17.6.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka | sekce: publicistika Co se stane, když zavřete muziku do konzervy a budete ji prodávat? A kam by se měla ubírat hudební kritika? Janu Burianovi se daří leckteré z problémů současného dění kolem muziky trefně pojmenovávat. Posuďte sami. A možná se i dozvíte, jak se bojuje v Dívčí válce.

Dělat rozhovor s Janem Burianem je pro publicistu prostě radost. Nejde jen o posezení u kafíčka v klidu hradčanského bytu, ač je také velmi příjemné. Jde o to, že zatímco z některých zpovídaných se vám horko těžko podaří vymámit nějaký skutečný názor, pan Burian má opravdu co říct. Navíc působí dojmem, že si prostě rád povídá. A tak jediný problém představuje naopak nutnost vynechat ve výsledném "zápisu" kupu zajímavých témat.

Pravda o vepřovém mase

Vy jste asi první zdejší renomovaný "recording artist", který si vydal album přesně podle etosu "udělej si sám". Album Drtivé jistoty je volně ke stažení na internetu, na koncertech prodáváte levné vypálené disky. Potvrdil jste tak svoje názory na hudební průmysl -

No, teď jste to sám pěkně řekl - průmysl. Vždycky když se řekne hudební průmysl vybaví se mi průmyslová výroba vepřového masa, podobný termín. Já taky občas poslouchám pop music, konzumuji ty konzervy, některé vypadají dobře a třeba i chutnají. Ale byly doby, kdy žádný hudební průmysl neexistoval. Hudba si žila po staletí nezávisle na nějakém průmyslu. Byznysmeni ovšem před pár desetiletími zjistili, že by se s hudbou dalo obchodovat. A teď tvrdí nám, že bychom měli hudbu dělat tak, jak si to oni představují, vyrábět pro ně jejich hudební zboží a být šťastni, že nám to dovolí. Jen se přitom musíme podřizovat zákonitostem jejich byznysu a jejich způsobu myšlení. Jenže já patřím k lidem, kteří chtějí něco jiného. Já si rád zpívám, kdy chci a jak chci a mám rád věci, které vznikají pro radost a ne pro peníze.

Ten jejich hudební průmysl se teď dostal do krize a jeho kapitáni veřejně lžou. Třeba když se snaží vzbudit v lidech pocit, že dělají něco špatného, když si pro svou potřebu kopírují nahrávky. Kopírování prý zabíjí hudbu. Vypadá to jako morální apel, že? Budí to dojem, že jde o hudbu. Jenže o hudbu nejde, hudba se kopírováním rozmnožuje. A navíc na vypalování cédéček pro vlastní potřebu není nic nezákonného. Jde o peníze. Měli by tedy přiznat barvu a prohlásit Kopírování zabíjí naše peníze. Ale to neumějí. Raději se nás snaží citově vydírat, že zabíjíme hudbu. Je to pokrytecká hra.

Pochopitelně jste píchl do vosího hnízda.

Já do ničeho nechci píchat. Jen si chráním svou svobodu a svůj způsob života. Občas mi někdo vyčítá, že se taky sám hudbou živím a co tedy chci! A tak musím vysvětlovat, že jsem rád, když mi někdo třeba za koncert zaplatí nebo když mi z Ochranného svazu autorského přijdou právoplatné poplatky. Nechci jen, aby OSA a všechny tyhle svazy a firmy vydělávaly peníze za každou cenu. Aby z každého autobusáka stáhly peníze za to, že si pouští rádio, aby každý, kdo hraje u táboráku nebo si zazpívá v hospodě za to nakonec musel platit. Připadá mi hloupé, aby pořadatelé platili za neobsazené židle v sále a podobně. V životě se mi vždycky potvrdilo, že všechno je otázkou míry. Jde vydělávat slušně. Já respektuji zákony tržní společnosti. Jen musím často opakovat, že není hanba hrát za peníze, ale je hanba hrát pro peníze. V té spoustě řečí o penězích se zároveň tak trochu zapomíná, že existují i bohatství jiného druhu než finance. Třeba být bohatý duchovně nebo kulturně, mít banku přátel či zážitků... Patřím k lidem, které víc zajímá hudba než to, co se kolem ní děje.

Přestože je album Drtivé jistoty zdarma ke stažení na internetu, kupují si ho lidé i na koncertech.

