20.4.2004 | Autor: Milan Tesař | sekce: publicistika Houslista a skladatel Jan Hrubý vydává v poslední době každý rok nové album. To nejnovější se jmenuje podle čtenářsky asi nejnáročnější knihy J. R. R. Tolkiena Silmarillion. A nejen jmenuje. Honza Hrubý se na něm tokienovskou tematikou výrazně inspiruje. Rozhovor jsme však začali trochu obecněji.

Po několika sólových albech jsi natočil desku opět s kapelou Kukulín. Jak se liší ve tvém případě práce na sólových projektech od kapelové spolupráce?

Když dávám dohromady sólový projekt, mám pocit jakéhosi "neohraničeného obzoru". Necítím žádné zábrany a připadám si jako utržený z řetězu. Všechno pak závisí na míře sebekritiky. Někdy pak ale člověk podle momentální nálady vyhodí něco, co by o týden později nevyhodil. Když pracujeme na kukulínském CD, mám ve svých spoluhráčích oponenty. Muzikantských nesmyslů je sice míň, ale zase kompoziční mantinely se mi zdají být vyšší a tvrdší.

Už podruhé se v názvu tvého alba objevuje narážka na tvorbu J. R. R. Tolkiena. Vzpomeneš si, kdy ses poprvé s Tolkienovým dílem setkal?

Myslím si, že to mohlo být kolem roku 1966 nebo 1967. Tenkrát o hobitech a o Pánovi prstenů velmi zasvěceně mluvil náš kamarád Vilda Žváček z Dobřichovic, který měl doma anglický originál. Já jsem se jako čtenář dostal k Hobitovi až v roce 1979, kdy u nás knižně vyšel. Samozřejmě že jsme si ho tenkrát hned koupil a přečetl dvakrát nebo třikrát za sebou. Pak jsem tu knížku někomu půjčil a musel jsem si ji kupovat znovu, protože mi ji ten někdo nevrátil.

A Pán prstenů?

Ten u nás za komunistů nevyšel, a tak jsme si ho půjčovali od různých lidí. Psané to bylo ve strojopisu a ten jsme si předávali z ruky do ruky a hlídali jej jako oko v hlavě. Na mě celé Tolkienovo dílo působí velice silně. Třeba ta jeho dokonalost chronologie, rodů, událostí, to je fascinující. Člověku se zdá, jako by četl něco, co má historické základy.

Na albu Silmarillion je minimum instrumentálních skladeb. Znamená to, že k vyjádření zvoleného tématu jsi nutně potřeboval texty?

Ne. Myslím, že jsem klidně mohl zvolit i formu svity nebo nějaké hudební básně, ale to by byl sakra větší cíl. Mimochodem trochu se jej dotýká titulní skladba Silmarillion, ale taková svita nebo hudební báseň bez textu musí v člověku uzrát. Ale jsem přesvědčený, že se toho jednou dopustím.

Texty jsou v angličtině. Proč ne čeština?

Angličtina je pro melodiku a pro tuto tematiku v obecném slova smyslu přijatelnější. Ne že by to v češtině nešlo. Musel by ale být k dispozici někdo, jako je například Petr Skoumal, který pro mě za nějakých deset dní napsal všechny texty na cédéčko Černý ovce. Možná že takoví lidi jsou, ale já je bohužel neznám.

Jako autor hudby jsi u některých skladeb uvedený ty, u jiných Jan Kolář. Tvořili jste společně, nebo jste každý zkomponovali část alba nezávisle na sobě?

Honza i já jsme tvořili bábovičky každý na svém písečku.

V roli hostů na albu účinkují například zpěvačka Jana Lewitová nebo kytarista Pavel Skála. Proč právě oni?

S Janou Lewitovou se mi velice dobře spolupracuje. A Pavel Skála byl zkrátka po ruce. A já jsem věděl, že jak Jana, tak Pavel se té muziky velmi dobře zhostí. Považuji jen za škodu, že nebyl čas, abych dal Pavlovi víc prostoru. A s Janou předpokládám další spolupráci do budoucna.

Pojďme se krátce vrátit k tvému minulému albu Mezidobí. Mně se líbilo, ale některé recenze vyznívaly spíše rozpačitě. Bude přesto pokračovat tvá spolupráce s Josefem Klímou, který se na Mezidobí autorsky podílel?

Pepík Klíma napsal na Mezidobí všechny texty kromě dvou, které složila Patrika Frecerová. A já ty jeho texty považuji za velice dobré. Jeden z nich mimochodem nazpíval Michal Prokop a jeden Vláďa Mišík. A já mám pocit, že tito pánové ty jeho texty povznesli ještě o ligu výš. V pěveckém projevu ale Pepík Klíma dostal možná až příliš prostoru. Když se ta skladba trošku víc proaranžuje, tak přece jen vyžaduje nějakého lepšího zpěváka ve smyslu řemesla. Ale zase třeba Pepíkova píseň Ženy středních let je i od něj velice dobře zazpívaná. Takže v rámci možností by byla škoda s takovým člověkem přestat spolupracovat. Vždyť my dva jsme spolu v kontaktu už skoro čtyřicet let.

Honzo, jak vůbec vypadá tvůj muzikantský život? Své vlastní desky vydáváš velmi pravidelně, po letech ses vrátil do skupiny ETC. Co dalšího stíháš?

Můj muzikantský život je v posledních letech až příliš pestrý. Já jsem sice od přírody líný člověk, ale psát muziku mě vždycky bavilo. Byly doby, kdy muzikanta - i když bídně - uživil jeden projekt. Dneska sice hrajeme za o něco lepší peníze než dřív, ale není tolik koncertů, jako bývalo kdysi. Takže pokud člověk může, hraje s kým se dá. Takže teď vystupuju po pauze už zase třetí rok s ETC., znovu jsme oživili bluesové trio s Michalem Prokopem a Lubošem Andrštem a moje kapela Kukulín nachystala pro sezónu 2004 nový program právě k novému CD Silmarillion. Navíc na bluesových pódiích sem tam vystoupíme s Vláďou Mišíkem a s Radimem Hladíkem. Kromě toho během roku občas odskočím do Anglie, kde mám potěšení hrát se starým bardem Petem Mustillem a s kapelou Hower The Dog. No a když jsem někdy k smrti unavený, říkám si, že aspoň udržuju mozek v zápřahu. Muzika mi dává zapomenout na pronásledování nočními můrami.

Výběrová diskografie:

Jan Hrubý a přátelé: Cesta na severozápad (1992)

Kukulín/Hrubý/Mustill: Arthur's Stone (1993)

Kukulín/Hrubý/Mustill: Burning Rose (1994)

Hrubý/Mustill/Prokop/Skoumal: Černý ovce (1996)

Jan Hrubý & Kukulín: Středozem (1998)

Jan Hrubý & Kukulín: The Best Of. (2000)

Jan Hrubý: Stará vlna. Pastorální svita (2000)

Jan Hrubý: Cesty. (2001)

Desmond Egan (poezie), Jan Hrubý (hudba): DESpectrum (2002)

Jan Hrubý: Mezidobí (2002)

Jan Hrubý & Kukulín: Silmarillion (2003)

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02