18.5.2007 | Autor: Jan Procházka | sekce: publicistika
 fotogalerie Britští Marillion jsou kapelou veskrze kultovní. Nyní přicházejí s čerstvou novinkou Somewhere Else a v rozpisu turné kapely opět nechybí ani Praha. Tentokrát zavítají 19. května do Retro Music Hall (>>).


Marillion již několik let nahrávají svá alba ve vlastním studiu,ze kterého mi jeden březnový podvečer zavolal charismatický frontman Steve Hogarth.

Vyšlo vaše nové album Somewhere Else. Chtěl bych se ale nejprve zeptat na vaše předchozí album Marbles, které podle mne bylo pro Marillion částečně zlomové. Jak nyní, s odstupem tří let, na toto období vzpomínáte?
Abych byl úplně upřímný, vzpomínám na toto období stejně, jako na kterékoliv jiné období naší kapely. Prostě jsme v našem studiu složili album a vzápětí jsme vyrazili na turné. Myslím že album obsahuje několik skvělých momentů, jako například Fantastic Place, Invisible Man, nebo Neverland, což jsou podle mne mimořádné písně, na které jsem opravdu pyšný. Neřekl bych ale, že jsme stvořili něco zásadně odlišného, než v minulosti. Bylo zábavné hrát na koncertech kompletní album od začátku do konce, ale nebyla to větší ani menší zábava, než na minulých turné. Pravdou ale je, že náš tehdejší singl You´Re Gone se umístil v Anglické top ten. Ale upřímně řečeno to bylo něco, z čeho byl okolní svět nadšený více, než samotná kapela. Byli jsme tenkrát zrovna zavřeni v našem studiu, ze kterého s tebou právě mluvím, a zkoušeli jsme na nadcházející turné. Najednou jsme se dověděli, že jsme číslo 7 v anglické hitparádě. Říkali jsme si, že je to sranda, a všichni jsme se museli smát, ale žádný velký rozdíl jsme jako kapela necítili.

Myslím si, že Váš tehdejší úspěch v hitparádě mnoha lidem připomněl, že Marillion stále úspěšně existují...
Řekl bych, že každá kapela vnímá svůj úspěch odlišně. Pro někoho je důležité být hrán v rádiu; my se na to díváme z trochu jiného úhlu pohledu. Pro nás je nejdůležitější samotná tvorba hudby. Samozřejmě je skvělé, když prodáš pět milionů alb, než když jich prodáš jenom padesát kusů, ale naší prací je soustředit se hlavně na kreativní aspekt. Být hrán v rádiu a v televizi je skvělé, ale mi se více soustředíme na hudbu jako takovou.

Bohužel jsem zatím neměl možnost slyšet vaše nové album, ale zajímalo by mě, zda se na něm nachází něco, k čemu máte speciální vztah a co by jste rád vyzdvihl.
Musím říct, že bych rád vyzdvihl celé album. Jsem na něj hrdý a myslím si, že je to oproti minulosti značně odlišná nahrávka. V mnoha směrech zní více bezprostředně. Spolupracovali jsme s novým producentem, který album oprostil od zvukových efektů a vytvořil tak velice přímý sound. Bylo skvělé pracovat s různými zvuky a samply na albech jako Brave nebo Marbles, ale tentokrát se nám podařilo zachytit kapelu tak, jak zní, když spolu hrajeme v jedné místnosti. Některé texty, například titulní Somewhere Else, jsem napsal na Štědrý den roku 2005, těsně po konci mého manželství. Obsahují velkou porci optimismu a pohledu do budoucnosti. Můj život se totiž od základu změnil. Jsem teď sám někde jinde (Somewhere Else), a tato píseň je právě o tom. Během první části roku 2006, když jsme skládali písně na album, jsem potkal novou dívku, která se stala mou spřízněnou duší. Znovu jsem pocítil štěstí a druhou část alba jsem vlastně napsal o ní. Dále je tam například píseň See It Like A Baby, což je pro Marillion velice odlišná píseň. Je o nevinnosti a je plná světla a energie. Zároveň je to první singl z alba.
Tentokrát jsme také zpracovali i politická témata. Myslím si, že jsme ještě nikdy nebyli tak politiky přímočaří. Například píseň The Last Century For Man, což je důsledek mého pohledu na svět. Ptám se v ní, zda je 21. století naším posledním stoletím. Album v sobě nese jednak obavy z toho, co se dnes děje ve světě, a déle pak témata, která se týkají převážně mojí mysli.

