna v tu chvíli prostě žádnej neměl v záloze.

Pojďme u toho srovnání "včera a dnes" ještě chvíli zůstat. Oproti minulosti se taky u výraziva v textech obrousily hrany, ubylo prvoplánovosti a vulgarismů.

Je známá věc, že jsme bývali srandaparta. Na začátku byly holky a chlast a potom zkouška nebo hraní. A to se zákonitě časem muselo změnit, protože jsme nechtěli dopadnout jako Tři sestry. Když si to vezmu zpětně, u spousty textů z doby Dlouhýho kouře nebo 1. signální vůbec nevím, o čem jsou. Navazujou tam na sebe různý obrazy nebo fórky, ale postrádá to vnitřní logiku, spojující moment, pointu. První sloka se třetí nemá absolutně nic společnýho. Tohle už mě dneska nebaví, chci dělat ucelenější věci. Nežijeme jako tenkrát, nejsem pět dní v týdnu ožralej, nejsou tam ty sprostý slova, není to jenom o holkách a o pivu. Logickej vývoj.

Proč tedy stále obecně platí náhled, že Chinaski jsou o holkách a o vztazích?

Protože se posunula forma, ale pořád zpíváme o lásce, o chlapech a o ženskejch, co se mezi nima děje... To je prostě naše téma.

Mimochodem: jak dopadly Tři sestry?

Když jsme dodělali vysokou školu, řešili jsme, jestli to dál budeme dělat na mejdanový bázi nebo to začneme dělat pořádně. Nikdo jsme neuměli ani trochu hrát, bylo to zběsilý. Na každou zkoušku někdo přinesl láhev tvrdýho a teprve když se vypila, šli jsme něco dělat. Takhle to zákonitě pořádně dělat nemůžeš. A v tu chvíli přišla otázka: budeme jako Tři sestry, nebo to zkusíme dělat pořádně? Vyřešil to Pavel Grohman z pozice kapelníka, když zavedl v kapele prohibici a několik let jsme před hraním nepili. Bylo to strašný, ale s odstupem let jsem za to vděčnej, protože kdyby se to nestalo, tak jsme dneska vypitý dementní pitomci.

Takže šlo o moment, který, řekněme, zachránil pár životů, a taky nakopnul kapelu vpřed?

Určitě. Sice to ještě chvíli trvalo, protože prohibice vypukla řekněme v roce 1995 a pak v devadesátým sedmým jsme vydali desku Dlouhej kouř, která se prodala a dostala do širšího povědomí.

Podstata posunu spočívala v tom, že jste začali líp hrát...

Pořád to nebylo ono, ale každopádně se to hodně zlepšilo.

Za kulisami

Naťukli jsme, kam se za ty roky posunuli Chinaski. Kam se posunula celá scéna?

Je fakt, že od revoluce dlouhou dobu trvalo, než se "to" nějaký kapele povedlo. J.A.R. vznikli na přelomu, 17. listopadu měli první koncert, Mňága hrála už před revolucí, řekněme Kabát... Ale pak dlouho nikdo a trvalo to vlastně až do přelomu tisíciletí. Terpve pak se objevili Kryštof, Mig 21. S Tata Bojs jsme sice kdysi začínali na Deltě, ale opravdu a po zásluze známí jsou taky až posledních pár let. Nevím, jak se scéna změnila. My jsme byli kluci z vesnice, kteří přišli do Prahy, a nikoho jsme tady neznali. Nekamarádili jsme se se správnejma lidma a nechodili jsme do správnejch klubů. Dlouho jsme byli odříznutý a jediný, s kým jsme se kamarádili, byla Hudba Praha. Ta nás vzala a pár let jsme s nima jezdili jako předkapela. To bylo úžasný, díky za to, ale byla to spíš škola toho chlastu a ženskejch.

Takže Hudba Praha byli "nesprávní lidé"?

Ona to byla dobrá škola, to zase každopádně, ale jako kapelu nás to nijak moc neposunulo.

A kdo byli správní lidé?

Myslím, že správnej člověk v začátku byl Radim Hladík. Ujal se nás a produkoval nám první tři desky. Ale přece jenom je to o jednu generaci dál. Kdo nám nejvíc pomohl, byl Michal Pekárek, produkoval nám dvě desky, Nanana a jiné popjevky a Originál. On je náš vrstevník, přišel do zkušebny a začal nás odznova učit, jak se vlastně staví písnička, jak se zaranžuje, jaká je instrumentace, co se s tím všechno dá dělat. Ačkoliv už dneska taky nespolupracujeme, považuju to za pro kapelu zásadní nákop. Nebo výkop.

V současnosti takhle s někým spolupracujete nebo už jste "v samosprávě"?

