16.7.2004 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika

Zajímavě a neotřele proaranžované skladby, současně však patřičně ostré a syrové, zvláštní poetika a obraznost textů, charakteristicky podmanivý projev Davida Kollera a vybroušené muzikantství celé skupiny - to byly první pocity při poslechu eponymní albové novinky, nazvané prozaicky Kollerband.



A kdo, samozřejmě krom protagonisty, se vlastně skrývá v Kollerbandu? "Úplně na začátku jsem tak trochu počítal s Oldou Krejčovesem, protože jsme spolu před jedenácti lety dělali mou první sólovou desku a od té doby jsme se spolu několikrát bavili o tom, že zase něco uděláme," komentuje David Koller konečnou sestavu Kollerbandu. "Chtěl jsem spolupracoval s lidmi, které jsem nějak hudebně znal, což byl Marek Minárik, se kterým jsem hrál v Lucii, nebo Tomáš Marek, který s Lucií vystupuje koncertně a stejně tak to bude s Kollerbandem. S Honzou Křížkem jsem dělal první desku Walk Choc Ice, od té doby se známe a myslím si, že máme podobné hudební názory a Tomáš Vartecký, ten mi vždycky připadal jako hodně dobrý muzikant a správný kytarový tahoun. Takže tohle jsou hlavní důvody, proč Kollerband vypadá tak, jak vypadá." Všichni jmenovaní sedí v této chvíli okolo stolu v pražském sídle vydavatelství Sony Music Bonton. Za okny překotně probuzené jaro 2004, v přehrávači ještě horký originál právě zmasterovaného alba, dovezený před několika dny z Londýna a ve vzduchu logická otázka:



Co vás vedlo k tomu připsat do už tak hodně zaplněných muzikantských kalendářů další jméno - Kollerband?

Minárik: Myslím si, že David má talent vybrat si k sobě ty správné lidi, plus mínus, ale většinou ano.

Marek: Já se na studiovém albu nepodílel. Jsem spíš takový kaskadér na živá vystoupení. David občas zpívá vepředu, hraje na španělku, potažmo na foukačku, takže místo Davida usedám za bicí nebo za percusse, když David bubnuje. Charakterizoval bych to tak, že jsem v kapele něco jako brankář.

Krejčoves: Teď zrovna jsem přemýšlel, jak bych na tuhle otázku odpověděl. Asi zřejmě tak, že mi to chutná, že to rád jím. Je to dobré. Líbí se mi, jak se tady věci tvoří, se všemi už se dlouho znám, nemám s ničím a s nikým žádný problém.

Vartecký: Je to takové dobrodružství.

Křížek: Jednoznačně peníze. Ne, vážně, začalo to už na šňůře, krom toho, jak David říkal, známe se už asi deset roků a tohle byla příjemná lákavá nabídka, hrát v kapele příjemných, hezkých, mladých lidí.



Nehrozí v tvém případě syndrom dvou kohoutů na jednom smetišti? Dokážeš se jako frontman upozadit?

Křížek: Určitě, protože když mám funkci frontmana, dělám frontmana. Když mám funkci muzikanta v kapele, jsem muzikant v kapele a doufám, že to budu dělat dobře. Je to otázka určité disciplíny a sebekázně a mě navíc hrát na klávesy a zpívat doprovodné vokály baví, takže je to úplně bez jakýchkoli problémů.



Do jaké míry lze celý Kollerband chápat jako jednorázovou kapelu, projekt jedné desky a několika koncertů a do jaké míry naopak jako kapelu regulérní s dlouhodobějšími plány?

Koller: Necítíme to jako můj sólový, jednorázový projekt. Spíš jsme se snažili udělat na naše poměry něco trochu jiného. Dostat se na vyšší kvalitativní úroveň už třeba tím, že jsme sehnali prostředky a kontakty na lidi, profíky ze zahraničí a zdaleka nepočítám s tím, že bychom odjeli deset koncertů a vykašlali se na to. Budu mnohem radši, když budeme moct fungovat jako normální kapela.



