Ken Hensley - Dálnice do minulosti
23.8.2007 | Autor: Jan Procházka | sekce: publicistika
fotogalerie Slovutný klávesista a skladatel Ken Hensley, jehož jméno je spojeno se zlatou érou hard rockové legendy Uriah Heep, je zpět. Po letech vydává nové sólové album, na kterém se ohlíží za svými prožitky ze sedmdesátých let a k vyprávění příběhu života bilancujícího stárnoucího rockera si pozval i další rockové veličiny jako jsou Glenn Hughes, John Lawton a Jorn Lande. Fotky napovídají, že věk neubral nic na mladistvém vzhledu Kena Hensleyho, ale následující řádky budiž důkazem, že mu neschází ani chuť dělat novou hudbu a bavit se otevřeně o čemkoliv .
Co bylo pro vás impulsem nahrát nové album?
Začalo to přáním zhudebnit mou autobiografickou knihu When too many dreams come true. Řekl jsem si, že to není špatný nápad a když jsem měl hotovou skladbu Blood on the Highway, vše začalo postupně dostávat jasnější obrysy. Když jsem psal samotnou knihu, cítil jsem, že mám dobrý příběh k vyprávění. Nikdy dříve jsem nepsal knihu, neměl jsem vůbec představu o tom, jak se kniha píše. Později jsem zjistil, že je to velmi odlišné od psaní písní (smích). Proto je mé nové album hodně postaveno na textech, protože ty jsou velmi důležité, když chcete vyprávět příběh. Taky jsem se soustředil na to, aby album mělo přirozený zvuk a znělo co nejvíce organicky, a proto jsme při nahrávání použili výhradně živé nástroje.
Do jaké míry ovlivnili hostující muzikanti podobu nového alba?
Velmi zásadně, neboť na začátku tohoto projektu byla myšlenka, že nechceme vytvořit tradiční sólové album Kena Hensleyho, ale album, na kterém bude zpívat hned několik hostujících zpěváků. Nechtěl jsem, aby album dostalo pouze můj rukopis, a proto jsem při psaní materiálu bral podněty i od ostatních hudebníků,což byl ostatně stejný případ jako v dobách mého působení v Uriah Heep. Tam jsem také vždy přišel na zkoušku s kostrou skladby, kterou jsme pak všichni postupně dotvořili do finální podoby. Proto jsem chtěl, aby toto album bylo ovlivněno i představami jiných lidí.
Proč jste se rozhodl pozvat na desku právě Glenna Hughese a Jorna Landeho?
S Glennem jsme se o spolupráci bavili již několik let.Vždy jsme si říkali, že by bylo skvělé něco společně vytvořit a teď konečně přišla ta správná příležitost. Dal jsem Glennovi písně asi tři týdny před samotným nahráváním a on přišel do studia perfektně připraven. Práce s ním byla radost pro všechny a jeho výkon na desce je úžasný. To samé můžu říct i o Jornovi. Celá moje kapela pochází z Norska. Tamní muzikantská komunita je velmi malá, každý zná každého. Když jsem hledal hlas, který je plný energie a nadšení a zároveň hlas, který by vycházel ze sedmdesátých let, tak Jorn Lande byl jasná volba.Má v sobě něco od Davida Coverdala, Paula Rodgerse nebo Bryana Adamse. Je to prostě skvělý zpěvák.
Pojedete k albu regulérní koncertní turné?
O tom jsme se bavili zrovna včera. Rád bych uspořádal turné na podporu alba.Vím, že moje současná koncertní kapela by neměla problém převést ho do živé podoby, aniž bychom potřebovali hvězdné hosty, kteří zpívají na albu. Záleží pouze na tom, zda bude o turné dostatečný zájem.
Vaše album vypráví příběh rockového muzikanta ze sedmdesátých let. Byly to opravdu těžké časy?
V mnoha ohledech ano. Podívejte se na počet umělců, kteří v té době zemřeli a rozhodně to nebylo přirozenou cestou. Bylo to těžké, ale zároveň to byla i velká zábava. Nebyly žádné ochranky na letištích, žádné ochranky na koncertech, žádné AIDS. Zachytili jsme energii postvietnamské mládeže, byly to vzrušující časy. Nalétali a najezdili jsme tisíce kilometrů. Někteří ale už nenašli cestu zpátky. Teď už jsem dost dospělý na to, abych mohl vyprávět i druhou stranu příběhu. Jeho první strana byla řečena už milionkrát. Většina toho, co je na albu, je příběh muzikanta viděný mýma očima a je to ten nejlepší výklad, který jsem schopen podat. Album ale zároveň vzdává hold tisícům dalších muzikantů, kteří si prošli tím samým co já.
