Machine Head: Jsme underground
11.3.2004 | Autor: Michal Husák | sekce: publicistika
Jedno nelze popřít. Páté řadové album amerických Machine Head má v sobě jiskru jakési vnitřní hrdosti. To na posledních deskách, jakkoliv mohly být produkčně dotažené a písničkově nápadité, trochu scházelo. O aktuálním rozpoložení formace jsme si povídali u příležitosti pražského prosincového koncertu s tahounem kapely Robertem Flynnem.
Kam se člověk podívá, dočte se o comebacku Machine Head k metalovým nebo thrashmetalovým kořenům. Jak vidíš novinku ty sám?
Chápu lidi, že si potřebují věci nějak zařadit a rozvrstvit. Ale těžko může jít o nějaký výrazný návrat k thrashi, když jsme nikdy thrashmetalová kapela nebyli. Ani v dobách debutu Burn My Eyes, kdy nás mnozí nazývali zachránci thrash metalu. Tehdy jsmena thrash byli docela alergičtí, aspoň já osobně jsem tíhnul spíš k punku a hard coru. V době, kdy jsme začínali, byl thrash zprofanovaná, mrtvá záležitost. Pocházíme z Bay Area, takže jsmeto viděli z první ruky. Všechno se rozmělnilo, viz třeba černé album od Metalliky. Náš debut to všechno neměl oživovat, byl zamýšlený jako protipól. Teď se klasický thrash trochu vrací. I kvůli tomu jsem citlivý na to, aby nezvnikl dojem, že s touhle podobou thrashe máme něco společného. Cítím v tom ale jednu pozitivní věc. Když lidé hovoří o návratu, asi na novince vnímají svěžest a energii známou z Burn My Eyes. Jinak jde ale zcela logicky o další desku kapely, která prodělala nějaký vývoj a prvky melodiky, dynamiky, na nichž stavěly pozdější desky, se nevytratily.
Zároveň se ale zmiňujete o tom, že kapela stála "znova na začátku". Myslíš, že něco takového u skupiny formátu Machine Head vůbec možné?
Ono je to třeba chápat hlavně jako náš vnitřní pocit, jak jsme přistupovali k věcem v daný okamžik. Jak chceme věci dělat po stránce skladatelské, obchodní. Bylo potřeba se zastavit a rozhlédnout. Vzniklo album postavené na pocitu absolutní svobody. Desku jsem produkoval já sám, za těch několik měsíců příprav jsme neměli jedinou návštěvu z firmy, nikdo nám do ničeho nekecal, všechno jsme dělali výhradně na vlastní zodpovědnost a máme z výsledku ohromnou radost.
Na desce jsou docela dlouhé songy, dokonce i výtečný singl Imperium je dost rozsáhlý.
Bavilo nás to takhle. Snad se povedlo udělat písničky dlouhé, ale ne nudné. Máme rádi zvraty, přechody, práci s tempy a dynamikou, energické výboje.
Ta rychlá pasáž ve druhé části skladby připomíná skoro švédský zvuk.
Víš, já mám pocit, že celý ten švédským moderní death a thrash metal jsou prostě rychle a drsněji zahrané riffy od Iron Maiden a Judas Priest.
Teď nevím, jestli to znamená, že to je dobré nebo špatné.
Nesoudím to, jen říkám, co si myslím, že to je (smích).
Bylo převzetí producentství velká změna? A hodláš se produkování věnovat do budoucna víc?
Produkuju naše přípravná dema už někdy od šestadevadesátého, takže to pro kapelu nebyl žádný šok. Fungovalo to velice dobře. Cítíme to dnes tak, že nikdo z vnějšku nemůže nahlédnout do nitra naší muziky lépe než my sami. A tenhle pohled na druhé straně dost omezuje možnost, že bych produkoval nahrávky někoho jiného. Je to značně náročná práce. Nejsem si jistý, že bych měl chuť a sílu se natolik intenzivně věnovat hudbě někoho jiného a také pochybuji, že by se našel někdo, kdo by se chtěl tak zásadním způsobem svěřit do mých rukou.
Máte nového kytaristu, kterým je Phil Demmel, známý již ze sestavy tvé někdejší kapely Vio-lence.
Jasně, když nás opustil Ahrue, Phil byl pro Machine Head přirozená volba. Známe se roky, už nám v minulosti párkrát vytrhl trn z paty a dnes je plnohodnotným členem kapely, i kdyžna přípravách novinkového materiálu se ještě nestihl naplno podílet.
Jak to vlastně bylo s odchodem Ahrueho Lustera? Kolovalo více verzí. Prý chtěl hrát jemnější, melodičtější muziku, jiné hlasy zase tvrdily, že už naplno nedůvěřoval budoucnosti Machine Head.