Určitě si ho kupují kvůli obalu, je očíslovaný, podepsaný a moc hezký. Dělal jsem ho sám. (smích)

Mnoho publicistů si myslí, že v přímé cestičce mezi muzikantem a posluchačem je budoucnost šíření "natočené" muziky. Ale pochopitelně ne každý muzikant je schopen a ochoten starat se i o distribuci. Navíc "dosah" jedince je přece jenom značně omezený.

Nejsem zase nějak zvlášť nadšen tím, že to dělám takhle. Samozřejmě bych byl raději, kdyby tu byly menší pružné firmy, které by to vzaly na sebe a pak těm velkým molochům ukázaly, jak se to má dělat. Aby se tak ukázalo, že ta velkovýrobna vepřového masa je věcí minulosti, že je třeba mít svá hospodářská zvířata v lásce a chovat se k nim ohleduplně jako poctiví sedláci. A nebo vůbec přejít na vegetariánství.

Bylo by to moc dobře, kdybych se distribucí nemusel zdržovat a mohl si v klidu vymýšlet nové věci. Kdyby tu byl někdo, kdo třeba sám neumí psát písničky, ale umí geniálně dostat muziku k lidem, které by mohla zajímat. Tahle práce je pro mne znouzectnost, ale beru ji z té dobré stránky, vymýšlím, jakým ještě jiným způsobem muziku k lidem dopravit. A těší mě, když za mnou někdo na koncertě přijde a chce si cédéčko koupit. Aspoň vím, jak vypadají lidé, kteří poslouchají moje písničky. Jsou to většinou hezcí, inteligentní a slušní lidé s dobrým vkusem! (smích)

Živit se prodáváním desek je pro muzikanty poměrně mladá záležitost.

Samozřejmě, před sto lety nebylo zvykem, že by se lidé živili nahráváním hudby. Žili z honorářů za koncerty nebo psali skladby pro někoho, kdo si je objednal. Najednou se objevila možnost nahrávat, zavřít hudbu do konzerv a prodávat je. Dneska jsou nahrávky důležitější než autentická hudba a člověk se musí zamýšlet nad tím, co tím získal a co za to obětoval, protože v životě se za všechno platí. Za úžasné možnosti nahrávací techniky platíme jistou závislostí na ní, svou vlastní svobodou - a to je to nejvzácnější platidlo. Pokud si někdo své svobody neváží, tak ho mohu respektovat podobně jako prodavače nějakých výrobků, ale ne jako umělce. Mne zajímají lidé, kteří svou muzikou chtějí něco říct, jsou jich stovky a ani si nestačím poslechnout, co všechno vytvořili. Lidem, kteří chtějí hudbou jen vydělávat, nic zlého nepřeju, jen mě nezajímají a už vůbec mě nebaví poslouchat jejich nářky, jak jim to nejde. Co se týče nás ostatních, věřím, že se můžeme dopátrat jisté rovnováhy - uchovat si nezávislost a nebýt naštvaní, že nemáme narvané peněženky.

Války dívčí i tvůrčí

Máte už představu, jak bude vypadat vaše nová nahrávka?

Teď jsem měl hodně bláznivé období, od konce roku do března jsem napsal jedenadvacet písniček. To se mi nikdy v životě nestalo. Nenapsal jsem jich tolik nikdy ani za dva roky. Všechny jsou o ženách. Mám pohromadě materiál na monotematické album Dívčí válka. Odrážejí se tam nejen mé zkušenosti s "dívkami od osmnácti do osmdesáti let", ale i zkušenosti autorské, neboli jak to udělat. V posledních letech jsem se dost zabýval zhudebňováním textů psaných volným veršem. Nešlo mi jen o to recitovat cosi do hudebního základu, ale opravdu ve volném verši nacházet muziku, udělat písničku. Naopak melodie jsou tradičnější, žánrově pestřejší a někdy možná až prvoplánově chytlavé.

Přemýšlíte už o konkrétní podobě nahrávky? Budete točit sám s klavírem, nebo s dalšími muzikanty?

Dívčí válka pojednává vlastně o značně aktuálním tématu, o stavu ženské duše, o vnitřních bojích či nejistotách, tajných rozhodnutích či způsobech vyrovnávání se se složitým světem. Kabát, do kterého bych měl ty příběhy obléknout, by měl být ušit se značným přehledem a nadhledem. A tak se teď snažím najít lidi, se kterými bych na tom mohl spolupracovat, kteří by mi v tom pomohli, případně to udělali za mne. Pátrám po někom, kdo by měl podobné cítění a vztah k písničkám, kdo by byl schopen dělat v nich radostné aranžérské naschvály a zároveň zachovat a zvýraznit jejich sdělnost. Kdyby se na to cítil někdo z řad čtenářstva, ať napíše na jb@janburian.cz (smích).

