Joss, drahý kámen hraběte Draculy
17.7.2004 | Autor: Roman Lipčík | sekce: publicistika
Jde do útoku s kromobyčejně kvalitní výbavou. Je mladičká, teprve měsíc sedmnáctiletá. Je půvabná, s kosmeticky ještě neporušeným panenským pelem. Má vkus, instantní teenagerskou popinu přehlédla jak krajinu v Devonshiru a ponořila se do soulu.
Od prvních kroků na scéně ji provázejí obdivné vzdechy kritiků a dechberoucí srovnání: Janis Joplin, Gladys Knight, Dusty Springfield, Aretha Franklin. A nádavkem má pro hudební oblast, v níž se zabydlila, i krásně zapamatovatelné, znělé jméno: Joss Stone.
A bez otálení přistupme ke stínování výše uvedeného chvalozpěvu. Začněme od jména. Není její, jde o pseudonym, který si zvolilapo poradě s managementem, protože pod pravým jménem by mohla posluchačům pít krev. Jmenuje se Joscelyn Stoker, což se zejména u ní doma v Anglii okamžitě asociuje s jejím o sto čtyřicet let starším jmenovcem Bramem, autorem Draculy. Uvedená srovnání jsou impozantní, a pokud platí (někteří vrtí shovívavě hlavou, cítíceza tím notorickou showbyznysovou nadsázku), pak teprve, když začne zpívat. Jak poznamenaly The New York Times: "Je spíš Britney než Whitney." Ostatně z obdivu k Britney Spears se bez ostychu vyznává. A nejde o kýžený blesk z čistého muzikantského nebe, nýbrž o výpěstek bohužel už rutinní praxe epochy, o objev mediální talentové soutěže.
Hvězdička večera
Dnes jezdí po Spojených státech, klábosí v televizi s Davidem Lettermanem, zpívá pro George Bushe a těší se obdivu Lennyho Kravitze, Eltona Johna či Toma Cruise. bohužel samí starci, protože, jak sama přiznává, ona by si dala líbit pozornost Justina Timberlakea.
Není to tak dávno, pouhých pět let, co seděla doma u televize a snila o tom, že bude zpěvačkou. Doma, tím rozumějme malé pobřežní městečko v devonském kraji, jemuž jen zdvojené -s- schází k výstižné charakteristice jeho významu: Ashill. A bylo-li náhodou právě 11. dubna 1999, měla zrovna dvanácté narozeniny.
Hleděla na BBC, na soutěž Star for a Night, Hvězda večera, jednu z těch, jež předcházely současnému amoku reality show. A přihlásila se do ní, přesněji do její dětské obdoby, jež si před název vepisuje slůvko "junior". Rodiče, ač sami zcela nehudebních profesí (ale spíš možná právě proto. který otec by chtěl, aby jablko nepadlo daleko od stromu, když život zasvětil prodeji sušeného ovoce?), ji v tom podpořili natolik, že když se začaly dít velké věci, maminka Wendy se do doby, než věci přerostly i její schopnosti, chopila jejího managementu.
A velké věci opravdu přišly. Joscelyn ze dvou skladeb zpívala i Natural Woman z repertoáru Arethy Franklin, ale to není typ písně, s níž se vyhrávají takové soutěže. Porotu zaujala diskohitem On the Radio proslaveným Donnou Summer. A zvítězila.
Sázka na nezodpovědnost
Dvanáctiletá hvězdička večera by měla ještě pár let vysedět ve školní lavici. Namísto toho strávila dva následující roky pendlováním mezi domovem a Amerikou a nabízením sebe samé. Vedloto pochopitelně k podpisu smlouvy, o to se ohaři showbyznysu, kteří rozpoznali její talent z prvních tónů a začali kolem ní okamžitě kroužit, přičinili, ale vedlo to i k jejímu odchodu ze školy, kde její lavice bývala v tu dobu víc prázdná než obsazená. Maminka jí sjednala domácího učitele, ale ten měl víc trpělivosti než pedagogických výsledků.
Z obchodního hlediska se však rodičovská nezodpovědnost vyplatila. Dívčino vandrování vyústilo v podpis smlouvy se zámořským labelem S-Curve, v němž má hlavní slovo Steve Greenberg.
