Lukáš Mužík: Při cvičení je důležité používat hlavu
14.1.2011 | Autor: Michal Šimeček | sekce: publicistika
Jazzový baskytarista ostravské klubové scény Lukáš Mužík je svou vášní fascinován již třináct let. Kromě působení v několika hudebních projektech také již devátým rokem učí na Lidové konzervatoři v Ostravě, kde nedávno založil jazzové oddělení. To je od roku 2009 krajskou novinkou, k jejímuž vybudování si Lukáš přizval mimo jiné i dva spolužáky z jedné z nejvýznamnějších polských hudebních univerzit, Akademie Muzyczne im. Karola Szymanowskiego - Instytutu Jazzu v Katovicích.
Na studium v Polsku je třicetiletý muzikant patřičně hrdý. Ono dostat se tam pro něj neznamenalo jen dobře zvládnout hru na svůj primární nástroj; kvůli přijímacím zkouškám se musel naučit hrát také na klavír a navíc ještě tři měsíce chodíval na jazykové lekce z Polštiny. Sám ale říká, že si před sebe vždy tyčí reálně dosažitelné mety, k nimž se pak časem s chutí dopracovává. To taky může být případ jeho pracovní vazby s Českým rozhlasem Olomouc, kde má již nějakou dobu k dispozici studium k nahrávání vlastních věcí do pořadu Mlýnice.
Co by doporučil začínajícím baskytaristům a jak moc je pro muzikanta důležitá teorie? Nejen na to odpovídal v rozhovoru pro Muzikus.cz, který vznikal v jeho učebně na Lidové konzervatoři.
Tradiční otázka na úvod – jak ses vlastně dostal k hudbě?
Jeden kamarád zakládal amatérskou kapelu a mě bylo nabídnuto místo baskytaristy. V sedmnácti letech jsem pak na popud mého bratra, profesionálního houslisty, nastoupil na Lidovou konzervatoř zde v Ostravě, kde si mě vzal na starost výborný basista Jaroslav Janek. Baskytara mě rázem pohltila, dokázal jsem cvičit i dvanáct hodin denně. Během třetího ročníku jsem se dostal k hraní s elektro-jazzovým kvartetem Gamavila, tvořený hudebníky z Moravské filharmonie Olomouc. Tady jsem se taky seznámil s bubeníkem Kamilem Slezákem, pod jehož vedením jsem pak následující dva nebo tři roky hrával v různých jazzových projektech. Díky tomu jsem se seznámil s jazzovými muzikanty a obecně jsem se začal víc zajímat o jazz.
Co se dělo po vystudování Lidové konzervatoře, kdy ti bylo jednadvacet let?
Od Jardy Janka jsem v té době dostal nabídku, že bych ho ve škole mohl coby učitele hry na baskytaru nahradit. Tu nabídku jsem využil, ale sám jsem se pak ještě dál privátně vzdělával a to u výborného slovenského baskytaristy Juraje Grigláka. Kromě toho jsem taky absolvoval Letní jazzovou dílnu v Praze a týdenní jazzovou dílnu v rakouském Poysdorfu.
Před třemi lety si se dostal na katovickou akademii Karola Szymanowskiego – obor jazz. Co přesně musí při přijímací zkoušce hudebník splnit, když se hlásí na takovouto prestižní školu?
Podmínkou bylo zahrát tři jazzové standardy, plus ještě tři standardy na klavír – téma sólo a improvizace. Pak tam byla ještě jedna zkouška, která byla velmi obtížná, a ta se skládala z analýzy sluchu a jazzové harmonie. Byl jsem moc rád, že jsem uspěl a na školu se dostal. Studuji tam již třetím rokem a zdárně bych chtěl dokončit ještě dva další roky k završení magisterského studia. Dozvěděl jsem se tam spousty informací o jazzu, o rytmu a o harmonii. Taky se zde setkávám s výbornými lektory jak z polské hudební scény, tak i z New Yorku. Hraji například v kombu pod vedením Marka Dykty, jednoho z nejlepších polských kytaristů současnosti, či v big bandu pod Sebastianem Perłowským. Jako profesora hlavního oboru mám pak skvělého Andrzje Świese.
