Korn - Říkejte si tomu, jak chcete
25.9.2007 | Autor: Michal Husák | sekce: publicistika
fotogalerie
>> Korn vystoupí 19. února v Ostravě
Jistě lze zvolit mnoho měřítek, jak definovat “velikost” kapely. O velikosti Korn, přinejmenším v kontextu rockového dění minulé a této dekády, lze jen sotva pochybovat. A při pohledu na pestré a rozporuplné odezvy, jež vyvolala aktuální nepojmenovaná deska, se ještě zřetelněji umocní skutečnost, že tahle kapela jitří smysly a poutá pozornost jako málokteří další umělci dneška.
Je jednoduché dobírat si stárnoucí přeborníky. Výhrad typu “už mají nejlepší léta za sebou” se na Korn poslední dobou snášelo víc a víc. Vždyť svůj jasně rozpoznatelný styl definovali již v polovině 90. let, kdy prodali miliony desek, nejvýš dosáhla třetí řadovka Follow The Leader. Skupina, jež dlouho působila ve stabilní pětici Jonathan Davis (zpěv), Munky a Head (kytary), Fieldy (basa) a David Silveria (bicí), stála u zrodu žánru řečeného nu-metal. Sledovala jeho obrovský boom, přehřátí, a jak je poslední dobou na stále se urychlující scéně běžné, poměrně svižný úhyn. Skutečné veličiny mají sílu se přes takový vývoj přenést. Korn nesli spojování s nu-metalem čím dál neliběji - paralelně s překotným laciným výprodejem a devalvací jeho původních hodnot. Jistě by si přáli, aby milionové prodeje zůstaly napořád na úrovni největší konjunktury, což samozřejmě nešlo, ale po kreativní stránce se s nevyhnutelným vývojem vyrovnali veskrze elegantně. Dál vydávali desku za deskou, dál hráli to své, pokaždé trochu jinak a pokaždé na první poslech s nezaměnitelným rukopisem.
Mnohdy se řešilo, že onen rukopis a charakteristická hudební identita jsou hlavním a možná jediným trumfem kapely. Že samotné písně kopírují několik málo základních schémat a ústřední chytlavé linky podezřele opisují povědomé oblouky. Možná na tom byl i kousek pravdy, ale proč se tím zatěžovat, když celek tak šikovně fungoval. Však byl v téměř dokonale vyváženě namíchán z ingrediencí, jež samy o sobě nesly záruky úspěchu.
Emočně rozkolísané pocity
Byl to Jonathanův nervně těkavý vokál, který stejně dobře fungoval ve štěkavě útočné poloze, při šíleném rapo-scatování, při chrčivých rytmizujících vsuvkách i – v neposlední řadě – při melodických výjezdech do podmanivých refrénů. Byly to podladěně dunící, stále útočí kytary, vždy solidní, záda jistící Silveriovy bicí, které asi ze všech nástojů nejméně poutaly pozornost, ale rytmickým orgiím kapely po technické stránce vždy dodávaly patřičný lesk. A byla to samozřejmě charakteristická brilantní slapovaná basa, která tvrdila muziku Korn způsobem, jenž v mnoha ohledech přerůstal prvoplánový význam vžité teze o (ehm) base tvrdící muziku. Výsledný dojem navíc umocňovalo myšlenkové pozadí vychytrale hrající na strunku rebelské, emočně rozkolísané, ustrkované, pocity zatracenců sžírané dospívající mládeže.
Turbulence uvnitř kapely
Divoká prvotina Korn (1994) a následující Life Is Peachy (1996) představovaly pomyslný “čas zrajících malin”, již zmiňované album Follow The Leader (1997) přineslo k dokonalosti vystředěný výbušný sound, o něco volnější a písničkovější dvojice nahrávek Issues (1999) a Untouchables (2002) pak zachytila kapelu v pomyslném stádiu zralosti. Korn se tu a tam začali opakovat, čekalo se, čím (a jestli) překvapí příště. A navíc už se hlásily ony nové časy, které nu-metalovým plagiátorům z druhé a nižších lig přinesly zkázu a velikánům jasný úkol adaptovat se.
