6.10.2008 | Autor: Zuzka Balounová | sekce: publicistika
 fotogalerie Znáte ty chvíle těsně před spaním. Zavřete oči, nemyslíte na nic i na všechno a pomalu plujete do míst, kam nikdo jiný nesmí. Letíte. Ne, vlastně nemusíte ani usnout. Stačí přijít na koncert Lenky Dusilové. Ženy, jejíž hlas má sílu vtáhnout vás do snových světů. Zpěvačky, která je jednou z nejvýraznějších osobností domácí hudební scény. Písničkářky, která má spolu s klavíristkou Beatou Hlavenkovou a klarinetovým kvartetem Clarinet Factory na svědomí projekt nazvaný Eternal Seekers, který včera pustil do světa stejnojmenné album. Na koncertě v brněnské Staré Pekárně, kde se Lenka zastavila na svém turné The Adventurous Tour, jsme jí proto položili pár otázek.

Tohle turné jsi v médiích označila za symbolické rozloučení s Mezi světy a jako poděkování svým americkým přátelům. Znamená to, že dění kolem této desky považuješ za uzavřený list nebo nějaké to semínko zámořské spolupráce ještě klíčí?
Některá místa se opouštějí hrozně pomalu. Do Mezi světů se budu stejně asi vždycky vracet, protože pro mě představují symbolický svět, kde se člověk schová před realitou a okolními světy. Mezi světy má člověk uvnitř sebe, umí se v nich schoulit, ale zároveň v nich nemůže setrvávat neustále. Teď je čas se pohnout dál, ale symbolicky se asi už pořád budu dotýkat písniček, které patří k desce Mezi světy.

V souvislosti s tvojí minulostí bych se tě ráda zeptala na spolupráci s divadlem Continuo. Jak vznikl tvůj vztah s tímto souborem a co ti přinesl? Kam tě posunul? Projevila se právě tahle spolupráce na Mezi světech?
Strašně moc. Continuo způsobilo takový zvláštní zvrat v mojí hlavě. Vždycky jsem se bála pouštět do experimentů a volnějších forem, protože jsem se nikdy necítila a do dneška se necítím silná jako skladatelka. Ve chvíli, když jsem přistoupila na to, že budu dělat hudbu ke Kratochvílení, jsem uvažovala tak, že když to nepůjde, tak od toho dám ruce pryč. Měla jsem k dispozici tehdejšího bubeníka Continua, který z toho nakonec vycouval, a mě se touhle zkušeností, kdy jsem musela vařit z vody, otevřela cesta, po které i teď občas jdu. Šlápnu do vzduchoprázdna, letím a buď se chytnu nebo ne.

Název vašeho nového projektu zní Eternal Seekers, volně přeloženo jako „věční hledači“. Co jste v tomhle projektu hledali a co jste nakonec našli?
Slovo „věčný hledač“ používám jako definici sebe sama. Jsem takový věčný hledač a když jsem hledala název pro tenhle projekt, nebo spíš kapelu; spojení tří subjektů; „věční hledači“ mi přišli nejvýstižnější. Má to návaznost i na původní myšlenku nebo téma alba, které jsem úplně na začátku vystřelila do vzduchu. Mělo to být album pro bytosti, které se ještě neobjevují v tomhle našem éteru, pojmenovala jsem je „nenarození“. Takže nakonec se to tak pěkně spojilo.