Jak často školu při dálkovém studiu navštěvuješ?
Do Katovic jezdím každý pátek a bývám tam až do neděle. Rozvrh hodin byl hlavně první dva roky dost nabitý, což mi taky v kombinaci s hraním a učením zde v Ostravě sebralo veškerý volný čas…
Říkal si, že si také skládal zkoušku ze hry na klavír. Jak ses na něj učil?
Protože na Lidové konzervatoři obligátní klavír nebyl, jazzový už vůbec, tak jsem se připravoval sám.
Dobrá, přejděme k tvé vlastní výuce v Ostravě…
Na Lidové konzervatoři učím už devátým rokem. V minulém roce se zde rozjelo jazzové oddělení, pro které jsem tak trošku okopíroval systém z polské akademie a přizval jsem si k němu z Polska i dva své spolužáky – teď už vlastně absolventy – dechaře Krystiana Balawendera a Wladyslawa Wiatera. Na jazzovém oddělení působí ale i výborní čeští hráči, například Vlastík Šmída (klavír, harmonie a vedení komb), Patrik Benek (bicí nástroje) či Honza Kyjovský (kytara). Snažíme se, aby student prošel teoretickými předměty jako jazzová harmonie, analýza sluchu a také aby prošel kombem pod vedením lektora a mimo jiné i obligátním jazzovým klavírem. Mým takovým malým snem je, aby jazzové oddělení mělo akreditaci střední školy, to znamená, aby student získal ucelené jazzové střední vzdělání s maturitou. Kromě Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka se totiž nikde jinde v naší republice jazzová baskytara s akreditací střední školy neučí.
A co jednodušší obor baskytary, který zde vyučuješ už oněch zmiňovaných devět let?
Zde studenti přicházejí v různých úrovních, na rozdíl od jazzového oddělení, kde ten hráč už musí umět trošku hrát. Bereme zde techniku a teoretickou průpravu, aby člověk věděl o muzice něco víc. Kromě toho ještě učím na ZUŠ v Ostravě-Porubě, kde je to prakticky stejné jako na Lidové konzervatoři, akorát studenti tam jsou mladší.
Když tady člověk dokončí vzdělání, dostane pak nějaký výstupní papír?
Na Lidové konzervatoři po čtyřech letech, pokud tedy studuje i hudební nauku a k němu patřičně další předměty, tak dostane absolutorium, které ale bohužel nemá váhu statní konzervatoře.
>> Lukáš Mužík / Karol Kozłowski (youtube.com)
Co bys začínajícímu basákovi doporučil, kdyby se chtěl vrhnout do takovýchto studií?
No, nejdůležitější je vědět, ke komu jdeš. Je důležité, abyste si s lektorem sedli lidsky a pak abys věděl, jak hraje. Co se týče nějakého návodu na cvičení… Ze začátku člověk musí řešit techniku a tón. Hrát s metronomem, různě s ním kombinovat a přitom dbát na rytmickou preciznost. Podle mne je důležité používat při cvičení hlavu… Furt se z ní musí kouřit. (smích) Znám spoustu cvičení, které mám od svého profesora a sám na nich dále pracuji. Co přesně hrát už ale záleží na daném lektorovi. Já osobně žádný striktní mustr nemám a osnovy si vyvíjím sám. Nejedu podle nějaké učebnice, byť jich mám velké množství, řídím se spíš radami a zkušenostmi, kterých jsem nabyl v Katovicích a hraním s výbornými jazzmany.
Měl by se společně s tím muzikant učit i teorii?
Aby mohl hrát, tak taky musí vědět, co hraje. Člověk by neměl hrát něco, o čem neví, k čemu to je. Je to dobrý start k tomu, aby se člověk hudebně rozvíjel.
K tomuto tématu se přímo vážou noty. Myslíš, že jsou pro muzikanty opravdu tak důležité?
