5.11.2002 | Autor: Ondřej Bezr | sekce: publicistika
V sedmdesátých letech jej mládež milovala jako předního jazzmana a v osmé dekádě coby establishmentem pronásledovaného rockera. Koho? MICHAELA KOCÁBA. Obecnou oblibu a úctu si získal i jako jeden z protagonistů revoluce v roce 1989, jako jeden z nemnoha ji neztratil ani na začátku 90. let coby politik a byznysmen. Zdá se mi, že dnes je situace poněkud jiná. Kocáb se jednoznačně vrátil k hudbě, v níž už zdaleka není tak nedotknutelný jako býval a jeho nynější kontroverzní názory často popouzejí - zvláště pak věkovou kategorii, pro níž už není ikonou jako pro tu před dvaceti lety, tedy vlastně už děti starých fanoušků Pražského výběru.
Generační svár je pro pop music příznačný odjakživa. Jakkoliv se mu možná Michael Kocáb zkouší předejít přijímáním aktuálních hudebních prvků, které do své tvorby podle vlastních představ implantuje, předpokládám, že jeho právě vycházející sólové album Za kyslík názory různých posluchačských táborů ještě vyhrotí. A možná k tomu přispěje i následující - dodávám, že autorizovaný - rozhovor.

V některých kruzích jste vzbudil údiv, v některých zděšení, v některých i smích nedávným rozhovorem v Lidových novinách, kde jste mluvil o svém příklonu k elektronické hudbě. Myslel jste všechno, co jste tam řekl, úplně vážně, nebo to byla nějaká nadsázka a provokace?

Já si na ten rozhovor vůbec nevzpomínám. Dělám jich hodně, ne všechny jsou autorizované a nevím, o kterém konkrétně mluvíte. Fantazie novinářů je obrovská, často vytrhují z kontextu, co se jim hodí a dodávají tomu lehce senzační charakter. Jak uvidíte i z dnešního povídání, moje formulace jsou poměrně opatrné, ale když se některé formulace z kontextu té opatrnosti vytrhnou, mohou vypadat příšerně.
Já jsem tehdy myslím řekl, že se pokouším o něco jako rockhouse - to je asi to, co způsobilo ono zděšení. Ale ono to tak skutečně je. Opustil jsem rockové beglajty, takové na mé nové desce sotva najdete. Ovšem žádný termín rockhouse neexistuje a já plácl něco, co mě zrovna napadlo, protože to neumím jinak zařadit. Teď si říkám, že by bylo přesnější mluvit o fúzi. Ona se sice nakonec proti člověku stejně obrátí jakákoli škatulka, ale není důvodu, proč by se měl muzikant v tvůrčím procesu řídit tím, co o tom kterém svém díle někde pronesl - hudba není politika.
Když jsem hovořil s Lidovkami, měl jsem z desky hotové jenom základy. Při dozpívávání jsem zjistil, že neunesou písničku jako takovou. Houseový nebo techno zpěv totiž vypadá jinak, jsou to spíš takové skřeky nebo popěvky, prostě krátké fráze, ale těžko se tam vejdou normální verše. Proto jsem si ten 'buch-buch' spodek ponechal, ale na něj navrstvil hudbu, která je přece jenom bližší Pražskému výběru nebo - v některých případech - šansonu. A to je fúze, na kterou mám jako muzikant svaté právo.

Ono nešlo ani tak o to, že pracujete s elektronikou - celkem se dalo čekat, že tuto scénu budete chtít nějak reflektovat. V tom rozhovoru bylo ale vypíchnuto míchání elektroniky s rockem a vyznělo to tak, že jste přesvědčen, že jste autorem tohoto nápadu.

To je samozřejmě blbost! Vy jste ten článek četl?

Ano.

A takhle to na vás působilo? To pochybuju, rád bych si ho vzal k ruce...

V redakci jsme o něm docela diskutovali a tenhle názor jsem neměl sám.

To přece není možný... Podívejte, já nejsem z těch, kteří se distancují od toho, co někdy řekli, ale můžu vás ubezpečit, že od svých dvaceti let si nemyslím, že jsem v oblasti hudby cokoliv vymyslel. Na takovou naivitu bych musel mít IQ o třicet stupňů nižší, abych si myslel, že v době, kdy na zeměkouli vzniká, jak jsem slyšel, třicet tisíc nahrávek týdně - třicet tisíc! - se dá vymyslel nějaký nový směr. Možná jsem to myslel tak, že jsem si tenhle styl vynalezl pro sebe, protože pro mě to skutečně nové je. Pokud to vyznívalo jinak, tak jsem to prostě nezvládl.