Ocitl jste se někdy v situaci, kdy pro Vás během kreativního procesu bylo zvláště obtížné dokončit rozpracovanou píseň?
To je vždy velký vnitřní boj, protože když zjistíte, že s textem skladby nemůžete hnout, máte tendenci tlačit na pilu. Když ale začnete tlačit na pilu, je pro Vás těžké napsat cokoliv. Takže musíte vypnout mozek, říct si, že všechno je OK, a že není kam spěchat. Druhé strana mozku vám ale zase říká „no tak dělej,pospíchej“.
Na každém našem albu se najde alespoň jedna taková problematická píseň. Na Brave to byla Alone Again In A Lap Of Luxory, na kterou jsem neměl hotový text dokonce ještě těsně předtím, než jsme jí začali míchat ve studiu. Na albu Anoraknophobia to zase byla skladba Map Of The World. Dokonce jsem kvůli ní odletěl z Anglie za jedním přítelem, který mi pomohl text dopsat. Další oříšek byla skladba Cathedral Wall z alba Radiation, která byla opravdu obtížná. Pro nové album jsme také složili píseň, která se nakonec ukázala jako problematická a zabrala nám více času, než ostatní. Nakonec jsme ji museli uložit do šuplíku, takže mám ještě pocit nedokončené práce. Jmenuje se Specially True. Mám hotový refrén a první sloku, ale prostě jsem nemohl přijít na vhodný zbytek textu. Snad se mi ho podaří dokončit během našeho nadcházejícího turné. Prostě vždy se najde jedna taková píseň. V situacích, kdy se nedaří skladbu dokončit, je zkrátka dobré nebýt příliš hysterický, nakonec si všechno obvykle najde svou cestu.
Mně pomáhá především to, že po všech těch letech už vím, kolik písní jsme složili, kolik alb jsme nahráli, kolik koncertů jsme odehráli, takže si můžu říct „hele,už sis tím prošel tolikrát předtím, a nakonec to vždy dobře dopadlo“.

Posloucháte při tvorbě nové hudby své oblíbené interprety, nebo se tomu vědomě bráníte ze strachu z možné ovlivnitelnosti?
Jak léta běží, poslouchám stále méně a méně hudby, takže ani přesně nevím, co v současnosti ostatní hudebníci tvoří. Ani příliš neposlouchám rádio. Vlastně pouze moje děti mě občas seznámí s něčím, co je podle nich dobré, ale na devíti z deseti případů nemohu najít nic nového nebo zajímavého, protože jsem dost starý na to, abych poznal, od koho se ty kapely nechaly inspirovat (smích).
Je opravdu vzácné, narazit na kapelu s originálním zněním, takže hudbu moc neposlouchám. Mám ale několik dlouholetých oblíbenců, například Massive Attack, Joni Mitchell, Jeffa Buckleyho, nebo The Beatles. Taky mám opravdu rád hudbu osmdesátých let. Nemyslím si ale, že by něco z toho, co poslouchám nějak zásadně ovlivnilo zvuk Marillion. Myslím, že jsme dospěli do stádia, kdy si navzájem důvěřujeme a nesnažíme se hledat inspiraci někde jinde. Jsme rádi, že jsme dospěli k bodu, kdy jsme, co se kreativity týče, naprosto svobodní. Nemáme nahrávací společnost, která by nám diktovala, co máme dělat. Vyjadřujeme pouze své vlastní názory a pocity, a ještě jsme schopni se tím uživit, což je pro kapelu nejlepší možná kombinace.

Svojí hudbou inspirujete mnoho kapel. Z těch známnějších mě napadají hlavně Dream Theater a Porcupine Tree. Jak vlastně vnímáte fakt, že Vaše hudba žije dál i prostřednictvím těchto kapel?
Je potěšující, když se kapely inspirují naší hudbou. Myslím si, že čím je kapela mladší, tím je snadnější poznat, kdo je v jejich tvorbě ovlivnil. Většinou jak kapela stárne, tak se jejich hudba stává originálnější, a je těžší ji přirovnat k někomu jinému. To je vlastně i případ Marillion. Jinak s oběmi zmíněnými kapelami jsme v minulosti hráli. Dream Theater nám před mnoha lety předskakovali v New Yorku a Porcupine Tree zase v Londýně. Steven Wilson (zpěvák,kytarista a tvůrčí mozek Porcupine Tree, pozn.aut.) nám pomáhal míchat album Marillion.com. Znám se s ním velmi dobře, stejně jako s Richardem Barbierim (klávesista Porcupine Tree, pozn.aut. ). Znám celou kapelu, ale nejvíce tyto dva. Co se týče Dream Theater, vzpomínám si, jak jsem s nimi před lety zpíval v jednom Londýnském klubu. Mike Portnoy (bubeník Dream Theater, pozn.aut.) mi před třemi měsíci poslal e-mail, ve kterém mě žádal, abych mu namluvil několik slov na téma vina-guilt. Na novém albu Dream Theater se totiž bude nacházet píseň o vině, konkrétně tam bude jakási koláž různých lidských hlasů hovořících právě na téma vina. Mike byl z výsledku velmi spokojený, takže si myslím, že mě uslyšíte na novém albu Dream Theater (smích).

