Kryštof, Už žádné kompromisy!
1.10.2004 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika
Nová deska ostravské kapely Kryštof vzbuzuje otázky. Hodně otázek. Odpovědi na některé z nich najdete v následujícím rozhovoru s jejich charismatickým frontmanem Richardem Krajčem, jiné zůstanou prozatím ukryty v hlubinách Mikrokosmu. Snad je to tak dobře.
Kdo má Richarda Krajča z jeho účinkování v Medúze zafixovaného pouze jako o něco alternativnějšího Leoše Mareše, má při setkání s ním rozhodně co přehodnocovat. Sedmadvacetiletý herec, zpěvák a moderátor působí především nesmírně křehce, k čemuž přispívá i jeho severomoravská spisovná výslovnost. Člověk má skoro dojem, že by mu mohl nějakou nevhodně položenou otázkou ublížit, proto se zdráhá, relativizuje a nakonec se pouští do těch nejožehavějších témat až v momentě, kdy má zaručenou jistotu úspěchu. Přesto to není nepříjemné povídání. Sám Krajčo během něj přiznal, že už tolik neřeší věci, které ho dříve trápily, i když první dojem jsem z něj měl právě opačný.
Dneska jste se mě při domlouvání místa rozhovoru ptal, jestli jsem náhodou nepsal do našeho časopisu reportáž z festivalu Rock for People, kde byla mírně negativní zmínka o vaší kapele. Opravdu byste mi v tom případě rozhovor nedal?
Samozřejmě jsem si trošku střílel, ale ta zmínka mě docela naštvala. Letos jsme hráli jen na dvou festivalech, hodně jsme se na ně soustředili a myslím, že jsme si takový odsudek nezasloužili. Napsat, že kdyby Southpaw zpívali česky, strčí Kryštof do kapsy, není podle mě zcela objektivní a cítil jsem v tom spíš zášť vůči kapele než hodnocení koncertního výkonu. Jinak mě ale názor toho člověka (Jaroslava Špuláka - pozn. aut.) zajímá a naopak bych přivítal, kdyby se mnou ten rozhovor udělal.
To rád slyším. Máte novou desku. Kolik procent z ní reprezentuje vás osobně, kolik zbytek kapely a kolik producenta Jana Muchowa?
Těžko říct. Určitě mě reprezentují texty, snad až na dvě písničky, které jsem napsal už před čtyřmi lety s někým jiným. Tyhle texty jdou tentokrát nejvíce na kost a jsou nejosobnější ze všech, které jsem kdy napsal. Co se týče nějakého uchopitelného sdělení, je to tedy nejvíce moje záležitost. Dokonce jsem někdy v nadsázce říkal, že je Mikrokosmos téměř moje sólová deska. Kromě textů jsem zodpovědný za základní melodické linky a kostry písní.
Podíl producenta a kapely - tím myslím opět i sebe - je zhruba stejný, protože všichni postupovali podle toho, na čem jsme se na začátku s Honzou domluvili: že chceme natočit syrovou, jakoby neuhlazenou, muzikantsky upřímnou desku. Tady bych to rozdělil na osm rovnoměrných dílů, protože nikdo neměl výrazně navrch - ani kapela, ani Honza, ani já.
Samozřejmě jsme s každou písničkou pracovali tak, aby aranžemi a zvukem odpovídala tomu, co jsem chtěl sdělit v textu. Tomu jsme se podvolovali úplně všichni včetně Honzy, s kterým jsem texty rozebíral. Věděl, co jimi chci říct a vyšel tomu vstříc.
Vaše předchozí dvě desky produkoval Dušan Neuwerth. Co vás vedlo k tomu, že ho na tomto postu vystřídal právě Muchow?
S Dušanem jsme dospěli k jakési oboustranné dohodě. Řekl bych, že jsme už sebou byli trošku unaveni a že jsme si potřebovali od sebe odpočinout. Někdo se mě ptal, jaké to je vyhodit producenta. Tak to ale opravdu neprobíhalo, my jsme s Dušanem zůstali stejní přátelé, jací jsme byli předtím. Akorát jsme cítili, že chceme jít trochu jiným směrem, a proto potřebujeme vyzkoušet spolupráci s někým jiným.
