Krucipüsk: Keců už bylo dost
14.12.2009 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
Kapela Krucipüsk se již u svého minulého alba rozhodla rezignovat na služby gramofirem a vzít vše pevně do vlastních rukou. Kapelník, zpěvák a nějaký čas už i kytarista Tomáš Hajíček si tento krok, který mezitím následovala řada dalších skupin, nemůže vynachválit. Popularita Krucipüsku vzdor „samovydávání“ neustále prudce stoupá, což bylo lze sledovat nejen na letošních festivalech, ale i na prvních samostatných koncertech po vydání nového alba Amen. Mimochodem, alba po všech stránkách nesmírně povedeného. Jeden z adeptů na domácí tvrděrockovou desku roku 2009 je na světě...
Od jisté doby mají všechny vaše nahrávky krátký a pouze jednoslovný název. Druide!, Ahoj, Pardon, teď Amen... Jde již o něco na způsob tradice?
Keců už je na těch deskách dost, tak proč se vykecávat ještě v názvech? (smích) Většinou hledám nějaké slovo, které je internacionální a bude případně pochopeno ve valné většině světa. V podstatě lze mluvit o tradici, která ale s výjimkami platí vlastně už od našich začátků. Debut se přece jmenoval Ratata.
Amen je mimořádně pestré album. Záměr, nebo to tak samovolně vyšlo?
Samozřejmě záměr! Nás baví všechno možné a konečně si děláme, co chceme. Nechceme bejt poplatný jednomu stylu. Každej z členů Krucipüsku má rád trošku jinej druh muziky a jsem za to rád, protože já taky doma neležím ani náhodou jen v jednom stylu. Trošku pakárna je to při živém hraní, protože naše koncerty teď trvají hodinu a tři čtvrtě a není snadný udržet celou dobu ten správnej spád.
Jedním z dalších základních prvků nové desky jsou místy až nebývale silné melodie.
Já to s těma refrénama tak mám. Na jedné straně chceme lidi v dobrém smyslu „rozsekat“, na straně druhé jsem se vždycky snažil i o to, aby si mohli trošku oddechnout a zazpívat si. Prostě aby v té naší muzice bylo všechno.
Nakolik je pro vás podstatná tvrdost a jak ji dnes vlastně chápeš?
Tvrdost spočívá v dobře zahraném tónu od všech muzikantů. Nezáleží až tak na zvuku. Respektive záleží, ale jinak, než jak to leckdo chápe – největší tvrdost je totiž v tom nejsyrovějším soundu. V těch nejzákladnějších zvucích, co z aparátu lezou. Všelijaký krabičky a efekty zvuk v podstatě zjemňujou a rezplizávají.
Tvrdost pro nás rozhodně je důležitá. A jsem šťastnej, že mám v kapele super muzikanty, kteří se do toho tónu dokážou náležitě trefit a já tím pádem už nemusím tak řvát jako dřív, ale můžu si daleko víc zazpívat. Na nové desce jsem se i v tomhle směru hodně snažil o pestrost a myslím, že se to povedlo. Třebaže to nakonec ve studiu dopadlo trošku jinak, než jsem původně zamýšlel, protože jsme ještě hledali zvuky nástrojů a já, protože svůj hlas beru jako další nástroj, jsem musel některé původní představy korigovat, abych z nahrávky příliš netrčel.
Co se textů týče, nové písně jsou jako vždy plné všelijakých vtípků, ale zároveň mi některé z nich přijdou hodně naštvané. Má to nějakou konkrétní příčinu?
Neřekl bych, že jsou naštvaný, ale spíš v nich probírám závažný témata. Tím, jak stárnu, se tak nějak kumulujou a začínají mi bejt značně nepříjemný. Snažím se s nadhledem upozornit na věci, nad kterýma by se měl člověk pozastavit. Vyloženě nasranej jsem jen hned v první písničce Mamö, protože lidstvo mi opravdu nedělá radost – a myslím, že ani matičce Zemi... Mamö je pro mě osobně myšlenkově stěžejní věc nové desky.
