25.7.2002 | Autor: Vojtěch Lindaur | sekce: publicistika

Stejně jako v minulém čísle zde najdete úplnou verzi srpnového pokračování seriálu To bylo tak..., která se tématicky váže k hlavní náplni tohoto vydání, tedy letním festivalům. Tento byl prvním československým open air festivalem hodným toho jména.

Někdy v roce 1979 mi bylo doručeno předvolání z Bartolomějské, abych podal vysvětlení, jak je možné, že můj vysokoškolský index, občanský a řidičský průkaz byly nalezeny v Turecku. Pár vteřin mi trvalo, než jsem na to přišel, Příslušník v civilu se pohodlně usadil v křesle a já začal vypovídat.

"To bylo tak. V létě roku 1978 jsem se v Mladém světě v hudební rubrice Echo, co jí připravuje Jaromír Tůma - ten kritik - dočetl, že třetí Koncert mladosti v Pezinoku se uskuteční 9. července. Mně se tam ty dva poslední roky moc líbilo, a tak jsem se už potřetí vydal na stop po staré brněnské, protože dobře vím, že na dálnici se nesmí stopovat. Někde u Kolína jsem chytil terno, takový minibus plný mladých Švédů, kteří vezli z Polska nějaké sladké víno. To jsme pili láhev za láhví až ke Znojmu, kde jsem vystoupil a zamával jim, neboť jeli přes hranice. Když auto zmizelo za obzorem, příliš pozdě jsem shledal, že jsem jim v té euforické náladě naneštěstí zanechal své žebradlo, takovou tašku přes rameno se všemi doklady. Takže ti Švédové jeli do Turecka, to se podívejme. Já jsem to samozřejmě nahlásil, jen o něco později, protože jsem si nechtěl kazit ten Pezinok. Jenže on stejně nebyl. V Bratislavě na nádraží mi vaši lidi oznámili, abych se koukal rychle sebrat a jet zase zpátky, že žádná mladost není a už nikdy nebude."

Příslušník mne chladně vyslechl, řekl, že to tedy měli pravdu a sdělil, že moje doklady zůstanou deponovány na ministerstvu zahraničí, protože už mám stejně nové. Tím skončila moje tříletá pezinocká anabáze, jelikož ti policajti dobře věděli, že žádný vůdštok po slovensky už nikdo nepovolí.

"Tretí ročník sa nekonal, pretože do hry už naplno vstúpila ŠtB. Snažili sa najprv nájsť materiálne škody, ktoré festival spôsobil na amfiteátri. Keď zistili, že jedinou bolo prelomené drevené prkienko na záchodovej miske za 25 Kčs, tak potom to uhrali tak, že takéto veľké akcie môžu robiť iba veľké štátne agentúry," vysvětlil mi po čtvrt století hlavní z tehdejších organizátorů Laco 'Agnes' Snopko, porevoluční slovenský ministr kultury.

Na ty dva Pezinoky se však nedá zapomenout.

Pezinok poprvé

31. července 1976

Sny o našem Woodstocku způsobila licenční politika monopolního vydavatelství Supraphon, které nejspíš nějakým hrozným omylem přece jen vydalo třídeskový komplet se záznamem legendárního koncertu. Šťastné tuzemské máničky jej chovaly jako relikvii a alespoň takto zprostředkovaně zakoušeli onen slastný pocit společného sdílení hudby pod širákem. Těm podnikavějším to však nedalo a po několika drobnějších pokusech (Radotín, Dobruška - 1975) uspořádat festival pod hvězdnou oblohou čili Open Air, jak bychom řekli dnes, se to se vším všudy podařilo v Pezinku.

Řekni, Agnes, jak to tenkrát bylo.