Jak jste se seznámili s Beatou Hlavenkovou a s Clarinet Factory?
To byly náhody. Úplně první setkání s Clarinet Factory proběhlo zhruba před třemi roky. Oni už asi desátým rokem dělají koncerty v Něčínském lomu, taková představení jejich krásné vizuální sférické minimalistické hudby s ohněm, světlem a vodní hladinou. Každý rok si tam zvou jiného hosta a chtěli, abych si tam s nimi přišla zazpívat. Dali jsme si schůzku v jedné hospodě, začali jsme se bavit o tom koncertu, o hudbě a tak strašně jsme se při tom opili, že druhý den jsme si už ani nezavolali, protože jsme se navzájem báli ostudy, kterou jsme asi udělali. Nakonec nás dal shodou okolností dohromady festival Out of Home, který stál o nějaké nevšední spojení hudebníků a řekl klarinetovému kvartetu, aby si vybrali někoho ze seznamu účinkujících. Tímhle způsobem jsme se potkali a před rokem v květnu jsme spolu vystupovali na tomhle festivalu. Pro mě jsou Clarinet Factory taková platonická láska od doby, kdy jsem od nich před třemi lety dostala desku, a jsem ráda, že naše spolupráce dozrála.
Beatu Hlavenkovou jsem oslovila, když jsem dodělala desku Mezi světy a chtěla jsem mít v kapele piáno. Upozornila mě na ní Katka Šarkozi, já jsem se s ní setkala a byla jsem z ní úplně unesená. Teď spolu už děláme třetí rok a je to pro mě hodně blízká bytost, od níž se hodně učím, působíme spolu také většinově autorsky v Eternal Seekers.

O Beatě v souvislosti s Eternal Seekers říkáš, že díky ní nemaříte čas. Jak to funguje?
Beata, spolu se svým manželem Patrikem Hlavenkou, který má kapelu Toxique, učila skladbu na Konzervatoři a Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka. Je to nadaná žena, která má systém, a v hudbě používá kromě citu také intelekt. Clarinet Factory mají taky svůj systém, a v hudbě upřednostňují minimalistický přístup a trans, a já jsem folkařka, která pracuje s jednoduchými kolovrátky. Proto jsem si říkala, že by bylo dobré vzít do tohoto spojení Beatu, jako člověka, který tomu dá vyšší rozměr a řád. Řád tomu dala i tak, že jsme nikdy nemarnili čas, byl stanoven jasný systém zkoušek a většina kapely kromě mě používala noty, což je pro mě taky nová věc.
Nové nápady jsme začali nosit v lednu, desku jsme natočili v létě a vyjde teď 29. září, takže to byla nejrychleji vznikající deska, jakou jsem kdy zažila.

Jednotlivé tvoje desky se od sebe poměrně liší. Jak postupuješ, když dáváš desce tvar? Máš v hlavě určitý koncept, určitou představu, které se snažíš držet, nebo necháváš věci volně plynout?
Moje písně jdou vždycky hodně za mým naturelem. K těm písním, i když mají nějaký kabát daný muzikanty, se kterými děláš, si najdeš cestu až po čase. Ke každé písni si můžeš najít cestu, ale musíš nad ní přemýšlet.

Pro turné sis jako předskokana vybrala Jamese Harriese. Jak ses k němu dostala?
James Harries? S tím jsem se seznámila, když jsem zpívala písničku ke Snowboarďákům, v níž mi opravoval anglickou výslovnost. Tam mi padl do oka. Pak jsme byli na šňůře ke Snowboarďákům, což byla velmi zvláštní zkušenost, já jsem Jamese pozvala na nějaké svoje koncerty, protože mě baví zvát písničkáře, kteří příjemně zahřejí publikum a zároveň tak dávat prostor muzikantům, kteří se mi líbí.

Moje poslední otázka se týká tvých koncertů v zámoří. Cítíš nějaký rozdíl v reakcích publika v Americe a v Čechách?
Ani moc ne. Spíš by se dalo říct, že když přijedeš do úplně cizího prostředí, lidi se chovají nějak jinak, dávají ti nějaký entuziasmus, ale jinak to publikum v Americe reaguje dost podobně jako v Čechách. Možná třeba když se jim to líbí, víc tleskají nebo dělají „yeaaah!“.¨

Takže jsou srdečnější?
Dneska Brno reagovalo jako úplní Američani. (smích)

Fotogalerie: