8.1.2004 | Autor: Karolína Cebrovská | sekce: publicistika Po čtyřech letech přichází britská zpěvačka Dido se svým novým albem "White Flag". Nenechme se zmást názvem a neberme tento krok jako kapitulaci, nýbrž jako odvážný skok z kategorie hvězdiček do sekce vyhražené skutečným stálicím.



Rodiče občas mívají značné problémy s tím, jak uspokojit dětskou zvědavost a dotazy na téma početí a narození u některých vyvolávají kapky potu na čelech. V rodině literárního agenta a básnířky Armstrongových měli v tomhle ohledu jednodušší situaci - když se jejich mladší dcera začala všetečně vyptávat na okolnosti svého příchodu na svět, mohli jí s klidným svědomím odvětit. "Žádný čáp, ale Santa Claus." Dido se totiž narodila 25. prosince 1971 a pohádka o Santovi se jí mohla, jako dítětí s velkou fantazii, docela dobře hodit do krámu. Hudební talent se u ní projevil velmi záhy a poněkud specifickým způsobem: jako pětiletá ukradla zobcovou flétnu a vyhrávala na ni jako o život. Když to prasklo, nenásledoval výprask, ale zápis do hudební školy v Londýně. O pět let později už Dido obstojně zvládala hruna klavír a na housle a také začala psát první písničky. Inspiraci brala, kde se dalo. "Hodně jsem četla, protože jsme neměli televizi. Co bylo zvláštní, četla jsem i spoustu těžkých knih, ke kterým bych se dneska už nedostala. Vzpomínám si, jak byl táta vyjevený, když jsem si s ním v devíti letech přišla popovídat o románu Vojna a mír. A také jsem si hodně vystačila se svoji představivostí. Mám docela ulítlou fantazii a šílené sny. V hlavě se mi pořád něco honí, což je skvělé, protože mám pořád o čem psát."

Puberta Dido zastihla na turné po Anglii se školním orchestrem. Kromě klasiky si do uší ládovala The Clash, ale i Duran Duran a spoustu dalších interpretů z bohaté sbírky svého bratra. A kdyžjí bylo šestnáct, konečně se zamilovala. do Elly Fitzgerald.



Můj brácha má prima ségru



Dido se jako zpěvačka poprvé prosadila na albu skupiny Faithless, kterou vedl její bratr Rollo. Nejdříve se jenom nesměle potloukala po nahrávacím studiu a tajně doufala, že sijí někdo všimne a přizve ji k natáčení vokálů. A měla štěstí. Brácha si sice o pěveckých výkonech své příbuzné myslel své, ale nakonec se nechal přesvědčit a ve finále musel uznat, že v té paličaté holce přece jenom něco bude. Album vyšlo v roce 1995 a dostalo se mu příznivého přijetí kritiky. Následovalo téměř dvouleté turné a pět miliónů prodaných nosičů. Dido se mohla cítit v sedmém nebi. Ale ctižádostivé děvence to nestačilo, rozhodla se tedy vymanit z pohodlné náruče rodinné skupiny a hurá na sólovou dráhu.

Debutové album No Angel vyšlo ve Velké Británii v roce 1999 a nevyvolalo žádný rozruch. Hudební publicisté sice Dido pochválili za pěkné texty a melodické písničky, ale jinak nic. Zázrak se nekonal. Nezlomná Dido, přesvědčená o kvalitě své desky, se vší silou vrhla na propagaci sama sebe a svědomitě objížděla kluby a vymetala všechny možné festivaly. Podařilo sejí také uplacírovat svoji písničku Thank You na soundtrack k filmu Sliding Door (česky Srdcová sedma). A bum ho! Skladbička uvízla v uších drsňáckého rappera Eminema, který nelenil a požádal Dido o spolupráci. Vysamplované části této skladby použil pro svůj hit Stan a jako návdavek si sympatickou zpěvačku pozval na natáčení stejnojmeného klipu. Dido, jako těhotná (a později zavražděná) přítelkyně pomateného násilníka, dojala celý svět. O promo bylo vystaráno.