Honza byl pro nás prakticky jedinou volbou, protože je jedním z mála lidí, kteří dokážou slyšet hudbu takovou, jaká má být a zároveň vycítit, co ta kapela chce. Jsem rád, že naši nabídku přijal, i když dlouho na ničem podobném nedělal. O dávné spolupráci s Annou K. se nevyjadřoval v těch největších superlativech, takže jsme měli obavy, jestli do toho půjde.
Ke komu ze světové scény byste přirovnal zvuk Kryštofa na nové desce?
Napadají mě samé kapely, které mě ovlivňují při samotném skládání hudby. Člověk je vždycky ovlivněný tím, co poslouchá, což jsou pro mě hlavně britské kytarovky - Frou Frou, Doves, Coldplay nebo staří Radiohead. Ještě pořád si myslím, že OK Computer je jednou z nejlepších desek, které kdy byly natočené. Skládám pod vlivem těchhle kapel, ale nemyslím si, že se to v naší hudbě až tak razantně odráží.
Spousta umělců, namátkou třeba Badly Drawn Boy nebo PJ Harvey, v rozhovorech upozorňuje, že je třeba oddělovat jejich soukromý život od toho, o čem zpívají. Vaše texty se ale podle mě v osobní rovině vykládat dají, nebo se pletu?
Myslím, že mé texty nejsou vždycky úplně jednoznačné, když do nich ale dokážete proniknout, tak pochopíte, co a proč říkám, co cítím, jestli mě něco trápí... Vždycky skládám na základě svých emočních prožitků.
Konkrétně mě zaujal text ke skladbě Vodné stočné, který začíná slovy "Nejsem zářivou ozdobou na večírky/nejsem lacinou děvkou v kožichu pro slečinky/tak proč se tak cítím?". Asi jste nebyl v moc dobrém rozpoložení, když jste tohle psal.
Velká část téhle desky vznikla v prosinci loňského roku, kdy jsem se dostal do jakési osobní krize. Hodně jsem v té době pracoval, zkoušel jsem současně dvě inscenace, točil jsem film a věděl jsem, že mě čeká příprava desky, na kterou nemám dostatek kvalitního materiálu. V novinách tou dobou probíhaly mé slovní přestřelky s Leošem Marešem, se kterým jsem se názorově střetl při natáčení televizního pořadu Na hraně o populární hudbě.
Najednou jsem přestával rozumět tomu, proč Mladá fronta píše o lidech, jako je Mareš, když se považuje za solidní deník. Proč všichni blázní z připravované soutěže Česko hledá SuperStar, když se evidentně jedná o vytváření umělé hmoty. Proč rádia nehrají přirozené kapely, které by si zasloužily, aby zněly v éteru a pouští to, co pouští. Jestli vůbec má smysl, aby Southpaw, Khoiba, Wohnout, Kryštof a kdokoli další chodil do studia a snažil se něco říct, když o to, co chce člověk říct, vlastně v dnešním světě vůbec nejde. Nevěděl jsem, jestli s kapelou budu pokračovat dál nebo jestli si budu jen točit nějaké demáče do šuplíku.
Trápilo mě to tak moc, že ze mě vypadl text Vodné stočné. Spolu se Zrcadlením a Tuningem je tahle skladba pro mě největší zpovědí téhle desky.
Nebyl jeden z důvodů vaší krize taky fakt, že v Kryštofovi strháváte - ať už vědomě, nebo nevědomě - veškerou pozornost na sebe? Přece jen je to kapela složená ze sedmi individualit.
Kdyby každý z kapely donesl na každou desku čtyři hotové písničky a já věděl, že máme z čeho vybírat a že hlavní tíha té desky neleží na mě a na tom, co napíšu, a kdybychom neměli za sebou dvě úspěšné desky, kterých se každé prodalo zhruba čtyřicet tisíc kusů, tak bych byl možná pod menším tlakem a to vyčerpání bylo možná také o něco menší. Na druhé straně bych možná ale zase nic nesložil, kdybych si tím neprošel.
Dá se vůbec někdy přivyknout zájmu o vaši osobu?