Dotkl jste se autorizací rozhovorů. Máte bohatou politickou zkušenost a já vím, že v politice se autorizace 'nenosí'. Ve světě jsou v některých novinách dokonce přímo zakázány. Nemyslíte, že je to až přílišná benevolence českých kulturních novinářů, že nechávají rozhovory autorizovat?

Nenene. V době své politické kariéry jsem dělal řadu rozhovorů se zahraničními médii - Newsweekem, Timesy apod. Oni si zpravidla neberou magnetofony. Zapisují si a tím už dochází k jakési první rozvaze. Během řeči toho nažvaníte spoustu, ale je jasné, že zdaleka ne všechno do rozhovoru patří. Jenomže novinář toho může snadno zneužít. Navíc ze zahraničních médií chodí obvykle dva novináři. Když za mnou třeba přišli z The Times, byl jsem šokován tím, že to byli dva pánové, sedli si vedle sebe a psali si. Když jsem se jich ptal, jestli je to tím, že jim šéfové nevěří, odpověděli: "My musíme mít objektivní informace a nemůžeme každého kolegu prověřovat, jestli si vymýšlí nebo ne. Prostě chodíme dva." "A proč tedy nemáte magnetofony?," ptal jsem se dál. "Protože vznikne nekonečné množství materiálu, ze kterého lze sestavit jakýkoliv guláš." A v takovém případě je nutná autorizace - dodávám já.
Taky nemáte pravdu v tom, že se v politice autorizace nedělají. Pokud se 'nabírá' magnetofonem, je autorizace naopak podmínkou. Alespoň tak jsem to dělal já. Pokud se mě budete ptát na nějakou konkrétní otázku, například na Irák, nebude autorizace nutná, protože budu připraven. Ale aby si ministr zahraničí jen tak 'pustil pusu na špacír' třeba o neuralgických bodech světové politiky, zatáhl do toho Hitlera a Stalina, byť sebetrefněji, a novinář jeho odpovědi 'lehce upravil', musel by druhý den rezignovat.
Takže to sice není úplně tak, jak jste řekl, ale zároveň s vámi naprosto souhlasím v tom, že bychom se všichni měli učit mluvit úsporně - já jsem, jak vidíte, dobrým příkladem člověka, který to neumí...

***

Na jaké publikum byste rád svou hudbu zaměřil? Na posluchače nových trendů, nebo spíš staré fanoušky Pražského výběru?

Podívejte, já jsem prošel takovou proměnou, kdy jsem si uvědomil, že na světě jsou i důležitější věci než hudba. Třeba... láska. (smích). Nemyslím si, že to, co zrovna dělám, bude bomba. Vznikají toho tuny, jsou nadanější a méně nadaní skladatelé, ale ještě víc než talentem se odlišují pracovitostí. Souměřitelné talenty typu Pavlíčka a Bowieho se rozrůzní pracovitostí, ale také pochopitelně příležitostmi, které souvisejí s tím, kde žijí, a jak komunita, ve které žijí, jejich hudbě fandí.
Když jsem tohle všechno pochopil, rozhodl jsem se, že svoji hudbu nebudu konkrétně zaměřovat na nikoho. To je komerční atribut, který patří do pracích prášků a jogurtů - nazývá se to 'enduser', koncový uživatel. Já věřím, že se najdou lidi, které moje muzika zaujme. Snažím se tvořit nekomerčně. Rozhodl jsem se, že každý rok udělám jednu desku a je mi jedno, jestli se prodá nebo ne. Dokonce je mi fuk, jestli ji někdo vydá - já prostě budu pracovat. Tak to dělali všichni skladatelé minulosti. Beethoven taky nesledoval žádnou cílovou skupinu. Psal pro lidi. Můj enduser jsou prostě lidi - zatím to není určeno pro svět zvířat. (smích)
Ale kdybych si měl přece jenom vybrat, samozřejmě, že fanoušci Pražského výběru jsou na prvním místě; nevím, proč bych měl tuhle skupinu zrazovat. Myslím, že by tuhle hudbu mohli pochopit, protože v ní stoprocentně jsou názvuky starého Výběru. Ale myslím si, že se i mladí mohou aspoň na něco chytit. Kdybych se chtěl zaměřit jenom na ně, vyházel bych všechny nehouseové složky - a to bych dramaturgicky uměl udělat. Všechny ty pološansony jako Chci tě stejnou by šly do háje. Jenomže já cítím tu desku taky jako textařský projekt. Kdybych pokračoval směrem, který jsem naznačil v těch Lidovkách, dokázal bych všechno převést do techno-polohy, bavilo by mě to, ale nedostal bych tam sdělení, o které mi šlo. V takové hudbě musíte pořád něco rapovat a to čeština neunese.


