Jamiroquai: Funk’s Not Dead!
12.10.2005 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika
Víte, co vznikne, když zkřížíte hudební jam s indiánem z kmene Irokézů? Pěkně praštěná otázka, co? Jakmile ale přešaltujete z češtiny do angličtiny, nabízí se odpověď sama: právě tahle dvě slova si zvolila za jméno britská kapela JAMIROQUAI, kterou nejspíš budete znát podle toho legračního chlapíka s vysokým kloboukem.
Chlapík se jmenuje Jason “Jay” Kay a ve skutečnosti toho na něm moc legračního není. Vlastně by s ním řada z vás určitě měnila. Je totiž nejen nehorázně talentovaný, ale také hodně bohatý. Tak hodně, že se může každý den v týdnu vozit v jiném ze své sbírky rychlých aut, které většina lidí zná pouze z obrázků v pánských časopisech. Totéž se dá říct o jeho přítelkyních, ale to už bychom zbytečně zabíhali do hájemství tiskovin na jedno použití.
S dynamitem na funk
Letošní šesté album Jamiroquai s názvem Dynamite je důkazem toho, že zdaleka nejde o kapelu jedné sezóny, jak by se mohlo zdát pamětníkům jejich dávného hitu Space Cowboy či mladší dvojice skladeb Cosmic Girl a Virtual Insanity. Nezasvěcenému uchu sice můžou znít všechny jejich desky stejně, fajnšmekři o Jamiroquai ale mluví jako o představitelích nové generace funkerů, srovnatelných s klasiky typu Kool And The Gang.
Kromě funku najdete v hudbě Jamiroquai leccos od rocku po disko, do něhož je Jay Kay stejně velký fanda jako do aut. Právě on vnesl do celkového soundu kapely prvky své oblíbené hudby, i když zpočátku se Jamiroquai řadili spíše k prorokům acid jazzu a pluli na jedné lodi s Brand New Heavies nebo Galliano. Acid Jazz s velkými počátečními písmeny, tedy stejnojmenný stylotvorný label, byl také jejich první nahrávací společností.
Záhy se ovšem dostali pod ochranitelská křídla nadnárodního bumbrlíčka Sony, který jim nabídnul časově neomezenou smlouvu na osm desek, a bylo zaděláno. Na budoucí úspěchy, na onu proslulou sbírku aut i na zápis do Guinessovy knihy rekordů, kam se Jamiroquai dostali s třetí deskou Travelling Without Moving z roku 1996. Té se prodalo sedm milionů kusů a do zmíněné bichle se zapsala jako nejprodávanější funkové album všech dob.
Deskobraní
Jak už bylo řečeno, dlouhohrajících desek mají Jamiroquai k dnešnímu dni na kontě šest. Nejznámější je asi druhá The Return Of Space Cowboy (1995) s téměř titulním discohitem Space Cowboy a následující Travelling Withou Moving (1996) s výše vzpomínanými singly Cosmic Girl a Virtual Insanity. Oba můžete znát také z jejich klipové podoby; v prvním, automobilovém, si po boku Jaye Kaye zahrály také tři z jeho čtyřkolých miláčků a ve druhém se zas proháněl po stěnách obýváku.
Dá se říct, že po vydání Travelling Without Moving byli Jamiroquai na vrcholu. Za video ke skladbě Virtual Insanity pobrali několik cen včetně čtyř MTV Video Music Awards a návdavkem obdrželi cenu MOBO (Music Of Black Origin) v kategorii album roku. Zato nikdy nevyhráli Brit Award, což je trochu s podivem vzhledem k tomu, jak moc si jich Britové jinak cení. V roce 2000 byli na dýchánku horních deseti tisíc s názvem World Music Awards v Monte Carlu dokonce vyhlášeni nejprodávanějšími britskými umělci.
Jamiroquai se drželi v povědomí svých věrných i těch k jejich osudům lhostejnějších i v následujících měsících. V roce 1998 přispěli na svůj standard atypicky potemnělou skladbou Deeper Underground na soundtrack k Emmerichově velkofilmu Godzilla a v roce 1999 následovalo album Synkronized. To sice přineslo jen jeden vyložený hit Canned Heat, přesto se ale kvalitou svému předchůdci minimálně vyrovná. Kvalitativní sešup nastal až s dalším albem A Funk Odyssey (2001), které v podstatě představuje pouhou sbírku variací na dříve otevřená hudební témata.
Jay Kay nejspíš instinktivně vycítil, že kapela potřebuje na novém materiálu pracovat s odstupem, a proto se na novinku Jamiroquai čekalo nezvykle dlouho – čtyři roky. Vyšla v červnu pod názvem Dynamite a je přesně taková, jak to slibuje název: výbušná, překypující taneční energií a zatraceně dobrá. Zní jako kdyby devadesátá léta nikdy neproběhla a teď teprve mělo nastat něco velkého. Možná to nedává větší smysl než indián zkřížený s jamem, ale možná je to taky jediný způsob, jak přiblížit ten pocit, který na vás z desky dýchne.
