7.11.2005 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika Hudební cesta Lenky Dusilové, kterou započala na prahu devadesátých let, byla dlouhá a klikatá. Jmenujme aspoň několik z jejích zastávek - Sluníčko, Pusa, Lucie, než se tato nepřehlédnutelná zpěvačka vydala na sólovou dráhu a začala sbírat hudební ceny a poslouchat chválu na svoje počiny jako Spatřit světlo světa. Ovšem novinka Mezi světy představuje nový milník v její kariéře. Okolnosti vzniku a své pocity z této pozoruhodné desky Lenka nám svěřila společně s kytaristou Martinem Ledvinou, se kterým utvořila nový autorský tandem.

Řekl bych, že novou deskou Mezi světy tvůj hudební vývoj nabral nový směr. Kde lze hledat příčiny?
Lenka - Na mojí hudbě se vždycky hodně podepíše, s jakými lidmi dělám a kým se obklopuju. V současné době skládáme spolu s Martinem a ty nápady se rodí většinou u akustické kytary. Z toho pramení i ty jemné nuance spojení hlasu s akustickým nástrojem. Dřív jsem nosila nápady do kapely a aranžovali jsme je v klasické sestavě s basou, bicími a kytarou a od toho se odvíjel jejich výsledný zvuk.
Martin – Skladby z nové desky se dají zahrát s dvěma akustickými kytarami a pořád jsou to písničky, které fungují, a to je ten hlavní rozdíl. Vznikaly postupně a to tak, že jsme je nejdřív hráli ve dvou akusticky na koncertech, které jsme odehráli v Americe a až potom jsme přidali celou kapelu.

Neměli jste obavy, že fanoušci uvyklí na poněkud drsnější projev Lenky Dusilové takto zklidněnou a akusticky orientovanou desku nevezmou?
Lenka - Člověk se tím moc zabývat nemůže, protože by ustrnul na místě. Když cítíš vnitřní přetlak, že se potřebuješ pohnout z místa, nemůžeš být zavázán svým fanouškům, že jim budeš zpívat pořád stejnou písničku se stejnou samohrajkou. Domnívám se, že je hodně důležité, aby člověk neustále hledal a otvíral se novým podnětům. Aby ho to, co dělá, pak mohlo bavit.

Ovlivňuje vás při skládání hudba, kterou máte zrovna v oblibě?
Lenka - Projevuje se spíš energie, která do tebe proudí, když slyšíš něco podle svého gusta.
Martin – Při nahrávání nové desky jsem se programově vyhýbal skladbám s klasickým rockovým obsazením a pouštěl jsem si nahrávky ze Sumatry, ve kterých není písničková forma a jsou tam jiné nástroje. Takové věci mě hodně inspirují.

Kde lze hledat původ prvků country v některých skladbách?
Lenka – Martin hrál s kapelou Druhá tráva šest let.
Martin – To se na mě podepsalo (smích).
Lenka – Ze začátku to bylo docela konfrontační, protože jsme každý přišel z jiného hudebního prostředí. Já jsem byla léta s rockovou kapelou a Martin hrál bluegrass, který je hodně rychlý a žene se dopředu. Takže jsme se tak dlouho hádali, aby ty beglajty zapadaly do sebe, až se to nakonec povedlo (smích).

Anglické texty některých ze skladeb pravděpodobně souvisí s Amerikou, kde vaše deska částečně vznikala. Co všechno jste tam stihli udělat?
Lenka – V Americe jsme natáčeli základy i část zpěvů, deska se potom míchala na Floridě. Celou dobu jsme se pohybovali ve společnosti amerických muzikantů, se kterými jsme byli ponořeni ve studiu a občas jsme se s Martinem přistihli, že na sebe mluvíme anglicky. Když byl text refrénu v angličtině, tak nám přišlo přirozené nechat v ní celou písničku.

Jak jste přišli k americkým hudebníkům, se kterými jste natáčeli?
Martin – Dali jsme na doporučení sanfranciského jazzového pianisty a producenta Bena Yonase, který naši desku produkoval. On se s těmi kluky dobře znal a přesně věděl, kdo by se k naší muzice hodil.
Lenka – Když jsme pokračovali potom u nás, vždycky se ve studiu objevil někdo jako Vladivojna La Chia, což je moje sestra, nebo David Koller a já jsem vykřikla, jo ty by ses hodil tady - v této pasáži.

Testovali jste vaši novinku na někom z kolegů a jaká byla odezva?
Lenka - Jak u koho, ale naštěstí nemusíme všichni poslouchat stejnou muziku. Moje máma byla z té desky dojata, ale jsem si vědoma, že je to hodně pocitová deska, která chce čas na soustředěný poslech.
Martin – Moji kamarádi mi tvrdí, že si na druhý poslech tu desku doslova zamilovali.

Jak jste vy spokojení s výsledkem?
Lenka – Já osobně strašně moc. Je tam snaha hledat a obnovit nějaký svůj přirozený instinkt.

Dáváš často přednost svým instinktům?
Lenka –V minulosti jsem se dostala do bodu, kdy jsem měla pocit, že nic necítím, což je hodně nepříjemný a potřebovala jsem se vrátit zpět. Abych mohla z hudby opět cítit radost,
a to se mi právě teď daří. Za věci, které se dějí poslední dva, tři roky v mém životě, vděčím tomu vnitřnímu neklidu, kterému se možná říká instinkt. Ten, za kterým jdeš a hledáš cestu, aby ses nemusel vracet zpět. Pomohlo mi v tom setkání s Martinem a všechno, co jsme zažili za poslední dva roky, nebo setkání s paní Vostárkovou - mojí profesorkou z DAMU, ke které chodím na hodiny.

Bude to nabubřelé, když řeknu, že tvé setkání s Martinem Ledvinou neovlivnilo pouze tvé hudební cítění ?
Lenka – ( k Martinovi) Ty jsi mi změnil život? (smích)
Martin – Zajímavá otázka!
Lenka – Každý s mých hudebních partnerů se na mě nějakým způsobem podepsal. Nedá se to srovnávat, protože energie každého z nich byla jiná. Od každého dostaneš něco jiného a dáš mu něco jiného. Je to o míře otevřenosti a o tom, jak jeden na druhého reagujete. Můžeš potkat někoho, kdo je hudebně úžasně nadaný a má spoustu informací, ale když nejste navzájem otevření, tak si nemusíte nic dát.

Jak došlo k vašemu setkání?
Lenka – Seznámil nás Štěpán Smetáček, můj bývalý přítel a bubeník, který před tím hrál s Martinem v Druhé trávě. Vlastně přede mnou chodil s Martinem Ledvinou (smích).

Martine, v současné době hraješ s Lenkou poněkud jinou hudbu, nestýská se ti po bluegrassu?
Martin – Jestli mi z něj něco chybí, tak to, že jsem vyšel z hráčské formy. V Druhé trávě se hrály technicky velmi náročné věci a každý koncert byl jako cvičení. Teď se víc soustředím na celkové groove skladby.

Jaká bude koncertní podoba novinky. Budete hrát s kapelou?
Lenka - Ano, začali jsme zkoušet s novou rytmikou, což jsou muzikanti z kapely Vertigo. Dan Uhrík na basu, Dan Šoltys na bicí a Beata Valentová, která hraje na piano. Zjistili jsme, že jsou hudebně nejblíže stylu hraní hudebníků, se kterými jsme natáčeli, a proto jsme je oslovili.

Psáno pro: časopis mGuide 2005/05