Jaké by tedy mělo být z textového hlediska základní sdělení vaší desky?

Společného jmenovatele vyjadřuje název té desky, ať už ho vnímáte jako jedno nebo dvě slova. Za kyslík - či Zakyslík - vyjadřuje mou zakyslou náladu z toho, jak jsou zakyslí ostatní. Je to odvozená zakyslost. Já jsem totiž bytostný optimista, jsem přesvědčen, že naše revoluce dobře dopadla a štve mě, že se všichni kolem mě domnívají, že tomu tak není. Kde je chyba? Možná v naší politické reprezentaci, která nedokázala předložit výsledky naší přeměny národu tak inteligentně, aby převážil pozitivní dojem. Převládlo naopak přesvědčení, že tím nejdůležitějším byla velká privatizace a ta se nepovedla. Skoro nikdo nezdůrazňuje ty obrovské makropolitické úspěchy: že se rozpadla Varšavská smlouva a RVHP, že jsme se zbavili okupační armády, vstoupili do NATO, že se chystáme do Evropské unie, že jsme totálně svobodní a suverénní... To jsou tak obrovské, tak epochální úspěchy, že by celá země měla jásat deset let! Přesto se o ničem z toho nemluví a lidi jsou naštvaní. A z toho jsem naštvaný já.
Dalším důvodem jakési zakyslosti je fakt, že s čistým kumštem prorazíte jen velmi těžko. Zařadit se do komerčního proudu je téměř nemožné, pokud výrazným způsobem nepotlačíte svoji identitu... Kdyby to totiž člověk chtěl, musel by se opravdu zaměřovat na cílové skupiny, což umění nesvědčí a já nejsem ochoten to podniknout. V takovém případě totiž máte nadiktována tempa, do deseti vteřin musí začít zpěv, a to nejlépe refrénem apod. K tomu se musíte nějak chovat, mít skandál, dostat se do 'pavouka', což znamená takové to 'kdo s kým'... A samozřejmě být mladý. Ovšem to už dnes není takový problém - podívejte, Elton John je najednou nádherně vlasatý a až si nechá odsát tuk, bude i štíhlý.
Málem bych zapomněl na to nejdůležitější: musíte být sprostý v textech a pokud možno vyhrožovat znásilněním svých bližních...

Máte na mysli Eminema? To přece nemůžete zobecňovat.

Já to nezobecňuju, ale svým způsobem se to přece týká i Madonny, Mansona, Ozzyho Osbournea. Mansonovi bych to ještě tak zazlíval nejméně, protože ačkoliv je to ďábel, který by měl skončit v nějakém mravnostním polepšovacím ústavu, aspoň dělá dobrou muziku. Ale ten Eminem vyloženě kazí mládež! Tady souhlasím s anglickou královnou - já bych toho chlapa opravdu zakázal. České děti naštěstí jeho textům moc nerozumějí, ale kdybyste si dal práci je přeložit, zjistil byste, že je to něco zrůdného! On kráčí ve stopách markýze de Sada, který je odstrašujícím případem pro celé dějiny lidstva. A s tím já se rvu. Jasně, že bych ze sebe taky dokázal vysoukat takový démonismus, to umí každý, ale je to nezodpovědné. Vždyť pod vlivem Eminema klidně může nějaký trouba někoho zabít! Navíc je dokonalý - dobře zpívá, ty písničky jsou pěkné, je to frajírek. A holky ho milujou! Jenže pak mluví jeho řečí a když to uslyšíte doma, šel byste se nejradši oběsit. Já to zarazil - u nás když se objeví deska Eminema, vezmu ji, zlomím a hodím do koše. To tam klidně napište. I spousty amerických, většinou černých raperů mluví tak sprostě, že v normální slušné Americe je dnešní MTV považována za něco jako softporno a děti se na ni nesmějí dívat, protože by je to zkazilo. To je špatně. Je potřeba, aby se objevovalo víc Michaelů Jacksonů. Zrovna on měl sice smůlu, protože se sice nasměroval pozitivně vůči dětem, ale pak došlo k jeho známým excesům a reputaci si pokazil, ale v základu to cítil správně. Možná trochu zjednodušeně, ale správně.

