7.5.2008 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
 fotogalerie Luboš Pospíšil & 5P, to bývalo synonymum té nejvyšší písničkářské kvality. Donedávna to vypadalo, že tahle značka zůstane už navždy spojena jen s „předlistopadovými“ časy. Vloni, přesně 25 let po vzniku 5P, se však zničehonic na scéně objevila zbrusu nová reinkarnace této kapely. Luboš Pospíšil a jeho věrný souputník Bohouš Zatloukal se obklopili mladými spoluhráči a výsledkem je vedle znovunabyté koncertní energie i velice svěže znějící album Příznaky lásky. Jak vyplývá z následujícího rozhovoru, Pospíšil ovšem oprášením osvědčeného názvu nemínil nějaký křečovitý návrat do vlastní hudební minulosti a snaží se dívat neustále především dopředu.

Co tě vlastně vedlo k obnovení skupiny 5P?
V devadesátých letech jsem značku 5P obnovovat nechtěl, protože uzavření existence téhle kapely v závěru let osmdesátých bylo pro mne dost nepříjemné. Říkal jsem si, že najdu jiný název a nic se neděje. Jenže u všech pozdějších názvů mojí skupiny jsem cítil, že sice nejsou špatné, ale zároveň to pořád není ono. A když v posledních letech neustále někdo chodil a ptal se, proč neobnovím 5P, nakonec jsem si řekl: A proč vlastně ne?

Bereš to jako comeback, nebo spíš začátek něčeho zcela nového?
Slovo comeback nemám moc rád. Já jsem nikdy nikam neodešel, takže se ani nemám odkud vracet... Samozřejmě, že v návratu ke starému názvu 5P lze spatřovat určitý signál, ale přikláním se spíš k tomu, že jde o začátek něčeho nového.

Zeptám se možná hloupě, ale co tě uspokojuje víc - zpívání s plnokrevnou rockovou kapelou za zády, anebo ryze akustické hraní ve dvojici s Bohoušem Zatloukalem?
Záleží na tom, jaký máš člověk k dispozici repertoár, jaké spoluhráče, jestli se skupině daří a nějak se vyvíjí... Když člověk cítí určitý nový náboj, vždycky ho to zákonitě baví víc.
V rámci Hudebních sklepů Vaška Koubka vystupuju i zcela sólově, bez Bohouše Zatloukala, což je zase trochu jiný pocit. Člověk si při tomhle syrovém hraní může vyzkoušet nějaké momentální nápady a vidí na lidech okamžitou reakci, což je taky příjemné a baví mě to stejně, jako hraní ve dvojici nebo s kapelou.
Každý ten způsob koncertování má něco do sebe. Momentálně upřednostňuju kapelu, ale zdůrazňuju to slůvko momentálně.

V současných 5P máš vedle sebe i velice mladé, takřka o dvě generace mladší spoluhráče. Jak se mezi nimi cítíš a čím podle tebe skupinu nejvíce obohacují?
Že v nových 5P budou takhle mladí muzikanti, je do určité míry spíš náhoda než záměr. Mně a Bohouše na nich baví mj. to, že u nich cítíme paralelu s tím, co jsme kdysi zažívali my. Žádný generační problém tam neexistuje.
Ondru Fencla a Páju Táboříkovou jsem poznal už před několika lety, když coby Uširváč hráli písničky Jasné páky/Hudby Praha. Moc se mi líbilo, jak přímočaře, uvolněně a naprosto přesvědčivě ten materiál uchopili. Tušil jsem, že něco z toho dokážou vnést i do 5P, což se ukázalo jako správný odhad.