Jinými slovy, lze tedy Kollerband považovat za regulérní kapelu?

Koller: To samozřejmě ukáže čas, ale všechno k tomu směřujeme.



Zmínil jsi se už o profících ze zahraničí. Jak a proč se konkrétně funkce producenta ujal David Bianco?

Koller: Navštívil jsem v Americe svého nakladatele, společnost Warner/ Chappell, sešel se s jejím výkonným šéfem, pouštěl mu pár věcí a přitom jsme si povídali o tom, jaké bych měl představy, jak by třeba mohly znít a vypadat. Na základě toho mi sám vytipoval a doporučil Davida Bianca jako vhodného producenta. Prvně jsme s Davidem udělali dvě věci na poslední desku Lucie, které se tam ale z časových důvodů neobjevily. Pak přijel David do Čech znovu a společně s ním už jsme udělali celé album Kollerbandu. Chtěli jsme udělat ostřejší rockovou desku a současně se dozvědět víc o produkci, dělat s někým, kdo má bohatou praxi a ty správné studiové postupy a návyky.



Dají se tyhle správné postupy a návyky nějak popsat, přiblížit?

Koller: Určitě to nejde říct v jednom souvětí. To by si asi musel někdo sednout k nám a pozorovat rozdíly jaké jsou, když tuhle práci děláme s některým českým producentským protějškem a například s Davidem a porovnávat. Je to práce, která začíná už u výběru vhodného technického zařízení, u toho, když se písnička rodí, když se řekne, že je správně udělaná a nic jí nechybí, nebo že je třeba s ní dělat něco dál a kapela tudíž zkouší s producentem, dostat se blíž jeho představám, k jeho obrazu. A také, když se hledají správné zvuky, správné poměry nástrojů, když se míchá. Je to souhrn spousty věcí. Ale vždycky jsme měli možnost říct, že to takhle nechceme, že si to představujeme jinak. Bylo nám jasné, že se od Davida můžeme hodně přiučit a že nám současně pomůže udělat naši desku tak, jak ji chceme my.



Znamená to, že ve studiu panovala spíš demokracie než pevná a nekompromisní producentská ruka?

Koller: Přesně tak. David nám nabízel možnosti a neměl vůbec žádné problémy s tím, abychom mu řekli, že mu na něco kašlem.

Minárik: Já jsem ho asi po dvou dnech začal vidět jako takový kvantový urychlovač a uvědomil jsem si, jak je výborné, sledovat své spoluhráče, jak přestávají mít problémy typu poloproducentských ambicí a začínají se věnovat výhradně hraní, výhradně nástrojům, začínají dávat všechno do muziky, a to je velmi očistné.



Pokud se týče hudby, na nové album jste přispěli všichni, zejména pak David Koller a Tomáš Vartecký. Z kolika věcí a jak jste vybírali těch deset písniček, které se nakonec na finální podobě alba octly?

Koller: Mám pocit, že Davidu Biancovi jsme původně do Los Angeles poslali patnáct věcí, na tři jsme zapomněli, ty jsem pak dodal dodatečně. Probíral jsem s ním pak svou představu jak by asi deska mohla vypadat, ale finální rozhodnutí o tom, co na ní nakonec bude, jsem nechal na něm, on byl ten, kdo vybíral.



Mezi písničkami na albu jsou čtyři s texty současného undergroundového básníka Luďka Markse, jak jsi, Davide, narazil právě na něj?