Ten zájem mi příliš nevadí - jsem rád, že kapela funguje, že můžeme koncertovat. Spíš mě ale trápilo to, jestli se musíte přizpůsobit proto, abyste přežil, jestli musíte natočit desku pro rozhlasové dramaturgy, jestli se musíte dnes a denně objevovat v kterémkoli televizním pořadu, jestli musíte vyvolávat aféry proto, aby se o vás psalo na titulních stranách a lidi si vás všimli. Jestli je prostě nutné vynucovat si pozornost tímto způsobem. O tom, kolik prodáte nosičů a jak jste populární, rozhodují lidé, kteří hudbě až tak úplně nerozumí.
Můžete natočit sebelepší desku, když se o ní ale nikdo nedozví, tak si ji taky nikdo nekoupí a možná ani nebudete nikde hrát. My jsme byli v situaci, kdy jsme se rozhodli nedělat vůbec žádný kompromis. Proto jsme si za producenta nové desky vybrali Honzu. Chtěli jsme ji natočit syrově a otevřeně, i když jsme tak trochu nevěděli, jestli z ní vůbec někde něco zazní a jestli nakonec neskončí někde na smetišti. To bych si samozřejmě nepřál, přece jen jsme nad ní strávili dva roky života.
Před časem jste byl na kordy s někdejším šéfredaktorem týdeníku Spy Ondřejem Höppnerem. Jak vnímáte svůj současný vztah s bulvárem?
Zjistil jsem, že proti bulváru nemá cenu bojovat. V prosinci, kdy jsem napsal většinu materiálu na novou desku a kdy jsem ze všech starostí vyzpíval, jsem si v sobě hodně věcí vyřešil. Víceméně jsem se smířil s komercí, smířil jsem se s Leošem Marešem, smířil jsem se se SuperStar. Prostě je to každého volba, se kterou se sice neztotožňuju, nemůžu ji ale nikomu odpírat. Já chci jenom dělat to, co mě baví a chci to dělat po svém - takové bylo resumé z té krize, kterou jsem tehdy prodělal.
Box:
Co na to Spy?
Jsou celebrity, které se rády vidí na obálkách společenských magazínů a pak jsou lidé, kterým přílišná pozornost bulvárních médií vadí. Richard Krajčo sice v rozhovoru tvrdí, že už se s existencí bulváru vyrovnal, před časem se o něm ale nevyjadřoval zdaleka tak smířlivě. Tehdejšímu šéfredaktorovi týdenníku Spy Ondřeji Höppnerovi dokonce vyhrožoval fyzickou inzultací, pokud s ním bude jeho časopis otiskovat smyšlené rozhovory.
Zeptal jsem se Höppnerova nástupce Jiřího Bigase, do jaké míry je Krajčo v současné době pro Spy zajímavou osobností. Nabídku na setkání sice pan šéfredaktor odmítl, přesto mi v e-mailu na moji otázku odpověděl: "Jistě je zajímavou celebritou. Pokud mu vadí, že se o něm píše, měl by se odstěhovat na Nový Zéland, pást tam ovce a nesnažit se o nic v hudbě, v televizi, divadle ani filmu. Nepřipadá vám to logické?" Samozřejmě, až na ty smyšlené rozhovory a podobná profesní pochybení...
Mikrokosmos podle Richarda Krajča
Pan Sen
Text jsem napsal před dvěma lety v Paříži. Pobyt to byl zcela jistě osudový, protože jsem se díky svému omylu musel na pár dní proměnit v muže s veselou tváří, ač uvnitř jsem byl rozervanec. Vytvořil jsem si Pana Sen a ten mě posléze spojil s člověkem, který téměř ve stejný okamžik a ve stejných ulicích Paříže bloumal jako já. Píseň vychází z nápadu baskytaristy Nikolaje, já se postaral o text, melodii a refrén a zpívá v ní i Iva Frühlingová.
Srdce
K písni mě inspiroval W. Shakespeare a básnička kamaráda Radovana Šťastného, která se mi vryla do paměti. Pokládám otázku, jak těžké je se smířit se svým "odchodem", když stojí u vás na prahu a klepe na dveře. Myslím, že to trochu studí.
Zrcadlení
Co všechno jste ochotni udělat pro okamžik z minulosti ukrytý ve vaší dlani? To, co jsem vložil do této písně... Alespoň myslím. Vznikla za čtyři a půl minuty. Text a hudba ze mě vypadli jako při rychlém porodu. Hold vzdaný mým oblíbencům Coldplay s textem, který je pro mě osobně asi tím nejlepším z mého pera.
