5.3.2003 | Autor: Jaroslav Špulák | sekce: publicistika V létě šestadevadesátého roku se s vrznutím pootevřela vrátka dětského pokoje Mika Shinody a v nich se objevil vyjevený kukuč Brada Delsona, začínajícího kytaristy. V prstech měl na kusech papíru, které pro jistotu celou cestu nesl, aby se mu nepomačkaly v kapse, napsaných pár akordů za sebou. Prý to vypadá dobře a mohla by z toho být písnička.

Nebyla. A nebyla ani z dalšího pokusu, ba ani z toho šestnáctého. Pořád něco scházelo. Šťáva, erupce bytelného nápadu, erudice i klid. A tak čekali. Na střední škole se k nim přidal bubeník Rob Bourdon, na Art Center College v Pasadeně DJ Joseph Hahn, baskytarista Phoenix a úplně nakonec zpěvák Chester Bennington. Až v devětadevadesátém to prý začínalo být ono.

Kříže chytráků

Staré nahrávky tehdejších Hybrid Theory (dnešních Linkin Park, název změnili před emisí debutového alba) vykazovaly patřičnou úctu k hudební moderně. Pevně zakotvena byla například v tom, že v sobě mísila tu kapku, tu celý chrchel dobového krátkodechého vlivu (v devadesátých letech bylo vlivné kde co). Celý rok byla veškerá činnost upřena na to, aby spolu všechny inspirace patřičně souzněly a závěrečný pocit z každé další kompozice odpovídal všem narýsovaným rovnicím.

"Chtěli jsme to všechno spojit dohromady tak, aby při poslechu nevznikal pocit nějakého tlaku. V rámci tvorby na první desku jsem party každého člena skupiny nahrál přímo do počítače, aby se nám podařilo co nejlépe propojit digitální i živé prvky. Strávili jsme nekonečné množství hodin nad tím, že jsme to všechno mixovali a dávali dohromady. Dělali jsme to tak dlouho, dokud se nám nepodařilo mít to tak, jak jsme chtěli," vyzrazuje recept Shinoda.

Celý článek najdete v březnovém čísle Rock&Pop.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/03