Ty nový tři písničky na bestofku jsme dělali s Michalem Dvořákem a to bylo taky velice dobrý setkání. I když není kytarista, má velkej cit pro barvu zvuku kytary. Ostatně stačí to poměřit úspěchem písničky 1970. Moc si přejeme, aby nám produkoval další desku, až nějaká bude. Ale tvoje otázka byla, kam se za ty roky posunula scéna.



Nuže...

A to nevím. (smích) Napadá mě, že největší změna bude asi to, že rock´n´roll skutečně zemřel. My když jsme začínali brát do ruky nástroje, s obdivem jsem hleděli na tehdejší kapely. Měl jsem kazetu Jasný páky, byl jsem z toho totálně hotovej a můj největší sen byl jednou jedinkrát si nima zahrát. Netušil jsem, že za x let se všechno převrátí naruby a já s tou kapelou strávím dva nebo tři roky života. Ale to už byla chvíle, kdy tenhle hardrockovej model byl v posledním tažení a když měla Hudba Praha koncert nazvanej "Nashledanou", všechno se tím podle mě uzavřelo.

Je to dáno technologiemi?

Mají na to velkej vliv, to je jasný. Ale teď zase spousta kapel vytahuje kytary a i když jim pod tím něco šustí...

Za maskami

Další oblíbený stereotyp ohledně nazírání na Chinaski bylo údajné složení publika převážně z holčiček nejvýše středoškolního věku. Vymizelo toto popichování v průběhu let?

My jsme ale nikdy nebyli vysloveně holčicí kapela. To říkali ti, kdo nás neměli rádi nebo nám záviděli, že na nás chodí lidi. Jenže vždycky prvních pár řad jsou holky, kousek za nima kluci od těch holek a teď už díky bohu vzadu i rodiče těch kluků a holek. Spektrum je čím dál širší a to je podle mě to nejlepší, co může vůbec kapelu potkat. Chtěl bych hrát ne pro uzavřenou skupinu lidí, ale jak pro tu vnučku, tak i pro babičku nebo pro dědečka, prostě písničky, který budou pro všechny.

Vida, to trošičku zavání argumentací, kterou mimo jiné mají rádi přesluhující muzikanti z pojízdných cirkusů, které slaví padesát a více let existence souboru.

Každej si říká, že by tak nechtěl dopadnout, ale kdo ví. Jsou i případy, kterým táhne na šedesát a dělají to pořád dobře. David Bowie, Rolling Stones... Myslím, že dělat dobrou muziku do vysokýho věku je možný. Jak dlouho ji budem dělat my, fakt netuším. Holit kšefty a žít z minulosti, není náš cíl. Ale to ti říkám ve třiatřiceti. Zeptej se za deset let, jestli budem ještě hrát.

Vaše sestava se v průběhu let proměňovala. Nic neobvyklého, asi řekneš, že to je věc vývoje, není-liž pravda.

Zhruba v roce 1999 jsme měli první pomyslnej vrchol. Hráli jsme ve velký Lucerně, všechno se zdálo bezvadný, vrcholil takovej ten první nápřah kapely. Ono to ale s sebou nese spoustu problémů, který jsme v tý době nebyli schopný vyřešit, takže to dopadlo odchodem Rajcherta a Adama Stivína, u obou z úplně odlišných důvodů. Odešel producent Radim Hladík, kterej už nevěděl, co s náma dál. On měl původně s námi točit i tu další desku, Popjevky, měli jsme dokonce termín, že se sejdeme 1. července ve studiu a začneme. A až v tom studiu jsme se dozvěděli... vlastně dozvěděli... nebyl tam. Volali jsme mu a jeho manželka nám říká: no, Radim už nepřijde. Pochopili jsme, že něco končí, že to musíme postavit nějak jinak. V tu chvíli jsme potkali Michala Pekárka , kterej nám ukázal, jak se postavit na vlastní nohy.

Kdesi jsem zaslechl, že desku Nanana a jiné popjevky nemáte moc v oblibě.

To ne. Zvukově je možná trochu nevyrovnaná a někdo tvrdí, že je vyměklá. Ale to bylo přesně období, kdy jsme hledali, jak dál, a šli po smyslu písniček, takže tam je minimum tvrdejch kytar, na který lidi od nás byli zvyklí a nevzali to. Ale dodnes z té desky hrajeme spoustu písniček, který, myslím, budeme hrát ještě dlouho. Není to špatná deska, jen ji možná od nás skalní fanoušci nečekali.

Dnes jste věkově docela namíchaní a ze študácké party se stala téměř vícegenerační záležitost.

To zase ne, rozdíl je maximálně devět let...

Dalo by se říct, že nově příchozí vždy Chinaski povyšují hráčsky?