Zasvěcení teď možná nelibě zavětřili. Ano, týž Greenberg, který v počátku 90. let oblažil svět teenagerským zázrakem Hanson a po jeho vyvanutí odklopil jeden mechem obrostlý kámen na Bahamách, aby zbytku světa na krátký čas ukázal Baha Men, a po několika zdárných účetních uzávěrkách jej zase vrátil na místo.
Ti ještě zasvěcenější však vědí, že Mr. Hyde Greenberg má i jekyllskou stránku duše, která jej přinutila před pár lety seskládat úchvatnou kompilaci Otise Reddinga, za kterou získal nominaci na Grammy. Naštěstí v okamžiku, kdy se setkal se čtrnáctiletou Joss, převládal v jeho mysli ctnostný doktor Jekyll.
Pozor na blondýnku!
Joss podepsala s S-Curve smlouvu na běžnou desku nových písní. Spojili ji se skladatelem Desmondem Childsem, s nímž ji měla společně autorsky vytvořit.
Leč ouha, Childs žije v Miami. A v Miami kdysi žil soul. Měl tam tak prosperující živnost, že dodnes se jako trademark připomíná Miami sound. Ty doby jsou však pryč, uplynulo od nich čtvrtstoletí, a z protagonistů tamního soulu se staly vzývané, ale pokud nestačily přestoupit do jiného vlaku, víceméně neživotné legendy, z muzikantů té éry příležitostní studioví výpomocníci či, jako například z uctívaného kytaristy Little Beavera, zaměstnanci amerických železnic.
Childse s Greenbergem osvítilo: což tak propojit ty dva světy, zaprášenou černou minulost se soulovou budoucností v podobě šestnáctileté blondýnky, a vdechnout tím obojímu nový život?
Vedlo to k setkání s Betty Wright, soulovou zpěvačkou té éry a dnes uznávanou autoritou a příležitostnou producentkou. Pro šestnáctiletou adeptku mohla mít jisté pochopení - i jí bylo pouhých 14 let, když se v roce 1968 do hitparád R&B dostala její píseň Girls Can't Do What The Guys Do a po ní ještě mnoho dalších a v jejich patách i Grammy. Zároveň ji však současný stav popové scény vybízí k trvalé ostražitosti - další slávychtivá blondýna, něco takového si pomyslila, spatřivši prvně Joss Stone, takových už od sebe zahnala. A chystala se udělat to i v tomto případě.
Ale pak jí Joss zazpívala. A kolotoč se roztočil.
Čtyři dny věčnosti
Albu The Soul Sessions, nad kterým od loňského září, kdy vyšlo, nyjí kritici, oslavující mladičkou zpěvačku neméně než před pár lety jiný svěží závan do pop music Norah Jones, předcházely měsíce příprav. Pointa je však taková, že drtivá část toho časuse vyplýtvala na přípravu desky, která nakonec nevznikla. Joss Stone vešla do studia s tím, že vytvoří plánované album s převahou Childsových novinek a jen se špetkou coverů. Avšak první skladbou, kterou nazpívala, byl časem dávno zavátý song Carly Thomas I've Fallen In Love With You, který rázem dal vznikajícímu albu nový směr. Natáčení se přerušilo, sestavil se nový repertoár antikvárního ražení - a zrodily se The Soul Sessions, album soulových coverů.
Při nich se ve studiu kolem Joss míhal velký svět. Koproducentka Wright vzala jako výzvu Greenbergův požadavek shromáždit velké postavy miamské scény té doby, byť ty spolu už přes 20 let nehrály a roztroušeny byly všude možně. Avšak povedlo se: železnice přivezla Little Beavera, prázdniny ve škole, kde správcuje a kde možná ze studentského rádia zní jeho hit Why Can't We Live Together?, když ne v původní verzi z roku 1973, tak alespoň v podání Sade o dekádu později, si vzal klávesista Timmy Thomas. Z turné po klubech přijel jiný klávesista Benny Latimore a od Cassandry Wilson i jiných velikánů jazzového dneška si odskočila bubenice Cindy Blackman. Ve studiu se mihla i Angie Stone a nazpívala vokály ke skladbě Fell In Love with A Boy. Ta je na albu i jinak výjimečná, jediná je z jiného soudku, z repertoáru White Stripes, a chopila se jí i jiná sada muzikantů: hiphopoví The Roots tohle divoce rychlé blues náležitě zpomalili a přizpůsobili náladě alba.
