Living Colour - Když člověk žije dostatečně dlouho...
14.1.2010 | Autor: Josef Rauvolf | sekce: publicistika
Vernon Reid, kytarista kapely Living Colour, kteří v Praze pokřtili své nové album Chair in the Doorway, se podílí na řadě dalších projektů, věnuje se i výtvarnému umění – a nedávno získal významné ocenění.
Starosta New Yorku, miliardář Michael Bloomberg vám prý dal nějakou medaili? Je to tak?
Jistě, to bylo za zásluhy v oblasti umění a kultury, a bylo to pěkně ujeté. Přišlo to totiž zčista jasna, vůbec jsem to nečekal. Vůbec jsme pro to nic nepodnikali, netlačili, nikdo za nás neloboval. Byli jsme zrovna na turné, když mi to manažer zavolal. Můj život je totiž plný různých surreálistických událostí.
Jako je třeba tohle ocenění?
Naprosto. Radost, kterou v životě zažívám, je také z toho, že se mi dějí neobvyklé věci, potkávám neobvyklé lidi, přicházejí neobvyklé projekty. A to setkání se starostou, byli tam mí rodiče, byli na mně hodně hrdí. Když ale člověk žije dostatečně dlouho, určitě nějakou tu medaili dostane.
Bylo to pouze za hudbu nebo i jiné zásluhy?
Hlavně muzika, ale také za další aktivity.
Za jaké?
Zcela určitě za Black Rock Coalition, ale také proto, že jsem určitá postava na newyorské hudební scéně, patřil jsem k lidem, kteří se hodně motali kolem klubu CBGB. A také to bylo možná za vizuální projekty, kterým jsem se také věnoval.
Bylo to starostův nápad?
Myslím, že to vyšlo z odboru kultury. Nějaké jméno už jsem měl, nejenom z Living Colour, ale také z Decoding Society, Defunkt a podobně.
Co na to říkali sousedé?
Ti byli úplně hotoví.
Můžete ostatně působit jako příklad pro mladé.
Jistě. V rámci Black Rock Coalition jsme dělali třeba koncert afropunku ve Washingtonu, pro hodně mladé lidi. Klidně bychom jim mohli dělat rodiče. Bylo to parádní. A posluchači měli možnost kontaktu s kapelami, dostat se přímo k nim. Zároveň mohly tyhle kapely vystoupit s námi, s Bad Brains a podobně. Uvědomit si, že všechno z něčeho vychází, a že i my jsme byli něčím ovlivnění. A doufám, že se nám to podařilo předat dál. Protože to je strašně důležité. Možná budu dělat nějaké dílny, kde bych učil mladé lidi hrát na kytaru.
Komu by byly určené?
Především bych je chtěl zaměřit na komunitu kolem afropunku, na černošské rockové hráče.
Čemu je chcete učit?
Hlavně tomu, aby našli svou vlastní cestu, svůj vlastní přístup k musice. Aby dělali a hledali to, co bude jejich vlastním vyjádřením. To je velká výzva, protože my žijeme ve společnosti, jež je zaměřena na spotřebu, a všechno, dokonce i umělecký životní styl a umělecká identita jsou věci, které mají být určeny ke spotřebě. K prodeji, k nabízení. K reklamě. A to je hodně nebezpečné, protože se tak vymezují hranice. A to je cesta vedoucí do pekel.
Mluvíte o vzorech. Jak je to s Milesem Davisem? Všichni se na něj odvolávají.
To je zvláštní. Měl jsem pracovat na jednom projektu s Jackem Brucem, Johnem Medeskim a dalšími, a přitom jsem si uvědomil, že s Milesem kdysi hrával bubeník Tony Williams. Ten pak měl, koncem 60. let, svou kapelu Lifetime, a právě tam začal
experimentovat s rockem.
Jakou to má souvislost s Davisem?
Prostou – Miles totiž angažoval Johna McLaughlina, protože mu ho doporučil právě Tony Williams. Takže kořeny Davisova experimentování je třeba hledat u Tonyho Williamse. A proto také došlo k určitému rozkolu, a Tony s Milesem už nikdy nehrál.