Určitě, určují nám čas, délku tónu. Hráč tím získává rytmickou kontrolu nad tím, co hraje. Jsou důležité jak pro amatéra, tak i pro profesionála. Je také dobré si své nápady nebo cvičení zapisovat do not, pomáhá to. Sám pracuji na tom, abych je četl co nejlíp a pokud možno i bez přípravy.
Fajn, na závěr se ještě zeptám na tvé hudební projekty, výbavu a oblíbené hráče. Začněme tvými kapelami. S kým vším si už hrál a s kým tě lidé mohou vidět hrát nyní?
Jak jsem chodil na koncerty a ještě nehrál jazz, tak jsem snil o tom, že si s určitými lidmi zahraju společně. Například jsem chodíval na koncerty Borise Urbánka a představoval jsem si, jak hraji s jeho kapelou. A po nějaké době se tak i stalo. Naše spolupráce v současnosti ale není stálá, někdy je pravidelná, jindy ne. Vždy jsem si v hlavě nosil, s kým bych si chtěl v budoucnu zahrát a zatím mi to tak nějak šťastně vychází. Člověk si před sebe ale musí klást reálné mety. Kromě Borise Urbánka jsem dále hrál i s Michalem Žáčkem, Rudolfem Březinou či Jaromírem Hniličkou. V současné době mám možnost natáčet v Českém rozhlase Olomouc do pořadu Mlýnice, kdy je záznam vysílán do éteru a zároveň je i nahráván na CD. Vytvořil jsem kvůli tomu kapelu L. Mužík band, kde jsem si přizval bývalé i současné spolužáky z polské akademie. S hudebníky z Polska mám ale rozjeto víc věcí, namátkou třeba Fresh Jazz Sound (původně Polsko-český band), kde hraje několik mých kamarádů - například Vlastík Šmída nebo Patrik Benek. To je pro mne velká škola, hrát s nimi. Nebráním se ale žádnému hraní, u kterého vím, že mi něco dá.
Věnuješ se tedy jenom jazzu, nebo děláš i do něčeho jiného?
Převážně se věnuji jazzu, nebránil bych se však muzikálu nebo popové kapele, ani funku nebo latině. Do nějakého metalu nebo něco na ten způsob bych ale asi nešel…
Pojďme k výbavě…
Jako každý jiný v České republice jsem začínal na Jolanu - česká lubovka s dohmatem jak kontrabas. Postupem času jsem od svého lektora dostal čtyřstrunný Ibanez. Později jsem obdivoval Marcuse Millera, takže mě neminulo období Fender Jazz Bass – podpisová série Marcus Miller. Po zvukové stránce mi ale po čase, kvůli prstové technice hry, přestala vyhovovat a já začal hledat nástroj, který by byl dynamický, měl středy, výšky, basy a přitom krásně dýchal a zvukově se neschovával. Čirou náhodou jsem dostal odkaz na Rudiho Sivčáka, výborného kytaráře, jehož výtvory používají třeba Juraj Griglák nebo Steve Clarke od Laco Décziho. Jeho basu jsem měl cirka pět let a byl jsem s ní moc spokojený. Před asi půl rokem jsem si pak pořídil Foderu, která dokonale splnila to, co jsem od baskytary očekával – dynamika, pěkný tón, variabilita zvukového nastavení. Z aparátů používám zesilovač značky Aguilar AG 500 a bednu GS 112. Je to malé a pro mé klubové hraní jazzu dostačující. Se zvukem Fodery a mýma rukama si to komunikuje dobře.
Jací jsou tví oblíbení hudebníci? Koho máš nejradši?
Inspiruje mě každý výborný muzikant. Namátkou třeba John Coltrane, Charlie Parker, Thelonious Monk, z basistů určitě Jaco Pastorius, Marcus Miller, ze současných Victor Bailey. Už ale asi nejsem ve stádiu, kdy poslouchám jenom basisty. Poslouchám dechaře, klavíristy, kontrabasisty, bubeníky…
U stolu máš pověšenou fotku, na které stojíš právě vedle Marcuse Millera… Je to tvůj největší vzor?