To, že jste se rozhodli vydávat svoje nahrávky sami, považuješ za ve všech směrech správný a přínosný krok?
Naprosto! A už bych neměnil. Snad jedině kdyby přišla nabídka od nějaký zahraniční firmy, která by Krucipüsk chtěla povznést takovým způsobem, že by mě to zabezpečilo na celej život. Ale stejně bych zvažoval, jestli to vůbec má smysl. Takhle jsem absolutně svobodnej a můžu si dělat naprosto co chci.
Před časem jste si parkrát zahráli i v akustickém hávu. Hodláte v tom pokračovat?
Určitě. Pro nás je to taková oddechovka, děláme to hlavně pro kamarády, kteří si nás pozvou třeba někam do hospody. Je to mejdan, na němž se báječně uvolníme. Country nás šíleně baví! (smích)
Krucipüskem za téměř 18 let jeho existence prošlo obrovské množství muzikantů. Čím je tahle fluktuace dána?
Neříkal bych tomu fluktuace. Většina muzikantů postoupila jinam, třeba za líp honorovanou prací apod., většinou jim taky styl Krucipüsku tak docela neseděl a měli jiné hudební vnímání. Až na pár výjimek, kdy jsem tu spolupráci musel ukončit já, jsme se vždy vzájemně dohodli, případně oni odešli sami.
Od jisté doby mají všechny vaše nahrávky krátký a pouze jednoslovný název. Druide!, Ahoj, Pardon, teď Amen... Jde již o něco na způsob tradice?
Keců už je na těch deskách dost, tak proč se vykecávat ještě v názvech? (smích) Většinou hledám nějaké slovo, které je internacionální a bude případně pochopeno ve valné většině světa. V podstatě lze mluvit o tradici, která ale s výjimkami platí vlastně už od našich začátků. Debut se přece jmenoval Ratata.
Amen je mimořádně pestré album. Záměr, nebo to tak samovolně vyšlo?
Samozřejmě záměr! Nás baví všechno možné a konečně si děláme, co chceme. Nechceme bejt poplatný jednomu stylu. Každej z členů Krucipüsku má rád trošku jinej druh muziky a jsem za to rád, protože já taky doma neležím ani náhodou jen v jednom stylu. Trošku pakárna je to při živém hraní, protože naše koncerty teď trvají hodinu a tři čtvrtě a není snadný udržet celou dobu ten správnej spád.
Jedním z dalších základních prvků nové desky jsou místy až nebývale silné melodie.
Já to s těma refrénama tak mám. Na jedné straně chceme lidi v dobrém smyslu „rozsekat“, na straně druhé jsem se vždycky snažil i o to, aby si mohli trošku oddechnout a zazpívat si. Prostě aby v té naší muzice bylo všechno.
Nakolik je pro vás podstatná tvrdost a jak ji dnes vlastně chápeš?
Tvrdost spočívá v dobře zahraném tónu od všech muzikantů. Nezáleží až tak na zvuku. Respektive záleží, ale jinak, než jak to leckdo chápe – největší tvrdost je totiž v tom nejsyrovějším soundu. V těch nejzákladnějších zvucích, co z aparátu lezou. Všelijaký krabičky a efekty zvuk v podstatě zjemňujou a rezplizávají.
Tvrdost pro nás rozhodně je důležitá. A jsem šťastnej, že mám v kapele super muzikanty, kteří se do toho tónu dokážou náležitě trefit a já tím pádem už nemusím tak řvát jako dřív, ale můžu si daleko víc zazpívat. Na nové desce jsem se i v tomhle směru hodně snažil o pestrost a myslím, že se to povedlo. Třebaže to nakonec ve studiu dopadlo trošku jinak, než jsem původně zamýšlel, protože jsme ještě hledali zvuky nástrojů a já, protože svůj hlas beru jako další nástroj, jsem musel některé původní představy korigovat, abych z nahrávky příliš netrčel.
Co se textů týče, nové písně jsou jako vždy plné všelijakých vtípků, ale zároveň mi některé z nich přijdou hodně naštvané. Má to nějakou konkrétní příčinu?
