2.3.2006 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika Je mu teď nějakých šestadvacet, ale vypadá tak maximálně na osmnáct. Tohoto drobounkého a věčně rozčepýřeného mladíka ve vytahaných džínách, který je k nerozeznání od dorostence z vašeho sousedství, byste jen těžko spojovali s osobou nejprodávanějšího britského jazzového umělce všech dob. Nic to nemění na faktu, že hvězda Jamieho Culluma již dávno překročila hranice Spojeného království a září s intenzitou, se kterou týnejdžerské publikum v přeplněných koncertních sálech zpívá s ním swingové standardy z poloviny minulého století. Zdá se vám to jako paradox? Určitě, ale jestli někdo v posledních letech vrátil jazz do školních lavic a mladšímu publiku ukázal cestu k jiným hudebním žánrům než jsou hip hop a r´n´b, tak je to právě Jamie Cullum.

Těžko říct, který faktor sehrál rozhodující roli v tom, že Jamie Cullum prorazil tak razantním způsobem a že jeho předposledního alba Twentysomething se do dnešního dne prodalo dva a půl miliónu kusů. Jistě své udělala zvýšená vlna zájmu o swingovou hudbu, na které se svezly projekty Roda Stewarta, Robbieho Williamse, Harryho Connicka Jr., ale i interpreti mladší generace jako Michael Bublé či John Pizzarelli.
Nicméně, každý, kdo viděl živé vystoupení Jamieho Culluma, vám potvrdí, že na scéně dokáže řádit jako přírodní živel a je to jedinečný bavič, který si umí omotat publikum kolem prstu během pár minut, aniž by opouštěl svoji vrozenou a naprosto odzbrojující přirozenost. Ovšem bušení do kláves pěstmi, skoky z klavíru, ke kterému si během koncertu může přijít sednou kterýkoliv fanoušek z publika, nebo zpěv bez mikrofonu uprostřed ztichlého sálu, by samy o sobě asi těžko stačily k tomu, aby sklízel ovace i seriózních jazzových kritiků pověstných svým konzervatizmem.
Jamie Cullum je především od boha nadaný pianista, který svůj nástroj ovládá bravurně a zakomponovat náročné a dobře vygradované klavírní sólo jako od Oscara Petersona, nebo Davea Brubecka, do zdánlivě nenáročné písničky, mu nečiní žádný problém. Jamie je i zdatný skladatel, který navíc disponuje obrovským hudebním rozhledem a každou chvíli sahá po klasikách od naprosto odlišných autorů a kapel jako jsou Cole Porter, Jimi Hendrix, George Gershwin, Jeff Buckley, Prince nebo Radiohead a Cure.

Kde se vzal?
Narodil v Essexu, ale vyrůstal v Wiltshire. Na klavír začal hrát v devíti letech a jazz si ho získal v okamžiku, kdy začal poslouchat Milese Davise. V té době již Jamie Cullum studoval na universitě v Readingu film a anglickou literaturu, ale víc ho zajímalo živé hraní s kapelou po různých pubech, výletních lodích a hotelech. “Po letech draze placeného studia a aut plných knížek je ze mě expert na Shakespeara, ale pak jsem zjistil, že svět nepotřebuje tolik vzdělanců, jak jsem se domníval…Měl jsem kšeft dokonce i v noci před závěrečnými zkouškami a kvůli hraní na lodi jsem zmeškal i promoci. Hudba byla vše, co jsem tehdy chtěl dělat”, vzpomíná Jamie s odstupem času. Ještě v době studií, když je mu devatenáct, vychází jeho první album Heard It All Before pod hlavičkou Jamie Cullum Trio, které je mimochodem dneska nesehnatelnou raritou a na Internetu se za něj nabízejí tučné částky.
Věci se dávají do pohybu poté, co se Jamie přestěhuje do Londýna a dostává nabídku na účinkování v renomovaném klubu Pizza Express v Soho, což je po Ronnie Scott´s Clubu nejpopulárnější jazzový klub v anglické metropoli.
V roce 2002 již vydává své druhé album Pointless Nostalgic, kde je zřejmé, že se zrodil velký talent. Jamie umí elegantně míchat jazz s popem a jeho melodické písničky si přeje poslechnout i anglická královna v St. Jamese Palace na oslavě svých narozenin. V té době je jeho vydavatelská firma Universal již rozhodnuta, že zainvestuje do nahrávání a propagace jeho dalšího alba neuvěřitelných milión liber.

Bohatě zúročená investice
Zlomovým okamžikem v Jamieho kariéře se stává album Twentysomething (2003), o kterém se mluví v superlativech. Zajímavé je, že standardy ze 30. a 40. let jako What A Differnce a Day Made, Singing In The Rain, nebo Jamieho autorské skladby v duchu Nat King Colea či Franka Sinatry dokážou uvést do varu i návštěvníky festivalu v Glastonbury, na který Jamie vzpomíná jako na jedno ze svých nejlepších vystoupení vůbec. Na Twentysomething se Jamie Cullum prezentuje jako vyzrálý skladatel, který na svůj věk píše velmi procítěně a do hloubky jdoucí skladby, které mistrně umí přiblížit i mladšímu publiku. Pravda, občas sice zaznívají hlasy jazzových puritánů, že mluvit o jazzu v jeho případě je nesmysl a možná to tak částečně opravdu je, ale důležitější je, že Jamie Cullum plní funkci jakéhosi apoštola, který obrací na pravou víru mládež, která by jinak zabředla do vod hudební hlouposti a bezduché komerce.

Jak se chytají pohádky
Po koncertních šňůrách v Americe a Japonsku, kde po sobě zanechal početnou základnu nových fanoušků, se počátkem roku 2005 Jamie Cullum odebírá opět do studia. Nové album Catching Tales, které vzniklo pod producentským dohledem Stewarta Levina a ve spolupráci s hosty jako Dan The Automator z Gorillaz, ovšem představuje výrazný stylový posun mimo jazzové hranice. Jamie pomalu opouští model “great american songbook” a vydává se na cestu kvalitního pop rockového písničkářství, jaké známe z tvorby Bruce Hornsbyho nebo Randyho Newmana. Jeho odhodlání nestát na místě a pokusit se o nové inspirační zdroje a hledání nových cest působí nesmírně sympaticky. Postupná Jamieho proměna ve všeobecně uznávaného a všemi věkovými skupinami respektovaného popového umělce jeho popularitu nejspíš ještě zvýší, což je jedině dobře. Přesně takový typ mladé krve současná populární hudba postrádá ze všeho nejvíc.

Psáno pro: časopis mGuide 2006/02