Největší asi ne, ale vzorem určitě je. Líbí se mi, jaký má timing, když doprovází.
Máš do budoucna nějakou vizi, nějaké přání?
No, těch je. (úsměv) Zdárně dokončit Katovice… No, a taky hrát jak nejlíp umím a dělat tím aspoň trošku radost jiným.
Na studium v Polsku je třicetiletý muzikant patřičně hrdý. Ono dostat se tam pro něj neznamenalo jen dobře zvládnout hru na svůj primární nástroj; kvůli přijímacím zkouškám se musel naučit hrát také na klavír a navíc ještě tři měsíce chodíval na jazykové lekce z Polštiny. Sám ale říká, že si před sebe vždy tyčí reálně dosažitelné mety, k nimž se pak časem s chutí dopracovává. To taky může být případ jeho pracovní vazby s Českým rozhlasem Olomouc, kde má již nějakou dobu k dispozici studium k nahrávání vlastních věcí do pořadu Mlýnice.
Co by doporučil začínajícím baskytaristům a jak moc je pro muzikanta důležitá teorie? Nejen na to odpovídal v rozhovoru pro Muzikus.cz, který vznikal v jeho učebně na Lidové konzervatoři.
Tradiční otázka na úvod – jak ses vlastně dostal k hudbě?
Jeden kamarád zakládal amatérskou kapelu a mě bylo nabídnuto místo baskytaristy. V sedmnácti letech jsem pak na popud mého bratra, profesionálního houslisty, nastoupil na Lidovou konzervatoř zde v Ostravě, kde si mě vzal na starost výborný basista Jaroslav Janek. Baskytara mě rázem pohltila, dokázal jsem cvičit i dvanáct hodin denně. Během třetího ročníku jsem se dostal k hraní s elektro-jazzovým kvartetem Gamavila, tvořený hudebníky z Moravské filharmonie Olomouc. Tady jsem se taky seznámil s bubeníkem Kamilem Slezákem, pod jehož vedením jsem pak následující dva nebo tři roky hrával v různých jazzových projektech. Díky tomu jsem se seznámil s jazzovými muzikanty a obecně jsem se začal víc zajímat o jazz.
Co se dělo po vystudování Lidové konzervatoře, kdy ti bylo jednadvacet let?
Od Jardy Janka jsem v té době dostal nabídku, že bych ho ve škole mohl coby učitele hry na baskytaru nahradit. Tu nabídku jsem využil, ale sám jsem se pak ještě dál privátně vzdělával a to u výborného slovenského baskytaristy Juraje Grigláka. Kromě toho jsem taky absolvoval Letní jazzovou dílnu v Praze a týdenní jazzovou dílnu v rakouském Poysdorfu.
Před třemi lety si se dostal na katovickou akademii Karola Szymanowskiego – obor jazz. Co přesně musí při přijímací zkoušce hudebník splnit, když se hlásí na takovouto prestižní školu?
Podmínkou bylo zahrát tři jazzové standardy, plus ještě tři standardy na klavír – téma sólo a improvizace. Pak tam byla ještě jedna zkouška, která byla velmi obtížná, a ta se skládala z analýzy sluchu a jazzové harmonie. Byl jsem moc rád, že jsem uspěl a na školu se dostal. Studuji tam již třetím rokem a zdárně bych chtěl dokončit ještě dva další roky k završení magisterského studia. Dozvěděl jsem se tam spousty informací o jazzu, o rytmu a o harmonii. Taky se zde setkávám s výbornými lektory jak z polské hudební scény, tak i z New Yorku. Hraji například v kombu pod vedením Marka Dykty, jednoho z nejlepších polských kytaristů současnosti, či v big bandu pod Sebastianem Perłowským. Jako profesora hlavního oboru mám pak skvělého Andrzje Świese.
Jak často školu při dálkovém studiu navštěvuješ?
Do Katovic jezdím každý pátek a bývám tam až do neděle. Rozvrh hodin byl hlavně první dva roky dost nabitý, což mi taky v kombinaci s hraním a učením zde v Ostravě sebralo veškerý volný čas…
Říkal si, že si také skládal zkoušku ze hry na klavír. Jak ses na něj učil?