Album Take A Look In The Mirror (2003) zaujalo razancí a vyrovnaným materiálem, ovšem v jádru se opět jednalo o shrnutí všeho již slyšeného. V zatím nebývalé míře se navíc začaly na povrch odrážet různé vnitřní turbulence uvnitř kapely. Silveria se už delší dobu nezdál být úplně stabilním článkem řetězu. Jeho opakované zdravotní komplikace v průběhu let netřeba zpochybňovat, ale pocit, že si milý David od kapely rád tu a tam odpočine a za týmové lano netáhne vždy do roztrhání těla, už zůstal. Byl to ovšem Brian “Head” Welch, kdo kapelu se vší hlučností a náležitým cákáním nastřídánou špínou opustil. Zdůvodňil to nalezením Boha, ostatní bez servítků hovořili o nemírných dávkách drog, které kolegu zbavily zbytků rozumu.
Untitled - prubířským kamenem
První poheadovská kolekce, See You On The Other Side (2005) ukázala značné odhodlání podívat se za nové obzory, ovšem evidentně až čerstvá novinka Untitled je skutečným prubířským kamenem. Aniž by se vytratilo osobité charisma, otírá se nahrávka o téměř progresivní nálady a díky nebývale šikovnému míchání razance s jemnějšími polohami se ještě umocnila dynamičnost muziky, která Korn zdobila odnepaměti. Přibylo kontrastu, nadhledu, vyspělosti. Nic ovšem není černobílé. Album se rodilo v nemalých těžkostech. Silveria si tentokrát již nezakrytě řekl o časově neomezenou dovolenou a úplně hladká nebyla ani spolupráce s hostující legendou Terrym Bozziem, takže se na nahrávání bicích podílel i Bruce Wackerman z Bad Religion a perkusivní troškou do mlýna přispěl po delším čase i Jonathan Davis! Náročné produkční kejkle nepřestála spolupráce s týmem The Matrix (viz úspěchy Britney, Avril a dalších), takže Untitled z producentské židle do finiše dotáhl Atticus Ross, známý zejména ze spolupráce s Trentem Reznorem, což zvuk alba mnohdy připomene.
A hlas lidu? Vraťme se oklikou k úvodním slovům o nejednoznačných reakcích: nadšení příznivci novinky hovoří (podle mě přece jen poněkud nadsazeně) o vrcholném stylotvorném dílu, které navzdory “pokročilé” fázi kariéry nechává zapomenout na vše z minulosti. Odpůrci naopak neváhají tvrdit, že je album vyčichlé, bezradné a postrádá patřičnou energii – prý i kvůli drolící se sestavě. Kontr z druhé strany na sebe nenechá dlouho čekat v podobě tvrzení, že právě zúžená sestava přinesla uvolněnější a svobodnější atmosféru a právě díky tomu je novinka tak vynalézavá a svěží. Tak si z toho vyberte... Svůj mladický, testosteronem kypící entuziasmus tihle přeborníci sice už dávno vystříleli, ale k vetchému třesu bezbranných starců mají podle mého skromného názoru ještě hodně daleko.
Zajímavost:
Osmé studiové album Korn se na pulty obchodů dostalo poslední červencový den. Kapela se rozhodla kolekci nepojmenovat, čímž dala živnou půdu terminologické “lidové tvořivosti” i jízlivým narážkám. “Proč bychom pro jednou neměli dát fanouškům prostor, aby si desce říkali, jak sami chtějí?” zamýšlí se trochu zvláštně Jonathan Davis, zatímco jeden z hlasů, reprezentujících na webových fórech nespokojené křídlo posluchačů, opovržlivě reaguje: “Oni se ani neobtěžovali dát tomu nějaké jméno. Sotva může někdo čekat, že se s tím (albem) teď budu nějak výrazně zabývat já.”
Makabrózní obal desky žádné samovolně se nabízející řešení po vzoru beatlovského bílého nebo metallikovského černého alba nenabízí. Objevily se tedy varianty Korn 8, Korn 2007, jednoduše Korn, což svádí k záměně s eponymním debutem, odtud odvozené Korn II... Ovšem název, který se ujal s převahou, zůstává slabomyslně šibalský: Untitled (po Release Date od Waltari v poslední době již druhá hříčka na podobné téma).