Zn.: Život k pronájmu



Je snad zbytečné zdůrazňovat, jaký se kolem alba No Angel strhnul najednou povyk. Deska si pobyla více než šedesát týdnů v hitparádách a prodalo se ho na dvanáct milionů kousků. "Vždycky posuzuji své úspěchy jen přes hudbu. Skutečnost, že No Angel slyšelo tolik lidí, je pro mě naprosto neuvěřitelná. Dosud mi to vrtá hlavou a ještě nějaký čas asi bude, ale to, co je pro mě nejdůležitější, je hudba. Řekla bych, že úspěch spočívá v drobnostech, třeba v tom, že někdo, koho si vážíte, za vámi zajde a řekne, že se mu nějaká vaše věc moc líbí. To je pro mě veká pocta." Po čytřech letech koncertování a usilovného skládání se Dido vytasila se svým druhým albem. "Po poslechu Life For Rent mi pár lidí řeklo, že tentokrát na něm slyší leccos od dance k folku a hip-hopu atd. Já to takhle nedělám záměrně, všechny písničky vznikly akusticky s piánem nebo kytarou stejně jako naposled, a pak produkujeme způsobem, který je pro tu nebo tu písničku nejlepší Někdy jsme měli tuc tuc houseovou náladu a někdy jsem chtěla jen hrát na kytaru. Když jsme pak ty písničky dali dohromady, někdo si všiml různorodosti stylů a já jsem ráda, že to jsme to tak vytvořili náhodou."

Dido píše písničky od srdce, nedělá ji sebemenší problém svěřovat se publiku se svými niternými pocity, a to vše s určitou elagancí (nebo s pověstnou anglickou gentlemanskou zdrženlivostí?). Výsledek nikterak neobtěžuje, dokonce I cyničtí posluchači si odpustí obvyklou poznámku o afektovanosti. Texty jsou "zažité na vlastní kůži", vyrovnává se v nich s rozchodem, s nevěrou, s hořkostí slávy i s pocitem samoty. "Melancholie je bohužel součástí mé osoby. Je zvláštní, že to o mně říkali po první desce, ale já byla tehdy šťastná! Šťastná jako blecha! Ale z nějakých důvodů platí, že i když jsem šťastná jako blecha, všichni si myslí, že zním melancholicky. Všechno moje štěstí je tak trochu ujeté. Nemůžu si pomoct. I když se pokouším o hodně veselou písničku, tak mi v ní zpravidla něco ujede. Stejné je to s moc smutnou písní. Líbí se mi, když končí trochu nadějně, trochu pozitivně. Jsem neuvěřitelně šťastný, optimistický a relaxovaný člověk, ale cítím jisté věci hodně do hloubky. Tím pádem vším, co dělám, proplouvá má pověstná melancholie. Asi se toho nikdy nezbavím!"



Diskografie:

No Angel, 1999

White Flag, 2003






Co si myslí Dido o současné britské popscéně ?



"Myslím, že se na ní dát najít spousta skvělých věcí. Moc se mi líbí Coldplay, David Gray nebo Travis. Ale trochu mi dělá starosti, že hudební firmy jdou především po okamžitém úspěchu a mrzí mě, že spousta kapel skončí dřív než se vůbec stačí pořádně rozjet. Copak je to fér, když váš první, druhý, případně třetí singl neuspěje a vy dostanete od firmy padáka? Spoustu mých oblíbenců se svou první deskou neprorazilo a pokud nebudou dost trpěliví, širší publikum už o nich nikdy neuslyší. Jsem ráda, když znám hlas svého umělce a můžu se těšit na jeho novou desku a další desku a poslouchat hlas někoho, koho znám a mám ráda deset let.To mě na hudbě pořád vzrušuje a bojím se, jestli budu chtít za nějakou dobu poslouchat všechny ty momentální hvězdné objevy. "





O spulupráci se svým bratrem, coby producentem.



"Spolupráce s Rollem je skvělá. Samozřejmě se hádáme, protože jsme bratr a sestra, ale líbí se mi, že se do sebe pustíme, ale není to jako hádka s mým producentem, s kterým už do smrti nepromluvím. Hádám se prostě se svým bratrem a za hodinu budeme zase kámoši. Je mezi námi absolutní důvěra, takže ať se pohádáme o cokoliv, ať je řečeno cokoliv, je mezi námi pouto, které se nedá přetrhat. Takže to je skvělé,protože se můžeme bavit o svých nápadech naplno. Hodně věcí na desce vzniklo tak, že jsme s Rollem spolu seděli a jen tak si povídali o tom, co jsme dělali včera večer nebo co dělali naši kámoši minulý týden. Klepy,kecy,bla,bla.písnička! Je těžké mít takový instinktivní pracovní vztah s jinými lidmi. Moc si spolu rozumíme a je s ním radost pracovat. A pořád si ho vážím, pořád si myslím, že to je jeden z nejlepších producentů, na které jsem narazila. A je to můj bratr, takže to může být jenom plus!"

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/11