12.1.2010 | Autor: Jan Kocur | sekce: publicistika Nick Cave je charismatický Australan, který svůj talent neúnavně rozděluje do několika uměleckých sfér. Guido Moretti je zase nenápadný Ital, jenž se již desítky let živí tvorbou skulptur využívajících optických klamů tak, že totožný předmět se nám jeví při jiném natočení zcela jinak. Využijme pro tuto chvíli imaginaci pana Morettiho a podívejme se na Nicka Cavea z jiného úhlu, než bývá obvyklé. Vítejte při příležitosti vydání soundtracku k The Road ve světě neodolatelné kombinace pohyblivých obrázků a hudebních nápadů dvaapadesátiletého australského fenoménu.

Z Berlína do celého světa

Caveova hudba měla ve filmech v průběhu času různou pozici, důležitost i prostor, jehož se jí dostalo. Leckdy však byla přímo integrální částí jednotlivých snímků. což byl i případ prvního filmu, v němž se vůbec objevila. Byl jím Die Stadt, dnes už téměř zapomenutý snímek z roku 1983, který zachycoval prostřednictvím propletence osudů několika postav atmosféru západního Berlína na počátku osmdesátých let. Tu Cave se členy nově zformovaných The Bad Seeds dobře znal, protože do svobodné části dnešní metropole Spolkové republiky Německo na jistou dobu přesídlil, toho času z Londýna. Cave zde dokončil svůj první román A oslice uzřela anděla, ale zejména i s celou kapelou účinkoval v malé kameo roličce v opusu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem.

Od té doby zazněly Caveovy skladby v desítkách různých snímků, napříč žánry, zeměmi původu a nehledě na jejich rozpočty. Na jednu stranu se tak objevily na soundtracích velkorozpočtových filmů jako Batman navždy, Vřískot, Hellboy nebo Shrek 2, komedií typu Klub sráčů nebo Blbý a blbější, a univerzalitu Australanovy hudby dokazovalo použití jeho písní v Ptačím světě, dokumentu o migraci ptáků. Zaměřme se však nyní na opravdu tvůrčí spolupráci hudebního skladatele a režiséra, v tomto případě Nicka Cavea a Johna Hillcoata.

Spolupráce s Johnem Hillcoatem

„Miluji naši společnou spolupráci. Pracuje spolu s Warrenem Ellisem velmi neobvyklým způsobem. Není ve svém přístupu neoblomný, věnuje se hodně přípravě a různým diskuzím, ale nechává hodně prostoru pro okamžik, kdy spatří film.“ Takto hovořil o kooperaci s tvůrčím duem Nick Cave a Warren Ellis režisér John Hillcoat, a to při uvedení Pulitzerovou cenou ověnčené adaptace novely Cormaca McCarthyho The Road do kin. Pro rodáka z australského Queenslandu, který se mimo natáčení filmů věnuje i tvorbě videoklipů (kromě Cavea a Bad Seeds i třeba pro Einstürzende Neubauten, Depeche Mode a mnoho dalších), to však nebyla zdaleka první spolupráce s touto dvojicí. Ta se datuje už do roku 1988, kdy se poprvé sešli při práci na projektu Ghost… of the Civil Dead. Provokativní, nízkorozpočtové a dnes nedoceněné vězeňské drama bylo do značné míry Caveovým dílem. Napsal k němu scénář, zahrál si jednu z rolí a samozřejmě společně s ostatními členy kapely složil hudbu. Následovaly další snímky, mysteriózní thriller Mít a udržet si (1996) a především syrový western The Proposition (2005).

The Proposition, na jednu stranu drsný, krvavý, nekompromisní western, na tu druhou ovšem pro Cavea tak typicky melancholický a zvláštní poetikou obdařený snímek, dostal do vínku stejnými charakteristikami opředený soundtrack. Sám Cave k němu říká: „Nechtěl jsem ve filmu písně nebo přesněji řečeno písně Nicka Cavea. Na jednu stranu jsem nechtěl historický snímek s dobovým soundtrackem, ale nechtěli jsme v něm ani nějaké irské jigy. Nechtěl jsem, aby písně působily rušivě.“ Přestože se na soundtracku nakonec zpívané skladby objevily, výsledkem byla z naprosté většiny pro Cavea typicky minimalistická, instrumentální kompozice, s minimem témat, střídmým počtem použitých nástrojů, ale s dokonalou funkčností ve filmu i na samostatný poslech, byť je tento poslech místy nelehký.

Novinková The Road vychází z tohoto srovnání lépe, přičemž se daleko více podobá poslednímu ze silné trojice, a to Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007). Oběma těmto Caveovým projektům je blízký křehký klavír, jenž si elegantně předává melodii s houslemi a ostatní nástroje jen dotváří neopakovatelný způsob, jakým Cave s Ellisem vypráví své příběhy. Beze slov, bez rušivě výrazných témat, s dokonale vyváženým patosem i melancholií. The Road je tak silným zážitkem i bez znalosti obrazu.

Hudba budoucnosti

Vydání výběru toho nejlepšího často neznamená jen rekapitulaci, ale také rozloučení. To nejlepší z filmové hudby Nicka Cavea a Warrena Ellise White Lunar (2009) rekapituluje opravdu velice důkladně. Mimo zmíněnou silnou trojici nabízí i ukázky z dalších společných projektů obou pánů, jak pro film (např. The English Surgeon z roku 2007), tak pro divadlo (projekty Woyzeck a Metamorphosis z roku 2006). Na mnoho menších projektů se na White Lunar, ani v tomto článku ani nedostalo, tak mnoho položek spojení Cave a film čítá. White Lunar však v žádném případě neznamená konec Australanova komponování pro film. Neposlouchejte tak nikoho, kdo tvrdí, že je filmová hudba pro Cavea jen nevýraznou bokovkou a je lepší soustředit se na jeho alba s The Bad Seeds, Grinderman atd. Neposlouchejte ani ty, kteří jako pravidelní posluchači filmové hudby tvrdí, že jeho kompozice nedosahují kvality „profesionálů“. Caveova filmová hudba obstojí vůči oběma kritikám. Zbývá se pro začátek jen vydat na cestu. Nebudete litovat.