Sqěle
Usmívejte se, prosím, za rohem vybuchují bomby. Asi takový pocit by měl vyzařovat z této skladby. Veselá píseň odpovídající době s odpovídajícím sdělením. Ale jen smělě... Je totiž sqěle!
Tuning
Píseň o osobních volbách. Možná chcete kvůli okolí plastickou operaci, podstoupit a postoupit v SuperStar, změnit text písně či uhladit aranže kvůli obavě z rádiových dramaturgů, nebo si ztuningovat duši. Nebo nechcete...
Star
Jedna z těch jakoby veselejších písní s textem vhodným pro modeláře. Dnes si můžete postavit cokoliv z čehokoliv, tak vzhůru do toho. Je libo osobní vesmír? Buďte jeho součástí, buďte "stár" i když jste ještě mladý.
Vodné stočné
Píseň o zboží a o tom, že jsme vlastně všichni zboží, i když nás to někdy trápí víc než dost. S Tuningem asi nejbolestivější píseň. Alespoň tak to cítím. Myslím, že text je hodně osobní a pomohl mi vnitřně se vypořádat s pohledem na "věc", která mě trápila. Uzavřel jsem kapitolu a vykročil dál, a přesto myslím, že si ještě mnohokrát vzpomenu na refrén "Ptám se tě bože proč, mé/slzy měříš jak vodné stočné?".
Motýlek
Veselý zvířecí kamarádský pop. Starší píseň s podobným znakem, jaký si nese Sqěle. Veselá s textem jako od hrobníka, který má smysl pro humor aneb neodhazuj staré známé pro nové.
Brouci
Ano, mám rád určité britské kapely. Tohle mělo být vzdání holdu liverpoolským "broukům", i když myslím, že radost by měli spíše kluci z Blur. Text z pera Pavla Studníka pojednává o práci, odhodlání, práci a naší podobnosti.
Kruhy z duhy
Píseň o radosti z toho, že jsem poznal Ivu. Jen takový lehounký vzkaz o piruetách v květech slunečnic. Jen taková malá komorní píseň jako z Hollywoodu. Zavřete oči a nechte se unášet do hlubin mikrokosmu.
Kdo má Richarda Krajča z jeho účinkování v Medúze zafixovaného pouze jako o něco alternativnějšího Leoše Mareše, má při setkání s ním rozhodně co přehodnocovat. Sedmadvacetiletý herec, zpěvák a moderátor působí především nesmírně křehce, k čemuž přispívá i jeho severomoravská spisovná výslovnost. Člověk má skoro dojem, že by mu mohl nějakou nevhodně položenou otázkou ublížit, proto se zdráhá, relativizuje a nakonec se pouští do těch nejožehavějších témat až v momentě, kdy má zaručenou jistotu úspěchu. Přesto to není nepříjemné povídání. Sám Krajčo během něj přiznal, že už tolik neřeší věci, které ho dříve trápily, i když první dojem jsem z něj měl právě opačný.
Dneska jste se mě při domlouvání místa rozhovoru ptal, jestli jsem náhodou nepsal do našeho časopisu reportáž z festivalu Rock for People, kde byla mírně negativní zmínka o vaší kapele. Opravdu byste mi v tom případě rozhovor nedal?
Samozřejmě jsem si trošku střílel, ale ta zmínka mě docela naštvala. Letos jsme hráli jen na dvou festivalech, hodně jsme se na ně soustředili a myslím, že jsme si takový odsudek nezasloužili. Napsat, že kdyby Southpaw zpívali česky, strčí Kryštof do kapsy, není podle mě zcela objektivní a cítil jsem v tom spíš zášť vůči kapele než hodnocení koncertního výkonu. Jinak mě ale názor toho člověka (Jaroslava Špuláka - pozn. aut.) zajímá a naopak bych přivítal, kdyby se mnou ten rozhovor udělal.
To rád slyším. Máte novou desku. Kolik procent z ní reprezentuje vás osobně, kolik zbytek kapely a kolik producenta Jana Muchowa?