A co vaše vzory?
Já jsem začal hrát díky Carlosi Santanovi. Vezměme ale třeba Janis Joplin nebo Jimi Hendrixe – kdyby nezemřeli, dokázali by i nadále dělat tak skvělou muziku po celý život? Těžko říct. A tím se dostávám k Santanovi. Ten vytvořil úžasnou muziku, ale také naprosté blbosti, jako třeba Zebop! A já tohle vnímám jako tragédii.
Vaše poslední album mi přijde hodně angažované, politické. Mýlím se?
Jistě, jsou tam politické písničky, jako třeba Behind The Sun, ovlivněná hurikánem Katrina. Zároveň je ale o daleko více tématech. Naše předposlední deska, Collideoscope, byla daleko političtější, protože vznikla po teroristickém útoku z 11. září 2001. Album Chair in the Doorway je také o sociálních záležitostech, je ale také o existenci kapely, jak jsme k sobě hledali cestu. Vždyť jsme spolu nehráli skoro deset let!
Starosta New Yorku, miliardář Michael Bloomberg vám prý dal nějakou medaili? Je to tak?
Jistě, to bylo za zásluhy v oblasti umění a kultury, a bylo to pěkně ujeté. Přišlo to totiž zčista jasna, vůbec jsem to nečekal. Vůbec jsme pro to nic nepodnikali, netlačili, nikdo za nás neloboval. Byli jsme zrovna na turné, když mi to manažer zavolal. Můj život je totiž plný různých surreálistických událostí.
Jako je třeba tohle ocenění?
Naprosto. Radost, kterou v životě zažívám, je také z toho, že se mi dějí neobvyklé věci, potkávám neobvyklé lidi, přicházejí neobvyklé projekty. A to setkání se starostou, byli tam mí rodiče, byli na mně hodně hrdí. Když ale člověk žije dostatečně dlouho, určitě nějakou tu medaili dostane.
Bylo to pouze za hudbu nebo i jiné zásluhy?
Hlavně muzika, ale také za další aktivity.
Za jaké?
Zcela určitě za Black Rock Coalition, ale také proto, že jsem určitá postava na newyorské hudební scéně, patřil jsem k lidem, kteří se hodně motali kolem klubu CBGB. A také to bylo možná za vizuální projekty, kterým jsem se také věnoval.
Bylo to starostův nápad?
Myslím, že to vyšlo z odboru kultury. Nějaké jméno už jsem měl, nejenom z Living Colour, ale také z Decoding Society, Defunkt a podobně.
Co na to říkali sousedé?
Ti byli úplně hotoví.
Můžete ostatně působit jako příklad pro mladé.
Jistě. V rámci Black Rock Coalition jsme dělali třeba koncert afropunku ve Washingtonu, pro hodně mladé lidi. Klidně bychom jim mohli dělat rodiče. Bylo to parádní. A posluchači měli možnost kontaktu s kapelami, dostat se přímo k nim. Zároveň mohly tyhle kapely vystoupit s námi, s Bad Brains a podobně. Uvědomit si, že všechno z něčeho vychází, a že i my jsme byli něčím ovlivnění. A doufám, že se nám to podařilo předat dál. Protože to je strašně důležité. Možná budu dělat nějaké dílny, kde bych učil mladé lidi hrát na kytaru.
Komu by byly určené?
Především bych je chtěl zaměřit na komunitu kolem afropunku, na černošské rockové hráče.
Čemu je chcete učit?
Hlavně tomu, aby našli svou vlastní cestu, svůj vlastní přístup k musice. Aby dělali a hledali to, co bude jejich vlastním vyjádřením. To je velká výzva, protože my žijeme ve společnosti, jež je zaměřena na spotřebu, a všechno, dokonce i umělecký životní styl a umělecká identita jsou věci, které mají být určeny ke spotřebě. K prodeji, k nabízení. K reklamě. A to je hodně nebezpečné, protože se tak vymezují hranice. A to je cesta vedoucí do pekel.
