27.12.2004 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika S Karlem Šůchou, kapelníkem, basistou a duší kapely Laura a její tygři nejen o aktuálním albu Vyškrábu ti oči.

"Někdo mi říkal, že jsme se oklikou zase vrátili na začátek a možná měl trochu pravdu. Alespoň v tom, že jsme se zase soustředili na písničky, nikoli skladby," konstatuje Karel Šůcha na vrub albové novinky, v pořadí sedmé v historii kapely
"Naše nová deska se jmenuje Vyškrábu ti oči a obsahuje šestnáct věcí. Dvě z nich jsou remixy, které dělal kluk z Olomouce pod pseudonymem Gen Dilini, jedenáct písniček je úplně nových, jedna je předělávka Suchého a Šlitra Písnička pro Zuzanu. Původně byla pro televizi, ale na firmě se líbila natolik, že nás přemluvili, abychom ji zařadili i na desku. A pak jsou tam dvě věci staršího data - Znamení a sny a Sedm dní, která byla kdysi na prvním a jediném singlu Laury na B straně. Teď je předělaná do bossa novy a zpívá ji Ilona Csáková, která hostuje ještě v duetu Nezavolám s naší zpěvačkou Vlaďkou Svobodovou."

Když se vrátíme ještě trochu nazpět, do období mezi předcházejícím albem Rytmus a aktuální deskou, byly to tři roky, kdy se v Lauře odehrálo leccos na poli takříkajíc personálním. Kapela se rozloučila se dvěma zpívajícími sólisty Terezou Hálovou a Martinem Streškem, do sestavy naopak přibyl staronový kytarista Bohouš Vitásek, na koncertech jste se objevovali s Martinem Poštou a příležitostně stále objevujete už se zmíněnou Ilonou Csákovou. Jak to vlastně s ní a potažmo s Martinem Poštou bylo a je?

Ilona nám křtila desku Rytmus, zazpívala si s námi a dopadlo to výborně. Oslovila mě pak, jestli bych pro ni nenapsal nějakou písničku a přišla k nám se svým manažerem Lumírem na večeři. Měl jsem zrovna v magneťáku rozdělanou skladbu Časy se mění. Poslechla si ji a rovnou nazpívala.
Nějaký čas nato jsme hráli s Laurou v Charlie Pubu v Bratislavě, Ilona zavolala, že je tam, a nás napadlo, že by si s námi mohla jen tak neohlášeně zazpívat. Zase to vyšlo výborně, pročež jsme usoudili, že by možná stálo za to udělat společné turné. Ilona kromě toho přišla s nápadem, že bychom mohli přizvat i Martina Poštu. Ukázalo se, že tím vzniká na pódiu úplně jiná síla. Martin se postavil vedle Ilony a když začali společně zpívat, okamžitě sršely blesky, byl to najednou hmatatelný pocit sexu.
Dohodli jsme se tedy s Martinem, že to zkusíme. Protože jsme už z minulosti věděli, že jsme dva kohouti na jednom smetišti, stanovili jsme si přesně podmínky, aby uspokojily i Martinovy nároky. Chvíli to fungovalo, ale při prvním konfliktu to prasklo a Martin už nenastoupil do vozu.

Jak na společné koncertování s Ilonou Csákovou reagovali diváci?
Její publikum je přece jenom dost odlišné od toho, které chodí na vaše koncerty.
Na Slovensku to nikdo neřešil. Tam si nikdo nedělá moc hlavu s tím co je rock, co je pop. Není tam tak ostře vymezená hranice jako v Čechách. Tady vznikaly tři rozdílné tábory. Jeden bylo Ilonino publikum, což jsi poznal podle toho, že přibyly holčičky, maminky a památníčky. Druhá část bylo laurovské publikum, které šlo na Lauru, na Ilonu koukalo s despektem, ale ona si ho většinou hodně rychle získala a podmanila zpěvem. A třetí část byli pamětníci, pro které to nebyly takové nůžky.

Nelaškovali jste potom s myšlenkou pustit se do stálé spolupráce?
Ne, to nejde. Ilona má svojí kariéru, svoje závazky a my jsme s Laurou taky někde jinde. Navíc se teď v kapele máme hodně rádi. Troufnu si říct, že jsou tam vztahy, jaké jsem za skoro dvacet let nezažil.

