Led Zeppelin - Led se zelím...
14.11.2007 | Autor: Josef Rauvolf | sekce: publicistika
fotogalerie
Když ještě v dobách největší slávy Led Zeppelin zavítali Robert Plant a Jimmy Page do Bombaje, zašli si do jediné diskotéky ve městě. Jimmy se chopil laciné japonské elektrické kytary, zapojené do malého zesilovače, Robert si vzal mikrofon a společně zahráli nepočetným hostům, kteří do té doby nejspíš západní rockovou kapelu nikdy neviděli, natož aby kdy slyšeli o nějakých Led Zeppelin. Po odehrání několika čísel dostali oba muzikanti od majitele láhev indické whisky. Když přijdou i druhý den, dostanou prý ještě jednu.
K téhle historce došlo v roce 1972, v době, kdy kapela běžně vyprodávala velké haly a hrála pro desetisícové davy nadšených fanoušků. Led Zeppelin již za sebou měli čtyři vydaná alba a takovou pověst, že místo v dějinách už měli propachtované navěky. Ani v hudebním byznysu, tam naopak obzvlášť, nepadá nikomu nic do klína a tak si i oni museli své místo na výsluní pořádně vydřít. Jak to vlastně s tím „olověným cepelínem“ bylo? Jak taková kapela vzniká? Čím to, že Led Zeppelin slavili takové úspěchy?
A hlavně, čím to, že dodnes oslovují stále nové a nové fanoušky? Zájem je skutečně velký, a poté, co kapela nedávno oznámila, že vystoupí 26. listopadu v Londýně na jediném koncertě, strhla se neskutečná mela. Na stránky koncertu se připojovali zoufalí fanoušci z celého světa, kapela totiž nechá oněch 20.000 šťastlivců vybrat losem. Lístek je bratru za babku, 125 liber... Zároveň vychází dvojalbová kompilace Mothership, což vzhledem k tomu, že již nějaké vyšly, a kromě toho není vlastně z čeho – kromě řadovek – vybírat, taková rána asi nebude. Ale skalní fanoušci společně s nováčky ji ale jistě stejně ocení. Daleko zajímavější určitě bude doplněná, remasterovaná a vyčištěná edice celovečerního filmu Song Remains The Same. Ten totiž v téhle podobě nikdy nevyšel.
Síla Led Zeppelin byla ve spojení čtyř výrazných osobností, Jimmyho Page, Roberta Planta, Johna Paula Jonese a Johna Bonhama, spojení, které je neopakovatelné. Možná i proto, vedle velice sympatické loajality ke kamarádovi, neslyšeli na nabídky pokračovat po Bonhamově smrti v roce 1980 s jiným bubeníkem nebo se dát znovu dohromady aspoň na jediný koncert. Nabídky byly obrovské, hoši ale odolávali – mají ostatně vyděláno, celkem prodali na 300 milionů alb a za koncertování také shrábli pěknou sumičku.
Hrajeme dál
Poté, co uzavřeli kapitolu Led Zeppelin se každý z přeživších vydal vlastní cestou, jistě sympatické bylo, že ani jeden nepodlehli jistě vábivému pokušení produkovat zeppelínovské klony. Bylo by to přitom tak snadné a jistě by jim to šlo... Basista John Paul Jones se jednak věnoval produkci, vydal i vlastní hudbu. Pokud jde o produkování, jeho záběr byl skutečně široký. Spolupracoval s ďábelskou pěvkyní Diamandou Galás na jejím albu Sporting Life (1994), produkoval Butthole Surfers a další, vydal také dvě sólová alba, obě velice zajímavá – Zooma (1999) a The Tunderthief (2001), v současnosti již několik let údajně pracuje na nové desce.
