2.4.2004 | sekce: publicistika Slovenská zpěvačka Jana Kirschner je velmi zajímavá osobnost. O hudební a vokální kvalitě, plovoucích v poklidu a naprosté svobodě jejích desek, netřeba ani na okamžik pochybovat. Takový počin ovšem může dát světu jen člověk, který je své práci stoprocentně oddán a bezpodmínečně jí věří.

Jana Kirschner je nesmírně pracovitá. Nedávno zlikvidovala svůj mobilní telefon, snad aby ji nikdo nevyrušoval. Zdá se, že každý týden vymyslí alespoň jednu písničku, spíš ale více. Na slovenské scéně - a můžeme klidně mluvit o bývalé scéně federální - si získala statut zcela svobodného živlu. Něco jako Dan Bárta v Čechách. Může dělat cokoliv, protože to pokaždé vytvoří naprůměrně a odpovědně. Spolehlivě. Do takových pozic se nicméně dostane málokdo.

Co vám přijde na mysl, když se řekne 'hudba'?

Myslím si, že hudba je velké dobrodružství. Člověk nikdy neví, kam až ho pustí. V podstatě může jít donekonečna. Je to velmi neuchopitelný pojem, podle mě se nedá popsat. V hudbě je strašně moc možností, strašně moc svobody. Je na tvůrci, jak se rozhodne s ní naložit a kam až chce zajít.

Kdy vy osobně to dobrodružství nejvíc prožíváte?

Při tvorbě, když jsem doma a začnu si něco hrát na kytaru. Tím, že neovládám zaběhnutá pravidla pro tvorbu kompozice, je to pro mě velmi otevřené. Vznikne písnička, kterou pak předám kapele. Nedávno jsem zažila jedno nádherné nahrávání. Začali jsme připravovat anglickou desku a s Oskarem Rózsou jsme dali při té příležitosti dohromady kapelu s mezinárodním obsazením. To bylo pravé dobrodružství. Sedm lidí vzalo můj nápad a začali tvořit písničku, obraceli ji naruby, hledali v ní to skryté. Trvalo to jen den, přesto to byl jeden z nejsilnějších zážitků, jaký jsem kdy s hudbou měla.

Skrýváte ve svých písničkách nějakou pointu, další rovinu či jiný smyl záměrně?

Ne, naopak bývám velmi překvapena, co všechno v nich později najdu. Když jsme pracovali na té anglické desce, zdály se mi nachystané písničky úplně obyčejné. Absolutně jsem netušila, co vyleze ven, a bylo to něco naprosto nečekaného, nenapodobitelného. Je to zvláštní, velmi záleží na lidech, kteří vaše věci interpretují, kteří je dovedou pochopit. Je strašně moc možností a my se s kapelou snažíme vždy najít způsob, který by všem ve studiu udělal dobře na duši. Ano, většinou jsem překvapená. Současně je to zábava.

Mění se časem váš pocit z písniček, které jste složila?

Určitě, přece se říká, že když člověk nahraje desku, často s ní není spokojený. Za rok, rok a půl mám z písniček na desce úplně jiný pocit. Kdybychom šli do hloubky, je možné nahrávat dvanáct písniček celý život v různých podobách, protože pocit se neustále mění.

Můžete být konkrétní?

Na albu V cudzom meste je písnička Sweet Child. Složila jsem ji u kytary a původně byla trochu punková. Pak z toho byl takový bigbít, do kterého jsme použili elektroniku - takhle je na desce. Na koncertech jsme ji hráli chvíli jako ten bigbít, pak zase jako úplný slaďák, posléze jsme přitvrdili, prostě měla asi patnáct verzí. Na desce Pelikán potkal podobný osud písničku Face To Face. My si vůbec s těmi věcmi rádi hrajeme. Myslím, že je to dobře pro kapelu, pro muzikanty i pro mě. Je to zábavnější, než zůstat celý život u jedné verze a hrát ji jako na desce.

Podle mě to oceňují i lidé na našich koncertech. Jenom si hlídáme, aby se nestalo to, co se tvrdí o Bobu Dylanovi: kdyby posluchači neznali text, nepoznali by často ani jeho nejznámější skladby. Jsme otevření změnám.

Anglicky, slovensky i česky

Oba příklady, které jste uvedla, se týkají skladeb otextovaných v angličtině. Není právě ta angličtina důvod, že se změna přijímá lépe? Angličtina nebývá pro zdejší textaře tolik závazná.

Něco na tom asi bude, to máte pravdu. Se slovenštinou je to trochu těžší, ale vím, že to jde také. Vyžaduje to jenom víc zodpovědnosti, člověk by měl vědět, co všechno si ke svému rodnému jazyku může dovolit. My jsme vlastně měli vůči slovenštině dost velké zábrany. Myslím si ale, že za těch sedm let, co hudbu dělám, se mi podařilo je úspěšně eliminovat a odsunout.