Jaké byly nejlepší a naopak nejhorší okamžiky vaší kariéry?
Nejhorší boj, který jsem svedl, byl s mou závislosti na kokainu. Bohužel to velmi ovlivnilo můj soukromý a profesní život. Bylo to opravdu těžké. Život ve světě rock´n´ rollu je už tak těžký. Musíš jednat s nahrávacími společnostmi, jsi daleko od domova a další a další věci. Pro mě bylo ale nejtěžší vyrovnat se s mou závislostí.
Mezi nejlepší okamžiky patřilo určitě předání zlaté desky za prodej v Americe. Bylo to něco,o čem jsem nesnil ani v těch nejdivočejších snech. Mohl bych jmenovat mnoho úspěšných momentů, ale získání zlaté desky v Chicagu bude vždy na prvním místě. O mé kariéře smýšlím velmi pozitivně. Splnilo se mi vše,co jsem si jako malý kluk vysnil. Zároveň mám ale v sobě ale i trochu melancholie, která je cítit i z nového alba. Když se teď ohlédnu zpátky, vím,že to nebyla jenom legrace. Bylo to překrásné,ale nebylo to snadné.
Jaké jsou dnes vůbec vaše vztahy s Uriah Heep?
To je těžká otázka, na kterou se nedá odpovědět jen v několika větách. Naše vztahy nejsou prakticky žádné. Za prvé: Uriah Heep už nejsou Uriah Heep. Dva členové jsou mrtví a bubeník Lee Kerslake nedávno odešel kvůli zdravotním problémům, takže už tam zbývá pouze kytarista Mick Box. Jediný případ, kdy jsem s nimi v kontaktu, je, když řešíme různé finanční a obchodní záležitosti. Já kráčím po své vlastní cestě, a doufám, že se Mick Box má dobře a že je úspěšný. Mě spíš zajímá popojít o krok dopředu než se vracet o dva nazpátek. Mick na sebe převzal zodpovědnost vést kapelu dál a pokračovat v jejím odkazu. Já tu zodpovědnost nemám, můžu si dělat, co chci. Uriah Heep znamenají šedesát procent mé hudební kariéry, ale pouze deset procent mého života.
Fotogalerie:
fotogalerie Slovutný klávesista a skladatel Ken Hensley, jehož jméno je spojeno se zlatou érou hard rockové legendy Uriah Heep, je zpět. Po letech vydává nové sólové album, na kterém se ohlíží za svými prožitky ze sedmdesátých let a k vyprávění příběhu života bilancujícího stárnoucího rockera si pozval i další rockové veličiny jako jsou Glenn Hughes, John Lawton a Jorn Lande. Fotky napovídají, že věk neubral nic na mladistvém vzhledu Kena Hensleyho, ale následující řádky budiž důkazem, že mu neschází ani chuť dělat novou hudbu a bavit se otevřeně o čemkoliv .
Co bylo pro vás impulsem nahrát nové album?
Začalo to přáním zhudebnit mou autobiografickou knihu When too many dreams come true. Řekl jsem si, že to není špatný nápad a když jsem měl hotovou skladbu Blood on the Highway, vše začalo postupně dostávat jasnější obrysy. Když jsem psal samotnou knihu, cítil jsem, že mám dobrý příběh k vyprávění. Nikdy dříve jsem nepsal knihu, neměl jsem vůbec představu o tom, jak se kniha píše. Později jsem zjistil, že je to velmi odlišné od psaní písní (smích). Proto je mé nové album hodně postaveno na textech, protože ty jsou velmi důležité, když chcete vyprávět příběh. Taky jsem se soustředil na to, aby album mělo přirozený zvuk a znělo co nejvíce organicky, a proto jsme při nahrávání použili výhradně živé nástroje.
Do jaké míry ovlivnili hostující muzikanti podobu nového alba?
Velmi zásadně, neboť na začátku tohoto projektu byla myšlenka, že nechceme vytvořit tradiční sólové album Kena Hensleyho, ale album, na kterém bude zpívat hned několik hostujících zpěváků. Nechtěl jsem, aby album dostalo pouze můj rukopis, a proto jsem při psaní materiálu bral podněty i od ostatních hudebníků,což byl ostatně stejný případ jako v dobách mého působení v Uriah Heep. Tam jsem také vždy přišel na zkoušku s kostrou skladby, kterou jsme pak všichni postupně dotvořili do finální podoby. Proto jsem chtěl, aby toto album bylo ovlivněno i představami jiných lidí.
