2.11.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika O letošní, zhruba dva měsíce staré eponymní desce newyorského tria Liars bychom mohli mluvit jako o určitém uzavírání kruhu v jejich tvorbě. Před šesti lety začali písničkami, i když divně strukturovanými a různě nabourávanými, prošli přes dvě dost avantgardní nahrávky a teď se zase obloukem vrací k přímějším skladbám. Nejzajímavější na tom ale je, že jsou album od alba lepší.

„Už dál nechci být člověkem/Chci být koněm/Lidé mají nízké myšlenky/Potřebuju ocas!/Dejte mi ocas!“ začíná jejich druhá deska They Were Wrong So We Drowned z roku 2004. Liars tehdy neuvěřitelně překvapili. Po debutu s dlouhým názvem They Threw Us All In A Trench & Stuck A Monument On Top, který je pomohl bez ostychu zařadit mezi garnituru newyorských dance/artpunkových kapel jako Yeahs Yeahs Yeahs nebo Radio 4, odbočili směrem do experimentálnějších vod. Podobný obrat, jaký provedli třeba Radiohead po desce OK Computer. Od stravitelného a chváleného někam úplně mimo.

Přes německé pohanství k bubenickému primitivismu

V té době už za sebou měli turné se Sonic Youth, takže o tom, že by byli úplně neznámí, nemůže být řeč. A zatímco sklízeli pochvaly za neučesaný debut, všimlo si jich poměrně velké vydavatelství Mute a podepsalo s nimi smlouvu. Dostali se tak do vybrané společnosti Nicka Cavea, Wire, Mobyho nebo Einstürzende Neubauten.
Genezi desky, která měla navázat na úspěch And They Threw Us... pojala kapela svérázně. Odjeli pryč z metropole a namísto toho, aby šli do studia, zvolili radši chatku někde uprostřed lesů u New Jersey. Zdá se to jako dost symbolická volba pro kapelu, kterou v té době maximálně uhranuly příběhy německých čarodějek a pohanů z šestnáctého století. Pod producentským dohledem Davida Siteka, frontmana avant-rockové kapely TV On The Radio, tam vznikla ne zrovna přístupná třičtrvtěhodina tajemné hudby. Podle staré legendy měl být jeden z rituálů, jak zahánět čarodějnice, hluk, takže v podhorských vesnicích vycházeli obyvatelé před setměním ven a vytvářeli co největší rámus. Liars o těchhle obyčejích věděli a znatelně to je slyšet i na desce. Do velké míry ji ovládá digitální i organický hluk, texty jsou plné temného okultismu. Kytary byly nahrazovány sekvencery a syntezátory, a když už se objevily, byly zvukově k nepoznání. Ideální hudba k voodoo seancím nebo něčemu podobnému.
Hned po vydání They Were Wrong začali s točením další nahrávky. Nápadů měli dost a hned od začátku jim bylo jasné, že novinku chtějí pojmout víc vizuálně. V době, kdy už měli připravených několik ambientnějších skladeb, se odstěhovali do Berlína - ještě stále mekky evropské elektronické hudby, která se jevila jako kreativnější prostředí. Tehdy taky objevili, jaké zvukové možnosti skýtají elektronicky modifikované bicí, a rozhodli se, že nové album bude postavené hlavně na nich. Původně to měl být rychlý projekt: udělat několik písniček a vytvořit jim vizuální stránku. Díky intenzivnímu koncertování se ale nahrávání prodlužovalo. Za bicí usedl kromě bubeníka i kytarista, různé zvukové efekty ovládali při hraní pomocí pedálů. Hlavní myšlenka byla povýšit melodickou složku bicích nad rytmickou.
Natáčení a následná výroba videí se nakonec nepředpokládaně protáhly na dva a půl roku, do loňského února, ale vyplatilo se. Jejich druhé koncepční dílo, album Drum’s Not Dead, svou atmosférou i dotažeností dost připomnělo klenoty jako Closer od Joy Division nebo radioheadovské Kid A. Nové kapelní heslo pro tuhle nahrávku znělo: ticho je nový hluk. Definitivně se oddálili agresivitě a hlukové zmatečnosti, která byla cítit z debutu, a přitom vytvořili ještě temnější desku než byla They Were Wrong. Přestože to je slyšet snad jen v té atmosféře, hlavní hudební inspirací byl pro ně údajně metal, který v té době hodně poslouchali. Od Black Sabbath až po Sunn O))) nebo Melvins.
Metal, nemetal, hudebně drží Drum’s Not Dead skvěle pohromadě. Připomíná snad trochu hypnózu nebo apatii, výlet do surrealistických krajin, kterými posluchače provází zvuky zdeformovaných primitivistických bubnů. Sahají od ťukání paliček až tribálním polyrytmům, jako doplnění se objevují většinou nenápadné zvukové textury kytar a dunivé drony. Osa celé desky se ale točí okolo textů. V nich se objevují dvě hlavní postavy jako symbolický obraz dvou podob každého člověka. Sebejistý Drum coby ztvárnění pohybu a dynamiky a Mt. Heart Attack, hora Infarkt, která k němu tvoří opak, statická a pochybovačná.
Zajímavě nakonec dopadla idea vizualizace jejich hudby. Ke každé písni alba udělali tři videa – každý člen jedno – a ty pak vyšly na bonusovém DVD spolu s deskou.