Určitě. Jen jedinkrát byl malinko problém, když s náma na basu po Adamovi začala hrát Marcela Chmelířová. Chtěli jsme mermomocí do kapely ženskou, přišlo nám to jako dobrej nápad a lidsky to bylo naprosto v pohodě. Jen z toho hráčskýho pohledu to trochu nefungovalo. Ale v tu chvíli už byli v kapele Petr Kužvart se Štěpánem Škochem, ti to přes dechy hodně zvedli, ostatně o saxofonu před nima nemá vůbec smysl se bavit. A pak Štěpán ukecal svýho bráchu, kytaristu, aby se kvůli nám naučil na basu a to bylo skvělý. Ondra je tak tvůrčí, že je radost s ním cokoliv dělat. I zvukový zkoušky jsou s ním radost.

 

 


Lehce jsi se dotkl "původního saxofonu". O Petru Rajchertovi se proslýchalo, že instrumentálně jaksi nestačil, ale navenek naopak přitahoval snad až přílišnou pozornost, což vyvolávalo jisté vnitrokapelní napětí.

On byl prostě tváří kapely. Když se řeklo Chinaski, bylo rovnítko - Petr Rajchert. Štvalo nás, že tváří kapely je člověk, kterej neskládá ani hudbu, ani texty, sólově nezpívá ani jednu písničku. Léta jsme ho nutili, ať jednu zpívá sám. Nebyl schopen. Většinu saxofonů na desce za něho nahrával Franta Kopp. Výkony při koncertech byly z mýho pohledu tragický, nevím jak to brali lidi, ale nikdo z nás z toho nadšenej nebyl. Zkoušeli jsme to samozřejmě po dobrým, pak i po zlým. Říkali jsme: když na nás lidi choděj a daří se, tak to nesmí být ostuda. Tak na to ságo, prosím tě, cvič, choď na nějaký hodiny, něco s tím dělej. A on na to - co blbnete, vždyť já na ságo umím, všichni to vědí, jenom vy to neslyšíte. V tu chvíli jsme se rozešli, protože už nebylo co řešit. Teda rozešli... pořád jsme přemýšleli, jestli ho vyhodit, firma byla rozhodně proti, přece nevyženou poznávací znamení kapely, až Petr přišel, že nestíhá a že odchází. Mně se fakt ulevilo.

Za 1970

Když se chystá best of kompilace, kapela většinou přilepí nějakou novou písničku, aby se neřeklo. Málokdy se takové novinky byť jen přiblíží kvalitou tomu výběru nejlepšího. Ve vašem případě se ale podařil hit, který všechno dosavadní smetl.

To je prostě štěstí. Vyšlo to. Anděl za skladbu roku je taky první opravdová cena, kterou jsme kdy dostali. Do tý doby jsme vydali pět desek a nic. Teda od Rock & Popu jsme dostali cenu za Dlouhej kouř a pak něco za nějakej klip, ale na Andělech jsme se nikdy neprosadili. Bylo moc příjemný, že to teď přišlo. Nechci snižovat tu píseň, ale beru to i z toho úhlu, že lidi z branže ocenili, že jsme zvládli ten přerod kapely. Odešli někteří lidi, ale nám se podařilo udržet pohromadě a obhájit si svý místo v tomhle malým českým rybníku. Anděla beru i za ty čtyři uplynulý roky.

Zdůraznil jsi roli štěstí. Je štěstí pro vznik hitu tak zásadní?

Ty jo... Kdybych věděl, co je zásadní pro vznik hitu.

Když se to svede na štěstí, tak už jsou přece všichni z obliga.

Samozřejmě to není jenom štestí. Je to taky o tom, že už to děláme pár let a trochu jsme se naučili, jak na to.

Víš, že mi trošku nahráváš!?

Ale není to kalkul. Hit je písnička, která se lidem trefí do nálady, osloví je, a to je to štěstí. Samozřejmě musí být dobrá, musí mít potenciál oslovit.

Skládáte materiál průběžně, nebo tři novinky z Premia vznikly speciálně kvůli potřebě něco nahrát?

Průběžně. Já jsem vlastně bestofku ani nechtěl dělat. Měl jsem pocit, že jsme pořád na začátku a když děláš bestofku, znamená to, že jsi v něčem tak trošku na konci. Když jsme to připravovali, řekli jsme si, že jenom vybrat singlovky z rádií je málo. Všichni jsme donesli pár písní, Franta přines tu, která se nám líbila nejvíc, Pavel na ni napsal text a bylo to.

Při přebírání Anděla jsi řekl, že měl Skladbu roku vyhrát Milionář.

Na tom jsme se v šatně shodli. Byli jsme na předávání asi popátý, pošestý. Vždycky jsem si aspoň rámcově vymyslel řeč, kdybychom něco vyhráli. Nikdy to nevyšlo. Funguje naprosto zákonitě, že když se na to vybodneš, tak to vyjde. Na předávání Andělů jsme letos v půlce šňůry přijeli z koncertu a druhej den jsme zase jeli někam hrát, vůbec nebyly síly a nálada nějak ve velkým oslavovat. Před vyhlášením jsme si zjišťovali, co je vlastně nominovaný a ten Nohavica nám přišel dobrej.