"Na jar roku 1975 ma moja priateľka Zuzana Homolová zoznámila s Jaroslavom Hutkom (bola vtedy hosťujúcim členom Šafránu) a ja som postupne po Hutkovi začal organizovať vystúpenia všetkých členov Šafránu najprv v Bratislave, potom po celom jej blízkom okolí. V tej dobe sme s priateľmi mali prenajatú časť domu na Gorazdovej ulici v Bratislave a ten sa stal hlavným stanom Šafránu pri pobyte jeho členov v Bratislave. Bola to úžasná doba. Spolu s Hutkom, Třešňákom, Mertom či Nosom sme tiahli mestom, každý večer koncert v inom klube a potom víno a rozhovory až do rána. Pri jednej z Hutkových koncertných šnúr v Bratislave a okolí sme boli aj v Pezinku. Bolo to tuším začiatkom marca 1976, keď sme sedeli spolu s pezinským kamarátom Paľom Borišom po koncerte v klube Atlas a len tak zľahka pri víne sa rozprávali o veľkých koncertoch pod šírym nebom. Témou bol Woodstock. Paľo spomenul, že v Pezinku je zhruba päťtisícový amfiteáter a vie si predstaviť, že cez miestny klub SZM by dokázali získať povolenie na veľký koncert. Vtedy som okrem folku robil aj rockové a jazzové koncerty a predstava veľkého dvanásťhodinového festivalu všetkých žánrov mladej hudby ma začala fascinovať. Hneď ten večer pri poslednej fľaši vína bol dramaturgický zámer koncertu hotový. Povedali sme si, ak bol Woodstock najmä rockovým festivalom, my to posunieme ďalej. Celý projekt sme nazvali Koncert mladosti, jazz - rock - folk a v tom duchu sme začali oslovovať účinkujúcich.

V dubnu a v květnu byla celá Bratislava polepena plakáty, o chystaném festivalu se lidé dozvídali z letáků na tramvajových zastávkách v autobusech, zkrátka všude, kam je neúnavní dobrovolní vylepovači umístili. Velmi důležitými propagátory - zejména v Čechách - byli také sami písničkáři z Šafránu, jejichž popularita v té době kulminovala (vždyť Jaroslav Hutka v tom roce skončil v nepublikovaných výsledcích ankety Zlatý slavík druhý za Karlem Gottem).

Poslední červencový pátek lemovala silnici z Prahy do Bratislavy, tehdy ještě zdaleka ne dálničního typu, armáda vlasatých kluků a holek v džínových uniformách a polokeckách, žebradla přes ramena.

Nestopovalo se tehdy špatně, vzpomínám si, že jsem dojel do Bratislavy na čtyřikrát s krátkým přespáním v jakémsi seníku. Byl jsem vybaven primitivním kazetovým magnetofonem A3 s vestavěným mikrofonem, kamerou na 8mm film a flexaretou - to byl foťák. Z Bratislavy se už vlakem a pod přísným dohledem sunuly další davy vlasatců směrem k malokarpatským vrchům do Pezinku, vinařské metropole a rodného města Eugena Suchoně.

Vybavuji si jakousi hlavní třídu, po které proudily davy československých hipíků; do hospody na prostorném dvoře se vcházelo nádhernou klenutou branou a atmosféra i přes příšerné pivo byla tak mírumilovná, že se začali osmělovat i místní obyvatelé do té doby ukrytí za záclonami oken přízemních domků. "Vy vyzerátě jako moj syn," radovala se okrojovaná babička nad jedním z mých kolegů. V mžiku byly otevřené dveře, na stole víno a panáky a na plotně vajíčka se špekem. "Len sa hezky zobávajte, mládenci," popřála pak. Do areálu letního kina se nás nakonec vešlo patnáct set. Někteří si posedali na lavičny, jiní si lehli do trávy, a ačkoli se nad horami začalo mračit, očekávání něčeho velkého přehlušilo všechny ostatní pocity.