Mluvíte o vzorech. Jak je to s Milesem Davisem? Všichni se na něj odvolávají.
To je zvláštní. Měl jsem pracovat na jednom projektu s Jackem Brucem, Johnem Medeskim a dalšími, a přitom jsem si uvědomil, že s Milesem kdysi hrával bubeník Tony Williams. Ten pak měl, koncem 60. let, svou kapelu Lifetime, a právě tam začal
experimentovat s rockem.
Jakou to má souvislost s Davisem?
Prostou – Miles totiž angažoval Johna McLaughlina, protože mu ho doporučil právě Tony Williams. Takže kořeny Davisova experimentování je třeba hledat u Tonyho Williamse. A proto také došlo k určitému rozkolu, a Tony s Milesem už nikdy nehrál.
A co vaše vzory?
Já jsem začal hrát díky Carlosi Santanovi. Vezměme ale třeba Janis Joplin nebo Jimi Hendrixe – kdyby nezemřeli, dokázali by i nadále dělat tak skvělou muziku po celý život? Těžko říct. A tím se dostávám k Santanovi. Ten vytvořil úžasnou muziku, ale také naprosté blbosti, jako třeba Zebop! A já tohle vnímám jako tragédii.
Vaše poslední album mi přijde hodně angažované, politické. Mýlím se?
Jistě, jsou tam politické písničky, jako třeba Behind The Sun, ovlivněná hurikánem Katrina. Zároveň je ale o daleko více tématech. Naše předposlední deska, Collideoscope, byla daleko političtější, protože vznikla po teroristickém útoku z 11. září 2001. Album Chair in the Doorway je také o sociálních záležitostech, je ale také o existenci kapely, jak jsme k sobě hledali cestu. Vždyť jsme spolu nehráli skoro deset let!
Vernon Reid a Black Rock Coalition
Vernon Reid spoluzaložil v roce 1985 Black Rock Coalition, nevýdělečnou organizaci zaměřenou na pomoc černošských muzikantů. Hlavním cílem bylo rozvíjet jejich umělecké vyjádření, pomáhat jim při získávání smluv, aby je nikdo nepodvedl, radit a propagovat je. Black Rock Coalition zároveň pomáhá pořádat koncerty po celé zemi, stará se o archivování nahrávek. Nabízí různé vzdělávací kursy, semináře, pořádá přednášky, diskusní večery. Iniciuje různé výzkumné úkoly, týkající se černošské hudby, zároveň, a to je hodně důležité, snaží se získávat granty a další finanční zdroje, které by zvláště začínajícím muzikantům pomohly tvořit pokud možno bez omezení a komerčních tlaků. BRC zároveň provozuje své stránky, internetové rádio a stránku na myspace. Jistě i za tuto činnost, velice důležitou v černošské komunitě, získal Vernon Reid onu medaili od starosty New Yorku.
Vernon Reid spoluzaložil v roce 1985 Black Rock Coalition, nevýdělečnou organizaci zaměřenou na pomoc černošských muzikantů. Hlavním cílem bylo rozvíjet jejich umělecké vyjádření, pomáhat jim při získávání smluv, aby je nikdo nepodvedl, radit a propagovat je. Black Rock Coalition zároveň pomáhá pořádat koncerty po celé zemi, stará se o archivování nahrávek. Nabízí různé vzdělávací kursy, semináře, pořádá přednášky, diskusní večery. Iniciuje různé výzkumné úkoly, týkající se černošské hudby, zároveň, a to je hodně důležité, snaží se získávat granty a další finanční zdroje, které by zvláště začínajícím muzikantům pomohly tvořit pokud možno bez omezení a komerčních tlaků. BRC zároveň provozuje své stránky, internetové rádio a stránku na myspace. Jistě i za tuto činnost, velice důležitou v černošské komunitě, získal Vernon Reid onu medaili od starosty New Yorku.
časopis mGuide 2010/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Living-Colour-Kdyz-clovek-zije-dostatecne-dlouho~14~leden~2010/