Ještě jednu pointu má tenhle soulový příběh: studiový kolotoč se točil jen čtyři dny - a bylo hotovo.
Jak dál po kamenité cestě
Když dnes vychází Joss Stone na pódium některých i nejprestižnějších jazzových scén, kde hrává, chodí nejraději bosa a pořád je na ní znát nervozita. Tím větší na ni padá při předskokanství na turné Lennyho Kravitze. Její nervozita jistě kulminovala, když hostovala v superhvězdných Divas Live, kde ji spárovali s Gladys Knight. Přidejme to ke zbylým sympatickým rysům, jaké vykazuje. Nominace na Grammy její album nestihlo, lze očekávat, že se v těch nadcházejících ocitne.
Přece se však člověk nahlížející už dlouhá léta pod povrch showbyznysu neubrání plíživému podezření, že jde o mazaný, sázkou na kvalitu jistě bezúhonnější než jiné, ale přesto trik:že by zase další z řady umně vnucených hvězd, budovaná už ne synteticky jako předchozí generace Spearsových, N'Sync a spol., ale na bázi přírodních materiálů, jež se dnes vracejí do módy. Protlačme ji do povědomí zadními, málo používanými vrátky a pakto rozjeďme ve velkém stylu a podojme chvíli, co to dá - kdoví, zda bychom podobné formulace nenašly ve složce s takticko strategickými plány, nadepsané Joss Stone.
Hodně už napoví nová deska. Je na spadnutí, využije některé věci, které vznikly ze spolupráce s Desmondem Childsem, přibudou i nové. Bude to prubířský kámen Joss Stone, jenž snad mnohá podezření zažene. Pokud nezažene současnou soulovou euforii, tím lépe.
Moudra hodná citace
"Jsem-li předurčena být slavná jako Britney, tak budu. A když ne, tak ne."
"Jako Aretha Franklinová? Kéž by, ale těžko."
"Chtěla bych hrát v Glastonbury. Jednak by to mohla být legrace a jednak tam budou všichni moji kamarádi."
"Moje deska se přece nedostala v Americe ani do Top 100, tak zase tak slavná nejsem, ne? Spíš jsem momentálně novinka."
"Chtěla bych vyhrát nějakou cenu. Jakoukoli. To by mohla být legrace."
"Můj přítel má teď strach, že mu uteču s Justinem Timeberlakem."
Od prvních kroků na scéně ji provázejí obdivné vzdechy kritiků a dechberoucí srovnání: Janis Joplin, Gladys Knight, Dusty Springfield, Aretha Franklin. A nádavkem má pro hudební oblast, v níž se zabydlila, i krásně zapamatovatelné, znělé jméno: Joss Stone.
A bez otálení přistupme ke stínování výše uvedeného chvalozpěvu. Začněme od jména. Není její, jde o pseudonym, který si zvolilapo poradě s managementem, protože pod pravým jménem by mohla posluchačům pít krev. Jmenuje se Joscelyn Stoker, což se zejména u ní doma v Anglii okamžitě asociuje s jejím o sto čtyřicet let starším jmenovcem Bramem, autorem Draculy. Uvedená srovnání jsou impozantní, a pokud platí (někteří vrtí shovívavě hlavou, cítíceza tím notorickou showbyznysovou nadsázku), pak teprve, když začne zpívat. Jak poznamenaly The New York Times: "Je spíš Britney než Whitney." Ostatně z obdivu k Britney Spears se bez ostychu vyznává. A nejde o kýžený blesk z čistého muzikantského nebe, nýbrž o výpěstek bohužel už rutinní praxe epochy, o objev mediální talentové soutěže.
Hvězdička večera
Dnes jezdí po Spojených státech, klábosí v televizi s Davidem Lettermanem, zpívá pro George Bushe a těší se obdivu Lennyho Kravitze, Eltona Johna či Toma Cruise. bohužel samí starci, protože, jak sama přiznává, ona by si dala líbit pozornost Justina Timberlakea.
Není to tak dávno, pouhých pět let, co seděla doma u televize a snila o tom, že bude zpěvačkou. Doma, tím rozumějme malé pobřežní městečko v devonském kraji, jemuž jen zdvojené -s- schází k výstižné charakteristice jeho významu: Ashill. A bylo-li náhodou právě 11. dubna 1999, měla zrovna dvanácté narozeniny.
