Když pojmenujete svoji kapelu po sovětské psí průzkumnici kosmu, první pozemské bytosti ve vesmíru, asi proto budete mít nějaký důvod. Margaret Fiedler a Guy Fixsen ho měli. V prozkoumávání neznámých hudebních končin si totiž se čtyřnohou kosmunautkou v ničem nezadají.


Po veleúspěšných albech Silver Apples of The Moon, Sounds of The Satellites a Good Looking Blues přišli na sklonku loňského roku s čerstvou novinkou Wherever I Am I Am What Is Missing, kterou co nevidět představí v pražské Roxy. A protože dámy mají přednost, vybrali jsme si pro rozhovor zpěvačku a kytaristku kapely, Margaret Fiedler.


Vaše nové album se k nám ještě nedostalo. Můžete nám o něm něco říct?


Je to každopádně album vcelku odlišné od všech předchozích. Tentokrát se o hudbu staral Guy a já měla na starost pouze zpěv. Byla to tedy klasická spolupráce typu producent-zpěvačka. Předtím jsme hudbu dělali vždy půl na půl, v devíti případech z desíti jsme si ani nepamatovali kdo napsal co, to bylo vždy: "Napsal jsi tuhle ty, nebo já?". Texty jsem psala já.


Myslím, že se k téhle metodě zase vrátíme. Tahle deska ale ani jinak vzniknout nemohla, protože já jsem strávila rok a půl na turné PJ Harvey jako kytaristka. Předpokládali jsme, že budu skládat po cestě, měla jsem s sebou notebook a vše ostatní, ale prostě mi to nešlo. Nedokážu jet turné a zároveň skládat. Někteří silně disciplinovaní lidé to dokážou, ale já jsem na to zkrátka neměla na konci dne dost energie. Takže to skončilo tak, že Guy napsal okolo 60 - 70 skladeb, ze kterých jsem si vybrala svých oblíbených 10 a udělala jsem k nich texty. A tak končí příběh o vzniku našeho posledního alba.


Co znamená její název "Whenever I Am I Am What Is Missing"?


Pochází z básně kanadsko-amerického autora Marka Stranda Keeping Things Whole. Báseň najdete na obalu alba (a také ve zde přiloženém boxu).


Rozhodli jsme se pro něj až ve chvíli, kdy už bylo nahrávání téměř u konce, takže nemůžu říct, že by tahle báseň měla na desku jakýkoli přímý vliv. Ale ten pocit, který v ní je, přeci protéká deskou jako řeka - vyjadřuje na 17 řádkách to, na co jsme my potřebovali 42 minut hudby a slov. Nejsme básníci, jsme muzikanti. Ten umí to a ten zas tohle.


Já jsem už odmalička velká čtenářka. Myslím, že lidé se dělí na čtenáře a nečtenáře. Zbožnuji čtení v brzkých ranních hodinách, když už nemůžu usnout a hudba, jakkoli slabá, by vzbudila sousedovic děti. Poesie, když je povedená, je kouzelná v tom, že dokáže vtisknout velkou myšlenku do malého prostoru. To mě velmi oslovuje a inspiruje. Právě čtu japonskou poesii, která je svůdná svou stručností, a básně Emily Brontë.


Jak je to vlastně s tebou a PJ Harvey? Jste blízké přítelkyně, nebo turné s ní byla jen náhodná výpomoc?


Bylo to odbočení od toho, co jsem dělala posledních dvacet let. Hraju už odmalička. Začínala jsem na housle a cello ve školní kapele, v pubertě jsem hrála v kapele na baskytaru, a pak na kytaru. S Laikou jsem ale na kytaru hrála čím dál míň, přitom hru na ni doslova miluju. S Polly už se známe léta a v poslední době jsme se hodně vídaly. Kdysi nám (Laice) nabídla, abychom s ní jeli na turné, ale my jsme nemohli. Také mě požádala, abych jí zahrála na jejím albu Is This Desire, já ale byla na turné. Když se mě zeptala potřetí, zda bych s ní nejela na turné, nejdřív jsem ji odmítla, ale pak jsem si řekla, že by to mohla být celkem sranda! Navíc Guy také není závislý jen na Laice, produkuje desky i jiným kapelám. Jediné co mi vadilo, bylo to, že ta šňůra je tak dlouhá. Ale bylo to opravdu skvělé. Především jsem si užívala svobodu, kterou mi PJ dopřávala. Hráli jsme sice její písničky, ale v rámci nich jsem si mohla dělat téměř co se mi zachtělo, to bylo ohromně osvobozující. Někdy je vlastní tvorba svazující v tom smyslu, že si ji příliš spojujete s vlastním jménem a až příliš si ceníte vlastních nápadů, což může hudbu přitlačit ke zdi. Polly jsem moc vděčná za to, že jsem si to díky ní uvědomila. Navíc jsem se toho od ní jako od opravdové zpěvačky hodně naučila. Nikdy jsem nedělala žádná hlasová cvičení - a teď je dělám každý den. Zkrátka to beru o něco seriózněji.


Inspirují vás i ostatní americké folkrockové písničkářky jako Cat Power, nebo Kristin Hersh?