Tak tu druhou variantu slyším poprvé. Hlavní potíž byla v tom,že chtěl hrát muziku tak půl na půl těžkou a tvrdou a zároveň melodickou. Vadilo mu hrát songy typu Davidian nebo Bulldozer. Jenže my to máme hozené tak na 80 % do tvrdosti a na 20 % do melodiky. Odešel do kapely Ill Nino, což hovoří samo za sebe.
Jak jsi řekl, po albu Supercharger jsme se rozhodli "zastavit a rozhlédnout". Byli jste na rozcestí?
Supercharger vyšlo dva týdny po 11. září 2001. Šílená situace. Koho by asi v té době zajímali nějací Machine Head, koho zajímala muzika? Jediné co chtěli lidi slyšet, bylo "to zas bude dobrý". Měli jsme naplánované turné, 17. září začínalo. A skoro hned na začátku jsme v New Yorku! Absolutně šílená situace. Chtěli jsme to samozřejmě zrušit, ale nedalo se ani nikomu zatelefonovat, tak jsme tu šňůru museli odehrát. Celá ta situacese odrazila na faktu, že v Americe album naprosto propadlo. V Evropě, Japonsku se mu nevedlo vůbec špatně. Shodou okolností bylo Supercharger album, na kterém jsme experimentovali jako nikdy. Museli jsme si pak ujasnit hodnoty a cíle. Byla to zkušenost. Nakonec jsem rád, že se to stalo, protože nic na světě se neděje bez důvodu. Řekli jsme si, že serem na všechny a jedeme podle svého, v duchu, který nás nejvíc naplňuje.
Znaméná to, že v minulosti jste byli pod tlakem firmy?
Každá skupina je pod tlakem vydavatele. Zkuste tohle, zkuste tamto. Když do tebe někdo investuje milion dolarů, asi by sis měl aspoň poslechnout, co říká.
Rozešli jste se s RoadRunner Records, ale v Evropě u nich zůstáváte. Není to trochu zvláštní?
Řekl bych, že RoadRunner v Americe a Evropě jdou dvě rozdílné společnosti s různými cíli a metodami, jak jich dosáhnout. V Americe bombardují rádia kapelami jako je Nickelback a holí prachy, v Evropě je RoadRunner firma zaměřená na každodenní pečlivou práci na metalovém trhu, dbají na individuální a lidský přístup. A to nám sedí. Machine Head jsou underground, vzešli jsme z ulice.
Diskografie:
Burn My Eyes (1994)
The More Things Change (1997)
The Burning Red (1999)
Supercharger (2001)
Hellalive (2003)
Through The Ashes Of Empires (2003)
Jedno nelze popřít. Páté řadové album amerických Machine Head má v sobě jiskru jakési vnitřní hrdosti. To na posledních deskách, jakkoliv mohly být produkčně dotažené a písničkově nápadité, trochu scházelo. O aktuálním rozpoložení formace jsme si povídali u příležitosti pražského prosincového koncertu s tahounem kapely Robertem Flynnem.
Kam se člověk podívá, dočte se o comebacku Machine Head k metalovým nebo thrashmetalovým kořenům. Jak vidíš novinku ty sám?
Chápu lidi, že si potřebují věci nějak zařadit a rozvrstvit. Ale těžko může jít o nějaký výrazný návrat k thrashi, když jsme nikdy thrashmetalová kapela nebyli. Ani v dobách debutu Burn My Eyes, kdy nás mnozí nazývali zachránci thrash metalu. Tehdy jsmena thrash byli docela alergičtí, aspoň já osobně jsem tíhnul spíš k punku a hard coru. V době, kdy jsme začínali, byl thrash zprofanovaná, mrtvá záležitost. Pocházíme z Bay Area, takže jsmeto viděli z první ruky. Všechno se rozmělnilo, viz třeba černé album od Metalliky. Náš debut to všechno neměl oživovat, byl zamýšlený jako protipól. Teď se klasický thrash trochu vrací. I kvůli tomu jsem citlivý na to, aby nezvnikl dojem, že s touhle podobou thrashe máme něco společného. Cítím v tom ale jednu pozitivní věc. Když lidé hovoří o návratu, asi na novince vnímají svěžest a energii známou z Burn My Eyes. Jinak jde ale zcela logicky o další desku kapely, která prodělala nějaký vývoj a prvky melodiky, dynamiky, na nichž stavěly pozdější desky, se nevytratily.
Zároveň se ale zmiňujete o tom, že kapela stála "znova na začátku". Myslíš, že něco takového u skupiny formátu Machine Head vůbec možné?
Ono je to třeba chápat hlavně jako náš vnitřní pocit, jak jsme přistupovali k věcem v daný okamžik. Jak chceme věci dělat po stránce skladatelské, obchodní. Bylo potřeba se zastavit a rozhlédnout. Vzniklo album postavené na pocitu absolutní svobody. Desku jsem produkoval já sám, za těch několik měsíců příprav jsme neměli jedinou návštěvu z firmy, nikdo nám do ničeho nekecal, všechno jsme dělali výhradně na vlastní zodpovědnost a máme z výsledku ohromnou radost.