Jan Rejžek, tehdy reportér za časopis Melodie, vystihl atmosféru dnes až dojemného souznění mezi pódiem a hledištěm: "Start obstaral Vladimír Merta. Sebe a své kamarády ze Šafránu uvedl jako představitele tichých směrů, vtipnými replikami divákům si rázem zjednal ticho a spustil o Máše, Bulatu Okudžavovi i absolutních kamarádech. Studený vítr mu čechral vlasy a on do něho vzpurně deklamoval palčivě bolestnou pravdou rozechvívající texty, kterými, ač nezván, stojí v popředí naší mladé básnické generace. Na závěr mu přišel jedenapůlmetrovou fujarou posloužit Julo Gajdoš." (Melodie 10/1976)

DO RÁMEČKU:

"Na Pezinok mám i po 26 letech relativně čerstvé vzpomínky. Vyrazili jsme tam za kuropění autem s Honzou Hrubým a cestou jsme na Vinohradech přibírali legendární Petrušku Šustrovou, nastávající chartistku, o niž jsem do té doby věděl jen z doslechu. Místo křehké dívenky nasedla poněkud důraznější dáma, ale skamarádili jsme se a mám ji rád dodnes. Dramaturg Laco Snopko vymyslel skvělý program - Vláďa Merta, Dáša Voňková, Vlasta Třešňák, Jarda Hutka, Petr Lutka, E.T.C..., Marsyas, Modus ještě se Žbirkou a Gombitovou, Jaro Filip, Gabriel Jonáš (kde je mu vlastně konec?) a málokdo tušil, že některé lidi (hlavně ze Šafránu) vidíme nadlouho naposled a třeba kytaristu Jirku Jelínka už neuvidíme nikdy. Přesto jsem se tam pohádal s Hutkou o Veitovo slabé vystoupeni, odepsal jsem i začínajícího Miloše Janouška ze Slnovratu a Vláďa Mišík mi myslím dlouho nemohl zapomenout, že jsem v Melodii sepsul Mariana Vargu za odfláknutý blok. Bylo to ale dvanáct hodin převážně výborné muziky, i přes průběžné slejváky. A klobása tehdy stála osm korun! Nebylo všechno za bolševika tak černobílé. Až na to, že další Pezinok v roce 1977 byl poslední.."

(Jan Rejžek)

Během přeháňky zahráli tři méně známí folkaři: brněnský Aleš Kvapil, Margita Šukajlová a Miloš Janoušek. Zmoklé a nepříliš soustředěné publikum příliš neocenilo Dášu Voňkovou, o to víc aplaudovalo jednoduchým agitkám někdejšího Hutkova spoluhráče Vladimíra Veita. Původně plánovaná jazzrocková Fermata dala prý přednost jinému koncertu a tak odpoledne mělo vyrcholit koncertem poprockového Modusu, což byla dost podivná volba a část publika dávala hlasitě najevou svou nelibost. "Pri koncipovaní dramaturgie sme museli zohľadniť skupinu Modus, ktorá príliš do rámca festivalu nezapadala, ale v tej dobe neboli veľké zvukové a svetelné aparatúry vo vlastníctve súkromníkov, ale štátnych agentúr a tak sme sa cez Modus (v roku 1976) a cez Kvintet Laca Gerhardta dostali k aparatúre Slovkoncertu." Modus se však snažil, aby zněl co nejrockověji, Žbirka se dokonce pokusil napodobit Janis Joplin v Mercedes Benz a smíření rockeři povečeřeli. Opravdové vrcholy však měly teprve přijít: výborné vystoupení Marsyas (ještě v triu Kalandra, Michnová, Petr), silný a nezvykle soustředěný výkon Vlasty Třešňáka, kterému místy přihrával Vladimír Merta, Petr Lutka se svými juchavými karikaturami rock'n'rollu a samozřejmě Jaroslav Hutka. "Zatímco se od Karpat sunula tentokrát definitivní bouřková mračna, Hutka zpíval a povídal v krásném ovzduší moudré pokory a laskavého smíru," psal Rejžek.

