26.7.2010 | Autor: Roman Jireš | sekce: publicistika
 fotogalerie Mnohonásobná držitelka slovenského Zlatého slávika v kategorii zpěvačka roku říká, že práce nad novým albem s názvem Krajina rovina ji otevřela cestu k netušeným možnostem. Pokud si tuhle antipopovou nahrávku poslechnete, patrně pochopíte, o čem je řeč, když prohlašuje: "Neříkám, že je to směr, kterým se nadále budu ubírat, ale otevřelo mi to dveře k netušeným možnostem, kam až jsem schopna zajít." Zapomeňte na reklamní fotky modelky Kirschner na tramvajových zastávkách nebo mainstreamové duety s Jaromírem Nohavicou První noc v novém bytě či Mirem Žbirkou Oh Me, Oh Me. Procházka touhle hudební krajinou je opravdu velmi zajímavá, ale tvůrce rozhlasových playlistů uvažujících o hudbě jako o prodejním produktu pro vykalkulovanou cílovou skupinu asi nenadchne.

Rozhlasové dramaturgy takhle nestravitelným popem a délkou písní asi nepotěšíte, stejně jako ty, kterým jste před natáčením slibovala album ve stylu desky V cudzom meste.
Určitě to způsobilo velký rozruch nejen u rozhlasových dramaturgů, ale také u samotné vydavatelské firmy. Vzala jsem své připravené jednoduché písničky a za pět dní jsme je ve studiu v Hranicích na Moravě nahráli a vzniklo velmi intimní a svobodné album, které podle mě láme všechny dosavadní hranice. Po dokončení nahrávání jsme nedokázali z výsledné nahrávky vystřihnou ani notu. Na nahrávce, která je opět jiná než moje předešlé, zůstaly i některé ruchy z nahrávacího studia. Zástupci vydavatelské firmy byli po prvním poslechu finální nahrávky trochu zaskočeni, ale přesto se nakonec rozhodli Krajinu rovinu vydat, což je od nich odvážný krok.

Jak vznikl takový krok proti nepsaným zákonům hudebního showbyznysu, například co se týká délky skladeb?
Nechtěla žádnou zásadní změnu oproti své předcházející tvorbě, ale ta vyplynula z momentální situace a nálady. Pro nás to byl krásný zážitek, pět dní jsme se naplno věnovali hudbě a vznikl takový naturální projekt. Pracovali jsme prakticky bez pauzy, pouze jsme ráno chodili na dlouhou povinnou procházku. Já se stále snažím se někam posunout, něco nového se naučit. Krajina rovina je takovým začátkem nového příběhu.

Ani nepřekvapilo, že jako zpěvačka žijící střídavě v Londýně a na Slovensku, jste si za producenta vybrala Angličana Eddieho Stevense. To on má na svědomí, že vaše deska by se dala označit jako psychedelický šanson nebo alternativní pop?
Bližší je mi ten výraz psychedelický pop. Nechtěla žádnou zásadní změnu oproti své předcházející tvorbě, ale ta vyplynula z momentální situace a nálady. A Eddie, který spolupracoval například se skupinami Freak Power nebo Moloko, mi pomohl získat větší prostor pro můj zpěv. Spolupráce s ním byla velkou uměleckou školou.

Jaký byl rozdíl mezi ním a vaším předchozím producentem Rossem Cullumem?
Největší byl v tom, že Eddie k věcem přistupoval instinktivně. Spontánně reagoval na to, co se při nahrávání dělo a kladl velký důraz nejen na mě jako interpretku, ale také na kapelu. Ross, který je skvělý muzikant, nad vším mnohem déle přemýšlel. Neznamená to však, že by se Eddie na práci důkladně nepřipravoval. Eddie stále hledá nové možnosti, zvuky a způsoby práce, objevuje nové kapely. Ross je mnohem tradičnější.

K nevšední náladě alba přispívají i texty zabývající se různými podobami nepříliš šťastných lásek...
Jo, ta holka je nešťastná, ale zároveň si myslím, že je na některých místech docela drzá! Mnohé z těch písniček jsou hodně intimní, jiné vznikly pozorováním různých příběhů. Inspiruje mě všechno, co se odehrává v mém okolí.

Prý jste stejně jako v minulosti skladby natáčela ve své kuchyni.
Je to pravda. To, že tam skládám písničky, je moje jediné spojení s tímhle místem...(smích)


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2010/08