Kiss - Zpátky ke kořenům
1.1.2010 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
fotogalerie Můžete je milovat, ale můžete se jim i pošklebovat nebo je vyloženě nenávidět. Jenže to je asi tak všechno, co můžete dělat. Na nepřízeň kritiky i intelektuálnější části rockového publika jsou Kiss zvyklí. A je jim to u... jo, přesně tam. Moc dobře vědí, že pro jiné lidi, přesněji řečeno pro statisíce lidí po celém světě, znamenají doslova modlu. Že na tyto fanoušky se mohou absolutně spolehnout, protože jim svou oddanost dají vždycky pocítit. A nejinak je tomu i v případě nového alba Sonic Boom, které ihned po vydání zaútočilo na nejvyšší příčky prodejních hitparád řady zemí, Česko nevyjímaje.
Make up základ úspěchu
Kiss vznikli v New Yorku v roce 1972 transformací kapely Wicked Lester, v níž se poznali Paul Stanley (kytara, zpěv) a Gene Simmons (baskytara, zpěv). Spojili se s bubeníkem Peterem Crissem a definitivní – tu klasickou a nejslavnější – podobu Kiss získali příchodem kytaristy Ace Frehleyho. Proslulou kontroverzní grafickou podobu názvu se dvěma ostrými S, jež evokují uniformy jednotek SS, vymyslel právě Frehley. „Chtěl jsem něco, co vypadá rázně a je to tak jednoduché, že to děti vyškrabávají do školních lavic nebo si to mohou vyšít na bundy,“ vzpomínal po letech.
Koncertní premiéru si soubor odbyl 30. ledna 1973 a na to, že už za necelé tři roky bude všechny svoje desky prodávat v multiplatinových nákladech a plnit stadiony, to tehdy rozhodně nevypadalo: dorazili totiž pouzí čtyři návštěvníci. Přesto se o Kiss již záhy mluvilo stále víc a víc, a nejen kvůli jejich sice úderné a na svou dobu syrové, přesto relativně jednoduché muzice. Důvodem byl naprosto ojedinělý image. Kiss si vytvořili skutečně šokující tvář, a to doslova: kromě komiksovým uměním inspirovaných obleků a obuvi si totiž každý z členů zvolil i ono tolik příznačné specifické líčení obličeje. K odmaskování došlo až v roce 1983, kdy v kapele nebyl už ani Frehley, ani Criss – aby se k němu Kiss po 13 letech, při znovusjednocení původní sestavy, opět vrátili. A setrvali u něj dodnes, třebaže cesty dvojice Stanley-Simmons a obou zbývajících zakladatelů se už zase rozešly.
Žádné vycpávky, tentokrát jen rock’n’roll!
Ke Kiss se totiž před časem vrátil excelentní bubeník Eric Singer, který s nimi hrál již v první polovině minulé dekády, a Frehleyho nahradil Tommy Thayer, původně Simmonsův technik a osobní asistent. A ačkoliv skupina už asi od roku 2000 tvrdila, že se nachází na svém opravdu posledním turné, nějak se jí ta rozlučka vymkla z rukou. Ona „finálová šňůra“ se stala jaksi nekonečnou a nakonec došlo i k tomu, v co už nikdo nedoufal: natočení nového studiového alba. Simmons i Stanley několikrát rezolutně prohlásili, že žádné desky se od Kiss už nikdy nikdo nedočká, protože jsou rozčarováni z toho, jak v novém tisíciletí (ne)funguje hudební byznys, a vzhledem k tomu, že skoro všichni si muziku jednoduše vypalují nebo bezplatně stahují z internetu, nemá smysl cokoliv vydávat. Jenže řeči plynou a voda teče... a jedenáct let po comebackovém albu Psycho Circus se na světlo světa vyklubala nová řadovka Kiss.