Protože na Lidové konzervatoři obligátní klavír nebyl, jazzový už vůbec, tak jsem se připravoval sám.
Dobrá, přejděme k tvé vlastní výuce v Ostravě…
Na Lidové konzervatoři učím už devátým rokem. V minulém roce se zde rozjelo jazzové oddělení, pro které jsem tak trošku okopíroval systém z polské akademie a přizval jsem si k němu z Polska i dva své spolužáky – teď už vlastně absolventy – dechaře Krystiana Balawendera a Wladyslawa Wiatera. Na jazzovém oddělení působí ale i výborní čeští hráči, například Vlastík Šmída (klavír, harmonie a vedení komb), Patrik Benek (bicí nástroje) či Honza Kyjovský (kytara). Snažíme se, aby student prošel teoretickými předměty jako jazzová harmonie, analýza sluchu a také aby prošel kombem pod vedením lektora a mimo jiné i obligátním jazzovým klavírem. Mým takovým malým snem je, aby jazzové oddělení mělo akreditaci střední školy, to znamená, aby student získal ucelené jazzové střední vzdělání s maturitou. Kromě Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka se totiž nikde jinde v naší republice jazzová baskytara s akreditací střední školy neučí.
A co jednodušší obor baskytary, který zde vyučuješ už oněch zmiňovaných devět let?
Zde studenti přicházejí v různých úrovních, na rozdíl od jazzového oddělení, kde ten hráč už musí umět trošku hrát. Bereme zde techniku a teoretickou průpravu, aby člověk věděl o muzice něco víc. Kromě toho ještě učím na ZUŠ v Ostravě-Porubě, kde je to prakticky stejné jako na Lidové konzervatoři, akorát studenti tam jsou mladší.
Když tady člověk dokončí vzdělání, dostane pak nějaký výstupní papír?
Na Lidové konzervatoři po čtyřech letech, pokud tedy studuje i hudební nauku a k němu patřičně další předměty, tak dostane absolutorium, které ale bohužel nemá váhu statní konzervatoře.
>> Lukáš Mužík / Karol Kozłowski (youtube.com)
Co bys začínajícímu basákovi doporučil, kdyby se chtěl vrhnout do takovýchto studií?
No, nejdůležitější je vědět, ke komu jdeš. Je důležité, abyste si s lektorem sedli lidsky a pak abys věděl, jak hraje. Co se týče nějakého návodu na cvičení… Ze začátku člověk musí řešit techniku a tón. Hrát s metronomem, různě s ním kombinovat a přitom dbát na rytmickou preciznost. Podle mne je důležité používat při cvičení hlavu… Furt se z ní musí kouřit. (smích) Znám spoustu cvičení, které mám od svého profesora a sám na nich dále pracuji. Co přesně hrát už ale záleží na daném lektorovi. Já osobně žádný striktní mustr nemám a osnovy si vyvíjím sám. Nejedu podle nějaké učebnice, byť jich mám velké množství, řídím se spíš radami a zkušenostmi, kterých jsem nabyl v Katovicích a hraním s výbornými jazzmany.
Měl by se společně s tím muzikant učit i teorii?
Aby mohl hrát, tak taky musí vědět, co hraje. Člověk by neměl hrát něco, o čem neví, k čemu to je. Je to dobrý start k tomu, aby se člověk hudebně rozvíjel.
K tomuto tématu se přímo vážou noty. Myslíš, že jsou pro muzikanty opravdu tak důležité?
Určitě, určují nám čas, délku tónu. Hráč tím získává rytmickou kontrolu nad tím, co hraje. Jsou důležité jak pro amatéra, tak i pro profesionála. Je také dobré si své nápady nebo cvičení zapisovat do not, pomáhá to. Sám pracuji na tom, abych je četl co nejlíp a pokud možno i bez přípravy.
Fajn, na závěr se ještě zeptám na tvé hudební projekty, výbavu a oblíbené hráče. Začněme tvými kapelami. S kým vším si už hrál a s kým tě lidé mohou vidět hrát nyní?