Možná Dívčí válku nakonec natočím sám s klavírem, ale teď tam ty nástroje slyším.

Jak poznáte, že jsou nové písničky "sdělné", a vůbec dobré? Podle reakcí lidí na koncertech?

To musíte poznat, už když to napíšete. Kdybych až na jevišti cítil, že se lidi ošívají a že jsem to napsal blbě, asi bych dostal hrozný mindrák. To si sám před sebou nemůžu dovolit. To by mě zabilo. (smích) Už kdysi, když jsme vystupovali s Jiřím Dědečkem, jsme se dost tvrdě hádali o to, co je dobré a co ne, než jsme s něčím vylezli na pódium. Snažím se nevylézat před lidi s nehotovými věcmi. Něco jiného je interpretace. Ta se může různě měnit, vyvíjet, vylepšovat nebo zjednodušovat, to mne naopak baví. Některé písničky hrávám pokaždé jinak.

Myslíte tedy na to, jak publikum přijme novou píseň?

V žádném případě když to píšu, to mi bývají moji diváci úplně ukradení. Tady se zase projevuje ten divný tlak hudebního průmyslu, umělec by měl myslet na nějakou cílovou skupinu, na své image a já nevím na co ještě. Já když píšu, tak se peru s úplně jinými problémy. S formou, aby byla adekvátní sdělení, s myšlenkou, abych tam dostal přesně to, co tam chci mít. S pocity uspokojení nad tím, co se nabízí, s vlastní leností zkoušet jít víc do hloubky, podívat se na věc ještě z jiného úhlu a tak dále. Mám s tím tolik práce, že posluchači mohou být až to poslední, co mě zajímá. Jsem pak strašně rád, když přijdou na koncert a poslouchají, a v tu chvíli bych pro publikum udělal všechno.

Kritiku, vzbuď se!

Vy jste kdysi pracoval jako hudební publicista. Konkrétně v časopise Melodie, dříve než došlo k zásahu "shora" a redakce byla nahrazena jedinci loajálními "straně a vládě". Co vám chybí v dnešní hudební publicistice?

V té naší éře Melodie, převážně v sedmdesátých letech, než vypukla ona čistka, se psalo hodně kriticky o textech. Celá generace kritiků - Jiří Černý, Jan Rejžek., František Horáček, Petr Dorůžka, Čestmír Klos - psala odvážně o prázdnotě či tendenčnosti písniček, vysmívala se jejich hlouposti a taky tím vychovávala i posluchače středního proudu. Vedle těch nesmyslů pak vyzdvihovala třeba písně z repertoáru Vladimíra Mišíka nebo tehdy nové a neotřelé šoky Ivana Mládka, poetiku Jiřího Suchého či Vladimíra Merty. Dnes se o textech nepíše. Skoro se ani nerecenzuje, už se na to zapomnělo. Dělá se promotion, ne kritika.

V nespecializovaných periodikách je to mnohdy bohužel proto, že prý chybí čtenář. Jakožto "řadový autror" jsem se často setkal s tím, že redaktoři vyžadují po autorech "pozitivitu", protože lidé nechtějí o ničem přemýšlet, chtějí se bavit.

Měl bych se zeptat, jak víte, co lidé chtějí. A jestli to víte a je to tak, jak říkáte, nezbývá než prohlásit: Dobře jim tak! Pak mají takovou muziku, jakou si zaslouží. Populární hudbou vládne stejný nevkus, kýč a podbízivost jako kdysi, a nikdo z toho nemá ani ostudu, to není dobře. Umělečtí teoretici dali mimo jiné nejspíš hrozně rádi k ledu i letitý spor o tom, co jsou to vlastně texty písní - jestli jsou to zpívané básně nebo něco úplně jiného. Je to podle mne důležitá otázka. Kdyby platilo, co si myslím já, že totiž je to všechno poezie, z níž něco se dá zhudebňovat a zpívat a něco ne, takzvaní textaři by ztratili argumenty na obranu těch hrůz, které napáchají a pak tvrdí, že jde přece jen o písňové texty a ne žádné umění.