Uvědomělý spratek
Na obalu desky Dynamite sedí Jay Kay na křesle pokrytém nezpracovanou kůží a z klobouku na jeho hlavě trčí něco, co připomíná indiánská pera. Tahle image nebyla zvolena náhodně: Kay je totiž zářný příklad toho, čemu se říká uvědomělý umělec. Nejen že vetkl název jednoho indiánského kmene do názvu své kapely, ale také při různým příležitostech promlouvá na téma potřeby ctění přírodních zákonů a podobně. Ve skladbě Manifest Destiny z desky The Return Of The Space Cowboy se zase vyzpívává z hanby, kterou údajně cítí ke svým předkům, kteří drancovali zemi původních obyvatel obou Amerik.
V kontrastu se svým vystupováním coby svědomí ostatních má Kay u části veřejnosti pořádný vroubek za své chování na silnici. Už dvakrát byl přistižen při jízdě mnohem vyšší, než je povolený limit. Poprvé vyfasoval zákaz řízení na 42 dní, loni, kdy se odehrál druhý případ, už přišel od řidičák dokonce na půl roku. Za své excesy si vysloužil kritiku ze všech stran, nejhlasitější asi od britských bojovníků za bezpečnost na silnicích. Ti mu obzvlášť vyčítali, že o své rychlé jízdě veřejně mluvil v rozhovorech.
Ať už se na Kaye díváte jako na morální autoritu nebo jako na zbohatlického spratka ohrožujícího okolí, jedno se mu nedá upřít – je duší kapely, která si během téměř patnáctileté existence drží vysoký kvalitativní standard a svým přístupem k míchání různých žánrů si zachovává i velkou míru originality. Vzhledem k popularitě, které se u nás těší projekty Romana Holého, se zdá, že by tu nemuseli mít Jamiroquai o posluchače nouzi. Oni už pro to udělali dost.
Současná sestava: Jason “Jay” Kay (zpěv), Matt Johnson (klávesy), Derrick McKenzie (bicí), Rob Harris (kytara), Sola Akingbola (perkuse), Paul Turner (baskytara)
Box: Pan Klobouk
(tady by to chtělo nějakou fotku)
Kromě svých vášní pro silná auta a krásné ženy je Jay Kay známý především svými často extravagantními pokrývkami hlavy. Dokonce si o něm řada fanoušků myslela, že nemá žádné vlasy, což ovšem vyvrátil, když se nechal v roce 1994 vyfotit bez klobouku na obálku časopisu The Face. Také se objevil prostovlasý v několika videoklipech Jamiroquai, například v těch ke skladbám Half The Man a King For A Day.
Výkřik: Nová deska Dynamite je přesně taková, jak to slibuje název: výbušná, překypující taneční energií a zatraceně dobrá.
Chlapík se jmenuje Jason “Jay” Kay a ve skutečnosti toho na něm moc legračního není. Vlastně by s ním řada z vás určitě měnila. Je totiž nejen nehorázně talentovaný, ale také hodně bohatý. Tak hodně, že se může každý den v týdnu vozit v jiném ze své sbírky rychlých aut, které většina lidí zná pouze z obrázků v pánských časopisech. Totéž se dá říct o jeho přítelkyních, ale to už bychom zbytečně zabíhali do hájemství tiskovin na jedno použití.
S dynamitem na funk
Letošní šesté album Jamiroquai s názvem Dynamite je důkazem toho, že zdaleka nejde o kapelu jedné sezóny, jak by se mohlo zdát pamětníkům jejich dávného hitu Space Cowboy či mladší dvojice skladeb Cosmic Girl a Virtual Insanity. Nezasvěcenému uchu sice můžou znít všechny jejich desky stejně, fajnšmekři o Jamiroquai ale mluví jako o představitelích nové generace funkerů, srovnatelných s klasiky typu Kool And The Gang.
Kromě funku najdete v hudbě Jamiroquai leccos od rocku po disko, do něhož je Jay Kay stejně velký fanda jako do aut. Právě on vnesl do celkového soundu kapely prvky své oblíbené hudby, i když zpočátku se Jamiroquai řadili spíše k prorokům acid jazzu a pluli na jedné lodi s Brand New Heavies nebo Galliano. Acid Jazz s velkými počátečními písmeny, tedy stejnojmenný stylotvorný label, byl také jejich první nahrávací společností.
Záhy se ovšem dostali pod ochranitelská křídla nadnárodního bumbrlíčka Sony, který jim nabídnul časově neomezenou smlouvu na osm desek, a bylo zaděláno. Na budoucí úspěchy, na onu proslulou sbírku aut i na zápis do Guinessovy knihy rekordů, kam se Jamiroquai dostali s třetí deskou Travelling Without Moving z roku 1996. Té se prodalo sedm milionů kusů a do zmíněné bichle se zapsala jako nejprodávanější funkové album všech dob.