Hleděla na BBC, na soutěž Star for a Night, Hvězda večera, jednu z těch, jež předcházely současnému amoku reality show. A přihlásila se do ní, přesněji do její dětské obdoby, jež si před název vepisuje slůvko "junior". Rodiče, ač sami zcela nehudebních profesí (ale spíš možná právě proto. který otec by chtěl, aby jablko nepadlo daleko od stromu, když život zasvětil prodeji sušeného ovoce?), ji v tom podpořili natolik, že když se začaly dít velké věci, maminka Wendy se do doby, než věci přerostly i její schopnosti, chopila jejího managementu.
A velké věci opravdu přišly. Joscelyn ze dvou skladeb zpívala i Natural Woman z repertoáru Arethy Franklin, ale to není typ písně, s níž se vyhrávají takové soutěže. Porotu zaujala diskohitem On the Radio proslaveným Donnou Summer. A zvítězila.
Sázka na nezodpovědnost
Dvanáctiletá hvězdička večera by měla ještě pár let vysedět ve školní lavici. Namísto toho strávila dva následující roky pendlováním mezi domovem a Amerikou a nabízením sebe samé. Vedloto pochopitelně k podpisu smlouvy, o to se ohaři showbyznysu, kteří rozpoznali její talent z prvních tónů a začali kolem ní okamžitě kroužit, přičinili, ale vedlo to i k jejímu odchodu ze školy, kde její lavice bývala v tu dobu víc prázdná než obsazená. Maminka jí sjednala domácího učitele, ale ten měl víc trpělivosti než pedagogických výsledků.
Z obchodního hlediska se však rodičovská nezodpovědnost vyplatila. Dívčino vandrování vyústilo v podpis smlouvy se zámořským labelem S-Curve, v němž má hlavní slovo Steve Greenberg.
Zasvěcení teď možná nelibě zavětřili. Ano, týž Greenberg, který v počátku 90. let oblažil svět teenagerským zázrakem Hanson a po jeho vyvanutí odklopil jeden mechem obrostlý kámen na Bahamách, aby zbytku světa na krátký čas ukázal Baha Men, a po několika zdárných účetních uzávěrkách jej zase vrátil na místo.
Ti ještě zasvěcenější však vědí, že Mr. Hyde Greenberg má i jekyllskou stránku duše, která jej přinutila před pár lety seskládat úchvatnou kompilaci Otise Reddinga, za kterou získal nominaci na Grammy. Naštěstí v okamžiku, kdy se setkal se čtrnáctiletou Joss, převládal v jeho mysli ctnostný doktor Jekyll.
Pozor na blondýnku!
Joss podepsala s S-Curve smlouvu na běžnou desku nových písní. Spojili ji se skladatelem Desmondem Childsem, s nímž ji měla společně autorsky vytvořit.
Leč ouha, Childs žije v Miami. A v Miami kdysi žil soul. Měl tam tak prosperující živnost, že dodnes se jako trademark připomíná Miami sound. Ty doby jsou však pryč, uplynulo od nich čtvrtstoletí, a z protagonistů tamního soulu se staly vzývané, ale pokud nestačily přestoupit do jiného vlaku, víceméně neživotné legendy, z muzikantů té éry příležitostní studioví výpomocníci či, jako například z uctívaného kytaristy Little Beavera, zaměstnanci amerických železnic.
Childse s Greenbergem osvítilo: což tak propojit ty dva světy, zaprášenou černou minulost se soulovou budoucností v podobě šestnáctileté blondýnky, a vdechnout tím obojímu nový život?
Vedlo to k setkání s Betty Wright, soulovou zpěvačkou té éry a dnes uznávanou autoritou a příležitostnou producentkou. Pro šestnáctiletou adeptku mohla mít jisté pochopení - i jí bylo pouhých 14 let, když se v roce 1968 do hitparád R&B dostala její píseň Girls Can't Do What The Guys Do a po ní ještě mnoho dalších a v jejich patách i Grammy. Zároveň ji však současný stav popové scény vybízí k trvalé ostražitosti - další slávychtivá blondýna, něco takového si pomyslila, spatřivši prvně Joss Stone, takových už od sebe zahnala. A chystala se udělat to i v tomto případě.
Ale pak jí Joss zazpívala. A kolotoč se roztočil.