Jaká je? Hodnocení autora článku najdete v recenzní rubrice. Každopádně avizovaný návrat až někam do zlatých let sedmdesátých, kdy Kiss vydali své nejzásadnější a nejúspěšnější nahrávky, díky nimž už do smrti nemusí přemýšlet o problémech se splácením svých honosných sídel ani oni sami, ani jejich děti a vnoučata, nebyl jen prázdným reklamním plácnutím do větru. Podle Simmonse jde o nejlepší album Kiss za posledních 30 let (jak jinak) a Stanley v tradičně velkohubých proklamacích pochopitelně nijak nezaostal: „Sonic Boom je klasika. Připomíná to staré časy. Samotné skladby, zvuk a naše hraní vám srolují ponožky a nakopou zadek!“ Neopomněl také zdůraznit, že kolega Simmons už dlouho nebyl tak zapálený pro skládání a natáčení. Ve světle toho, co album obsahuje, to však působí malinko úsměvně. Oba totiž cudně mlčí o tom, že na desku byly zařazeny i dvě skladby (Russian Roulette a Yes I Know), které Simmons napsal už před čtvrtstoletím pro album Asylum (1985), ale nakonec na něj nebyly použity. O jeho autorském přetlaku lze tudíž poněkud pochybovat...
Méně květnatý, leč o to výstižnější byl bubeník Singer (který si na albu i sólově zazpíval, stejně jako Thayer), když se nechal slyšet, že pro novou desku platí „no filler, no ballads, no strings“ (žádné vycpávky, žádné balady, žádné smyčce). To sedí. A stejně tak sedí, že Kiss zůstávají věrní sami sobě, což dokumentuje i bonusové CD na speciálním vydání Sonic Boom, kde Kiss nabízejí nové verze svých 15 nejklasičtějších fláků. Tento sběratelský komplet pak doplňuje ještě třetí disk v podobě živého DVD.
Fotogalerie:
fotogalerie Můžete je milovat, ale můžete se jim i pošklebovat nebo je vyloženě nenávidět. Jenže to je asi tak všechno, co můžete dělat. Na nepřízeň kritiky i intelektuálnější části rockového publika jsou Kiss zvyklí. A je jim to u... jo, přesně tam. Moc dobře vědí, že pro jiné lidi, přesněji řečeno pro statisíce lidí po celém světě, znamenají doslova modlu. Že na tyto fanoušky se mohou absolutně spolehnout, protože jim svou oddanost dají vždycky pocítit. A nejinak je tomu i v případě nového alba Sonic Boom, které ihned po vydání zaútočilo na nejvyšší příčky prodejních hitparád řady zemí, Česko nevyjímaje.
Make up základ úspěchu
Kiss vznikli v New Yorku v roce 1972 transformací kapely Wicked Lester, v níž se poznali Paul Stanley (kytara, zpěv) a Gene Simmons (baskytara, zpěv). Spojili se s bubeníkem Peterem Crissem a definitivní – tu klasickou a nejslavnější – podobu Kiss získali příchodem kytaristy Ace Frehleyho. Proslulou kontroverzní grafickou podobu názvu se dvěma ostrými S, jež evokují uniformy jednotek SS, vymyslel právě Frehley. „Chtěl jsem něco, co vypadá rázně a je to tak jednoduché, že to děti vyškrabávají do školních lavic nebo si to mohou vyšít na bundy,“ vzpomínal po letech.
Koncertní premiéru si soubor odbyl 30. ledna 1973 a na to, že už za necelé tři roky bude všechny svoje desky prodávat v multiplatinových nákladech a plnit stadiony, to tehdy rozhodně nevypadalo: dorazili totiž pouzí čtyři návštěvníci. Přesto se o Kiss již záhy mluvilo stále víc a víc, a nejen kvůli jejich sice úderné a na svou dobu syrové, přesto relativně jednoduché muzice. Důvodem byl naprosto ojedinělý image. Kiss si vytvořili skutečně šokující tvář, a to doslova: kromě komiksovým uměním inspirovaných obleků a obuvi si totiž každý z členů zvolil i ono tolik příznačné specifické líčení obličeje. K odmaskování došlo až v roce 1983, kdy v kapele nebyl už ani Frehley, ani Criss – aby se k němu Kiss po 13 letech, při znovusjednocení původní sestavy, opět vrátili. A setrvali u něj dodnes, třebaže cesty dvojice Stanley-Simmons a obou zbývajících zakladatelů se už zase rozešly.
Žádné vycpávky, tentokrát jen rock’n’roll!
