23.6.2010 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika Starou pravdu připomněl v roce 1996 finský režisér Juha Koiranen názvem filmu Rock'n Roll Never Dies. Katapult pohřbívala kritika, zákazy to zkoušel bolševik, ale skupinu nezastavila ani „černá série“ z posledních let. Katapult s přívlastkem 2010 poznáte podle omlazené rytmiky s baskytaristou Andym Budkou a bubeníkem Ondřejem Timplem i nového alba Radosti života, o kterém jsme si povídali s kapelníkem Oldou Říhou.

Když po Toljovi Kohoutovi a Dědkovi loni v únoru zaklepal na nebeskou bránu Káša Jahn, jak vám bylo?
To byl konec světa. Myslel jsem, že existuje jediná cesta. Jít na sólovou dráhu jako Ozzy Osbourne... Olda Říha, kytara, hlas a srdce Katapultu. Muzikant potřebuje hrát a na věku moc nezáleží. Postavil jsem band S pomocí přátel a hrál s ním po Čechách na památku Dědka dvanáct koncertů. Na každým lidi skandovali: „Katapult.“ To byla pocta. Uvědomil jsem si, že lidi nechtějí přijít o kus života. A to mě posílilo. Tehdy jsem k basákovi z kapely S pomocí přátel začal shánět bubeníka. Vyhlásil jsem, že musí bejt němej, srdcař a hrát jako Phil Rudd. Když jsem v červenci ’09 objevil Ondru Timpla, bylo vyřešeno.

V září 1978 napsal Jiří Černý do Melodie, že dá krk za to, že z Katapultu za půldruhého roku nic nezbude. Jaký z toho máte dnes pocit?
On nemá v přeneseným slova smyslu hlavu, já mám pocit zadostiučinění. Hluboce se mýlil. Já nehrál s Katapultem, můj život je Katapult! To je absolutní ztotožnění. A řeči kritiků o primitovnosti? Světová muzika vznikla z blues. U Chucka Berryho nebo Muddy Waterse slyšíte tři akordy, který jsou prazákladem moderní hudby. A nejde o to, že to jsou jednoduchý akordy. Jde o projev tý muziky. Slyšel jsem v životě hrát sto verzí Hlupák váhá. Nikdy ne dobře. V naší muzice máme spoustu předraženejch not, zpomalení. Jednoduchá muzika je krásná, ale ne každej ji zahraje. Část kritiky v 70. letech tlačila jazz rock a Katapult se nehodil do krámu. A nejjednodušší bylo říct, že je to muzika na tři akordy. Bez akordů E, A, H by nevzniklo nic!

V jednoduchosti je síla a o jednoduchosti je hodně vaše nová deska...
Radosti života jsou absolutní vrchol. Propojily se tady zkušenosti mýho hraní s objevem dvou frajerů, který mají obrovskou míru talentu. Ten se projeví, když mu dáte šanci. Já ji dostal v roce '72 od Františka Ringo Čecha, teď zase Andy a Ondra ode mě. Radosti života jsou bluesová deska, pravdivá. Důležitá je i atmosféra. A jdu tady do jednoho rizika. Čeština má akcent na první dobu a celej život mi vyčítali, že zpívám na obrácenej akcent. Je to pro mě přirozený. Třeba v Casablance: „když uvaděčka spustí gon-G, já zpívám Casablanca son-G“. Akcentovaný doby na zpěvu muziku odrážej'.

Nahrávky mají nejen atmosféru, ale i energii. Točili jste naživo?
Desku jsme točili live v obrovským sále ve studiu Sono na Nouzově. Základy jsou nahraný jako na jevišti. Proto je tam energie. Basa, ani bicí se neopravovaly. Zpěv vycházel první dva dny většinou napoprvé. Jen kytara je někde playbackovaná, ovšem přes Marshalla. Točili jsme na analogovej širokej pás a měřáky mohly jít až do červenýho pole. Kytara je tak někdy na hranici, chrčí, chraptí... Pak jsme to přes převodníky hnali do digitálního pultu, abychom střihy a opravy dělali jednoduše. Ale při masteringu jsme jen čistili dropy na zpěvu a šumy.

Texty necháváte na jiných, ale na novém albu se vám povedl Úsměv na rtu. Proč nepíšete víc?
Rocková kapela jde na jeviště za sebe a pokud není text moje výpověď, tak ho nenapíšu. Ale nerad používám slovo text. Kapela vypráví příběhy ze života... Pak mě potkalo štěstí, že jsem objevil Aleše Hrbka, kterej píše, jak já žiju. Měl jsem pár fragmentů, ale všechny jsem vyhazoval, protože Aleš je přebíjel. A Úsměv na rtu? Inspiroval jsem se u Francoise Villona a napsal příběh hajzla, co nedodržuje nic. současný situace.

Na albu jsou dva videobonusy s poznámkou, že film Rock života uvidíme v roce 2011. Jak bude „celovečerní situační portrét Oldy Říhy“ vypadat?
Půjde o dokument jednoho roku mýho života. Režisér Honza Gogola mladší ve Stochově točil koncert za Dědka, a tam se rozhod', že z toho bude příběh o vzepření se osudu. Postupem doby vznikaly záběry z reálu, ze soukromí. Chtěl jsem ho tisíckrát zahnat, ale inspiroval mě film o Metallice, kde je scéna, jak James Hetfield odešel ze zkoušky a dva roky nebyl. Tak jsem Honzu pustil i ke zrodu Metrosexuála, což je unikátní sekvence. Konec chtěl vypointovat tak, že Katapult má konkurs na kytaristu, ale řekl jsem mu: „Toč dokument, ne fabulaci.“ Bude otevřený, ať si z něj každej vezme, co chce.

Psáno pro: časopis mGuide 2010/06