Čtyři dny věčnosti
Albu The Soul Sessions, nad kterým od loňského září, kdy vyšlo, nyjí kritici, oslavující mladičkou zpěvačku neméně než před pár lety jiný svěží závan do pop music Norah Jones, předcházely měsíce příprav. Pointa je však taková, že drtivá část toho časuse vyplýtvala na přípravu desky, která nakonec nevznikla. Joss Stone vešla do studia s tím, že vytvoří plánované album s převahou Childsových novinek a jen se špetkou coverů. Avšak první skladbou, kterou nazpívala, byl časem dávno zavátý song Carly Thomas I've Fallen In Love With You, který rázem dal vznikajícímu albu nový směr. Natáčení se přerušilo, sestavil se nový repertoár antikvárního ražení - a zrodily se The Soul Sessions, album soulových coverů.
Při nich se ve studiu kolem Joss míhal velký svět. Koproducentka Wright vzala jako výzvu Greenbergův požadavek shromáždit velké postavy miamské scény té doby, byť ty spolu už přes 20 let nehrály a roztroušeny byly všude možně. Avšak povedlo se: železnice přivezla Little Beavera, prázdniny ve škole, kde správcuje a kde možná ze studentského rádia zní jeho hit Why Can't We Live Together?, když ne v původní verzi z roku 1973, tak alespoň v podání Sade o dekádu později, si vzal klávesista Timmy Thomas. Z turné po klubech přijel jiný klávesista Benny Latimore a od Cassandry Wilson i jiných velikánů jazzového dneška si odskočila bubenice Cindy Blackman. Ve studiu se mihla i Angie Stone a nazpívala vokály ke skladbě Fell In Love with A Boy. Ta je na albu i jinak výjimečná, jediná je z jiného soudku, z repertoáru White Stripes, a chopila se jí i jiná sada muzikantů: hiphopoví The Roots tohle divoce rychlé blues náležitě zpomalili a přizpůsobili náladě alba.
Ještě jednu pointu má tenhle soulový příběh: studiový kolotoč se točil jen čtyři dny - a bylo hotovo.
Jak dál po kamenité cestě
Když dnes vychází Joss Stone na pódium některých i nejprestižnějších jazzových scén, kde hrává, chodí nejraději bosa a pořád je na ní znát nervozita. Tím větší na ni padá při předskokanství na turné Lennyho Kravitze. Její nervozita jistě kulminovala, když hostovala v superhvězdných Divas Live, kde ji spárovali s Gladys Knight. Přidejme to ke zbylým sympatickým rysům, jaké vykazuje. Nominace na Grammy její album nestihlo, lze očekávat, že se v těch nadcházejících ocitne.
Přece se však člověk nahlížející už dlouhá léta pod povrch showbyznysu neubrání plíživému podezření, že jde o mazaný, sázkou na kvalitu jistě bezúhonnější než jiné, ale přesto trik:že by zase další z řady umně vnucených hvězd, budovaná už ne synteticky jako předchozí generace Spearsových, N'Sync a spol., ale na bázi přírodních materiálů, jež se dnes vracejí do módy. Protlačme ji do povědomí zadními, málo používanými vrátky a pakto rozjeďme ve velkém stylu a podojme chvíli, co to dá - kdoví, zda bychom podobné formulace nenašly ve složce s takticko strategickými plány, nadepsané Joss Stone.
Hodně už napoví nová deska. Je na spadnutí, využije některé věci, které vznikly ze spolupráce s Desmondem Childsem, přibudou i nové. Bude to prubířský kámen Joss Stone, jenž snad mnohá podezření zažene. Pokud nezažene současnou soulovou euforii, tím lépe.
Moudra hodná citace
"Jsem-li předurčena být slavná jako Britney, tak budu. A když ne, tak ne."
"Jako Aretha Franklinová? Kéž by, ale těžko."
"Chtěla bych hrát v Glastonbury. Jednak by to mohla být legrace a jednak tam budou všichni moji kamarádi."
"Moje deska se přece nedostala v Americe ani do Top 100, tak zase tak slavná nejsem, ne? Spíš jsem momentálně novinka."
"Chtěla bych vyhrát nějakou cenu. Jakoukoli. To by mohla být legrace."
"Můj přítel má teď strach, že mu uteču s Justinem Timeberlakem."
časopis Rock&Pop 2004/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Joss-drahy-kamen-hrabete-Draculy~17~cervenec~2004/
Komentáře
&;