Setkávám se často i s názorem, že kritika už vlastně není potřeba, protože dostupnost hudby díky internetu, vypalovačkám a festivalům je natolik velká, že si každý, kdo má o problém zájem, může udělat obrázek sám. A třeba fakt, že se alba Radůzy prodalo stejné množství jako mediálně tlačeného alba Maxy, přestože o Radůze se v běžných tiskovinách prakticky nepsalo a lidé si ji museli najít sami, o tom možná svědčí.

S tím naprosto nesouhlasím. Když řeknete, že kritika nikoho nezajímá, popřípadě že lidi mají jiné možnosti a najdou si kvalitní věci sami, je to jenom alibi kritiků, kteří se z nějakých pohnutek nechtějí věnovat svému povolání. To samé byste mohl říct o divadle, o filmu, o výtvarném umění nebo třeba i o politice. Kritik je tu mimo jiné od toho, aby vedl dialog s tvůrcem o kvalitě díla. To ostatní je reklama a publicistika. Kritik je tu také od toho, aby poukazoval na hodnoty či vady, které on sám subjektivně nachází v tom, co čte či poslouchá. Netvrdím, že se má dopodrobna rozebírat každá deska, ale vadí mi, že se o kvalitě populární hudby - zejména v té deníkové publicistice - nepíše vůbec!

Nedávno jsem slyšel pořadu Českého rozhlasu 6 Jana Rejžka a Vladimíra Justa rozebírat texty z nové desky Lucie Bílé. Uvědomil jsem si, jak jsme odvykli takovémuto druhu kritiky, jak by byla potřebná, a zdálo se mi, že to pro některé posluchače musel být šok. A přitom stačilo jen pomalu a zřetelně přečíst to, co zpěvačka na desce zpívá, abychom si uvědomili, jak je to nevěrohodné a nedobře zpracované.

A co antireklama? Exemplární nesmysly je možná lepší ignorovat, než na ně upozorňovat - byť i tím, že je v recenzi popravíte.

S tím také nesouhlasím. To je přesně to, co ti byznysoví hoši chtěj. Začal s tím kdysi Janeček. Tvrdil, že každá publicita je dobrá. A i když se o něm píše špatně, tak je to pro něj vlastně reklama. To jistě může být. Ale přijme-li stejné hledisko kritik, vypadá to jen jako další alibi, aby se vyhnul nepříjemné a těžké práci. Je to rezignace na rozlišování hodnot.

Mnohdy se ovšem zvrtne recenze v pouhou exhibici kritika. Je strašně snadné ostrovtipně odsoudit něco, co je všeobecně (respektive alespoň většinou lidí, kteří jsou vůbec ochotni číst recenze) považované za kýč.

Určitý exhibicionismus je součástí profese uměleckých kritiků od "pravěku", to mi tolik nevadí. Opravdu vzdělanému kritikovi bych ponechal právo na určitou povýšenost. Když občas někdo napíše mírně nadutý odsudek, ale vy toho autora sledujete a víte, že je vzdělaný a bystrý, dá se to přijmout jako provokace nebo projev choroby z náročného povolání. Jenže dneska není na výběr ani mezi těmi subjektivními, agresivními kritiky a těmi skutečnými osobnostmi, které vyjadřují nějaký hlubší názor - všichni jsou opatrní a nikdo se do odsuzování kýčů moc nepouští. Ani ostrovtipně ani jinak. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo. Ať je to, jak chce, já osobně si kritiků vážím a potřebuji je. Když si je nenajdu v periodikách nebo na internetu, nacházím je v kruhu svých přátel umělců i laiků. Kritik profesionál je ovšem důležitá funkce, je to někdo, kdo by měl vidět dost daleko, jak do minulosti, tak do budoucna a předvídat trendy, poukazovat na to, co já sám v zaujetí nad tím, čemu se věnuji, nedokážu odhalit. A dokázat nás všechny vidět z určitého odstupu, abychom mohli líp pochopit, kam jsme se dostali, co vlastně děláme a kam se to šine.


Diskografie:

Hodina duchů (1989)

Černý z nebe (1991)

Poesie (1994)

Jenom zpívám (1998)

Unavený válečník (2000)

Zrcadlo (2002)

Blues 4. Kategorie/Božskej klid (2003)

Drtivé jistoty (2003)

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/05