Mám tomu tedy rozumět tak, že byste chtěl mít pozitivní vliv na mládež?

Z toho už jsem taky vyrostl a nemyslím si, že hudba je kazatelství. Umění je prostě umění, do kterého se vejde všechno od Baudelaira, který je také dost negativní, přes Máchu, jehož Máj je umělecky famózní, ale šílená truchlohra, Dostojevského, což je taky samá vražda, nebo Shakespeara, který má ve svém díle ještě větší hromady mrtvol, až třeba po Babičku. Tohle všechno umění pojme. Je jen třeba zajistit, aby někdo, kdo má obrovský vliv, lidi záměrně nekazil. Podobně jako neonacismus. Ten se přece taky zakazuje a můžete nad tím filosofovat, jestli to náhodou není omezení lidských práv a svobod.
Já se nechci zařazovat na nějaký pozitivní pól, a už vůbec ne kazatelský - sám vím, že i některé moje texty jsou problematické. Musí za nimi ale být cítit hledání a kus poctivosti. Pokud se rozhodnete pojmenovávat i negativní věci a demaskovat zlo, může to být třeba dost drsné, ale v celkovém vyznění přesto pozitivní, protože to donutí člověka k zamyšlení. Je ale možné to zneužít - a to dělá Eminem a nacisti.

Aniž bych vás chtěl srovnávat s Eminemem, nemyslíte, že některé texty pro Pražský výběr mohly na někoho také působit dost negativně?

To nepřipouštím, protože tuhle autocenzuru jsem měl od začátku. Takový text byste mi musel připomenout a dost bych se divil, kdybyste takový našel. Vy asi spíš máte na mysli to démonické pojetí. To připouštím, ale je to jen průvodní znak. Souvisí to s tím, že do mé tolerance se - sice ztěží, ale přece - vejde i ten Marilyn Manson, protože u něj cítím nadsázku. Už bych mu sice dal do držky, ale pořád ho ještě uznávám jako umělce. Eminem se mi tam už nevejde. A Pražský výběr se mi tam vejde lehce, protože měl texty v pořádku, navíc protestující proti establishmentu - třeba Krysy byly v tomto smyslu dost dobré. Ta polodémonická show samozřejmě mohla působit na některé mladé negativně, ale to už by umění nemohlo vůbec nic. Když půjdete na Shakespeara, taky se tam lidi v jednom kuse propichují...
Já mám zkrátka svou jednoznačnou mez: odmítám jakékoli zabíjení živých tvorů - včetně zvířat. Takže se hádám s řezníky. Kdyby přestali zabíjet zvířata za tu cenu, že bych si měl až do konce života odepřít veškeré maso, řeknu jo.

Říká se, že by člověk měl začít sám u sebe...

No jo, ale vy jste součástí nějakého vyživovacího systému, ve kterém je k vám maso dopravováno v takové podobě, že za ním tu smrt nevidíte. Stejný problém mám s potraty. Obecně vzato máte nějakou vizi a může se stát, že se ve jménu té vize musíte omezit. Ale pokud byste se měl omezovat jen tak do větru, ve jménu něčeho, s čím se stejně nehne, dlouho vám to nevydrží. Takový zarputilý idealista zase nejsem. V několika málo věcech ovšem ano.

Kompletní rozhovor s Michaelem Kocábem si přečtete v listopadovém vydání &MusiQ. Na co se zde nedostalo: jak Ropotámo potkal samply - jak jdou na Ropotáma léta - a co slečna dcera?

Psáno pro: &musiQ 2002/11