26.10.2004 | Autor: Jaroslav Špulák | sekce: publicistika V kavárně Louvre na Národní třídě v Praze byste písničkáře Karla Plíhala snadno přehlédli. Už jenom proto, že se tam schází řada zajímavých osobností a jejich přehlídka při hledání některé z nich vlastně mate. Především ale kvůli tomu, že písničkář Karel Plíhal je velký svým dílem, leč nenápadný svým já.
Světlovlasý modrooký chlapík seděl u předposledního stolu a telefonoval. Když skončil, s vrozenou skromností a se slušností si objednal kávu a hruškový džus a požádal mě, zda bychom si mohli přesednout k jinému stolu. Hned vedle se totiž sešly čtyři hlučné dámy naráz a na jeho vkus dělaly příliš velký rámus. Zasedli jsme o pár metrů dále, Plíhal si oddechl, usmál se, zapálil si cigaretu a ujistil mě, že bude s největším úsilím spolupracovat. Cigaret prý kouří moc, třeba i šedesát denně.
Řeč se záhy musela zákonitě stočit k jeho novému albu Nebe počká. K realizaci se nechal inspirovat texty i písněmi básníka Josefa Kainara. Vybral si pro ně jazzovou a swingovou, přesto velmi komorní podobu a vzniklo album, které je v Plíhalově diskografii dosud ojedinělé.
Kdy jste se poprvé setkal s dílem Josefa Kainara?Bylo to na vojně. Byl tam velký opruz a já hodně četl. Působil tam se mnou kamarád, který byl mnohem sečtělejší než já a navedl mě k němu. Později jsem se dostal ke třem deskám s jeho písněmi, která natočil Orchestr Gustava Broma. Zpívali na nich Suchý, Olmerová, Hála a další.
Co vás na Kainarovi fascinovalo tolik, že vám zůstal dodnes?
Nejsem schopen ho vyzdvihnout nad ostatní, protože si průběžně čítávám verše svých oblíbených básníků Nezvala, Šrámka či Krchovského. Báseň je intimní záležitost, kterou si člověk vybírá sám pro sebe. Pokud jde o Kainarovy texty k písním, fascinovaly mě dokonalou prací s jazykem.
Sledoval jste průběžně, jak s Kainarem naložili vaši hudební kolegové?
Písně, které mě od Kainara zajímaly, psal od svých sedmnácti let do začátku let padesátých. Nejvíce během války, s kamarády potajmu poslouchali cizí rozhlas a on textoval tehdejší standardy. Zaregistroval jsem skladby Černá kára a Kučeravý listonoš, které napsal přímo na tělo Jiřímu Suchému a Evě Olmerové. Tvorbu ostatních znám jen okrajově. Ti, kteří s Kainarovými texty pracovali později, zhudebňovali více poezie. Proto mě to spíš míjelo. Zajímaly mě Kainarovy písně.
Jak dlouho ve vás zrálo rozhodnutí pustit se do Kainarovy tvorby na své nové desce?
Nenápadně jsem se k tomu osměloval v podstatě posledních patnáct let. Občas jsem nějakou písničku zařadil do svého programu a říkal si, že by bylo zajímavé se do takové práce pustit. Věděl jsem současně, že do toho musím dorůst. Dlouho jsem nebyl schopen k tomu zajmout nějakou osobní polohu, výraz. Stále jsem měl pocit, že jsem ke Kainarovi ještě nedozrál.
Proti vám stály verze nahrané velkým bandem, čímž mám na mysli Bromův orchestr.
Ty nasadily vysokou laťku, ovšem já jsem někde jinde. Rozhodl jsem se to pojmout velmi intimně a vsadil spíš na text. Jelikož nejsem takový zpěvák jako pánové Hála nebo Suchý, musel jsem volit jiné výrazové prostředky.
Vaše album Nebe počká s Kainarovými texty je už na trhu. Jste s ním spokojen?
I když je deska vydaná, pořád mi to připadá jako velká drzost. Jelikož jsem naposlouchal všechny originální verze skladeb, které Kainar zhudebnil, byl jsem z toho velmi nervózní. V posledních čtyřech letech jsem hledal co nejlepší výrazové prostředky stran hudebního doprovodu a zkoušel jsem i klasické orchestrální obsazení. Dospěl jsem ale k závěru, že se to ke mně nehodí a že srovnání s Bromovými verzemi pro mě dopadlo špatně. S jednou kytarou je to natolik jinde, že jsem takový strach neměl.
Dva roky jsem si ty skladby pokorně obehrával na koncertech, učil jsem se těžké kytarové doprovody a teprve pak je nahrál. Také jsem se musel vcítit do jeho textů, protože to bylo něco jiného, než zpívat vlastní.



Deska začíná vaší vlastní skladbou Děvče mi usnulo. Jak je to míněno?
