Taneční hudba dala světu archetyp studiového nadšence a technopesimistické zpěvačky. K málokteré skupině ale pasuje tato charakteristika tak, jako k manchesterským Lamb. Letos je tomu deset let, co se dali dohromady a navzdory čtyřem spíše klidným albům, které za tu dobu vydali, to nebyla vždycky procházka růžovým sadem - posuďte sami!

V rozhovorech z poslední doby mluví Andy Barlow a Louise Robinson o tom, jak se jejich rozdílné povahy a pohledy na hudbu skvěle doplňují. Nebylo tomu tak ale vždycky, jeden čas se spolu hádali dokonce i před zástupci hudebních časopisů, kteří toho uměli jaksepatří využít - třeba ve vymýšlení nejrůznějších nálepek, které se pak manchesterské dvojice ještě dlouho držely. Prim v téhle disciplíně vedli novináři z NME, kteří přišli v roce 1996 s označením 'nejrozhádanější pár v pop music' a o rok dříve přirovnali Andyho s Lou k bratrům Gallagherům z Oasis.

Tluče bubeníček

Velkou část jejich někdejších sporů lze nejspíš přičíst věkovému odstupu mezi oběma jehňátky. Andy Barlow je o celých deset let mladší než jeho hudební souputnice, což se v taneční hudbě rovná téměř rozdílu jedné generace. Barlow začínal v devíti letech v pochodové kapele, kde prý získal smysl pro rytmus, ke kterému se později přidala vášeň pro nejrůznější mašinky schopné generovat zvuk. V Lamb je Andy odpovědný za většinu hudby, ve svém živlu je ale hlavně za bicími. Odkud se tahle jeho záliba hraničící s posedlostí beaty vzala? "Může za to Animal z The Muppet Show! Jako bubeník byl třída!" sděloval v roce 1997 světu prostřednictvím serveru CMJ New Music. "Měl jsem pár kastrolů a lžic, bušil jsem do rytmu skladby Night Flight To Venus od Boney M a říkal jsem si 'Kruci, přesně tohle bych chtěl dělat'," popisuje Barlow scénu důvěrně známou snad každému bubeníkovi.

Coby teenager strávil Andy několik let v americké Philadelphii a i když se tam kamarádil především s hiphoppery, po hudební stránce to na něj žádný vliv nemělo. "Hip-hop měl výrazné bicí, ale nic víc," stěžoval si ve zmíněném rozhovoru pro CMJ New Music. Podobné odsudky pronášel i na adresu soulu a funku, zato se po návratu do Británie počátkem devadesátých let ochotně připojil k rodící se klubové scéně. Kromě DJingu si postupně vybudoval reputaci coby studiový technik, než dostal padáka, protože místo přímočarého houseu zásoboval své chlebodárce undergroundovějším breakbeatem.

Podle legendy ještě ten samý den zavolal na doporučení známého jisté Louise Robinson (tehdy se ještě jmenovala Rhodes), která tehdy znala breakbeat pouze z pirátských radiostanic a hledala k sobě někoho, kdo by zhudebnil její poetické texty. Andyho - pravda - spíš než vokální kvality Lou zajímal její vzhled. Nakonec se ale na spolupráci přece jen dohodli a zanedlouho natočili třískladbové demo, které jim téměř okamžitě zajistilo smlouvu s firmou Fontana, spadající pod kolos Mercury/Universal.

Rozum a cit

Základní stavební prvky hudby Lamb byly už v té době jasně definované: trocha trip-hopu, hodně drum'n'bassu a nad tím vším nezaměnitelný hlas Lou - stejně výjimečný, jako její písňové texty. Myslím, že nikdo před ní neřešil v taneční hudbě otázky partnerských vztahů nebo později rodičovství. Také díky tomu se Lamb od počátku zařadili do první ligy; jejich první singl Cotton Wool remixovali mimo jiné Fila Brazillia nebo A Guy Called Gerald, na následujícím Gold se vyřádili například Mr. Scruff a Autechre. Kromě toho hostovala Lou ve skladbě Azura, kterou zařadili 808 State na desku Don Solaris.

Eponymní debutové album Lamb vyšlo na podzim roku 1996 a recenze byly až na výjimky velmi příznivé, když už ne rovnou nadšené. Těmi výjimkami jsou články v New Musical Expressu, kde na adresu dvojice padala slova jako 'pochybná parta', 'humbuk' nebo 'těžce nezajímavé'. Pikantní přitom je, že ještě před startem své pěvecké kariéry pracovala Lou jako módní a hudební fotografka a jedním z jejích zaměstnavatelů byl právě NME. Pochopitelně se Lamb nevyhnuli srovnávání s kapelami, operujícími na taneční scéně v podobném složení - nejčastěji padala v této souvislosti jména Portishead a Everything But The Girl. Stejně frekventované byly ale i dohady, jestli se jejich vztah drží striktně v mezích pracovního rámce. Dovolil bych si tvrdit, že podobné spekulace nemají valného opodstatnění, zvlášť když uvážíme, že se Lou narodil v pauze mezi vydáním prvního alba a následující desky Fear Of Fours prvorozený syn Reuben, jehož otcem NEBYL Andy.