Večerní část koncertu patřila rocku a jazzrocku. Při strhujícím vystoupení Etc. se doopravdy rozpršelo a Vladimír Mišík si to dodnes dobře pamatuje:

"Pezinok 1976 byl pro E.T.C... vlastně jedním z prvních koncertů. Dá se říct, že to, co Woodstock znamenal pro Ameriku, znamenal Pezinok pro tehdejší Československo, něco stejně úžasné a výjimečné. Je pravda, že Koncerty mladosti měly nádech skoro až demostrace, ale demonstrace ve velmi pozitivním duchu. Byla to demonstrace hudebního názoru a zároveň nechci říci snad přímo politického, ale spíš lidského postoje."

Oficiální část programu uzavíralo Collegium Musicum, v té době asi neuctívanější slovenská kapela. "V obvyklé směsi Vargova bloudění kdesi v nekonečnu kumštýřství a arogance nyní naneštěstí zvítězilo to poslední," referoval však reportér Melodie a naopak vyzdvihl "průzračné improvizace" pianisty Gabriela Jonáše a bubeníka Pavola Kozmy.

Závěrečné popůlnoční bluesrockové jamsession Merty, Mišíka, Padrůňka a Andreje Horvátha se přehouplo do srpnové neděle a první pezinocký Koncert mladosti končil radostným fade outem okolo druhé ranní, ačkoli Agnes původně plánoval finále jinak.

"Ešte pri vybavovaní povolenia na festival sme mali predstavu, že koncert začne o piatej poobede a bude trvať do piatej rána. Chceli sme, aby diváci zažili západ a východ slnka v rámci jednoliatej hudobnej produkcie. Navyše vlaky z Pezinku začínali odchádzať pred šiestou a tak ľudia mohli spokojne odísť. Úradníci na národnom výbore si však postavili hlavu a Paľovi povolili koncert od druhej do druhej. Všetko parádne dopadlo, koncert v pohode skončil, ale tých päťtisíc ľudí o tretej ráno nemalo ako z mesta odísť. Bol to rovnaký počet ľudí ako v meste vtedy býval. Oni unavení po prebdenej noci si líhali kde sa dalo a najmä na stanici. Celá stanica dlážky vo vestibule, priestory pred vchodom a celé okolie bolo posiate spiacimi ľuďmi. Ležali v spacákoch, alebo len tak navolno. Úžasný pohľad ako z Orwella. Plné mesto natesno vedľa seba ležiacich tiel. Všetci samozrejme prvé vlaky prespali a tak sa milí Pezinčania po zobudení a pri nedeľnej prechádzke stretli s touto 'ležiacou inváziou v meste'. Policajti boli bezradní, babky na ceste do kostola na rannú omšu v šoku a tešili sa iba krčmári."

Pezinok naposled

25. července 1977

Když se rockový a folkový národ stěhoval do Pezinku podruhé, atmosféra byla o dost hustší a stopování horší. Bylo sotva pár měsíců po Chartě, vlasatci a folk a rock a vůbec moc lidí pohromadě - to všechno bylo strašně podezřelé a předem nebezpečné. Mně ale bylo dvacet, vyrazil jsem si s dívčinou užít si už známá místa a trochu hudby a tak jsem si z různých preventivních opatření moc nedělal, dokud mne při odpočinku na nádraží v Bratislavě neprobudil fízl dobře mířeným kopancem. "Choď do rici a na Slovensko už sa nevracaj," řekl mi po perlustraci.

V Pezinku byla ale nálada srovnatelná s loňskem, k všeobecné radosti se sjelo přes čtyři tisíce lidí, lístek stál 25 Kčs a navíc se zdálo, že tentokrát bude Koncertu mladosti přát i počasí.

Začínalo se opět ve dvě odpoledne a končilo druhý den ve dvě ráno. Reportérem Melodie byl tentokrát Petr Dorůžka: "Paleta účinkujících byla dost pestrá - od amatérského i profesionálního folku a foukačů na fujary, přes rock, jazzový balet a jazz až po úryvek z filmu Žlutá ponorka."