Nikomu nic nevysvětlovat

„Přemýšleli jsme o tom, jak jsme vnímali hudbu, když jsme byli mladší. V tom věku člověka víc než koncept zajímají rify a cool skladby. Dřív jsme se věnovali fungování alba jako celku. Podsouvali jsme lidem koncept, který jsme používali, a doufali, že tím pádem posluchači uslyší album stejným způsobem, jako ho slyšíme my. Tentokrát jsme toho měli dost, dávat lidem tolik informací, jak mají desku poslouchat,“ říkají o svém nejnovějším albu.
Rok a půl jim trvalo, než vyšlo. Andrew zůstal žít v Berlíně, ale zbytek kapely se vrátil do Států, takže veškerá komunikace a tvorba probíhala ve formě poštovních obálek s hudebními nápady na CD uvnitř. Často se prý stávalo, že paralelně dělal každý jinou skladbu – Andrew v Berlíně kytarovou baladu a kytarista Aaron Hemphill zase New Yorku nějaký špinavý noise-rock - a že výsledná podoba pak byla někde uprostřed.
Tlak od posluchačů i médií byl docela slušný. Drum’s Not Dead sklidilo nadšené recenze všude možně a sbíralo nominace jako nejlepší alernativní deska roku i jako nejlepší hudební DVD roku. Novinka ale opět zní tak, že by to čekal jen málokdo. Nezklamali, a to i přesto, že samotný výběr producenta Garetha Jonese, který stojí za deskami Erasure a Depeche Mode, vypadá na první pohled jako povedený vtip. To tam je ticho jako filosofie předchozí desky a na jeho místo se opět dostávají kytary s výraznou pomocí syntezátorů. Ne přímo v takové syrové podobě jako na debutu - dnes už jejich hudba působí víc důmyslně a propracovaně, ale větší přímočarost to s sebou rozhodně přináší. Liars teď navíc znějí trochu jinak i díky tomu, že Angus Andrew už na Drum’s Not Dead objevil falzet, zhusta ho používá i na novince a evidentně se v něm našel.
Avantgardně jejich hudba samozřejmě působí stále, ale uklidnili se alespoň do té míry, aby je mohli poslouchat i ti, co nejsou zvědaví na žádné extrémní výstřelky. Občas tam je slyšet raný Beck, jindy zase Jesus and Mary Chain, trocha psychedelického popu a v pár místech třeba i Pixies. Říkat tomu eklektismus by ale bylo zavádějící, na to si Liars moc udržují svůj styl a zvuk, podle něhož jdou celkem lehce poznat, ať už zrovna hrají cokoliv.
Zpráva, že zase pracují na nové desce, se zatím nikde neobjevila, nicméně přitom, jak rychle zalézali do studia po vydání předchozích desek, by se nebylo čemu divit. Sami říkají, že za optimálních podmínek, tedy pokud by nekoncertovali, by mohli vydávat desku klidně každé tři měsíce. I vydavatelství Mute jim prý jakékoliv meze neklade. Jeho majitel Daniel Miller chce být u všech technických novinek jako první, takže problémy s nadprodukcí by řešit rozhodně nemuseli.
Ať už další deska vyjde rok nebo třeba za tři, po tom, co se Andrewovi a spol. povedlo tentokrát, ji ale nebude předcházet o nic menší očekávání než Liars. Vsadit si jde snad jen na to, že bude znít zase jinak. Už dnes ovšem existuje dost lidí (a mezi nimi třeba i kytarista Nick Zinner z Yeah Yeah Yeahs), kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že Liars jsou největší kapela současnosti a že další řadovka bude ještě lepší. Samozřejmě že jiné slavnější a už zavedené skupiny mají a nejspíš i budou mít těch přesvědčených vždycky víc, ale fandění Liars je o něčem jiném. Mít rád něco, o čem člověk neví, jak to bude vypadat/znít za rok, je totiž mnohem větší zábava.

Video k novému singlu Plaster Casts Of Everything