Koller: Vloni na filmové škole v Uherském Hradišti jsem viděl dokument, který o Luďkovi natočil Josef Rauvolf . Zaujal mě, a tak jsem Luďka vyhledal. Je to chlapík, co žije v Ústí nad Labem, přes zimu pracuje u archeologů, přes léto na nějakých geologických vrtech, jezdí na kole a pije pivo v Ústí nad Labem. Spojit se s ním nebylo jednoduché. Když jsem ho oslovil, neměl ani telefon, kdykoliv jsem se s ním potřeboval na něčem domluvit, musel jsem za ním zajet do Ústí, takže mám tuhle trasu dost dobře proježděnou. Luděk mě nejdřív odkázal na svoji sbírku Stín svícnu, z ní je na desce Slunovrat, jediná věc, psaná na hotový text. Tři další už napsal na muziku. Pár věcí jsem si napsal sám, jeden text je od Honzy Křížka a Zuzky Bukovské a dalších pár věcí napsala Syfon Kabrhelová, kterou znám už dlouho.



Když jsem poslouchal pozorně písničky, respektive texty podepsané jejím jménem, napadlo mě, jestli Syfon Kabrhelová není Lucie Svobodová?

Koller: To je nesoutěžní otázka pro čtenáře.



Mluvili jsme zatím výhradně o studiové desce, ale vy vydáváte rovnou 2CD, přičemž druhý disk je živý. Jak ten vznikl?

Koller: Nahráli jsme koncert v pátek, 13. prosince 2002 v Praze na Brumlovce. Bylo to v rámci šňůry, kterou jsme jeli jako hosté přehlídky Jim Beam Music a připadalo nám škoda ten koncert nenahrát. Nahrávku jsme pak hned v lednu smíchali v Sonu, a protože se mi osm věcí opravdu líbilo, řekl jsem si, že by stály za to vydat. Buď samostatně, nebo jen třeba připojit k sólové desce, o které už jsem uvažoval. Nakonec se tak tedy stalo v souvislosti s Kollerbandem.



Živě se Kollerband objeví na několika letních festivalech, a koncem září by měl vyrazit po republice na vlastní koncertní turné. Ovšem jaké další závazky čekají v téže době jeho jednotlivé členy?

Křížek: Walk Choc Ice jsou momentálně u ledu, takže mě čekají v létě koncerty s Blue Effectem a taky jsem začal chodit na squash.

Vartecký: Kurtizány mají za sebou, takovou, řekl bych, tkaničku, chceme udělat desku a po desce zase vyjet, dejme tomu, během roku. Krom toho doděláváme desku s Danielem Landou, novou desku chce Anna K, bude šňůra s Lucií a FOK, Kollerband, takže radši ani neříkám, že bych měl chuť dělat ještě něco jiného.

Krejčoves: Permanentně hrajeme s Monkey Business, pořád se chystá 2DVD a kromě toho bourám barák.

Marek: V kapele Be Mowie Heroes, kde jsem hrál, naštěstí otěhotněla zpěvačka, takže je doma a já mám víc času dodělat všechny resty v nahrávacím studiu, kde pracuju.

Minárik: Mám před sebou nějaké hraní s Neuropou ve Francii a nabídku na goralský dokument.

Koller: Já už jsem vlastně všechno řekl, to nejbližší je několik koncertů s Lucií a Symfonickým orchestrem FOK v červnu po Čechách a po Moravě.



Nehrozí v téhle souvislosti, že by se někomu z vás začaly křížit individuální plány s Kollerbandem a na podzimních koncertech by se tu a tam objevil nějaký ten záskok?

Koller: Ne, jazzovou skupinu z toho rozhodně nechcem dělat.



BOX



Pohled do bookletu



Studiové nahrávky Kollerbandu vznikly ve spolupráci s ostříleným losangeleským producentem Davidem Biancem, jehož jméno najdete třeba na obalech desek Primal Scream, Rollins Bandu, Santany, Ozzy Osbourna, AC/DC či Rage Against The Machine. Finální práce na všech nahrávkách proběhly v Londýně, kde se masteringu ujal Tony Dixon, známý spoluprací třeba s Bj"rk, Sonic Youth či Fatboy Slimem.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06