Těžko říct. Určitě mě reprezentují texty, snad až na dvě písničky, které jsem napsal už před čtyřmi lety s někým jiným. Tyhle texty jdou tentokrát nejvíce na kost a jsou nejosobnější ze všech, které jsem kdy napsal. Co se týče nějakého uchopitelného sdělení, je to tedy nejvíce moje záležitost. Dokonce jsem někdy v nadsázce říkal, že je Mikrokosmos téměř moje sólová deska. Kromě textů jsem zodpovědný za základní melodické linky a kostry písní.
Podíl producenta a kapely - tím myslím opět i sebe - je zhruba stejný, protože všichni postupovali podle toho, na čem jsme se na začátku s Honzou domluvili: že chceme natočit syrovou, jakoby neuhlazenou, muzikantsky upřímnou desku. Tady bych to rozdělil na osm rovnoměrných dílů, protože nikdo neměl výrazně navrch - ani kapela, ani Honza, ani já.
Samozřejmě jsme s každou písničkou pracovali tak, aby aranžemi a zvukem odpovídala tomu, co jsem chtěl sdělit v textu. Tomu jsme se podvolovali úplně všichni včetně Honzy, s kterým jsem texty rozebíral. Věděl, co jimi chci říct a vyšel tomu vstříc.
Vaše předchozí dvě desky produkoval Dušan Neuwerth. Co vás vedlo k tomu, že ho na tomto postu vystřídal právě Muchow?
S Dušanem jsme dospěli k jakési oboustranné dohodě. Řekl bych, že jsme už sebou byli trošku unaveni a že jsme si potřebovali od sebe odpočinout. Někdo se mě ptal, jaké to je vyhodit producenta. Tak to ale opravdu neprobíhalo, my jsme s Dušanem zůstali stejní přátelé, jací jsme byli předtím. Akorát jsme cítili, že chceme jít trochu jiným směrem, a proto potřebujeme vyzkoušet spolupráci s někým jiným.
Honza byl pro nás prakticky jedinou volbou, protože je jedním z mála lidí, kteří dokážou slyšet hudbu takovou, jaká má být a zároveň vycítit, co ta kapela chce. Jsem rád, že naši nabídku přijal, i když dlouho na ničem podobném nedělal. O dávné spolupráci s Annou K. se nevyjadřoval v těch největších superlativech, takže jsme měli obavy, jestli do toho půjde.
Ke komu ze světové scény byste přirovnal zvuk Kryštofa na nové desce?
Napadají mě samé kapely, které mě ovlivňují při samotném skládání hudby. Člověk je vždycky ovlivněný tím, co poslouchá, což jsou pro mě hlavně britské kytarovky - Frou Frou, Doves, Coldplay nebo staří Radiohead. Ještě pořád si myslím, že OK Computer je jednou z nejlepších desek, které kdy byly natočené. Skládám pod vlivem těchhle kapel, ale nemyslím si, že se to v naší hudbě až tak razantně odráží.
Spousta umělců, namátkou třeba Badly Drawn Boy nebo PJ Harvey, v rozhovorech upozorňuje, že je třeba oddělovat jejich soukromý život od toho, o čem zpívají. Vaše texty se ale podle mě v osobní rovině vykládat dají, nebo se pletu?
Myslím, že mé texty nejsou vždycky úplně jednoznačné, když do nich ale dokážete proniknout, tak pochopíte, co a proč říkám, co cítím, jestli mě něco trápí... Vždycky skládám na základě svých emočních prožitků.
Konkrétně mě zaujal text ke skladbě Vodné stočné, který začíná slovy "Nejsem zářivou ozdobou na večírky/nejsem lacinou děvkou v kožichu pro slečinky/tak proč se tak cítím?". Asi jste nebyl v moc dobrém rozpoložení, když jste tohle psal.
Velká část téhle desky vznikla v prosinci loňského roku, kdy jsem se dostal do jakési osobní krize. Hodně jsem v té době pracoval, zkoušel jsem současně dvě inscenace, točil jsem film a věděl jsem, že mě čeká příprava desky, na kterou nemám dostatek kvalitního materiálu. V novinách tou dobou probíhaly mé slovní přestřelky s Leošem Marešem, se kterým jsem se názorově střetl při natáčení televizního pořadu Na hraně o populární hudbě.