Ha ha, vy jste se díval na můj seznam oblíbených alb za rok 2003! Ano, líbí se mi desky od obou - You are Free a The Grotto. Musím ještě přidat Bonnie 'Prince' Billy's Master and Everyone.


Zatím se vyhýbáte současnému módnímu trendu - remixovým albům. Proč?


Protože nejsou nikdy lepší než originál.


Slyšel jsem, že když jste žila v NY, hrála jste v kapele s Mobym. Je to pravda?


Ano. Byla to první kapela, ve které jsem hrála. Je tomu už dvacet let, on už sice používal pseudonym Moby,


ale nebyl vůbec slavný, bylo mu teprve osmnáct let. Přijde mi zvláštní, že je dnes tak slavný, ale je to dobře. Když jsem byla malá, představovala jsem si, že moji přátele jsou výjimeční a nyní se to potvrdilo, protože spousta z nich jsou skutečně úspěšní a to mě nesmírně těší, že jsem v dětství měla tak dobré přátele.


Ta kapela zněla dost jako kdyby se Joy Division spojili s The Smiths; to byly kapely, které jsme tehdy všichni poslouchali. Byla to jen kytara, basa a bicí, někdy klávesy a Moby byl jak skutečnej Ian Curtis (zpěvák a lídr Joy Division - pozn. red.)


Také jsem zaslechl, že jste ho přivedla k veganství.


Ano, i když jen k vegetariánství. Veganství přišlo později.


V době po vydání alba "Good Looking Blues" se Guy Fixsen nechal slyšet, že neposloucháte téměř žádnou současnou hudbu, až na pár výjimek (Beastie Boys, Tricky, PJ Harvey). Změnilo se od té doby něco? Zaujal vás někdo?


Momentálně jsem posedlá 4 x 10 nahrávkou hudby z BBC Radiophonic Workshop. A jinak hlavně poslouchám Ligetiho a Johna Cage.


Zajímáte se stále tak intenzivně o vesmírný výzkum? Sledujete závod o Mars?


Je mi líto britské sondy Beagle. Myslím, že nedávné Bushovo rozhodnutí o zvýšení dotací programu na výzkum vesmíru je plýtvání penězi daňových poplatníků. Je to krok zpět k studené válce. Nikdo to neřekl lépe, než Gil Scott Heron: "Když tak velká část světové populace žije v naprosté chudobě a bez jakékoliv zdravotní péče, tak proč je sakra běloch na Měsíci'?".


"Žárlíte" na Blur, kteří složili oficiální hymnu k přistání Beaglu 2?


Ne, nežárlím na žádnou kapelu, která zplodila jednoho z největších světových kytaristů !!!


V poslední době se často tvrdí, že tzv. "taneční" (či elektronická) scéna je v krizi a jediná cesta z ní vede zpět k tradičním nástrojům. Vy se pohybujete v obou scénách zároveň, jak to vnímáte?


Eh, to netuším. Dělali jsme to tak od začátku a stále jsme na tom stejně. Nikdy jsme nesledovali módní trendy.


Jak je to s tou "trip-hopovou revolucí"? Někteří tvrdí, že jste během toho období byli jednou z vůdčích kapel a jiní zas, že jste se jen svezli po vlně vyvolané Massive Attack a spol.


Začali jsme sice v roce 1993, ale základy již byly položené v mojí předchozí kapele Moonshake, která vznikla v roce 1990. A všechna trip-hopová alba přece byla vydána až později, než v roce 1990.


Daří se vám v Británii dobře? Vždy jste mi připadali o dost introspektivnější, než ostatní kapely z "klubové" scény.


V Británii nás ignorují. Což mě osobně vůbec nevadí. Můžu si v klidu dojít do supermarketu. A introspektivní? Ano, to jsme. Nikdo nemá rád povrchního vlezdoprdelku.


Kde nacházíte nejvděčnější a nejzainteresovanější publikum? Nepřekvapilo by mě, kdyby to bylo v Německu - Tied & Tickled Trio pojmenovali jednu skladbu z jejich poslední desky "Like Armstrong and Laika".


Ano, v Německu se nám daří. Možná to je i díky mému pravému Bavorskému příjmení?! Kdo ví. Taky mám ráda preclíky a pivo. O té skladbě Tied & Tickled Tria jsem nevěděla. Mám moc ráda jejich první dvě alba. Musím si to poslední sehnat.


Laika je v osobě Guye Fixsena silně spojena s počátky české nezávislé scény. Jaký máš ale ty vztah k naší scéně? Znáš nějaké naše kapely?


Moc se mi líbí Ectasy of Saint Theresa. Neslyšela jsem jejich poslední album Slowthinking, ale četla jsem na něj pár velmi pozitivních recenzí. Doufám, že se v Praze setkám s Janem a vyměníme si naše desky! Naposled, když jsme hráli v Roxy, tak jsme měli EOST jako hosta. Byl to skvělý večer, mám z něj dokonce fotku na obalu naší retrospektivní kompilace "Lost In Space", která vyšla loni v lednu.


Co můžeme čekat na vašem koncertu? Budete se spíše soustředit na představení nového alba, nebo dáte více prostoru vzpomínkám?


Trochu toho, trochu onoho. Spíše však zazní novější věci.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02