3.5.2002 | Autor: Josef Vlček | sekce: publicistika Jsou země, kde se protestní písně už dávno staly součástí národního kulturního bohatství. A najdeme i státy, v nichž je protestní folk jedním z mála hudebních proudů, které nevznikají v angličtině, ale v rodném jazyce. I české země mají svou velkou tradici hudebního protestu. Ale všímá si jí někdo? Pokračuje v ní někdo? Je vůbec o čem zpívat? Přátelé folku snad prominou, že je průřez historií české sociálně kritické a politické písně tak stručný. Stál by za mnohem pečlivější zpracování. Zatím tedy jen tyto teze.

Přelom padesátých a šedesátých let je jedním z nejdůležitějších okamžiků americké historie. My, Evropané, můžeme s despektem říct, že se Spojené státy začaly kultivovat. Podepsalo se na tom několik různorodých jevů. Společnost ještě prožívala šok z toho, jak byla zatažena do války v Koreji, a jen v úžasu sledovala, jak se jejich země nechává snadno chytit do dalších podobných konfliktů. Probíhala studená válka. V Americe se zrodil mccarthismus, něco neslýchaného v nejliberálnější zemi světa - ostrakizace lidí pro jiné názory. Ale k moci se už začala dostávat kennedyovská generace tehdejších čtyřicátníků, kteří osobně prožili druhou světovou válku. Ale byla to především mladá Amerika, jejich děti, narozené během války nebo těsně po ní, kdo se podepsal na tváři tehdejší Ameriky. Prostřednictvím stále rostoucích proudů občanských hnutí si obě generace, rodiče a jejich děti, začaly uvědomovat černou kulturu a sociální nespravedlnost. A píseň v tom hrála důležitou roli.

Nejdříve rock'n'roll narušil řadu tabu, hudebních i společenských, a potom do popředí zájmu vstoupila nová móda: folk, tvorba založená na bázi lidové písně. A kde mluvíme o písni lidové, zlidovělé nebo lidovou napodobující, skoro vždy se dostaneme k textu. Není umělý, nevznikl na objednávku pro už hotovou melodii, ale z potřeby něco říct, k něčemu se vyjádřit. Nebudil zdání průmyslového výrobku, postaveného na osmi stovkách různě obměňovaných slov. Byl vždy provázán s melodií. Lidé si vymýšleli písně, protože jimi chtěli vyjádřit radost nebo bolest. Slova k tomu nestačila a proto je začali zpívat. Folk, který prožil období velkého boomu na začátku šedesátých let, kdy se některé z nahrávek staly bestsellery, dostal znovu do světa zábavního průmyslu smysluplný text a dokonce podtrhl jeho význam.

Folkaři jdou do boje

Protestní písně byly součástí folkového hnutí. Za místo jeho zrodu je uváděna newyorská bohémská čtvrť Greenwich Village, v jejíchž kavárničkách začali vystupovat písničkáři s kytarou, kteří se sem sjeli z celé Ameriky. Cítili se být pokračovateli potulného oklahomského trubadúra Woodyho Guthrieho a newyorského rodáka Pete Seegera, jehož The Weavers byli v druhé polovině padesátých let pravděpodobně první velkou folkovou skupinou, která uspěla ve světě populární hudby. Konečně, jimi zpopularizované Good Night Irene nebo On Top Of Old Smokey (Už koníček pádí) zná dnes už každé malé dítě.

Nová generace, z níž dnes většina lidí zná jen Joan Baez a Boba Dylana, se ve svých začátcích výrazně inspirovala tématy sociální nespravedlnosti a války, jež se staly hlavním okruhem inspirace pro žánr nebo styl, označovaný za protestní písně.

Z odstupu času vidíme, že ze zlatých let protestních písní, tj. z období mezi lety 1960 a 1965, přežila jen hrstka skladeb. Ty nejslavnější se dají spočítat na prstech obou rukou. Where Have All The Flowers Gone (Řekni, kde ty kytky jsou, Kingston Trio, 1962) napsal ještě Pete Seeger. Přidejme pár Dylanových písní z druhého až pátého alba (Blowin' In The Wind, With God On Our Side, Masters Of War, The Ballad Of Hollis Brown a další) a něco ze začátků Dylanova anglického protějšku Donovana (např. Universal Soldier). Zbude nám ještě Eve Of Destruction od bývalého člena New Christy Minstrels Barryho McGuira (1965), kterou česká komunistická publicistika označovala ve svých materiálech jako 'píseň vybízející k rezignaci před nezadržitelnou atomizací'. V povědomí je možná někde zafixován ještě Phil Ochs, ve svých písních dylanovštější než sám Dylan. Z jeho protestní tvorby přežilo ale jedině I Ain't Marching Anymore. Joan Baez, kterou považujeme za dalšího významného věrozvěsta angažované a politické písně, nepřinesla v té době žádnou významnější vlastní skladbu. Nicméně, její zásluhou se aspoň zpopularizovalo We Shall Overcome. Zbytek je už jen pro hudební historiky.