Najednou jsem přestával rozumět tomu, proč Mladá fronta píše o lidech, jako je Mareš, když se považuje za solidní deník. Proč všichni blázní z připravované soutěže Česko hledá SuperStar, když se evidentně jedná o vytváření umělé hmoty. Proč rádia nehrají přirozené kapely, které by si zasloužily, aby zněly v éteru a pouští to, co pouští. Jestli vůbec má smysl, aby Southpaw, Khoiba, Wohnout, Kryštof a kdokoli další chodil do studia a snažil se něco říct, když o to, co chce člověk říct, vlastně v dnešním světě vůbec nejde. Nevěděl jsem, jestli s kapelou budu pokračovat dál nebo jestli si budu jen točit nějaké demáče do šuplíku.
Trápilo mě to tak moc, že ze mě vypadl text Vodné stočné. Spolu se Zrcadlením a Tuningem je tahle skladba pro mě největší zpovědí téhle desky.
Nebyl jeden z důvodů vaší krize taky fakt, že v Kryštofovi strháváte - ať už vědomě, nebo nevědomě - veškerou pozornost na sebe? Přece jen je to kapela složená ze sedmi individualit.
Kdyby každý z kapely donesl na každou desku čtyři hotové písničky a já věděl, že máme z čeho vybírat a že hlavní tíha té desky neleží na mě a na tom, co napíšu, a kdybychom neměli za sebou dvě úspěšné desky, kterých se každé prodalo zhruba čtyřicet tisíc kusů, tak bych byl možná pod menším tlakem a to vyčerpání bylo možná také o něco menší. Na druhé straně bych možná ale zase nic nesložil, kdybych si tím neprošel.
Dá se vůbec někdy přivyknout zájmu o vaši osobu?
Ten zájem mi příliš nevadí - jsem rád, že kapela funguje, že můžeme koncertovat. Spíš mě ale trápilo to, jestli se musíte přizpůsobit proto, abyste přežil, jestli musíte natočit desku pro rozhlasové dramaturgy, jestli se musíte dnes a denně objevovat v kterémkoli televizním pořadu, jestli musíte vyvolávat aféry proto, aby se o vás psalo na titulních stranách a lidi si vás všimli. Jestli je prostě nutné vynucovat si pozornost tímto způsobem. O tom, kolik prodáte nosičů a jak jste populární, rozhodují lidé, kteří hudbě až tak úplně nerozumí.
Můžete natočit sebelepší desku, když se o ní ale nikdo nedozví, tak si ji taky nikdo nekoupí a možná ani nebudete nikde hrát. My jsme byli v situaci, kdy jsme se rozhodli nedělat vůbec žádný kompromis. Proto jsme si za producenta nové desky vybrali Honzu. Chtěli jsme ji natočit syrově a otevřeně, i když jsme tak trochu nevěděli, jestli z ní vůbec někde něco zazní a jestli nakonec neskončí někde na smetišti. To bych si samozřejmě nepřál, přece jen jsme nad ní strávili dva roky života.
Před časem jste byl na kordy s někdejším šéfredaktorem týdeníku Spy Ondřejem Höppnerem. Jak vnímáte svůj současný vztah s bulvárem?
Zjistil jsem, že proti bulváru nemá cenu bojovat. V prosinci, kdy jsem napsal většinu materiálu na novou desku a kdy jsem ze všech starostí vyzpíval, jsem si v sobě hodně věcí vyřešil. Víceméně jsem se smířil s komercí, smířil jsem se s Leošem Marešem, smířil jsem se se SuperStar. Prostě je to každého volba, se kterou se sice neztotožňuju, nemůžu ji ale nikomu odpírat. Já chci jenom dělat to, co mě baví a chci to dělat po svém - takové bylo resumé z té krize, kterou jsem tehdy prodělal.
Box:
Co na to Spy?
Jsou celebrity, které se rády vidí na obálkách společenských magazínů a pak jsou lidé, kterým přílišná pozornost bulvárních médií vadí. Richard Krajčo sice v rozhovoru tvrdí, že už se s existencí bulváru vyrovnal, před časem se o něm ale nevyjadřoval zdaleka tak smířlivě. Tehdejšímu šéfredaktorovi týdenníku Spy Ondřeji Höppnerovi dokonce vyhrožoval fyzickou inzultací, pokud s ním bude jeho časopis otiskovat smyšlené rozhovory.