Neřekl bych, že jsou naštvaný, ale spíš v nich probírám závažný témata. Tím, jak stárnu, se tak nějak kumulujou a začínají mi bejt značně nepříjemný. Snažím se s nadhledem upozornit na věci, nad kterýma by se měl člověk pozastavit. Vyloženě nasranej jsem jen hned v první písničce Mamö, protože lidstvo mi opravdu nedělá radost – a myslím, že ani matičce Zemi... Mamö je pro mě osobně myšlenkově stěžejní věc nové desky.
To, že jste se rozhodli vydávat svoje nahrávky sami, považuješ za ve všech směrech správný a přínosný krok?
Naprosto! A už bych neměnil. Snad jedině kdyby přišla nabídka od nějaký zahraniční firmy, která by Krucipüsk chtěla povznést takovým způsobem, že by mě to zabezpečilo na celej život. Ale stejně bych zvažoval, jestli to vůbec má smysl. Takhle jsem absolutně svobodnej a můžu si dělat naprosto co chci.
Před časem jste si parkrát zahráli i v akustickém hávu. Hodláte v tom pokračovat?
Určitě. Pro nás je to taková oddechovka, děláme to hlavně pro kamarády, kteří si nás pozvou třeba někam do hospody. Je to mejdan, na němž se báječně uvolníme. Country nás šíleně baví! (smích)
Krucipüskem za téměř 18 let jeho existence prošlo obrovské množství muzikantů. Čím je tahle fluktuace dána?
Neříkal bych tomu fluktuace. Většina muzikantů postoupila jinam, třeba za líp honorovanou prací apod., většinou jim taky styl Krucipüsku tak docela neseděl a měli jiné hudební vnímání. Až na pár výjimek, kdy jsem tu spolupráci musel ukončit já, jsme se vždy vzájemně dohodli, případně oni odešli sami.
Zajímavosti:
Tomáš Hajíček, původem z Liberce, začínal v šestnácti letech jako zpívající bubeník v tamní skupině Der Fraumann. Následovala legendární oi!punková formace Hubert Macháně a po jejím rozpadu Hajíček krátce provozoval kapelu Skrznaskrz Oi! Hooligans. Když se vrátil z vojny, svoji činnost obnovil Hubert Macháně, aby ji završil jediným albem Zazdili nám WC!! (1991). Poté už přišel na řadu Krucipüsk, ale mezitím ještě Hajíček nějaký čas bubnoval i v tehdy nesmírně populární liberecké partě Solomon Bob, v německém souboru Krÿsa a zaskakoval u Tří sester. Před několika lety pak zpíval v příležitostném seskupení Michala Pavlíčka One Season Band.
Hajíčka můžete znát také z muzikálové scény a nedávno si vyzkoušel i zcela novou práci: je autorem hudby k českému filmu Pamětnice, který měl premiéru v listopadu.
Tomáš Hajíček, původem z Liberce, začínal v šestnácti letech jako zpívající bubeník v tamní skupině Der Fraumann. Následovala legendární oi!punková formace Hubert Macháně a po jejím rozpadu Hajíček krátce provozoval kapelu Skrznaskrz Oi! Hooligans. Když se vrátil z vojny, svoji činnost obnovil Hubert Macháně, aby ji završil jediným albem Zazdili nám WC!! (1991). Poté už přišel na řadu Krucipüsk, ale mezitím ještě Hajíček nějaký čas bubnoval i v tehdy nesmírně populární liberecké partě Solomon Bob, v německém souboru Krÿsa a zaskakoval u Tří sester. Před několika lety pak zpíval v příležitostném seskupení Michala Pavlíčka One Season Band.
Hajíčka můžete znát také z muzikálové scény a nedávno si vyzkoušel i zcela novou práci: je autorem hudby k českému filmu Pamětnice, který měl premiéru v listopadu.
časopis mGuide 2009/12
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Krucipusk-Kecu-uz-bylo-dost~14~prosinec~2009/
Komentáře
&;