Proč jste se rozhodl pozvat na desku právě Glenna Hughese a Jorna Landeho?
S Glennem jsme se o spolupráci bavili již několik let.Vždy jsme si říkali, že by bylo skvělé něco společně vytvořit a teď konečně přišla ta správná příležitost. Dal jsem Glennovi písně asi tři týdny před samotným nahráváním a on přišel do studia perfektně připraven. Práce s ním byla radost pro všechny a jeho výkon na desce je úžasný. To samé můžu říct i o Jornovi. Celá moje kapela pochází z Norska. Tamní muzikantská komunita je velmi malá, každý zná každého. Když jsem hledal hlas, který je plný energie a nadšení a zároveň hlas, který by vycházel ze sedmdesátých let, tak Jorn Lande byl jasná volba.Má v sobě něco od Davida Coverdala, Paula Rodgerse nebo Bryana Adamse. Je to prostě skvělý zpěvák.
Pojedete k albu regulérní koncertní turné?
O tom jsme se bavili zrovna včera. Rád bych uspořádal turné na podporu alba.Vím, že moje současná koncertní kapela by neměla problém převést ho do živé podoby, aniž bychom potřebovali hvězdné hosty, kteří zpívají na albu. Záleží pouze na tom, zda bude o turné dostatečný zájem.
Vaše album vypráví příběh rockového muzikanta ze sedmdesátých let. Byly to opravdu těžké časy?
V mnoha ohledech ano. Podívejte se na počet umělců, kteří v té době zemřeli a rozhodně to nebylo přirozenou cestou. Bylo to těžké, ale zároveň to byla i velká zábava. Nebyly žádné ochranky na letištích, žádné ochranky na koncertech, žádné AIDS. Zachytili jsme energii postvietnamské mládeže, byly to vzrušující časy. Nalétali a najezdili jsme tisíce kilometrů. Někteří ale už nenašli cestu zpátky. Teď už jsem dost dospělý na to, abych mohl vyprávět i druhou stranu příběhu. Jeho první strana byla řečena už milionkrát. Většina toho, co je na albu, je příběh muzikanta viděný mýma očima a je to ten nejlepší výklad, který jsem schopen podat. Album ale zároveň vzdává hold tisícům dalších muzikantů, kteří si prošli tím samým co já.
Jaké byly nejlepší a naopak nejhorší okamžiky vaší kariéry?
Nejhorší boj, který jsem svedl, byl s mou závislosti na kokainu. Bohužel to velmi ovlivnilo můj soukromý a profesní život. Bylo to opravdu těžké. Život ve světě rock´n´ rollu je už tak těžký. Musíš jednat s nahrávacími společnostmi, jsi daleko od domova a další a další věci. Pro mě bylo ale nejtěžší vyrovnat se s mou závislostí.
Mezi nejlepší okamžiky patřilo určitě předání zlaté desky za prodej v Americe. Bylo to něco,o čem jsem nesnil ani v těch nejdivočejších snech. Mohl bych jmenovat mnoho úspěšných momentů, ale získání zlaté desky v Chicagu bude vždy na prvním místě. O mé kariéře smýšlím velmi pozitivně. Splnilo se mi vše,co jsem si jako malý kluk vysnil. Zároveň mám ale v sobě ale i trochu melancholie, která je cítit i z nového alba. Když se teď ohlédnu zpátky, vím,že to nebyla jenom legrace. Bylo to překrásné,ale nebylo to snadné.
Jaké jsou dnes vůbec vaše vztahy s Uriah Heep?
To je těžká otázka, na kterou se nedá odpovědět jen v několika větách. Naše vztahy nejsou prakticky žádné. Za prvé: Uriah Heep už nejsou Uriah Heep. Dva členové jsou mrtví a bubeník Lee Kerslake nedávno odešel kvůli zdravotním problémům, takže už tam zbývá pouze kytarista Mick Box. Jediný případ, kdy jsem s nimi v kontaktu, je, když řešíme různé finanční a obchodní záležitosti. Já kráčím po své vlastní cestě, a doufám, že se Mick Box má dobře a že je úspěšný. Mě spíš zajímá popojít o krok dopředu než se vracet o dva nazpátek. Mick na sebe převzal zodpovědnost vést kapelu dál a pokračovat v jejím odkazu. Já tu zodpovědnost nemám, můžu si dělat, co chci. Uriah Heep znamenají šedesát procent mé hudební kariéry, ale pouze deset procent mého života.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2007/07
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Ken-Hensley-Dalnice-do-minulosti~23~srpen~2007/
Komentáře
&;