Zeptal jsem se Höppnerova nástupce Jiřího Bigase, do jaké míry je Krajčo v současné době pro Spy zajímavou osobností. Nabídku na setkání sice pan šéfredaktor odmítl, přesto mi v e-mailu na moji otázku odpověděl: "Jistě je zajímavou celebritou. Pokud mu vadí, že se o něm píše, měl by se odstěhovat na Nový Zéland, pást tam ovce a nesnažit se o nic v hudbě, v televizi, divadle ani filmu. Nepřipadá vám to logické?" Samozřejmě, až na ty smyšlené rozhovory a podobná profesní pochybení...
Mikrokosmos podle Richarda Krajča
Pan Sen
Text jsem napsal před dvěma lety v Paříži. Pobyt to byl zcela jistě osudový, protože jsem se díky svému omylu musel na pár dní proměnit v muže s veselou tváří, ač uvnitř jsem byl rozervanec. Vytvořil jsem si Pana Sen a ten mě posléze spojil s člověkem, který téměř ve stejný okamžik a ve stejných ulicích Paříže bloumal jako já. Píseň vychází z nápadu baskytaristy Nikolaje, já se postaral o text, melodii a refrén a zpívá v ní i Iva Frühlingová.
Srdce
K písni mě inspiroval W. Shakespeare a básnička kamaráda Radovana Šťastného, která se mi vryla do paměti. Pokládám otázku, jak těžké je se smířit se svým "odchodem", když stojí u vás na prahu a klepe na dveře. Myslím, že to trochu studí.
Zrcadlení
Co všechno jste ochotni udělat pro okamžik z minulosti ukrytý ve vaší dlani? To, co jsem vložil do této písně... Alespoň myslím. Vznikla za čtyři a půl minuty. Text a hudba ze mě vypadli jako při rychlém porodu. Hold vzdaný mým oblíbencům Coldplay s textem, který je pro mě osobně asi tím nejlepším z mého pera.
Sqěle
Usmívejte se, prosím, za rohem vybuchují bomby. Asi takový pocit by měl vyzařovat z této skladby. Veselá píseň odpovídající době s odpovídajícím sdělením. Ale jen smělě... Je totiž sqěle!
Tuning
Píseň o osobních volbách. Možná chcete kvůli okolí plastickou operaci, podstoupit a postoupit v SuperStar, změnit text písně či uhladit aranže kvůli obavě z rádiových dramaturgů, nebo si ztuningovat duši. Nebo nechcete...
Star
Jedna z těch jakoby veselejších písní s textem vhodným pro modeláře. Dnes si můžete postavit cokoliv z čehokoliv, tak vzhůru do toho. Je libo osobní vesmír? Buďte jeho součástí, buďte "stár" i když jste ještě mladý.
Vodné stočné
Píseň o zboží a o tom, že jsme vlastně všichni zboží, i když nás to někdy trápí víc než dost. S Tuningem asi nejbolestivější píseň. Alespoň tak to cítím. Myslím, že text je hodně osobní a pomohl mi vnitřně se vypořádat s pohledem na "věc", která mě trápila. Uzavřel jsem kapitolu a vykročil dál, a přesto myslím, že si ještě mnohokrát vzpomenu na refrén "Ptám se tě bože proč, mé/slzy měříš jak vodné stočné?".
Motýlek
Veselý zvířecí kamarádský pop. Starší píseň s podobným znakem, jaký si nese Sqěle. Veselá s textem jako od hrobníka, který má smysl pro humor aneb neodhazuj staré známé pro nové.
Brouci
Ano, mám rád určité britské kapely. Tohle mělo být vzdání holdu liverpoolským "broukům", i když myslím, že radost by měli spíše kluci z Blur. Text z pera Pavla Studníka pojednává o práci, odhodlání, práci a naší podobnosti.
Kruhy z duhy
Píseň o radosti z toho, že jsem poznal Ivu. Jen takový lehounký vzkaz o piruetách v květech slunečnic. Jen taková malá komorní píseň jako z Hollywoodu. Zavřete oči a nechte se unášet do hlubin mikrokosmu.
časopis Rock&Pop 2004/10
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Krystof-Uz-zadne-kompromisy~01~rijen~2004/
Komentáře
&;