Ke Kiss se totiž před časem vrátil excelentní bubeník Eric Singer, který s nimi hrál již v první polovině minulé dekády, a Frehleyho nahradil Tommy Thayer, původně Simmonsův technik a osobní asistent. A ačkoliv skupina už asi od roku 2000 tvrdila, že se nachází na svém opravdu posledním turné, nějak se jí ta rozlučka vymkla z rukou. Ona „finálová šňůra“ se stala jaksi nekonečnou a nakonec došlo i k tomu, v co už nikdo nedoufal: natočení nového studiového alba. Simmons i Stanley několikrát rezolutně prohlásili, že žádné desky se od Kiss už nikdy nikdo nedočká, protože jsou rozčarováni z toho, jak v novém tisíciletí (ne)funguje hudební byznys, a vzhledem k tomu, že skoro všichni si muziku jednoduše vypalují nebo bezplatně stahují z internetu, nemá smysl cokoliv vydávat. Jenže řeči plynou a voda teče... a jedenáct let po comebackovém albu Psycho Circus se na světlo světa vyklubala nová řadovka Kiss.
Jaká je? Hodnocení autora článku najdete v recenzní rubrice. Každopádně avizovaný návrat až někam do zlatých let sedmdesátých, kdy Kiss vydali své nejzásadnější a nejúspěšnější nahrávky, díky nimž už do smrti nemusí přemýšlet o problémech se splácením svých honosných sídel ani oni sami, ani jejich děti a vnoučata, nebyl jen prázdným reklamním plácnutím do větru. Podle Simmonse jde o nejlepší album Kiss za posledních 30 let (jak jinak) a Stanley v tradičně velkohubých proklamacích pochopitelně nijak nezaostal: „Sonic Boom je klasika. Připomíná to staré časy. Samotné skladby, zvuk a naše hraní vám srolují ponožky a nakopou zadek!“ Neopomněl také zdůraznit, že kolega Simmons už dlouho nebyl tak zapálený pro skládání a natáčení. Ve světle toho, co album obsahuje, to však působí malinko úsměvně. Oba totiž cudně mlčí o tom, že na desku byly zařazeny i dvě skladby (Russian Roulette a Yes I Know), které Simmons napsal už před čtvrtstoletím pro album Asylum (1985), ale nakonec na něj nebyly použity. O jeho autorském přetlaku lze tudíž poněkud pochybovat...
Méně květnatý, leč o to výstižnější byl bubeník Singer (který si na albu i sólově zazpíval, stejně jako Thayer), když se nechal slyšet, že pro novou desku platí „no filler, no ballads, no strings“ (žádné vycpávky, žádné balady, žádné smyčce). To sedí. A stejně tak sedí, že Kiss zůstávají věrní sami sobě, což dokumentuje i bonusové CD na speciálním vydání Sonic Boom, kde Kiss nabízejí nové verze svých 15 nejklasičtějších fláků. Tento sběratelský komplet pak doplňuje ještě třetí disk v podobě živého DVD.
Zajímavosti:
Kiss byli, především kvůli svému provokativnímu logu, mnohokrát obviňováni ze sympatií k fašismu. To je však do nebe volající nesmysl už jen proto, že dvěma ústředním postavám kapely, tedy Paulu Stanleymu (vlastním jménem Stanley Eisen) a Gene Simmonsovi (narodil se jako Chaim Witz), koluje v žilách židovská krev a jejich rodiče museli kvůli svému původu za 2. světové války opustit svoji domovinu v Německu, respektive v Maďarsku, neboť jim šlo doslova o život.
Gene Simmons je zapřisáhlý abstinent a nekuřák. Zato vášnivých tělesných hrátek s fanynkami si celý život užíval vpravdě nevázaně – jak sám tvrdí, za svůj život si to rozdal s asi 4600 „muzikantskými Liduškami“ a údajně na to má i fotografické a jiné důkazy...
Kiss byli, především kvůli svému provokativnímu logu, mnohokrát obviňováni ze sympatií k fašismu. To je však do nebe volající nesmysl už jen proto, že dvěma ústředním postavám kapely, tedy Paulu Stanleymu (vlastním jménem Stanley Eisen) a Gene Simmonsovi (narodil se jako Chaim Witz), koluje v žilách židovská krev a jejich rodiče museli kvůli svému původu za 2. světové války opustit svoji domovinu v Německu, respektive v Maďarsku, neboť jim šlo doslova o život.
Gene Simmons je zapřisáhlý abstinent a nekuřák. Zato vášnivých tělesných hrátek s fanynkami si celý život užíval vpravdě nevázaně – jak sám tvrdí, za svůj život si to rozdal s asi 4600 „muzikantskými Liduškami“ a údajně na to má i fotografické a jiné důkazy...
Fotogalerie:
časopis mGuide 2009/12
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Kiss-Zpatky-ke-korenum~01~leden~2010/
Komentáře
&;