Je pro vás nynější slovenština, která dominuje poslednímu albu Veci čo sa dejú, původní angličině rovnocenná?

Slovenština je v rámci spontánnosti, která mi předtím trochu chyběla, angličtině rovnocenná. Přiznám se, že mám s angličtinou trochu problém, konkrétně s básnickou angličtinou. Zatím ji moc neovládám, dokonce si myslím, že se v současnosti mnohem lépe co do poetiky pohybuji ve slovenštině.

Jak si rozšiřujete slovní zásobu, kde nacházíte tu poetičnost?

Čtu anglicky, čtu slovensky, ale předesílám, že v poslední době čtu nejčastěji česky. Je to zvláštní, ovšem většina knih, které si chci přečíst, je přeložena pouze do češtiny. Nakonec jsem si práci s češtinou mohla vyzkoušet na písničce pro Lenku Filipovou, jíž jsem na její poslední desku napsala hudbu i text. Jsou to taková obyčejná slovíčka, která se mi v češtině líbí. Nemám ambice být velkým českým textařem, ale ta řeč se mi zamlouvá. Nabízí slova, která jsou absolutně čarovná.

Pokud jde o slovenštinu, jsem v ní celkem svobodná. K tomu pocitu mi pomohla deska Andreja Šebana, Bezvetrie, na které je v textech absolutně uvolněný. Dokonce používá i vulgarismy, jež ale podává s tak obrovskou noblesou, že nikomu nevadí. To mě baví.

No a angličtina? Zrovna jsem začala číst něco od Lou Reeda. Trochu si překládám jeho texty, tak se snažím do ní víc proniknout. Těžko říct, kdy budu mít dojem, že je to už dobré. Zatím ho rozhodně nemám.

Která česká slovíčka jsou pro vás ta čarovná?

Mnoho českých interpretů i lidí, se kterými jsem se střetla a mluvila s nimi o tom, tvrdí, že čeština je tvrdý jazyk. Já v ní ale našla kouzelné obraty. V tom textu pro Lenku Filipovou jsem použila pasáž: 'Polibkem plachým vyletí jak saze z komína...' Strašně se mi to líbilo, protože takhle krásně to ve slovenštině říct nejde. 'Polibek' je u nás 'bozk'. Plachý polibek, plachý bozk - to je rozdíl.

První verze písniček jsou na desce

Hovořila jste o tom, že děláte desku v angličtině. Můžete prozradit, o co se přesně jedná?

V polovině minulého roku jsme od jednoho vydavatelství dostali nabídku, abychom nahráli album v angličtině, protože má zájem vydat je v Evropě. Na základě toho jsme hned urychlili práci na naší loňské desce Veci čo sa dejú. Je poslední v rámci smlouvy s firmou Universal Music, jenže pak jsme si uvědomili, že je to moc vážná věc na to, abychom to neudělali na sto procent. Zpomalili jsme a vznikla deska, která je celá ve slovenštině. Materiál, který byl v angličtině, se nechal na album, které připravujeme nyní. Pomaličku a v klidu. Začali jsme v lednu.

Měla by deska, o níž mluvíte, vyjít i na Slovensku a v Čechách?

Ono to zatím není tak konkrétní. Kromě nabídky, o které jsem mluvila, přišly i další. Nyní připravujeme demonahrávky, z nichž by se měl připravit singl, který bude odprezentovaný v evropských rádiích a uvidí se. Osobně si myslím, že jestli ta deska vyjde, potom také na Slovensku i v Čechách.

Lze to chápat tak, že vaše loňská deska Veci čo sa dejú vznikla vlastně neplánovaně?

V podstatě ano. Byli jsme na turné v Čechách a během něho jsme se bavili o tom, že mít čtyřicet písniček v angličtině je dost velké množství na to, abychom zvážili tu nabídku, co přišla. Nakonec jsme při těch úvahách došli k názoru, že bychom se přece jenom ještě chtěli pustit do nahrávání slovenské desky, a tak když jsme se vrátili z turné, šli jsme hned druhý den do zkušebny a za týden jsme dali dohromady devadesát procent materiálu. Byli jsme 'nakopnutí'. Texty vznikaly rovnou s hudbou, což jsme nikdy předtím nedělali. V září jsme všechno za čtyři dny nahráli a to, co je na desce, jsou první verze písniček. Vlastně je to live.

Z té desky dýchá obrovská porce svobody.

To byl záměr. Chtěla jsem si zkusit nahrávat takhle volně a spontánně. Je pravda, že se to dost podobalo realizaci desky V cudzom meste. Tenkrát jsme také nic neřešili, zkrátka jsme šli do studia, nahráli písničky a vydali je. Vloni to ale bylo ještě o kousek uvolněnější. Možná i proto, že jsme si byli vědomi, že je to poslední deska u Universal Music.