Fotogalerie:
fotogalerie
>> Korn vystoupí 19. února v OstravěJistě lze zvolit mnoho měřítek, jak definovat “velikost” kapely. O velikosti Korn, přinejmenším v kontextu rockového dění minulé a této dekády, lze jen sotva pochybovat. A při pohledu na pestré a rozporuplné odezvy, jež vyvolala aktuální nepojmenovaná deska, se ještě zřetelněji umocní skutečnost, že tahle kapela jitří smysly a poutá pozornost jako málokteří další umělci dneška.
Je jednoduché dobírat si stárnoucí přeborníky. Výhrad typu “už mají nejlepší léta za sebou” se na Korn poslední dobou snášelo víc a víc. Vždyť svůj jasně rozpoznatelný styl definovali již v polovině 90. let, kdy prodali miliony desek, nejvýš dosáhla třetí řadovka Follow The Leader. Skupina, jež dlouho působila ve stabilní pětici Jonathan Davis (zpěv), Munky a Head (kytary), Fieldy (basa) a David Silveria (bicí), stála u zrodu žánru řečeného nu-metal. Sledovala jeho obrovský boom, přehřátí, a jak je poslední dobou na stále se urychlující scéně běžné, poměrně svižný úhyn. Skutečné veličiny mají sílu se přes takový vývoj přenést. Korn nesli spojování s nu-metalem čím dál neliběji - paralelně s překotným laciným výprodejem a devalvací jeho původních hodnot. Jistě by si přáli, aby milionové prodeje zůstaly napořád na úrovni největší konjunktury, což samozřejmě nešlo, ale po kreativní stránce se s nevyhnutelným vývojem vyrovnali veskrze elegantně. Dál vydávali desku za deskou, dál hráli to své, pokaždé trochu jinak a pokaždé na první poslech s nezaměnitelným rukopisem.
Mnohdy se řešilo, že onen rukopis a charakteristická hudební identita jsou hlavním a možná jediným trumfem kapely. Že samotné písně kopírují několik málo základních schémat a ústřední chytlavé linky podezřele opisují povědomé oblouky. Možná na tom byl i kousek pravdy, ale proč se tím zatěžovat, když celek tak šikovně fungoval. Však byl v téměř dokonale vyváženě namíchán z ingrediencí, jež samy o sobě nesly záruky úspěchu.
Emočně rozkolísané pocity
Byl to Jonathanův nervně těkavý vokál, který stejně dobře fungoval ve štěkavě útočné poloze, při šíleném rapo-scatování, při chrčivých rytmizujících vsuvkách i – v neposlední řadě – při melodických výjezdech do podmanivých refrénů. Byly to podladěně dunící, stále útočí kytary, vždy solidní, záda jistící Silveriovy bicí, které asi ze všech nástojů nejméně poutaly pozornost, ale rytmickým orgiím kapely po technické stránce vždy dodávaly patřičný lesk. A byla to samozřejmě charakteristická brilantní slapovaná basa, která tvrdila muziku Korn způsobem, jenž v mnoha ohledech přerůstal prvoplánový význam vžité teze o (ehm) base tvrdící muziku. Výsledný dojem navíc umocňovalo myšlenkové pozadí vychytrale hrající na strunku rebelské, emočně rozkolísané, ustrkované, pocity zatracenců sžírané dospívající mládeže.
Turbulence uvnitř kapely
Divoká prvotina Korn (1994) a následující Life Is Peachy (1996) představovaly pomyslný “čas zrajících malin”, již zmiňované album Follow The Leader (1997) přineslo k dokonalosti vystředěný výbušný sound, o něco volnější a písničkovější dvojice nahrávek Issues (1999) a Untouchables (2002) pak zachytila kapelu v pomyslném stádiu zralosti. Korn se tu a tam začali opakovat, čekalo se, čím (a jestli) překvapí příště. A navíc už se hlásily ony nové časy, které nu-metalovým plagiátorům z druhé a nižších lig přinesly zkázu a velikánům jasný úkol adaptovat se.