Alarm elektrických kytar

V roce 1965 prý Dylan sdělil Philu Ochsovi, že "to, co píšeš, jsou sračky, protože politika je sračka" a vrhl se na halucinogenní, symbolistické texty. Údajně tím skončilo celé protestní hnutí. Spíš lze říci, že se rozptýlilo po všech žánrech, stalo se součástí folk rocku, psychedelické hudby, soulu, ba dokonce i středního proudu. Málokdo zná podivné Sinatrovo koncepční album Watertown, na němž se objevují pro jeho repertoár neobvyklá, skoro protestně laděná témata osamění starých lidí. Ve své podstatě tato deska starého bonvivána obsahuje rysy sociálně kritického popu. Ale hlavně nebylo snad jediné hippie kapely, která by se nevyjadřovala k sociálním a politickým problémům. Pamatujete na I-Feel-Like-I'm-Fixin'-To-Die Rag, který hraje na záznamu z woodstockého festivalu skupina Country Joe & The Fish? Nebo na Jefferson Airplane s písní Volunteers a legendárním sloganem up against the walls, motherfuckers? Na protiválečnou skladbu Sky Pilot od Erika Burdona? Nebo dokonce na detroitské MC5, kteří rovnou vyzývali k revoluci? Objevili se i Dylanovi pokračovatelé, elektrifikovaní písničkáři, kteří také víc než často zabrousili i do protestních vod. Třeba Ianis Ian, která v patnácti letech napsala dnes už legendární píseň Society's Child, pozdější countryová hvězdy Bobbie Gentry s Ode To Billy Joe, ale také patetická Laura Nyro, ironický Randy Newman a další. Tak bychom mohli pokračovat až k Bruce Springsteenovi. Jeho Badlands z alba Darkness On The Edge Of Town si dokonce - podle Springsteena neúmyslně - vypůjčila motiv z už zmíněné Eve Of Destruction. Není pochyb o tom, že také černá hudební scéna si v druhé polovině šedesátých let vytvořila vlastní písně společenského uvědomění. Sem patří řada skladeb Jamese Browna, War od Edwina Starra, píseň Ball Of Confusion od Temptations a další. Ve většině případů však tyto písně let 1965 až 1970 těžko nazvat protestními. Jsou to spíše sociální reflexe, v nichž didaktický protest není hlavním důvodem, proč vznikaly.

Nadnárodní protest

Jak se protestní píseň rozlévala do jiných žánrů, rozšiřovala se i do jiných zemí. Není snad země, která by neměla svou tradici protestních písní. A nejde je o Huguese Aufraye ve Francii, Franze-Josepha Degenhardta v Německu nebo o Vysockého a Okudžavu v Rusku. Na přehodnocení českého vztahu k chilským protestním zpěvákům Victoru Jarrovi a Violettě Parra stále ještě čekáme. Bohužel měli tu smůlu, že jejich jména byla ideologicky zneužívána komunistickým režimem, který z nich udělal modly domácích festivalů politické písně. Každá země si ideu protestní písně modifikovala po svém. Někde zůstala u modelu písničkáře s kytarou, jindy jej adaptovala podle národních zvyků. Snad každou druhou píseň na Jamajce začátku sedmdesátých let můžeme označit za protestní. Všechny dvanácti- až dvacetiminutové skladby, které v sedmdesátých letech natočil v Nigerii zpěvák, saxofonista a varhaník Fela Anikulapo Kuti, mají formu politického a sociálního komentáře. Zpěvák Thomas Mapfumo v Zimbabwe podporoval v téže době svými písněmi hnutí Chimurenga, bojující za nezávislost země. Prvky protestních a sociálně kritických písní najdeme na Trinidadu, v Egyptě i v ostatních arabských zemích, po celé Africe i v Brazílii, skoro pokaždé ve spojení s místní lidovou kulturou.

Vrcholem a zároveň koncem zlaté éry tohoto typu písní - a je jedno, jestli jim budeme říkat sociálně kritické, protestní nebo politické - je období britského punku. Ten se zrodil v době, která nebyla pro Británii sociálně příliš příznivá. Země pod vedením Margaret Thatcherové procházela výraznou restrukturalizací, jejímž důsledkem bylo poprvé od druhé světové války zhoršení životních podmínek. Vrcholem tohoto krizového období byla tzv. falklandská válka s Argentinou, proti níž se výrazně opřela část punkerů a nové vlny. Vlnu agitek přežilo jen pár prvních písní The Clash, Costellova krásná balada Shipbuliding a pověsti o prolnutí punkových písní s provokujícími akcemi. Zvláště anarchistický punk kolem skupiny Crass se v této oblasti výrazně projevoval. Kdyby nebylo Billyho Bragga, asi by už úplně vyhynul mýtus o protestujícím muži s kytarou. Ne že by nebyli, ale jejich význam byl pouze dočasný.

Potud historie protestní písně ve světě. V dalších partiích článku, který najdete v květnovém R&P, se Josef Vlček s nemenší erudicí zabývá domácí podobou protestsongu a jeho osudy v období socialismu a uplynulých desíti let.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05