Deskobraní
Jak už bylo řečeno, dlouhohrajících desek mají Jamiroquai k dnešnímu dni na kontě šest. Nejznámější je asi druhá The Return Of Space Cowboy (1995) s téměř titulním discohitem Space Cowboy a následující Travelling Withou Moving (1996) s výše vzpomínanými singly Cosmic Girl a Virtual Insanity. Oba můžete znát také z jejich klipové podoby; v prvním, automobilovém, si po boku Jaye Kaye zahrály také tři z jeho čtyřkolých miláčků a ve druhém se zas proháněl po stěnách obýváku.
Dá se říct, že po vydání Travelling Without Moving byli Jamiroquai na vrcholu. Za video ke skladbě Virtual Insanity pobrali několik cen včetně čtyř MTV Video Music Awards a návdavkem obdrželi cenu MOBO (Music Of Black Origin) v kategorii album roku. Zato nikdy nevyhráli Brit Award, což je trochu s podivem vzhledem k tomu, jak moc si jich Britové jinak cení. V roce 2000 byli na dýchánku horních deseti tisíc s názvem World Music Awards v Monte Carlu dokonce vyhlášeni nejprodávanějšími britskými umělci.
Jamiroquai se drželi v povědomí svých věrných i těch k jejich osudům lhostejnějších i v následujících měsících. V roce 1998 přispěli na svůj standard atypicky potemnělou skladbou Deeper Underground na soundtrack k Emmerichově velkofilmu Godzilla a v roce 1999 následovalo album Synkronized. To sice přineslo jen jeden vyložený hit Canned Heat, přesto se ale kvalitou svému předchůdci minimálně vyrovná. Kvalitativní sešup nastal až s dalším albem A Funk Odyssey (2001), které v podstatě představuje pouhou sbírku variací na dříve otevřená hudební témata.
Jay Kay nejspíš instinktivně vycítil, že kapela potřebuje na novém materiálu pracovat s odstupem, a proto se na novinku Jamiroquai čekalo nezvykle dlouho – čtyři roky. Vyšla v červnu pod názvem Dynamite a je přesně taková, jak to slibuje název: výbušná, překypující taneční energií a zatraceně dobrá. Zní jako kdyby devadesátá léta nikdy neproběhla a teď teprve mělo nastat něco velkého. Možná to nedává větší smysl než indián zkřížený s jamem, ale možná je to taky jediný způsob, jak přiblížit ten pocit, který na vás z desky dýchne.
Uvědomělý spratek
Na obalu desky Dynamite sedí Jay Kay na křesle pokrytém nezpracovanou kůží a z klobouku na jeho hlavě trčí něco, co připomíná indiánská pera. Tahle image nebyla zvolena náhodně: Kay je totiž zářný příklad toho, čemu se říká uvědomělý umělec. Nejen že vetkl název jednoho indiánského kmene do názvu své kapely, ale také při různým příležitostech promlouvá na téma potřeby ctění přírodních zákonů a podobně. Ve skladbě Manifest Destiny z desky The Return Of The Space Cowboy se zase vyzpívává z hanby, kterou údajně cítí ke svým předkům, kteří drancovali zemi původních obyvatel obou Amerik.
V kontrastu se svým vystupováním coby svědomí ostatních má Kay u části veřejnosti pořádný vroubek za své chování na silnici. Už dvakrát byl přistižen při jízdě mnohem vyšší, než je povolený limit. Poprvé vyfasoval zákaz řízení na 42 dní, loni, kdy se odehrál druhý případ, už přišel od řidičák dokonce na půl roku. Za své excesy si vysloužil kritiku ze všech stran, nejhlasitější asi od britských bojovníků za bezpečnost na silnicích. Ti mu obzvlášť vyčítali, že o své rychlé jízdě veřejně mluvil v rozhovorech.
Ať už se na Kaye díváte jako na morální autoritu nebo jako na zbohatlického spratka ohrožujícího okolí, jedno se mu nedá upřít – je duší kapely, která si během téměř patnáctileté existence drží vysoký kvalitativní standard a svým přístupem k míchání různých žánrů si zachovává i velkou míru originality. Vzhledem k popularitě, které se u nás těší projekty Romana Holého, se zdá, že by tu nemuseli mít Jamiroquai o posluchače nouzi. Oni už pro to udělali dost.
Současná sestava: Jason “Jay” Kay (zpěv), Matt Johnson (klávesy), Derrick McKenzie (bicí), Rob Harris (kytara), Sola Akingbola (perkuse), Paul Turner (baskytara)
Box: Pan Klobouk
(tady by to chtělo nějakou fotku)
Kromě svých vášní pro silná auta a krásné ženy je Jay Kay známý především svými často extravagantními pokrývkami hlavy. Dokonce si o něm řada fanoušků myslela, že nemá žádné vlasy, což ovšem vyvrátil, když se nechal v roce 1994 vyfotit bez klobouku na obálku časopisu The Face. Také se objevil prostovlasý v několika videoklipech Jamiroquai, například v těch ke skladbám Half The Man a King For A Day.
Výkřik: Nová deska Dynamite je přesně taková, jak to slibuje název: výbušná, překypující taneční energií a zatraceně dobrá.
časopis mGuide 2005/04
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Jamiroquai-Funks-Not-Dead~12~rijen~2005/
Komentáře
&;