Jako vtip, ve kterém vstupuji ze své písně přímo do jeho. Myslím si, že to byla jediná možná píseň na úvod desky.
Pátral jste po písničkách také mezi lidmi, kteří Kainara znali nebo s ním nějak spolupracovali?
Jistě. Měl jsem například tu čest se před pár lety sejít s kapelníkem jeho první skupiny v Přerově, kde hrál jako student ve svých sedmnácti letech na housle a kytaru. Právě v tam tehdy napsal písničku Mrtvý vrabec.
Obcházel jsem pamětníky a snažil jsem se najít nějaký materiál, který není tolik profláklý. Myslel jsem si ale, že toho najdu víc.
Objevil jste nějaké zajímavé údaje o jeho životě, které by vrhaly na jeho osobnost jiné světlo?To asi ne. Získával jsem vesměs informace z jeho soukromého života, a ty byly pozitivní. Oni se o politice, na což asi narážíte, tenkrát na těch hudebních večírcích s Kainarem nebavili. Kromě toho si myslím, že toho Kainar ve svých textech o sobě stejně dost řekne, i když to třeba není na první pohled zřejmé. Taktně jsem ho opustil po roce 1948. Deska je taková má diplomová práce na téma Mladý Kainar v písních, jak já ho vidím. Bez záruky, můj pohled.
Jako písničkář jste také zažil dvě doby, před revolucí a poté. Jak se s tím vyrovnáváte vy?
Mám strašné štěstí v tom, že celý život dělám to, co mě baví. Práce je moje droga, posedlost, euforie, deprese. Hudbou se živím přes dvacet let a společenská změna v roce 1989 pro mě vlastně žádná změna nebyla. Po revoluci jsem jenom začal přemýšlet, co budu dělat a jestli se hudbou uživím. V pudu sebezáchovy jsem si pořídil nahrávací studio, protože jsem byl vždycky zvyklý starat se sám o sebe a dělat na svých věcech. Beru to jako štěstí.
Člověk se mění bez ohledu na dobu. Logicky se na sebe nemůžu dívat dnešníma očima jako tehdy na dvacetiletého. Bylo to mé mládí, nejproduktivnější věk stran tvorby, něco podobného, jako Kainar během války. Život si lidi dělají sami, bez ohledu na dobu.
Tvrdí se, že česká folková scéna po roce 1989 stagnuje, protože ztratila společného nepřítele. Co si o tom myslíte?
Upřímně řečeno mě ani nenapadlo o tom takhle přemýšlet, protože já měl po revoluci v hudební oblasti dost práce, čímž myslím hlavně svou činnost produkční. Českou folkovou scénu moc nesleduji. Nic pro mě neznamená, protože "folk" je jenom slovo, je to lidová nebo zlidovělá píseň. My, kteří jsme v době před revolucí žili a vlastně díky těm společenským tlakům naše písně zlidověly, můžeme mluvit o štěstí. Měli jsme to lepší, bylo daleko víc posluchačů a písničky se mezi ně dostávaly snadněji. Po revoluci samozřejmě politické nebo bojující písně ztratily smysl.


Cítil jste se před devětaosmdesátých jako revolucionář?
Odjakživa mám fóbii z mas, které za něco v jakémkoliv směru bojují. Od základní školy mě děsí davy, nesnášel jsem kolektivy. Já nikdy nebyl bojovník. Nejsem žádný silák, to musí být dáno povahou a naturelem. Vycházel jsem vždy z tvorby lidí, kteří spíš vládli jemným jazykem, z poetiky Voskovce a Wericha, Suchého, Vodňanského a Skoumala. Jak se s tím jazykem dá bojovat?
Logicky jsem neměl takové problémy, jako měli tehdy moji kolegové. Co si vzpomínám, byl jsem párkrát u výslechu, a to jsem byl podělaný strachy. Ne o sebe, ale abych někomu ze svých přátel neudělal průser.
Když máte fóbii z mas, asi nejste fanouškem fotbalistů Olomouce, jako je váš kolega Nohavica příznivcem ostravského Baníku.
Mám hlavě spíš romantickou představu fotbalu za první republiky, kterou s tou dnešní podobou nelze srovnávat. Tehdy mi to například ve filmu Muži v ofsajdu přišlo milé, kdežto dnešní továrna na prachy a násilí mi nic neříká. Není to už o sportu, je to o mindráku. Od toho pryč. Na fotbal nechodím.
Máte auto?
Nemám, protože nemám papíry. Nikdy jsem je nedělal. Na koncerty sice jezdíme autem, ale jinak používám vlaky a autobusy. Ve vlaku na trase Olomouc - Praha je to o to příjemnější, že si přečtu nějaký časopis, knihu a podobně. Vlaky mám rád. Chci si ale papíry udělat.
Proč?
Protože jsem se přestěhoval na vesnici kousek od Olomouce, tak na to popojíždění na nákupy.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/11