14.7.2004 | Autor: Jaroslav Špulák | sekce: publicistika Velká Británie má velmi schopný hudební tisk. Jakmile si tamní redaktoři někoho zamilují a patřičně o něm referují, přidají k tomu ještě pět titulních stránek za sebou, čtenáři zbystří a na nového oblíbence se soustředí. Takhle přišli na svět Oasis, Blur, Coldplay a další. Podobně na sebe poutají pozornost Keane.

Relativně neznámé jméno na sebe poprvé upozornilo vloni. Hvězdou hudebních přehlídek se stala trojice, v níž se nikdo nejmenuje Keane (zato je tam jeden Chaplin) a v jejíž instrumentální sestavě není kytara. Její funkci plní klávesové nástroje. Čisté piano. V tom jsou Keane jiní. A jejich písničky jsou znamenité.

Z pískoviště do Londýna

Zpěvák Tom Chaplin, bubeník Richard Hughes a pianista, klávesista a baskytarista Tim Rice - Oxley si spolu hráli už na písku. Pocházejí z Battle v East Sussexu v Anglii, právě tam vznikal zvláštní zvuk skupiny Keane. Vymýšleli ho společně.

Kapelu založili už v roce 1997, ovšem zpočátku nebyla vůbec zajímavá. Taková britská tancovačka: hrála předělávky slavných písniček od The Beatles, Oasis nebo U2 a v sestavě byl ještě čtvrtý člen, kytarista Dominic Scott.

V roce 1999 odešel Chaplin studovat historii umění do skotského Edinburgu. Přes různé propletence a kanály se pak dostal do Londýna, kde domluvil první koncerty a především realizace první nahrávky. Debutový singl se jmenoval Call Me What You Like a vyšel v roce 2000. O rok později jej následoval Wolf At The Door, ovšem pořád to nic neznamenalo.

"Moc jsme to neřešili. Jenže pak odešel Scott a stalo se to nejpodstatnější. Naše kapela se odlišila od ostatních," vzpomíná Chaplin.

Až k platinové desce

Stalo se to v roce 2001. Dominic Scott se rozhodl pro naplňování vlastních představ a skupina byla bez kytary. "Dlouho jsme přemýšleli, co s tím," vzpomíná Chaplin. "Nakonec jsme to odhalili, bylo to to nejjednodušší řešení."

Z pohledu dneška zcela jistě. Keane zůstali ve třech a rozhodli se kytaru nepoužívat. Vyzkoušeli to nejdříve ve zkušebně, pak na koncertu a nakonec na demosnímcích. Nebylo to špatné, jenom bylo třeba pracovat na zvuku piana. Musel být všeobjímající, takový, který šestistrunku spolehlivě nahradí.

"Chtěli jsme, aby lidi, kteří o nepřítomnosti kytary v naší sestavě nevěděli, tahle možnost vůbec nenapadla," usmívá se Tim Rice - Oxley. "A Coldplay už tu byli. Líbila se nám jejich filozofie, ale našli jsme si jiný zvuk. Byli jsme nadšeni, však jsme jim to hned dali vychutnat."

Hráli spolu v prosinci 2002 a padli si do oka. Dodnes jsou přátelé. V podstatě společně nabízejí výmluvnou tvář nové britské scény. Nelze už říct kytarové... Písničky jsou jemné, zvukově šlchtěné, pohybují se především ve středním tempu a poznávacím znamením textů je nesmírná citlivost jejich tvůrců vůči světu, jeho problémům a bolestem lidí.

V roce 2002 vydali Keane další singl Everything's Changing. Limitovaná edice, jíž si udělal radost šéf společnosti Panda, který si kapelu zamiloval na jednom klubovém vystoupení, měla obrovský úspěch a skupina se začala objevovat v rádiových rotacích. V té době si ji povšimli i hudební žurnalisté a věci vzaly nabraly správný kurz.

Keane podepsali smlouvu se společností Island a vloni vydali další singl This Is The Last Time. On i předešlá singlovka jsou na debutovém počinu Hopes And Fears, který uřel umělé světlo prodejen v květnu.

"Spousta lidí říká, že nejsme rock'n'roll. My ale nechceme být jako Oasis," brání zvuk alba klávesista Rice - Oxley. "Mám je rád. Poslouchám i The Strokes, The Vines, The White Stripes a další. Můj život nejsou jenom naše písničky. Jsem šťastný, když se do něho vejde celý hudební svět."

Jakmile deska Hopes And Fears ve Velké Británii vyšla, okamžitě se stala platinovou

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/07