Jimmy Page toho má na kontě daleko víc, skládal filmovou hudbu (žádná velká sláva to nebyla), s Paulem Rodgersem, dříve zpěvákem hard-rockových Free založili kapelu The Firm (opět nic moc). Vedle hostování na různých projektech je asi nejzajímavější, a nejlepší, jeho obnovená spolupráce s Robertem Plantem. Po občasném vzájemném hostování se sešli v roce 1994, kdy natočili albu No Quarter. Zároveň natočili pro MTV vystoupení v rámci cyklu Unplugged. To posloužilo jako odrazový můstek k dalšímu natáčení, které se konalo v Maroku a kouzelné waleské krajině. Snad nejdůležitější na původním albu No Quarter, i jeho vizuálním dvojenci Unledded, není ani tak skutečnost, že Page s Plantem své staré písničky náležitě předělali, ale způsob, jakým to učinili. Oba jsou dlouhá léta milovníky arabské hudby, ozvěny této zaujatosti se projevily již na některých nahrávkách starých Led Zeppelin. Na obou hudebnících je velice sympatické, že se nejedná o nějaké prvoplánové okouzlení, podněty arabské hudby se staly přirozenou součástí nahrávek, které na DVD najdeme. I když to nebylo jistě snadné. „Je to těžké se do téhle muziky dostat,“ říká Plant. „Uvědomuji si, jak omezené mám možnosti. Znám své hranice v tom, čemu se věnuji, a vím, jak to funguje. Přejít ale do jiného žánru, v tomhle případě do arabské lidové muziky, je skutečně tvrdý oříšek. Dostat se do ní.“ Při poslechu alba i DVD je ale jasné, že obavy byly zbytečné.
Robert Plant má pozeppelínovskou diskografii nejbohatší, všechny jeho sólovky jsou zajímavé a stojí za poslech, zvláště pak ta poslední Mighty Rearranger , skvělá je také kompilace Sixty Six To Timbuktu. Plant, který inklinoval k arabské muzice možná ještě víc než Jimmy Page, možná překvapil rozhodnutím natočit své nové album Raising Sand s bluegrasovou zpěvačkou Alison Krauss. I když, country bylo v muzice Led Zeppelin také přítomno, i když ne tolik jako blues.
Tomu všichni čtyři, zvláště ale Page s Plantem, propadli již jako mladíčci:
„Každý z nás byl ovlivněn blues, záleží ale na tom, jak ho člověk intepretuje a využije. Chtělo by to nějaký nový výraz, ale nejblíže tomu je asi současné blues,“ vyjádřil se kdysi Jimmy Page, nebylo ale třeba hledat. Stačí si poslechnout libovolné album Led Zeppelin - blues je všudypřítomné. někdy jim bylo předhazováno, že až příliš vycházejí z černošských originálů, výtkám proti kopírování vzorů se Page tehdy bránil těmito slovy: „Jestli nás žalovali? Pokud jde o mě, já se vždycky snažil do všeho, co jsem používal vnést něco neokoukaného. Vždycky jsem musel přijít s nějakou variací. Ve skutečnosti se ve většině případů nedá určit, co byl vlastně původní zdroj. Možná ne vždy - ale většinou. Největší možnost srovnání je tedy v textech. Ty měl Robert pozměňovat, což nedělal vždycky. A z toho pak bylo největší trápení. Nemohli nás dostat na kytarových partech, tak nás dostali na textech. Vážně, většina bluesmanů si neustále vypůjčovala jeden od druhého a to samé je v jazzu. Stávalo se to i nám. Jakožto muzikant jsem pouze produktem různých vlivů. To, jak hraju má co dělat s tím, že jsem poslouchal tolik různých stylů.“
A to platí nejen pro něj, ale také pro všechny tři, kteří z Led Zeppelin zůstali.
Zajímavosti:
Jak Page, tak Plant jsou dlouhá léta milovníky arabské hudby, ozvěny této zaujatosti se projevily již na některých nahrávkách starých Led Zeppelin. Slyšíme je například v Kashmiru, ale i v jiných písních, kdy především Pageova kytara spřádala jemné ornamenty či linky, vycházející jasně z arabské melodiky. Ani Page ani Plant svůj zájem o tuto hudbu nikdy nezastírali, jeho kořeny jsou přitom možná docela překvapivé. Page k tomu říká: „Počátkem sedmdesátých let jsem dělal společný rozhovor se spisovatelem Williamem Burroughsem pro časopis Crawdaddy. Dlouze jsme si povídali o hypnotické síle rocku a o tom, jak se k ní dá najít paralela v arabské muzice. Burroughs si toho všiml, když slyšel skladbu Black Mountain Side z prvního alba Led Zeppelin. Vybízel mě pak, abych zajel do Maroka a poznal arabskou hudbu z první ruky, což jsme nakonec s Robertem Plantem taky udělali.“ Takže žádné desky, ale spisovatel o třicet let starší stál na počátku cesty, jež dva slavné britské rockové hudebníky přivedla až do severní Afriky, a k její hudbě.
