10.10.2008 | Autor: Petr Bořuta | sekce: publicistika V dnešním díle Konektoru se zaměříme na jeden ze subžánrů techna, minimal techno. Na svět se prorvalo za porodní asistence Roberta Hooda a Daniela Bella z detroitského lůna ve stejné chvíli, kdy němečtí a britští DJové proráželi z kvasícího podhoubí cestu hard technu, tedy na začátku devadesátých let. Brzy se do popředí nového žánru dostávali Richie Hawtin (tehdy pod přezdívkou Plastikman), Jeff Mills a John Acquaviva, kteří detroitské techno adoptovali a naučili jej několika novým kouskům – smyčkám jemných perkusí, hypnotickým smyčcovým aranžmá a celkovým lehčím nádechem, který ostrému technu trochu ohladil hrany, chlad, co definoval parametry, ale zůstal. M_nus, Underground Resistance a Plus 8, tedy labely tří výše zmíněných pánů tak roznítili jiskřičku evoluce.

Kromě detroitského techna měly na nový styl samozřejmě vliv i klasikové minimalismu – Steve Reich, La Monte Young nebo Philip Glass – a tak miminal techno ctí tradici poctivě pravidelné periody, omezeného množství použitých výrazových prostředků, neměnné harmonie, meditativnosti až statičnosti, ne však apatie a agónie. I takto matematicky přesná hudba však nemusí nutně být odcizená a pár níže uvedených interpretů dokáže, že umí pootevřít a rozšířit kruh, který má jinak přesně odměřený průměr.


V současnosti lze čerpat z mnoha labelů na minimal techno přímo se specializujících. Ať už jde o zmíněný Hawtinův M nus, finský Sähkö Recordings nebo dva hodně silné kolínské labely – Kompakt a Traum Schallplatten –, platí, že současný minimal se do značné míry potkává s microhousem. O něm ale snad někdy příště.


The Field (MySpace)

Zapomeňte, co jste kdy slyšeli o vrstvě zvuků, protože u Fielda má tenhle termín úplně jiný význam a rozměr. Vzpomínáte, jak jste jako děti roztahovali plastelínu do co nejdelších nudlí? Tak to je ono. Jediná vrstva lepkavé hmoty protáhlá třeba na šest minut s jen nutným minimem vzduchových bublinek a cancourků, které by podle Fieldova názoru jen zbytečně odváděly pozornost.

Zatím jediná deska From Here We Go Sublime (jednu píseň z ní můžete stahovat zde) je galaxií ambientu, klidnou gradací, oceánem světla a hlavně manuálem, který objasňuje, jak nenudit v předlouhých repetitivních loop odkazech. V jiný čas a na jiném místě se Axel Willner stává opuštěným jako otisk boty stíhače, co se katapultoval za raní mlhy, nouzově přistál na poli a za nejasných okolností navždy zmizel. The Field dokázal vytvořit zatraceně jednoduchý a (přesto nebo právě proto) zatraceně skvělý superminimal. Smyčku, co se utahuje, ale nikdy nezačne škrtit. Navždy polykat Sun & sklouzávat po Ice.


SCSI-9 (www / MySpace)

V Rusku se minimal těší velké oblibě, o čemž svědčí nejenom populární radioshow Deepmix (mimochodem, z jejich webovek můžete stahovat spoustu mixů), ale i domácí duo SCSI-9.

Anton Kubikov od roku 1994, kdy hrával v jednom z prvních moskevských techno klubů, urazil opravdu dlouhou cestu a kromě jiného rozjel i SCSI-9, do něhož se záhy zapojil i Maxim Milyutenko. Duo pak vytvořilo i několik dalších projektů – Snowboarder, Hero City Movers a Snooker Boy – orientovaných na deep house a downtempo.

Co se týče samotných SCSI-9, reprezentativní může být klidně i třískladbové EP Railway Sessions, na kterém se z temného prostoru mezi dvěma rovnoběžkami úzkokolejky posouvají stále blíž k vytouženému cíli – jednomu ze západních klubů. Nemíří ale přímo do jeho útrob za laciným pozlátkem, laserem a neony. Naopak zůstávají u temnoty, zastaví se na dveřním prahu a sledují mrznoucího bezdomovce. Opět na prahu, ale tentokrát smrti.


Audion (www / MySpace)

Matthew Dear je rodné jméno, Audion rovná se pseudonym. Pod rouškou krycího jména je hledání druhého já, protikladu k Milý z občanského jména, jednodušší. Je dobře, když si temnou stránku sebe sama uvědomujete, otázka zní, jestli je lepší ji potlačit nebo jí nechat volný průchod. Matthew Dear zkusil to druhé. Pod maskou Audiona si dovolí klubový rytmus a pach prohýřené noci, album Suckfish se pak klidně může stát manifestem celého žánru, protože tvrdost tohoto kamene srazí na kolena klidně i Goliáše. A přitom si ten šutr uchová krásu diamantu.

Mezi vstupní artikly zahrnuje Audion věčnou zvukovou zkreslenost, která stojí v protikladu k jasnému rytmu, nebo třeba sirény, co svým rozmělněním nevybízí k útěku, naopak: následujete Goliáše – do kolen teď jdete vy. Zmatek a kouř uprostřed požárního poplachu dusí, ale už se nezvednete, musíte poslouchat dál. Touha totiž umí prohrábnout žebra – láska jde přes žaludek a končí u srdce. Tenhle duševní coming out zprostředkovaný nervním beatem můžete sdílet.


Pantha Du Prince (www / MySpace)

Na závěr trochu vymykající se minimálek. Hendrik Weber totiž nepřede jen z elementárních atributů a už vůbec se forma nepodobá pravidelnému čtverci, geometrickému tvaru zvukového díla. Minimální variace na dané téma, další z typických znaků minimalu, rovněž pro Pantha Du Prince úplně neplatí. Používá totiž komplikovanější spletenec zvuků, avšak vždy s jasnou bílou linkou, co skladbu posunuje dopředu.

Obalen v sladce pálivé chuti a zvláštních somnambulních stavech, princ Hendrik staví rozsáhlé struktury malých buněk, z nichž některé ve výsledku ani nepostřehnete, ale bez nich by obraz nebyl úplný. Radostně rozpuštěnou barvu ve vodě střídá nervózní šarm a přehřívání. Klimatizace se zasekla. Tenhle následník trůnu ale není rozmazlený – hloubá a zvukové fragmenty tříbí dál, dokáže překvapit ambientem, rozdrobenými sny i skoro naivně dětskými perkusemi.