Před pěti lety, když jsi dal dohromady kompletně inovovanou sestavu Laury z mladých muzikantů, sis posteskl, že máš sice vynikající hráče, že ale kapelou příliš nežijí, necítí s ní sounáležitost. Prostě profesionálně odvedou svou práci jako kdekoliv jinde. Teď mluvíš o dobré partě, znamená to, že všechno chtělo svůj čas?
Asi to nešlo časově obejít. Jsou to lidi úplně odjinud. Původní Laura byli vesměs havíři a příbuzná řemesla, lidi, co začali hrát v garáži a vystřelili někam nahoru. Tihle kluci jsou všichni konzervatoristi, šachtu neviděli ani z dálky, někteří z nich ještě neviděli ani uhlí. Pocházejí z úplně jiného prostředí. Kapela si asi musí něco společně odžít, propít, strávit hodiny na zájezdech, na cestách, na jevištích. Lidi musíš poznat hlouběji, a pak si jich buď začneš, nebo nezačneš vážit. Krom toho jsem se od určité doby rozhodl, že nebudu řešit jenom muzikantské věci a že z kapely vystřelím každého, kdo mi nevyhovuje lidsky, kdo prudí, fňuká. Jeden fňukal nakazí všechny a všichni najednou kňourají. Jakmile v kapele nejsou fňukalové a plačkinové, najednou kapela bere práci tak, jak je. Když si nevyděláš na letadlo, budeš jezdit mikrobusem. Přijde třicet lidí - budeš mít hlad. Přijde třicet tisíc lidí - koupíš si auto. Hotovo, víc to neřeš. To ale neznamená, že budeš rezignovat na muziku, protože zase je tvoje věc, jestli chceš dělat blbou práci nebo to, co tě baví. Blbá práce se dělá jenom pro peníze. To, co tě baví, se dělá proto, že tě to baví a ještě taky pro peníze. Tam někde je hranice, jenom ji každý má jinak posunutou.

Ty osobně jsi zažil s Laurou jak období, kdy byla bez nadsázky fenoménem a kultem, kdy byly sály nacpané k prasknutí tisícovkami diváků, ale i období, kdy na Lauru přišlo sto padesát lidí, byť těch, kteří ji mají opravdu rádi. Vzbuzuje to v tobě někdy pocity malomyslnosti nebo hořkosti?
Doba se překotně mění a ta dnešní je strašlivě mediální. Je to tak, nemá cenu si nad tím naříkat. Připadá mi, že lidi ani nemají možnost v té ohromné záplavě informací rozlišovat kvalitu. Populární hvězdy jsou teď mnohdy uznávány jenom kvůli své hvězdnosti. Co já vím, je tu mnoho časopisů, kde je řada hvězd, od kterých jsem nikdy nic pořádného neslyšel. Ani čtyři tóny, natož desku. Nicméně výborně se tím živí. Hodně mi otevřely oči SuperStar a co se okolo nich děje. Je jasné, že se už dávno nesoutěží v tom, o čem je text, jak poctivě je zazpívaný, jak je písnička zaranžovaná, zahraná, jakou má energii, jaký zvuk - prostě v klasických hudebních disciplínách. Teď je soutěž jinde a největší základ úspěchu tkví v medializaci věci. Tady dochází k lámání chleba a musím zdůraznit, že tohle bohužel moc neumíme. Musíme se to naučit, jinak vypadneme ze hry. Ze hry, ve které můžeš lidem něco říct, něčím je ovlivnit. Já si myslím, že je to v pořádku, hudba se takhle vyvíjí a kdo se s tím nedokáže vyrovnat, ať nefňuká. Zní to možná pesimisticky, ale po pravdě řešeno, jsou to v podstatě rovné podmínky, Samozřejmě, nemyslím nějakou rovnost před Bohem nebo před zákonem, to je rovnost před showbusinessem. Ošklivá holka si nemůže myslet, že když bude zpívat líp než hezká, bude mít větší úspěch. To prostě nejde. Dneska nevidíš ošklivou zpěvačku, protože to se prostě nedělá. Stejně jako si nechceš kupovat tvrdý chleba nebo nepohodlné boty. Pokud možno chceš mít hezké boty, které dlouho vydrží a budou pohodlné, k tomu konkurence spěje. Když jsem byl malý kluk, rozčiloval mě táta, který vždycky, když byla nějaká pohádka, říkal - to je ale ošklivá princezna, to by nemělo být. A já v návalu dětské spravedlnosti oponoval, že je to jedno, ale táta si nedal říct - to prostě nejde. To je pohádka a v pohádkách mají být princezny krásné. Špatně ji vybrali. A přesně tak je to s celým showbusinessem, do kterého patříme i my.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/11