Fotogalerie:
fotogalerie
Když ještě v dobách největší slávy Led Zeppelin zavítali Robert Plant a Jimmy Page do Bombaje, zašli si do jediné diskotéky ve městě. Jimmy se chopil laciné japonské elektrické kytary, zapojené do malého zesilovače, Robert si vzal mikrofon a společně zahráli nepočetným hostům, kteří do té doby nejspíš západní rockovou kapelu nikdy neviděli, natož aby kdy slyšeli o nějakých Led Zeppelin. Po odehrání několika čísel dostali oba muzikanti od majitele láhev indické whisky. Když přijdou i druhý den, dostanou prý ještě jednu. K téhle historce došlo v roce 1972, v době, kdy kapela běžně vyprodávala velké haly a hrála pro desetisícové davy nadšených fanoušků. Led Zeppelin již za sebou měli čtyři vydaná alba a takovou pověst, že místo v dějinách už měli propachtované navěky. Ani v hudebním byznysu, tam naopak obzvlášť, nepadá nikomu nic do klína a tak si i oni museli své místo na výsluní pořádně vydřít. Jak to vlastně s tím „olověným cepelínem“ bylo? Jak taková kapela vzniká? Čím to, že Led Zeppelin slavili takové úspěchy?
A hlavně, čím to, že dodnes oslovují stále nové a nové fanoušky? Zájem je skutečně velký, a poté, co kapela nedávno oznámila, že vystoupí 26. listopadu v Londýně na jediném koncertě, strhla se neskutečná mela. Na stránky koncertu se připojovali zoufalí fanoušci z celého světa, kapela totiž nechá oněch 20.000 šťastlivců vybrat losem. Lístek je bratru za babku, 125 liber... Zároveň vychází dvojalbová kompilace Mothership, což vzhledem k tomu, že již nějaké vyšly, a kromě toho není vlastně z čeho – kromě řadovek – vybírat, taková rána asi nebude. Ale skalní fanoušci společně s nováčky ji ale jistě stejně ocení. Daleko zajímavější určitě bude doplněná, remasterovaná a vyčištěná edice celovečerního filmu Song Remains The Same. Ten totiž v téhle podobě nikdy nevyšel.
Síla Led Zeppelin byla ve spojení čtyř výrazných osobností, Jimmyho Page, Roberta Planta, Johna Paula Jonese a Johna Bonhama, spojení, které je neopakovatelné. Možná i proto, vedle velice sympatické loajality ke kamarádovi, neslyšeli na nabídky pokračovat po Bonhamově smrti v roce 1980 s jiným bubeníkem nebo se dát znovu dohromady aspoň na jediný koncert. Nabídky byly obrovské, hoši ale odolávali – mají ostatně vyděláno, celkem prodali na 300 milionů alb a za koncertování také shrábli pěknou sumičku.
Hrajeme dál
Poté, co uzavřeli kapitolu Led Zeppelin se každý z přeživších vydal vlastní cestou, jistě sympatické bylo, že ani jeden nepodlehli jistě vábivému pokušení produkovat zeppelínovské klony. Bylo by to přitom tak snadné a jistě by jim to šlo... Basista John Paul Jones se jednak věnoval produkci, vydal i vlastní hudbu. Pokud jde o produkování, jeho záběr byl skutečně široký. Spolupracoval s ďábelskou pěvkyní Diamandou Galás na jejím albu Sporting Life (1994), produkoval Butthole Surfers a další, vydal také dvě sólová alba, obě velice zajímavá – Zooma (1999) a The Tunderthief (2001), v současnosti již několik let údajně pracuje na nové desce.