Na desce jsou docela dlouhé songy, dokonce i výtečný singl Imperium je dost rozsáhlý.
Bavilo nás to takhle. Snad se povedlo udělat písničky dlouhé, ale ne nudné. Máme rádi zvraty, přechody, práci s tempy a dynamikou, energické výboje.
Ta rychlá pasáž ve druhé části skladby připomíná skoro švédský zvuk.
Víš, já mám pocit, že celý ten švédským moderní death a thrash metal jsou prostě rychle a drsněji zahrané riffy od Iron Maiden a Judas Priest.
Teď nevím, jestli to znamená, že to je dobré nebo špatné.
Nesoudím to, jen říkám, co si myslím, že to je (smích).
Bylo převzetí producentství velká změna? A hodláš se produkování věnovat do budoucna víc?
Produkuju naše přípravná dema už někdy od šestadevadesátého, takže to pro kapelu nebyl žádný šok. Fungovalo to velice dobře. Cítíme to dnes tak, že nikdo z vnějšku nemůže nahlédnout do nitra naší muziky lépe než my sami. A tenhle pohled na druhé straně dost omezuje možnost, že bych produkoval nahrávky někoho jiného. Je to značně náročná práce. Nejsem si jistý, že bych měl chuť a sílu se natolik intenzivně věnovat hudbě někoho jiného a také pochybuji, že by se našel někdo, kdo by se chtěl tak zásadním způsobem svěřit do mých rukou.
Máte nového kytaristu, kterým je Phil Demmel, známý již ze sestavy tvé někdejší kapely Vio-lence.
Jasně, když nás opustil Ahrue, Phil byl pro Machine Head přirozená volba. Známe se roky, už nám v minulosti párkrát vytrhl trn z paty a dnes je plnohodnotným členem kapely, i kdyžna přípravách novinkového materiálu se ještě nestihl naplno podílet.
Jak to vlastně bylo s odchodem Ahrueho Lustera? Kolovalo více verzí. Prý chtěl hrát jemnější, melodičtější muziku, jiné hlasy zase tvrdily, že už naplno nedůvěřoval budoucnosti Machine Head.
Tak tu druhou variantu slyším poprvé. Hlavní potíž byla v tom,že chtěl hrát muziku tak půl na půl těžkou a tvrdou a zároveň melodickou. Vadilo mu hrát songy typu Davidian nebo Bulldozer. Jenže my to máme hozené tak na 80 % do tvrdosti a na 20 % do melodiky. Odešel do kapely Ill Nino, což hovoří samo za sebe.
Jak jsi řekl, po albu Supercharger jsme se rozhodli "zastavit a rozhlédnout". Byli jste na rozcestí?
Supercharger vyšlo dva týdny po 11. září 2001. Šílená situace. Koho by asi v té době zajímali nějací Machine Head, koho zajímala muzika? Jediné co chtěli lidi slyšet, bylo "to zas bude dobrý". Měli jsme naplánované turné, 17. září začínalo. A skoro hned na začátku jsme v New Yorku! Absolutně šílená situace. Chtěli jsme to samozřejmě zrušit, ale nedalo se ani nikomu zatelefonovat, tak jsme tu šňůru museli odehrát. Celá ta situacese odrazila na faktu, že v Americe album naprosto propadlo. V Evropě, Japonsku se mu nevedlo vůbec špatně. Shodou okolností bylo Supercharger album, na kterém jsme experimentovali jako nikdy. Museli jsme si pak ujasnit hodnoty a cíle. Byla to zkušenost. Nakonec jsem rád, že se to stalo, protože nic na světě se neděje bez důvodu. Řekli jsme si, že serem na všechny a jedeme podle svého, v duchu, který nás nejvíc naplňuje.
Znaméná to, že v minulosti jste byli pod tlakem firmy?
Každá skupina je pod tlakem vydavatele. Zkuste tohle, zkuste tamto. Když do tebe někdo investuje milion dolarů, asi by sis měl aspoň poslechnout, co říká.
Rozešli jste se s RoadRunner Records, ale v Evropě u nich zůstáváte. Není to trochu zvláštní?
Řekl bych, že RoadRunner v Americe a Evropě jdou dvě rozdílné společnosti s různými cíli a metodami, jak jich dosáhnout. V Americe bombardují rádia kapelami jako je Nickelback a holí prachy, v Evropě je RoadRunner firma zaměřená na každodenní pečlivou práci na metalovém trhu, dbají na individuální a lidský přístup. A to nám sedí. Machine Head jsou underground, vzešli jsme z ulice.
Diskografie:
Burn My Eyes (1994)
The More Things Change (1997)
The Burning Red (1999)
Supercharger (2001)
Hellalive (2003)
Through The Ashes Of Empires (2003)
časopis Rock&Pop 2004/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Machine-Head-Jsme-underground~11~brezen~2004/
Komentáře
&;
