2.3.2010 | Autor: Jan Petričko | sekce: publicistika Název „nového“ alba Less Is More (Méně je více) může mít povícero významů, ovšem jeden se přímo vnucuje. Britští Marillion znovu nahráli některé kousky ze své uznávané diskografie a oblékli je do decentnějšího, akustického hávu, aby co nejvíce odhalili jejich písničkové jádro. Zpěvák Steve Hogarth (50) mluví o desce jako o experimentu. Ten se, soudě dle probíhajícího turné, bez problémů vydařil…

Vaše kapela ale experimentujete celou kariéru, v čem je toto album po pokusné stránce intezivnější?
Některé písně jsou natolik odlišné od originálů, že se dá opravdu mluvit o nových kompozicích. A to nás patrně nejvíc na celém procesu lákalo – udělat jakési remaky, protože ty skladby s tebou žijí a dýchají celé roky a tobě se najednou otevřou oči a uši a slyšíš je trochu jinak. Je to velmi intimní soužití, které má určitý vývoj. Něco jako duchovní hmota v závislosti na čase. Možná jsme došli do let, kdy se toužíme vyjadřovat co nejpřirozenější cestou, určitě je to pro nás kariérní bod zklidnění… nebo možná klid před bouří? To zní od dědků dost troufale, že?

Zkus mi v tomto kontextu odpovědět na obligátní, ale zároveň logickou otázku: Marillion nikdy nebyli ani popová, ani ortodoxní heavy kapela, navíc označení progresivní rock se už také trochu přežilo. Kam vás stylově zařadit?
Neskromně si myslím, že jsme v prvé řadě byli vždycky, v jakékoli etapě uměleckého vývoje, rozpoznatelní. Ta bezproblémová identifikace kapely má úzkou spojitost s naším hudebním cítěním, s našimi chutěmi, modelem našich aranžmá, s instrumentací, se zvukem. Opravdu jsme psychicky v kapele na stejné lodi, to je klišé jen pro někoho, kdo není v kapele, která funguje už třicet let a nikdy neprožil ten moment slastného souznění, kdy si nemusíme nic sáhodlouze vysvětlovat a je to tam. To je neobyčejná magie, kvůli které stojí za to hudbu dělat. Jakoukoli hudbu. A kam Marillion zařadit? Což takhle někam do ranku slušného, inteligentního poprocku ? A také vždycky jsme se hrdě hlásili k odkazu Genesis nebo Yes, jsme prostě britská škola se vším všudy.

Ty jsi do kapely přišel až mnohem později, a patrně sis užil své, jelikož jsi vystřídal u mikrofonu Fishe, původního zpěváka a hybnou páku tehdejších úspěchů Marillion…
Nebyl jsem ani první, ani poslední, kdo v nějaké zaběhlé kapele vystřídal důležitého člena, který toužil jít vlastní cestou. Můžeš si pak stokrát říkat, že nejsi žádná náhrada, ale všichni kolem to stejně poměřují po svém. Chce to velkou psychickou odolnost a chuť vtisknout do souboru svou osobnost, své nápady a přesvědčit všechny, že řetěz kvality zůstane nepřerván. Srdce kapely tehdy zůstalo stejně zdravé a já věřil, že žádná klinická smrt nehrozí. Chce to prostě čas. Vždycky v takovém případě stojíš na křižovatce, když ti z kapely někdo důležitý odejde – vykašlat se na to, anebo pokračovat dál, samozřejmě že poněkud jinak než dřív…

Po obnažení kostry skladeb na Less Is More ještě víc vyniká tvůj hlas, jako další instrument, souhlasíš?
Tenhle názor neslyším poprvé, ale vždycky mě potěší. Ano, i to je jedna z hudebních tváří této kapely, její identifikační znak. Komplex tvořený detaily. Jako když poodstoupíš od obrazu a najednou ho vidíš pod jiným úhlem, v jiném světle. I proto jsme nepovažovali za ztrátu času ani alibismus, vrátit se proti proudu času a reinkarnovat po svém některé písně.

Desku jste nejprve testovali v rámci malých, klubových vystoupení, ovšem nevyhnete se patrně ani koncertům ve větších halách, kde se může ono intimní a křehké kouzlo poněkud setřít.
Vím, kam míříš, ale nevidím v tom velký problém. Je pravda, že od začátku října, kdy jsme nastartovali turné k Less Is More, opravdu hrajeme převážně v menších prostorách, ale na druhou stranu to nejsou žádné kluby pro třicet lidí. A i když hrajeme ve větším auditoriu, stejně na nás v drtivé většině přijdou ti, kteří ví, co od nás mohou očekávat a tak se dosáhne oné intimity i tam

U nás v Čechách a na Moravě máte již léta poměrně početnou fanouškovskou obec, ale třeba v USA jste za poslední roky poněkud vyklidili vydobyté pozice…
Tam se ta nit příjemné kontinuity opravdu přervala, bylo to zapříčiněno více faktory. Předně je americká scéna velmi proměnlivá a podléhá trendům, naši fanoušci navíc celosvětově stárnou a ty mladší můžeš zaujmout hlavně originalitou a četnými turné, která však musí být dramaturgicky velmi pečlivě připravená. V tom jsme v poslední době měli určité rezervy a do USA míříme znovu na jaře. A o našich fanoušcích v České republice dobře víme, patří mezi absolutně nejvěrnější, moc je všechny zdravíme.

Psáno pro: časopis mGuide 2010/01