Album Take A Look In The Mirror (2003) zaujalo razancí a vyrovnaným materiálem, ovšem v jádru se opět jednalo o shrnutí všeho již slyšeného. V zatím nebývalé míře se navíc začaly na povrch odrážet různé vnitřní turbulence uvnitř kapely. Silveria se už delší dobu nezdál být úplně stabilním článkem řetězu. Jeho opakované zdravotní komplikace v průběhu let netřeba zpochybňovat, ale pocit, že si milý David od kapely rád tu a tam odpočine a za týmové lano netáhne vždy do roztrhání těla, už zůstal. Byl to ovšem Brian “Head” Welch, kdo kapelu se vší hlučností a náležitým cákáním nastřídánou špínou opustil. Zdůvodňil to nalezením Boha, ostatní bez servítků hovořili o nemírných dávkách drog, které kolegu zbavily zbytků rozumu.
Untitled - prubířským kamenem
První poheadovská kolekce, See You On The Other Side (2005) ukázala značné odhodlání podívat se za nové obzory, ovšem evidentně až čerstvá novinka Untitled je skutečným prubířským kamenem. Aniž by se vytratilo osobité charisma, otírá se nahrávka o téměř progresivní nálady a díky nebývale šikovnému míchání razance s jemnějšími polohami se ještě umocnila dynamičnost muziky, která Korn zdobila odnepaměti. Přibylo kontrastu, nadhledu, vyspělosti. Nic ovšem není černobílé. Album se rodilo v nemalých těžkostech. Silveria si tentokrát již nezakrytě řekl o časově neomezenou dovolenou a úplně hladká nebyla ani spolupráce s hostující legendou Terrym Bozziem, takže se na nahrávání bicích podílel i Bruce Wackerman z Bad Religion a perkusivní troškou do mlýna přispěl po delším čase i Jonathan Davis! Náročné produkční kejkle nepřestála spolupráce s týmem The Matrix (viz úspěchy Britney, Avril a dalších), takže Untitled z producentské židle do finiše dotáhl Atticus Ross, známý zejména ze spolupráce s Trentem Reznorem, což zvuk alba mnohdy připomene.
A hlas lidu? Vraťme se oklikou k úvodním slovům o nejednoznačných reakcích: nadšení příznivci novinky hovoří (podle mě přece jen poněkud nadsazeně) o vrcholném stylotvorném dílu, které navzdory “pokročilé” fázi kariéry nechává zapomenout na vše z minulosti. Odpůrci naopak neváhají tvrdit, že je album vyčichlé, bezradné a postrádá patřičnou energii – prý i kvůli drolící se sestavě. Kontr z druhé strany na sebe nenechá dlouho čekat v podobě tvrzení, že právě zúžená sestava přinesla uvolněnější a svobodnější atmosféru a právě díky tomu je novinka tak vynalézavá a svěží. Tak si z toho vyberte... Svůj mladický, testosteronem kypící entuziasmus tihle přeborníci sice už dávno vystříleli, ale k vetchému třesu bezbranných starců mají podle mého skromného názoru ještě hodně daleko.
Zajímavost:
Osmé studiové album Korn se na pulty obchodů dostalo poslední červencový den. Kapela se rozhodla kolekci nepojmenovat, čímž dala živnou půdu terminologické “lidové tvořivosti” i jízlivým narážkám. “Proč bychom pro jednou neměli dát fanouškům prostor, aby si desce říkali, jak sami chtějí?” zamýšlí se trochu zvláštně Jonathan Davis, zatímco jeden z hlasů, reprezentujících na webových fórech nespokojené křídlo posluchačů, opovržlivě reaguje: “Oni se ani neobtěžovali dát tomu nějaké jméno. Sotva může někdo čekat, že se s tím (albem) teď budu nějak výrazně zabývat já.”
Makabrózní obal desky žádné samovolně se nabízející řešení po vzoru beatlovského bílého nebo metallikovského černého alba nenabízí. Objevily se tedy varianty Korn 8, Korn 2007, jednoduše Korn, což svádí k záměně s eponymním debutem, odtud odvozené Korn II... Ovšem název, který se ujal s převahou, zůstává slabomyslně šibalský: Untitled (po Release Date od Waltari v poslední době již druhá hříčka na podobné téma).
Fotogalerie:
časopis mGuide 2007/09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Korn-Rikejte-si-tomu-jak-chcete~24~zari~2007/
Komentáře
&;