Gró folkového odpoledne opět tvořily pilíře Šafránu: Merta, Třešňák, Marsyas ale také Pepa Nos či Zuzana Homolová. Jazz či jazzrock zastupoval opět Gabriel Jonáš a Pavol Kozma (hrál s nimi i baskytarista Vladimír Padrůněk), Energit (ještě s Rudolfem Ticháčkem) a jeho odnož duo Andršt/Viklický, kvintet Laca Gerhardta s Lacem Deczim a Rudolf Dašek. Za rockery přibyla Bohemia (se Semelkou a Michalem Pavlíčkem) a samozřejmě E.T.C..., posílení o Emila Viklického, kteří dvanáctihodinový maraton uzavírali. "Teď bychom mohli rozebírat program bod po bodu, obdivovat Hrubého housle, Décziho trumpetu či Kubíkův saxofon, Mertovy písničky či Andrštovy a Viklického improvizační schopnosti, ale to všechno by bylo nedůležité a taky asi nespravedlivé. Nedovoluje to vlastně ani sama podstata koncertu, kde část publika sedí na lavicích v zóně, kde je vidět a slyšet dobře, ostatní je vleže obkličují, a všichni se navzájem hemží, povídají si, vstávají, pobíhají, fotografují, spí, hrají si se zatoulaným kotětem nebo stojí hodinovou frontu na kus grilovaného masa, pozorují letadla, mažou chleby s paštikou, hledají nocleh anebo v koutě u zdi sedí s kytarami a hrají něco úplně jiného, než zní z pódia. Je to zkrátka taková laterna magika...," psal Petr Dorůžka, shodou okolností také autor průvodního textu k supraphonskému vydání Woodstocku.

A přece se zmiňme alespoň o dvou vrcholech festivalu. O jedinečném koncertu E.T.C... už byla řeč, Mišík, Hrubý a spol. tu narýsovali svou představu českého rockového písničkářství tak, jak už se jim to po mém soudu nikdy poté nepodařilo. Samostatnou kapitolou posledního Pezinoku se stalo vystoupení Jaroslava Hutky, poslední veřejné před jeho emigrací.

Tak řekni, Jardo, jak to tenkrát bylo.

"Panu Zdeňkovi jsem do protokolu diktoval, že mám hrát na festivalu v Pezinku. Tím jsem považoval tento festival za odepsaný. Překvapilo mě, že mi do poslední chvíle přicházely dopisy, ať jedu a stále nikdo neoznamoval, že jsem zakázaný. Dnes si myslím, že vyšší moc rozhodla, že poslední představení musí stát za to a moci pozemské nebyly s to mu zabránit. Ten den jsme chtěli odjet před jedenáctou a absolvovat tři sta kilometrů v jednom tahu. Asi v deset někdo zazvonil, vzbudil mě. Leželi jsme s Danou a říkali si, že to budou asi fízlové a že mě přišli vybrat, abych se na festival nedostal. Šli jsme se za půl hodiny podívat. Nikdo. Asi odešli. Za chvíli přišel kamarád Palas, který s námi jede. 'Merta sedí před barákem a pije hořčák! Prej tu byl a neotevřeli jste mu.' 'Tak pro něj skoč!' Merta přišel. Říkal, že mu ujeli s mikrobusem a že jsem jeho poslední naděje. 'A to se divím, žes neodešel, když jsme neotvírali.' 'Já si říkal, že si myslíte, že to jsou fízlové, tak jsem si šel sednout k autu s tím, že počkám dole, já taky neotvírám.' Vyjeli jsme. V amfiteátru bylo sedm tisíc lidí. Když mě viděli přicházet, tak se všichni rozkřičeli. Pro mě to byl zvláštní pocit po tom všem. Asi se příští rok festival také nebude konat. Merta šel hrát přede mnou a já si šel prohlídnout amfiteátr, prohlížel si lidi a moc se mi líbili. Snažil jsem se všechno do sebe vpít, měl jsem pocit, že tohle už dlouho nezažiju. Nastoupil jsem. Fedor Frešo mi hrál na basu. Začali jsme za světla a dlouho jsme seděli, neboť lidi dlouho křičeli a skandovali. Díval jsem se na ten obrovský dav a napadlo mě, že možná přišli kvůli mě, že mě znají, že mě mají rádi. A že si na to musím vzpomenout, až nebudu mít kde hrát a až mi bude zle z toho, že nemám kde hrát, až mě skála zavalí a až se tím závalem prorostu někam na vzduch a na světlo. Bylo to dojemné. Zahrál jsem několik svých vážných písní, které byli schopni vyslechnout, ale pak začali skandovat jména různých lidových písniček, které zpívám: Chodil Pán Bůh po poli, Hádala se duše s tělem... protože chtěli zpívat. Já byl chvíli rozmrzelý, protože jsem chtěl zahrát své vážné písně, když je to naposledy, ale nakonec jsem to pochopil. Měli šílenou radost, že to je, že jsme se sešli, že jsou pohromadě, že jsme na svobodě a že jim svobodně zpívám a tak jsem spustil lidovky a dav zpíval jako jeden muž a bylo to opojné a kouzelné, jak při těch starých lidových písních vlasatí hoši a vlasaté dívky před pódiem tančili a tančili i lidé na lavicích a já si říkal: To je skutečný festival! Během mého zpívání se setmělo a lidé se dostali do varu. Byl jsem šťasten. Končil jsem písní, kterou jsem složil jako hymnu pro zakázaný festival v Náměšti."