Jimmy Page toho má na kontě daleko víc, skládal filmovou hudbu (žádná velká sláva to nebyla), s Paulem Rodgersem, dříve zpěvákem hard-rockových Free založili kapelu The Firm (opět nic moc). Vedle hostování na různých projektech je asi nejzajímavější, a nejlepší, jeho obnovená spolupráce s Robertem Plantem. Po občasném vzájemném hostování se sešli v roce 1994, kdy natočili albu No Quarter. Zároveň natočili pro MTV vystoupení v rámci cyklu Unplugged. To posloužilo jako odrazový můstek k dalšímu natáčení, které se konalo v Maroku a kouzelné waleské krajině. Snad nejdůležitější na původním albu No Quarter, i jeho vizuálním dvojenci Unledded, není ani tak skutečnost, že Page s Plantem své staré písničky náležitě předělali, ale způsob, jakým to učinili. Oba jsou dlouhá léta milovníky arabské hudby, ozvěny této zaujatosti se projevily již na některých nahrávkách starých Led Zeppelin. Na obou hudebnících je velice sympatické, že se nejedná o nějaké prvoplánové okouzlení, podněty arabské hudby se staly přirozenou součástí nahrávek, které na DVD najdeme. I když to nebylo jistě snadné. „Je to těžké se do téhle muziky dostat,“ říká Plant. „Uvědomuji si, jak omezené mám možnosti. Znám své hranice v tom, čemu se věnuji, a vím, jak to funguje. Přejít ale do jiného žánru, v tomhle případě do arabské lidové muziky, je skutečně tvrdý oříšek. Dostat se do ní.“ Při poslechu alba i DVD je ale jasné, že obavy byly zbytečné.
Robert Plant má pozeppelínovskou diskografii nejbohatší, všechny jeho sólovky jsou zajímavé a stojí za poslech, zvláště pak ta poslední Mighty Rearranger , skvělá je také kompilace Sixty Six To Timbuktu. Plant, který inklinoval k arabské muzice možná ještě víc než Jimmy Page, možná překvapil rozhodnutím natočit své nové album Raising Sand s bluegrasovou zpěvačkou Alison Krauss. I když, country bylo v muzice Led Zeppelin také přítomno, i když ne tolik jako blues.
Tomu všichni čtyři, zvláště ale Page s Plantem, propadli již jako mladíčci:
„Každý z nás byl ovlivněn blues, záleží ale na tom, jak ho člověk intepretuje a využije. Chtělo by to nějaký nový výraz, ale nejblíže tomu je asi současné blues,“ vyjádřil se kdysi Jimmy Page, nebylo ale třeba hledat. Stačí si poslechnout libovolné album Led Zeppelin - blues je všudypřítomné. někdy jim bylo předhazováno, že až příliš vycházejí z černošských originálů, výtkám proti kopírování vzorů se Page tehdy bránil těmito slovy: „Jestli nás žalovali? Pokud jde o mě, já se vždycky snažil do všeho, co jsem používal vnést něco neokoukaného. Vždycky jsem musel přijít s nějakou variací. Ve skutečnosti se ve většině případů nedá určit, co byl vlastně původní zdroj. Možná ne vždy - ale většinou. Největší možnost srovnání je tedy v textech. Ty měl Robert pozměňovat, což nedělal vždycky. A z toho pak bylo největší trápení. Nemohli nás dostat na kytarových partech, tak nás dostali na textech. Vážně, většina bluesmanů si neustále vypůjčovala jeden od druhého a to samé je v jazzu. Stávalo se to i nám. Jakožto muzikant jsem pouze produktem různých vlivů. To, jak hraju má co dělat s tím, že jsem poslouchal tolik různých stylů.“
A to platí nejen pro něj, ale také pro všechny tři, kteří z Led Zeppelin zůstali.
Zajímavosti:
Jak Page, tak Plant jsou dlouhá léta milovníky arabské hudby, ozvěny této zaujatosti se projevily již na některých nahrávkách starých Led Zeppelin. Slyšíme je například v Kashmiru, ale i v jiných písních, kdy především Pageova kytara spřádala jemné ornamenty či linky, vycházející jasně z arabské melodiky. Ani Page ani Plant svůj zájem o tuto hudbu nikdy nezastírali, jeho kořeny jsou přitom možná docela překvapivé. Page k tomu říká: „Počátkem sedmdesátých let jsem dělal společný rozhovor se spisovatelem Williamem Burroughsem pro časopis Crawdaddy. Dlouze jsme si povídali o hypnotické síle rocku a o tom, jak se k ní dá najít paralela v arabské muzice. Burroughs si toho všiml, když slyšel skladbu Black Mountain Side z prvního alba Led Zeppelin. Vybízel mě pak, abych zajel do Maroka a poznal arabskou hudbu z první ruky, což jsme nakonec s Robertem Plantem taky udělali.“ Takže žádné desky, ale spisovatel o třicet let starší stál na počátku cesty, jež dva slavné britské rockové hudebníky přivedla až do severní Afriky, a k její hudbě.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2007/11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Led-Zeppelin-Led-se-zelim~14~listopad~2007/
Komentáře
&;