"Když se Lou narodilo první dítě, bylo to zvláštní. Hodně mě to poznamenalo, protože jsem tím přišel o velkou část Lou a svým způsobem nás to rozdělilo," svěřoval se Andy kdesi. Zároveň se ale zdálo, jako by se tím porodem ona desetiletá propast, která mezi nimi byla o něco zmenšila. Nové album aspoň znělo mnohem vyspěleji a oproti spontánněji působícímu debutu také více promyšleně. "Všechno to vycházelo spíš z myšlenek než z pocitů," komentovala desku zpěvačka. "Jako by se pocity někam vytratily." Zvláštní přiznání od členky kapely, která svou hudební výpověď postavila na nevšední emocionalitě svých skladeb. Faktem je, že na Fear Of Fours to nebyly pouze emoce příjemné, jak dokazuje skladba Fly vybraná na sountrack k Van Santově předělávce Hitchcockova Psycha nebo ještě lépe videoklip k prvnímu singlu B-Line. Hlava Louise Robinson se v něm v refrénu mění v cosi mezi hadem a čínským drakem, v každém případě něco ne zrovna přívětivého.

Dospívání

Výše zmiňovanou fázi existence kapely přirovnávají Lamb k pubertě, vytoužené zklidnění mělo teprve přijít. Před tím se ale Andy a Lou na čas rozešli a věnovali se každý svým projektům. "Měli jsme mezi sebou konflikty už od doby, kdy se točila druhá deska. Rozpustili jsme tedy kapelu, což byl nejdůležitější moment pro naši budoucnost," svěřovala se Lou na podzim roku 2001 v rozhovoru pro Rock & Pop. Když se opět po pár týdnech dali dohromady kvůli nahrávání další desky Lamb, nemohla si znovu navázanou spolupráci vynachválit: "Naše nynější vztahy jsou lepší než kdy předtím - zase nás baví muzika a zase nás baví být spolu."

Ať už za to mohla obnovená důvěra obou hudebních partnerů, nebo narození druhého Louina syna Solomona, album What Sound představovalo oproti předchozí desky značné zklidnění. Dříve bylo těžko představitelné, že by se některá skladba z repertoáru Lamb objevila na proslulých chilloutových kompilacích Café del Mar nebo dokonce v reklamě na automobil. Na jedné straně nejspíš znamenalo pro kapelu jejich akceptování reklamním průmyslem určitou satisfakci, na straně druhé ale nebylo nic snazšího, než ji obvinit ze zrady ideálů taneční hudby. Snad proto se desce What Sound dostalo tak rozporuplných recenzí - od čtyř hvězdiček z pěti v Jockey Slutu až po tři z desíti v časopisu Ministry. Sebehorší hodnocení ale nemění nic na tom, že Heaven, One nebo Gabriel patří mezi nejlepší skladby z dílny Andyho a Lou.

Za neustálých spekulací o definitivním rozpadu kapely prosákla loni do médií informace, že Lamb chystají následovníka alba What Sound kdesi na anglickém venkově. Skutečně si pronajali poblíž Bathu farmu a poprvé zapojili do vzniku desky i zbytek svojí živé kapely. "V půlce skládání jsme ale museli změnit postup. Zjistili jsme, že výsledek zněl jako úplně jiná skupina, protože tomu chyběl onen technologický aspekt," řekla Lou reportérům BBC v letošním rozhovoru. A tak se začalo nahrávat znova, tentokrát podle běžnějšího mustru. Výsledkem je zřejmě nejpopovější nahrávka Lamb s názvem Between Darkness And Wonder.

"Na desce What Sound zněl můj vokál místy dost afektovaně, zatímco na novém albu je všechno mnohem přirozenější," libovala si Lou ve zmíněném rozhovoru pro BBC. Přirozenost je ostatně pro poslední počin Lamb klíčové slovo. "Mám ráda, když slyším, jak prsty kloužou po strunách kytary," říká Lou. "Když poslouchám něčí desku, chci cítit, že jsem její součástí. Myslím, že se nám to s tímhle albem povedlo." Zpěvačka má mimochodem v plánu natočit sólovou desku, která by měla mít oproti skladbám Lamb mnohem organičtější zvuk. Vlastní sólovku ovšem připravuje pod hlavičkou projektu Hipoptimist (viz rámeček) také Andy.

A dál?

Tak to vypadá, že nám jehňátka konečně dospěla. Už se tolik nehádají, vědí, co chtějí a jdou si za tím. Kdo ví, jestli právě vycházející bestofka a Andym namíchaná kompilace ze série Back To Mine s podtitulem The Voodoo Sessions nebudou tím posledním, co od Lamb uslyšíme. Každopádně by po sobě zanechali jedno skvělé a tři nadprůměrná tanečně-popová alba, což není špatné na dvojici, která se v určitých fázích svého hudebního souputnictví nemohla vystát.

Dejme naposledy slovo Lou Robinson, která zhodnotila deset let existence kapely takto: "Hodně se dělalo z toho, že náš vztah nebyl vždycky perfektní. Našli jsme ale způsob, jak si s našimi rozdílnými povahami poradit. Už to není bitva o to, kdo z nás dvou má pravdu, mnohem víc je to o schopnosti uznat názor toho druhého. To, v čem se navzájem lišíme, je silou Lamb."

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/08