(Jaroslav Hutka: úryvek z fejetonu Festival se konal)

Laco 'Agnes' Snopko, který byl tehdy za celý festival zodpovědný se v tu chvíli zase tolik neusmíval: "Keď Jarda zaspieval svoj hit Havlíčku Havle... niekoľkotisícový dav sa správne naježil, chytil refrén a pridal sa nielen textom, ale aj náladou s pravým antiboľševickým zanietením. Vo vzduchu lietali protikomunistické heslá a diváci začali uvažovať nad pochodom 'proti všem'. Nedalo sa nič robiť, prestali počúvať Hutku, prestali komunikovať s moderátormi (okrem mňa koncert moderoval aj Slávek Jíša, manager Energitu). Hrozil absolútny prúser. Policajti čakali iba na takúto zámienku a šepkalo sa čosi o vojakoch pripravených v zálohe. V tom šoku z možného tvrdého nasadenia polície proti divákom mi v okamihu napadlo riešenie. V premietačke sme mali pripravenú beatlesovskú Žltú ponorku pre prípad dažďa. Nakázal som Slávkovi Jíšovi, aby keď mu dám znamenie z premietacej kabíny, ohlásil ako ďalšieho účinkujúceho Johna, Paula, Georga, Ringa a skupinu Beatles. V kabíne sme mali nastavené pesničky z filmu a zhodou okolností práve ten najväčší hit All You Need Is Love. Všetko perfektne sadlo. Zamával som Jíšovi začiatok konferansu a on s rozmachom uviedol Beatles. V okamihu, keď zazneli úvodné tóny skladby z francúzskej hymny, sa ako čarovným prútikom nálada v amfiteátri otočila a hipisácky duch nenásilia ovládol všetkých. Spievali akoby tam Beatles naozaj boli - Všetko čo potrebuješ je láska."

P.S.

Ahoj Vojtěch, je to naozaj šialený termín, takže to stíham takto heslovito, ale keď nad všetkým rozmýšľam, tak by sa z toho dala urobiť pekná knižka spomienok na sedemdesiate roky s fotografiami a filmom. Je toho 40 min surového materiálu na šestnástke. Kedysi sme pri pive s Mertom uvažovali nad ich využitím. Merta tu je, pivo tiež a tak nám v tom nič nebráni pokračovať.

Laco 'Agnes' Snopko.

Psáno pro: &musiQ 2002/08