Jaké to je hrát s bubenicí, respektive vůbec mít v kapele ženu?
Dřív se říkávalo, že ženská do kapely nepatří a že to vždycky přinese jenom problémy... Ale vývoj v muzice za posledních třicet let snad jasně ukazuje, že to není pravda. Když byl kdysi v televizi symfonický orchestr a v něm hrály dvě houslistky, kamery celou dobu zabíraly je, protože to bylo něco výjimečného. Dneska jsou chlapi a ženské v takovém orchestru v podstatě půl na půl a nikdo se ničemu nediví. A tak nevidím nic divného na tom, že i v bigbítu je dneska žen daleko víc a že zrovna my máme holku za bicíma.
A když už jsme u rytmiky: musím říct, že z mého pohledu jsem s tak dobrým baskytaristou, jako je Martin Štec, ještě nikdy nehrál. Mně totiž baví basisti, kteří dokážou zahrát cokoliv, ale zároveň se nepředvádějí, hrajou střídmě a takříkajíc slouží písním.

S Bohoušem Zatloukalem s výjimkou nedlouhého období na konci 90. let, kdy tě doprovázela kutnohorská skupina Bio-graf, spolupracuješ již čtvrt století. Tomu už se dá říkat téměř osudové partnerství...
No, něco na tom asi bude. (úsměv) Nicméně i když se prezentujeme jako hudebně sevřená dvojice, na řadu věcí máme odlišný názor a, hloupě řečeno, neustále si něco vysvětlujeme. Na druhou stranu je fakt, že v mnoha směrech se neustále shodujeme.
Největší vzájemnou krizi jsme měli právě někdy před deseti roky, kdy už naše názorové střety přerostly určitý rámec a řekli jsme si, že každý půjdeme vlastní cestou. Já založil Bio-graf a Bohouš si dělal vlastní věci, ovšem za čas jsme se stejně začali znovu scházet... On se neustále zlepšuje jako kytarista, je i vokálně velmi přizpůsobivý a kromě toho je skutečná autorská osobnost. Pro mě je strašně důležité, že na skládání písniček nejsem sám.

Nové album z mého pohledu navazuje v podstatě tam, kde jste kdysi s původními 5P skončili. Jako kdyby skoro žádná pauza nebyla – což myslím jako pochvalu. Bylo to záměrem?
Když vyšlo minulé album Hazardní slavnost, hodně lidí mi říkalo, že ta deska je poměrně zatěžkaná a smutná. Mně to tak nepřijde, ale člověk má do jisté míry brát ohled na to, co si jeho posluchači myslí, a proto jsme si tentokrát s Bohoušem řekli, že novou desku odlehčíme. Nebyl tam přímo záměr navázat na původní 5P, ale právě v tomhle ohledu tam možná jistá návaznost je. I v 80. letech lidi brali muziku 5P jako „lehkou“, navíc jsme ji i my sami lehce tvořili, což se nám nyní opět povedlo.

Jaké máte s 5P po vydání alba další plány?
Během jara nás čeká šňůra sedmnácti koncertů po celé republice, v létě nějaké festivaly a dál se uvidí.


Zajímavosti:
Luboš Pospíšil zdánlivě není hypervýkonným tvůrcem, za čtvrtstoletí své sólové kariéry natočil – včetně novinky Příznaky lásky – „jen“ osm řadových alb (debut Tenhle vítr jsem měl rád ovšem existoval i v exportní anglické verzi Love Prayer). Jistá autorská střídmost se mu však stoprocentně vyplácí, protože v jeho diskografii nenarazíte na jediný vyložený umělecký přešlap.
Všichni členové současné sestavy 5P mají za sebou poměrně bohaté hudební zkušenosti. O tom, že kytarista Bohouš Zatloukal léta souběžně hraje v Hudbě Praha, se všeobecně ví; díky působení v souborech Dan Kohout Band, Vltava, Ivan Hlas & Růžový brejle nebo v doprovodné kapele Marie Rottrové si stihl udělat jméno i baskytarista Martin Štec. Bubenice Pája Táboříková zároveň hraje a zpívá ve formacích Uširváč, Lucie Revival a Nahoře pes, stejně jako klávesový hráč a kytarista Ondřej Fencl. Tím ovšem výčet Fenclových aktivit zdaleka nekončí, protože tato „multifunkční“ osoba je ještě členem skupin Hromosvod, Mrtvej brouk a Schodiště a jako by mu sedm (!) kapel bylo málo, pravidelně také přispívá do hudebního magazínu Report...

Psáno pro: časopis mGuide 2008/04