26.1.2009 | Autor: Roman Jireš | sekce: publicistika
 fotogalerie Co přinese rok 2009 v kariéře zpěvačky Kataríny Knechtové, která v loňském roce jen pár měsíců po oficiálním odchodu z kapely Peha v nahrávacím studiu v Nouzově na Kladensku natočila své debutové sólové album Zodiak? Sedmadvacetiletá klavíristka se při jeho tvorbě spojila se zahraniční produkcí, čímž se symbolicky odstřihla od slovenské poprockové kapely Peha. Prešovská rodačka Knechtová začínala svoji muzikantskou dráhu ve skupině IMT Smile, s Pehou je její jméno spojené od roku 1997. To je však od loňských prázdnin minulostí, její dramatický a lehce rozpoznatelný hlas budou nyní doprovázet jiní muzikanti.

Je mi jasné, že vás to už musí unavovat, ale v rozhovoru s vámi prostě nemůže nezaznít otázka vašeho odchodu z Pehy. Opustit kapelu, která v Čechách a Slovensku prodala 35 000 alb, válcovala hitparády s pěti singlovými hity a přes dva roky vyprodávala sály to muselo být těžké rozhodnutí.
Pro mě jako ženskou interpretku byl odchod z kapely jakýmsi skokem z útesu do úplně neznámých vod, ale je to asi to nejupřímnější, co jsem dokázala ze sebe dostat. Na jednu stranu je to silný zážitek, jak člověk dokáže překonat sám sebe. Hrozí však i to, že se utopíte.

Pochopila kapela vaše rozhodnutí?
Nečekejte, že se mi od nich dostalo nějakého požehnání. O to to bylo horší. Lecos o tom vypovídá singl Vo svetle žiariacich hviezd, který je určitým odrazem toho našeho společného “ žití ”. Někteří se v té písni našli, jiní ji vnímají v určitých obrazech, a právě v nich je schované to pozlátko. Něco vypadá navenek jako úžasná záležitost, ale vůbec nemusí fungovat uvnitř.

Můžete být konkrétnější?
Už jsem cítila únavu v tom neustálém boji proti mužskému egu zbývajících členů skupiny. Rozhodnutí ve mě zrálo delší dobu, cítila jsem, že potřebuju více vlastního prostoru. Přes úspěch nahrávek a vyprodané sály se mi zdálo, že už se nemám kam dál umělecky posunout. Dostali jsme se do stádia, kdy jsme byli unaveni sami ze sebe i ze svého úspěchu. V rámci hudby i mezilidských vztahů se Peha dostala do takové situace, že jsem měla potřebu z toho odejít a začít jinak, jen podle sebe...

...a narazila jste na spoustu odsuzujících názorů.
To zajímavě komentoval producent Head, který má bohaté zkušenosti s fungováním lidí v kapelách. Řekl, že když opustí skupinu chlap, tak je to považováno za důsledek jeho osobnosti. Když to ale udělá žena, je najednou egoistická a sobecká.

Zmínkou o britskéme producentovi Headovi se dostáváme k lidem, kteří vám pomáhali natáčet vaše album Zodiak. Jak se vlastně slovenská klavíristka a zpěvačka dostane k producentovi, který spolupracoval například s Massive Attack?
Chtěla jsem po odchodu z Pehy dělat něco úplně jiného, tak jsem poslala demosnímky pěti různým producentům v zahraničí.Tři z nich odepsali, že se jim to líbí. Začala jsem spolupracovat s Headem, který byl ochoten za mnou přijet. On totiž rád poznává cizí kultury a strašně se mu líbila slovenština, takže byl ochotný přijet do natáčecího studia v Nouzově. Na nabídku kývl po poslechu demonahrávek a zhlédnutí Jakubiskova velkofilmu Bathory, pro který jsem složila skladbu Môj Bože, která měla velký úspěch ve slovenském rozhlase a později i českém rozhlase. Jsme spolu stále v kontaktu, zajímá se, jakou má album odezvu. Chce mi navíc pomoci v tom, abych je nazpívala taky v angličtině. Tak uvidíme.

Podobně jste sehnala i studiovou kapelu?
Tu si přivezl Head, protože jsme mu řekla, že kapelu zatím nemám. Slíbil, že někoho sežene a nakonec skutečně přijel s kamarádem bubeníkem Robem Ellisem, který hrál s PJ Harvey a s kytaristkou Charlotte Hatherleyovou, bývalou členkou známé skupiny Ash. Shodou okolností spolu tihle dva muzikanti chodí, takže přijeli jako moji noví spolupracovníci i jako pár.

Jak byste popsala nové skladby, liší se od hodně od tvorby Pehy?
Oproti skladbám, které jsem psala pro Pehu, zní všech jedenácti nových písní zásluhou Heada trochu rockověji. Dá se to považovat za můj návrat k syrovějšímu zvuku. I když je tu a tam slyšet nějaký sampler, rozhodně deska nestojí na syntetice. Prostě žádná umělá hmota. Ale vzhledem k tomu, že jsou to zase moje skladby a můj zpěv, nelze asi očekávat něco úplně odlišného od mých předchozích písniček.

Trochu mě vyděsil název desky, nedávno jsem totiž viděl stejnojmenný film o americkém masovém vrahovi...
Ale ne, tady jde zvěrokruh, film ani neznám. Při různých setkáváních s lidmi jsem pochopila, že se všichni snažíme číst naše životy mezi řádky. Čekáme na ta správná znamení, která nás skrze nějaký silný vnitřní pocit nebo přesvědčení nasměrují na novou, lákavější cestu. A já se takového znamení dočkala.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2009/02