Takže se dělala extra svobodně...

Předtím to bylo také svobodné, ale cítila jsem v tom trochu větší odpovědnost. Nyní ne!

Jaké byly vaše pocity z desky po jejím vydání?

Dobrodružství a zábava. Musela jsem ji ale brzy pustit z hlavy, protože před námi byla práce na anglickém albu. V květnu až červnu bychom měli jet na turné k desce Veci čo sa dejú, to samozřejmě připravíme velmi pečlivě. Teď ale žiji jinou deskou.

Zdá se, že jste získala statut zpěvačky, která může v podstatě nahrát a vydat cokoliv. Je to příjemný pocit?

Je to příjemný pocit. Nevím jestli správný, ale v každém případě moc příjemný.

Lze takovou pozici zneužít?

To nevím. Ale jsem si jista, že ji lze využít.

Film a hudba stojí vedle sebe

Jaké pocity míváte při koncertech?

Ono to v první řadě záleží na tom, jaká je nálada v kapele, to nezastírám. Naštěstí je to většinou fantastické, kapela dýchá jeden vzduch a není problém. Proto je drtivá většina našich koncertů podle mě výborná. Lidé, kteří na ně přijdou a mají doma desku, zažijí něco naprosto nečekaného. Hrajeme například věci, které nejsou vůbec nahrané, nenajdou je na žádné desce. Přesto jsou to naše písničky a ti lidé je už poznají. Zpívají si je dokonce se mnou. Pak za mnou přijdou a ptají se mě, kdy už konečně vyjdou na desce. Odpovídám jim, že nevím, ale že mám pocit, že jde pouze o koncertní písničky.

Máte na mysli třeba skladbu Salamander Song?

Například. Ta je stará asi čtyři nebo pět let a hrajeme ji jako přídavek, při kterém se představuje kapela.

Vyjde někdy na desce?

Nevím, ale mám pocit, že je to jen koncertní písnička.

O vás je známo, že nejezdíte hrát na všechny koncerty, které jsou vám nabídnuty, ale že si velmi pečlivě vybíráte. Proč?

Jsme trochu pohodlní a do všeho se nám nechce. Chlácholíme se tím, že se nebudeme honit, protože nechceme dopadnout jako muzikanti, kteří jeden den hrají v Tatrách, druhý někde za Prahou a z těch Tater musí vyrazit v noci v jedenáct, aby to všechno stihli jen kvůli tomu, aby vydělali nějaké peníze.

Nám vyhovuje být v klidu a nebýt otrokem peněz. Užíváme si to, a proto akce, na kterých hrajeme, pro nás musí mít nějaký smysl. Mám na mysli smysl duševní. Velmi těžko se to vysvětluje lidem, které odmítáme, ale máme to prostě jinak. Takhle to u nás funguje od začátku, hlavní díl honoráře je dobrý pocit.

Jak dlouho vám to může vydržet?

Netuším, vůbec netuším. Muzikanti, kteří žijí v zahraničí a hudbou se živí, nám tvrdí, že pracují od rána do večera. Není možné zahálet ani vteřinu, protože na jejich místo čeká dalších osm lidí. V tomhle smyslu je život muzikantů tady velmi jednoduchý.

Myslím, že jsem na přísný režim připravena, ale vůbec netuším, jak to na mě i na kapelu zapůsobí. Jsem přesvědčena, že je dobré si užívat, ale je stejně dobré zkusit si to s tím obrovským vypětím.

Plánujete?

Pouze v rámci písniček.

Co tedy budete dělat letos?

V první řadě chci dokončit anglickou desku, odehrát turné k té předešlé a pak se zase věnovat anglickým písničkám. Kromě toho jsem si na papírek napsala seznam věcí, které bych měla udělat. Stojí tam například, že bych chtěla chodit hrát na klavír, víc se věnovat zpěvu, hrát na perkuse a podobně.

Je tam i nějaká mimohudební činnost?

Není, i když mimohudební nabídky také dostávám. Vloni po mně například chtěli, abych hrála hned ve dvou filmech. Bylo by to určitě zajímavé, mnoho nových věcí bych se při té práci naučila, nicméně mám stále pocit, že nechci jít do něčeho, o čem nejsem na sto procent přesvědčena, že to umím. Obě role byly hlavní a já si nedovedu představit stát poprvé před kamerou a hned jako hlavní postava. Radši bych vzala nějakou malou roli na dvacet osm vteřin. Ta ale nepřišla, takže v tuto chvíli to vypadá, že filmovat nebudu, i když by mě to zajímalo, protože film a hudba stojí vedle sebe.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02