Jak jsem chodil na koncerty a ještě nehrál jazz, tak jsem snil o tom, že si s určitými lidmi zahraju společně. Například jsem chodíval na koncerty Borise Urbánka a představoval jsem si, jak hraji s jeho kapelou. A po nějaké době se tak i stalo. Naše spolupráce v současnosti ale není stálá, někdy je pravidelná, jindy ne. Vždy jsem si v hlavě nosil, s kým bych si chtěl v budoucnu zahrát a zatím mi to tak nějak šťastně vychází. Člověk si před sebe ale musí klást reálné mety. Kromě Borise Urbánka jsem dále hrál i s Michalem Žáčkem, Rudolfem Březinou či Jaromírem Hniličkou. V současné době mám možnost natáčet v Českém rozhlase Olomouc do pořadu Mlýnice, kdy je záznam vysílán do éteru a zároveň je i nahráván na CD. Vytvořil jsem kvůli tomu kapelu L. Mužík band, kde jsem si přizval bývalé i současné spolužáky z polské akademie. S hudebníky z Polska mám ale rozjeto víc věcí, namátkou třeba Fresh Jazz Sound (původně Polsko-český band), kde hraje několik mých kamarádů - například Vlastík Šmída nebo Patrik Benek. To je pro mne velká škola, hrát s nimi. Nebráním se ale žádnému hraní, u kterého vím, že mi něco dá.
Věnuješ se tedy jenom jazzu, nebo děláš i do něčeho jiného?
Převážně se věnuji jazzu, nebránil bych se však muzikálu nebo popové kapele, ani funku nebo latině. Do nějakého metalu nebo něco na ten způsob bych ale asi nešel…
Pojďme k výbavě…
Jako každý jiný v České republice jsem začínal na Jolanu - česká lubovka s dohmatem jak kontrabas. Postupem času jsem od svého lektora dostal čtyřstrunný Ibanez. Později jsem obdivoval Marcuse Millera, takže mě neminulo období Fender Jazz Bass – podpisová série Marcus Miller. Po zvukové stránce mi ale po čase, kvůli prstové technice hry, přestala vyhovovat a já začal hledat nástroj, který by byl dynamický, měl středy, výšky, basy a přitom krásně dýchal a zvukově se neschovával. Čirou náhodou jsem dostal odkaz na Rudiho Sivčáka, výborného kytaráře, jehož výtvory používají třeba Juraj Griglák nebo Steve Clarke od Laco Décziho. Jeho basu jsem měl cirka pět let a byl jsem s ní moc spokojený. Před asi půl rokem jsem si pak pořídil Foderu, která dokonale splnila to, co jsem od baskytary očekával – dynamika, pěkný tón, variabilita zvukového nastavení. Z aparátů používám zesilovač značky Aguilar AG 500 a bednu GS 112. Je to malé a pro mé klubové hraní jazzu dostačující. Se zvukem Fodery a mýma rukama si to komunikuje dobře.
Jací jsou tví oblíbení hudebníci? Koho máš nejradši?
Inspiruje mě každý výborný muzikant. Namátkou třeba John Coltrane, Charlie Parker, Thelonious Monk, z basistů určitě Jaco Pastorius, Marcus Miller, ze současných Victor Bailey. Už ale asi nejsem ve stádiu, kdy poslouchám jenom basisty. Poslouchám dechaře, klavíristy, kontrabasisty, bubeníky…
U stolu máš pověšenou fotku, na které stojíš právě vedle Marcuse Millera… Je to tvůj největší vzor?
Největší asi ne, ale vzorem určitě je. Líbí se mi, jaký má timing, když doprovází.
Máš do budoucna nějakou vizi, nějaké přání?
No, těch je. (úsměv) Zdárně dokončit Katovice… No, a taky hrát jak nejlíp umím a dělat tím aspoň trošku radost jiným.
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Lukas-Muzik-rozhovor~14~leden~2011/
Komentáře
&;
tagy
související