Posílí Anděl kapelu co do popularity nebo "ekonomické pozice"?

Trošku ti to zvedne prestiž. Bylo pro nás velký zadostiučinění, že lidi z branže, akademici, tě ocení a řeknou: tohle se vám povedlo. Ale v povědomí lidí jsme samozřejmě byli. Není to tak, že jsme dostali cenu za Semdesátku a najednou všechno vyletí. Vlastně si leckdo myslel, jak jsme byli několik let po sobě vidět na různých předáváních, že už pár těch sošek dávno máme.

Za obzorem

Chystá se už nová deska?

Teď je pro nás aktuální deska pohádek pro děti. Jsme domluveni, že na podzim, v září nebo v říjnu, zase každej donese z domova demáče, dáme je dohromady, poslechneme a pokud tam bude pár... minimálně dest písniček, který nám přijdou dobrý natolik, aby se točily, tak uděláme desku. Pokud ne, dáme tomu zase čas a až jich bude patnáct, dvacet, půjdeme točit. Ale to je v horizontu třeba až roku. Momentálně ji neplánujeme.

Zdá se mi, že kapely, které pracují tímhle stylem, mají vždycky naskládaných spoustu písniček, ale těsně před studiem si pak na finální podobu alba stejně napíšou jiné, další.

To je pravda. Máme vždycky tak třicet věcí, dáme dohromady dva demáče po nějakých patnácti písničkách a pak se jich natočí deset. Těch, co zbyly, máme hodně, ale už se k nim nevracíme. Nebo minimálně. Jakmile něco z nějakýho důvodu neprojde, už funguje jakáasi nechuť se v tom dál hnípat. Leda by se přišlo s nějakou radikální úpravou a pak má zase šanci projít, ale k tomu dochází hrozně málokdy. Naopak, jak jsi říkal, dva dny před nástupem do studia vznikla Klára. Říkali jsme si, doprdele, máme třicet písniček, ale něco tam stejně chybí. Tak jsem probral počítač, našel tam úplně stupidní popěvek, "Hroch" říká super, dej mi to, za dva dny napsal první sloku, já refrén a bylo to. Než jsme šli do studia, neexistovala, a když jsme dokončili desku, sázeli jsme na ni jako na singl.

Mimochodem, vyšel výběr, budete měnit firmu?

Ne, budeme dál u Universalu. Původní smlouva sice vypršela, proto jsme taky před jejím doběhnutím dělali best of, ale chystáme se podepsat další, dělá se nám s nima dobře.

A jak je to s těmi zmiňovanými pohádkami?

Režisér a herec Divadla Y Jan Jiráň točí desky s pohádkama, zatím natočil tři: Klapzubova jedenáctka, Kocour modroočko a Medvídek Pú. Trochu se známe už asi deset let, přišel za náma, že nás sleduje a jestli nechceme udělat nějaký pohádky. Ať si vybereme, jaký chceme. Pavel zalovil v dětství, vybral knížku Autopohádky od Jiřího Marka, vybrali jsme tři, které se nám nejvíc líbily a už jsou namluvený. Ženské role, vílu a princeznu, mluví Lucie Bílá a starší hlasy, pana krále a pana námořníka Maršíka, namluvil Jiří Labus. Ke každé pohádce jedna písnička, budou tři nebo možná čtyři, jednu, jestli se jí to bude líbit, bude zpívat Lucie Bílá, zbytek my.

Takže si s trochou nadsázky si budujete novou generaci fanoušků, haha. Jak moc se vlastně tyhle "dětské popěvky" liší od toho, co od vás posluchač běžně slýchá?

Jsou to pořád naše písničky, ale určitě se lišej. Je to...


Naivnější?

No na desku bysme je nedali. (smích) Udělal jsem třeba jenom s klavírem takový tři popěvky, dětský písně, minuta, minuta a půl. Master odevzdáváme 15. října, 1. listopadu by to mělo vyjít. Chceme to spojit s nějakou charitou. Třeba Dan Landa má nadaci pro děti po autohavárii, Lucie Bílá má nadaci pro děti... Chceme prostě to cédéčko dostat k dětem do dětskejch domovů, do stacionářů. Je to takovej dárek pro děti a pro nás moc příjemnej relax. Tím to nesnižuju jako cosi míň hodnotnýho, ale je to najednou něco jinýho. Jsem úplně nadšenej, potřebujeme tři písničky, máme jich deset a všechny by tam mohly být. Když se to povede, natočíme za rok další tři pohádky, protože v té knížce jich je patnáct. Zbylé písničky zatím schováme do šuplíku a pak se uvidí.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/08