Co pro Vás znamenají fanoušci? Myslím si, že vztah fanoušků k Marillion je v hudebním průmyslu více než raritní...
Pro každého tvořícího umělce je nejdůležitější kreativní svoboda, a jsou to právě naši fanoušci, kteří nám ji dávají. Bez našich fanoušků by jsme byli továrnou, která se snaží napsat hitový singl anebo se pokouší svézt se na další módní vlně. A všechny tyto věci většinu kapel spíše zahubí. Většina umělců takto skončí, protože jakmile se jim nepodaří napsat další hit, jejich nahrávací společnost s nimi jednoduše ukončí spolupráci. My takové tlaky necítíme, a to všechno díky našim fanouškům. Víme, že tu pro nás budou, že budou čekat na to, co vytvoříme příště. Oni nevědí s čímpřijdeme, přesto nám důvěřují. Nemůžu těm lidem dost poděkovat za víru, kterou v kapelu mají. Všichni ti fanoušci, kteří si prostřednictvím internetu kupují naše alba
ještě předtím než je nahrajeme. Američtí fanoušci nám dokonce poslali 60 tisíc dolarů, abychom za nimi přijeli na turné. Naši fanoušci nám bezmezně důvěřují, za což jsme jim opravdu vděčni. Hudbu ale tvoříme hlavně pro sebe, to je naše jediná podmínka.

Somewhere Else je již desátým studiovým albem Marillion, na kterém zpíváte. Jaký je rozdíl mezi Stevem Hogarthem před albem Seasons End a po albu Somewhere Else?
V první řadě jsem starší a pomalejší (smích). Myslím také, že jsem lepší zpěvák. Během let jsem se určitě zlepšoval, i když si myslím, že je stále co zdokonalovat. Rok od roku se ale cítím lépe. Cítím se stále více uvolněně, což vyplívá z těch mnoha let zkušeností. Jsem hrdý na práci, kterou jsem odvedl, a jsem určitě šťastnější, než jsem býval. Taky si myslím že stojím více nohama na zemi. Neřekl bych že úplně (smích), ale je to
lepší než dříve. Když jsem se poprvé připojil k Marillion, bylo to úžasné. Bylo to pro mě něco úplně nového. Najednou jsem začal vést pořádně dekadentní způsob života se vším, co k tomu patří. Trvalo mi nějaký čas, než jsem pochopil, že musím ubrat, jinak bych se úplně zbláznil. Pořád ale cítím záchvěvy tsunami, které se vřítilo do mého života, když jsem se připojil k Marillion. Všechna alba, která jsem s Marillion nahrál, jsou jako moje děti. Lidé se občas ptají, které album mám nejraději a které naopak nemám rád, ale já nemůžu vybrat ani jedno, protože všechny jsou moje maso a moje krev. Během práce na každém z nich jsem si prošel nejrůznějšími stavy a všechny pro mě představovaly jakýsi druh terapie.

Vzpomínáte si na svoji první návštěvu Prahy v roce 2004?
Vzpomínám si velmi dobře. Potkal jsem tu tenkrát jednoho svého přítele, se kterým jsme se potloukali Prahou. Také si vzpomínám na ostrou hádku s mojí manželkou, která později vyústila v náš rozvod (smích). Zároveň jsem v Praze oslavil své narozeniny, takže mnoho různých pocitů (smích). Koncert
samotný byl zábavný, ale nedostali jsme zaplaceno (smích). Do Prahy se ale rádi vrátíme, je to nádherné město. Musím se také omluvit za opilé skupinky mých krajanů, které jsem v Praze několikrát potkal. Nejsme všichni tací (smích)...


Fotogalerie: