Jaga: Když musíš tak musíš
Řeknete-li před obyvatelem západní Evropy odkojeným Mrazíkem "Jaga", naskočí mu před tím téměř okamžitě slovo "baba". O něco dále na sever si ale ta čtyři písmena zvolila jako svůj název jedna z nejoriginálnějších kapel na světě
Tak se o ní aspoň mluvilo před čtyřmi lety, kdy jí londýnský label Ninja Tune vydal v reedici její debutové album A Livingroom Hush a krátce na to i druhé album The Stix. Tehdy si ta kapela ještě říkala Jaga Jazzist a spolu s Röyksopp, Kings Of Convenience nebo Ralph Myerz & The Jack Herren Band patřila mezi nejznámější představitele norské elektronické scény.
V roce 2003 odehráli Jaga Jazzist excelentní koncert na festivalu Open Air Field a zanedlouho k nám přijedou zahrát znovu, tentokrát do pražského Paláce Akropolis. Stane se tak v rámci turné k nové desce What We Must, která vychází v těchto dnech už pod změněným názvem kapely. Není to ovšem jediné překvapení, na které by se měli návštěvníci koncertu připravit.
"Po třech letech koncertování s materiálem z desek A Livingroom Hush a The Stix už nás začalo celkem nudit používání elektroniky," říká Lars Horntveth, který je považován za mozek desetičlenného kolektivu, byť se Jaga pyšní tím, že ve skutečnosti žádného šéfa nemá. "Taky jsme vydali pár sólových alb a ta obsahovala hodně elektronických zvuků a programmingu. Když jsme pak začali zkoušet před nahráváním desky What We Must, chtěli jsme vyzkoušet něco úplně nového," vysvětluje Horntveth, proč zní nové album Jagy tak odlišně od svých předchůdců.
Asi největším rozdílem je právě snížení podílu elektroniky ve prospěch kytar. Nepředstavujte si ale, že někdejší Jaga Jazzist začali zničehonic hrát čistokrevnou kytarovou hudbu. Najdete tu jejich obvyklé post-jazzové hrátky, které je sbližují s projekty jako jsou Shining nebo Susanna And The Magical Orchestra. Přesto se nelze ubránit dojmu, že ze všech hudebních škatulek má tvorba Jagy momentálně nejblíže k art rocku.
"Před tím, než k nám v roce 2001 přišel flétnista Ketil Einarsen, nikdo z kapely v životě neposlouchal kapely jako King Crimson, Yes nebo Rush. Trvalo nám další tři roky, než jsme jim začali přicházet na chuť," tvrdí Lars Horntveth a dodává, že to bylo až poté, co Jaga natočila nové album. S výše uvedenými kapelami prý Jagu spojuje podobný způsob uvažování, směřující k co největší hudební otevřenosti.
Jaga na desce What We Must změnila také producenta. "Ptali jsme se producenta našich předchozích desek, jestli chce produkovat naše nové album a on řekl: ' Zkuste to radši s někým jiným, abyste náhodou nenatočili další podobnou desku.' Máme ho za to moc rádi," vysvětluje Lars Horntveth, proč novinku Jagy produkovala místo osvědčeného Jørgena Trœna dvojice Kåre Chr. Vestrheim a Marcus Schmickler.
"Museli jsme začít úplně odznova a přijít na to, kdo by nám pomohl s naším novým směřováním. Vždycky jsme využívali všech možností studiové techniky, tentokrát jsme ale chtěli dosáhnout víc organického a živého zvuku." Na zlatém podnose tu máme klíč k uchopení celé desky, která zní jako neuvěřitelný jam deseti hudebníků s různým hudebním zázemím od metalu po klasický jazz.
Kromě nahrávek výše zmíněných Shining mají Jaga na albu What We Must nejblíže k loňské sólovce Larse Horntvetha s názvem Pooka, za níž získal její autor obě významné norské hudební ceny - Alarmprisen za nejlepší jazzové album a norskou Grammy za nejlepší elektronickou desku. Šanci na podobné ocenění má i novinka Jagy, Norové jsou totiž na skupinu patřičně hrdí.
Vůbec se zdá, že mají Norové k vlastní hudbě celkem pozitivní vztah, zdaleka se to ale netýká jen elektronické hudby. "V Norsku nikdy nebyla obrovská elektronická scéna, ale v roce 2000 prorazili Röyksopp a hudební průmysl se začal zajímat o to, co jim může naše země nabídnout. Tehdy pracovala většina zajímavých kapel s elektronikou," říká Lars Horntveth. "Na to, že jsem tak malá země, tu ale máme velký výběr hudebních stylů a žánrů."
Zatímco před pěti lety byly v centru zájmu elektronické kapely především z Bergenu, situace se podle ředitele norského putovního festivalu a hudební konference by:Larm Erlenda Mogårda-Larsena obrací ve prospěch kytarových part, jejichž centrem je průmyslový Stavanger. Hornveth to ale vidí trochu jinak: "Na naší rockové scéně se momentálně děje spousta skvělých věcí, neřekl bych ale, že je to to nejzajímavější z Norska. Spíš tu teď frčí takové to 'zpátky ke kořenům'. Kapelám jako Turbonegro nebo Gluecifer se daří dobře jak v Norsku, tak i mimo něj, což je určitě inspirující pro další skupiny."
Svůj návrat ke kořenům momentálně prožívá i Jaga a 3. května přijede svou vizi hudby bez hranic představit podruhé i českému publiku. Těšit se prý můžeme na velmi intenzivní, téměř rockový zážitek. V zásobě mají Horntveth a spol. údajně tolik skladeb, že by mohla hrát hodiny a hodiny. Doufejme, že se nebude opakovat situace z jejich poslední návštěvy v Česku, kdy jim vinou norských aerolinií zůstala značná část vybavení na letišti v Oslo a museli si tak vše potřebné půjčit na místě. I tak byl ale jejich koncert velký zážitek, protože tahle kapela to ani jinak neumí.