J. J. Cale & Eric Clapton - Kytarová jízda králů
20.12.2006 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika
fotogalerie
Když se loni o prázdninách sešli dva mistři elektrické kytary, aby nahráli první společné album The Road To Escondido, nešetřili navzájem slovy chvály. “Eric a já se už dlouho známe a nahrát spolu konečně desku byl skvělý zážitek,” svěřil se sedmašedesátiletý rodák z Oklahomy.
Pouhá zdvořilostní fráze? Ani náhodou! To o šest let mladší “Slowhand” byl podstatně výřečnější: “Tohle byla možná jedna z mých posledních ambicí. Spolupracovat s člověkem, jehož hudba mě inspiruje tak dlouho, jak si jen dokážu vzpomenout. Slovy se to ani nedá vyjádřit co pro mě znamená, hudebně i jako člověk... a už vůbec ho nechci přivádět svými ódami do rozpaků, protože je opravdu skromný člověk. Možná bude stačit, když řeknu, že jsme si to užili, nahráli skvělou desku - a už bych s ním chtěl točit další.”
Jak po více než třech desetiletí na tohle album vůbec došlo? V roce 2004 v texaském Dallasu organizoval Eric Clapton třídenní kytarový festival Crossroads, na který sezval kytarovou elitu z celého světa. Pozvání tehdy přijal i J. J. Cale, který však při vystoupení šokoval přítomné, když nečekaně (?) pozval Claptona na pódium, aby s jeho skupinou odehrál celý koncertní “set”. Stal se zlatým hřebem celé přehlídky. A i když obvykle “všechny cesty vedou do Říma”, jak je slyšet, ta z Dallasu vedla do Escondida.
Eric Clapton mnohokrát připustil, že ho ovlivnilo několik velkých kytaristů, mj. Muddy Waters, Robert Johnson, kterému nedávno vysekl poklonu albem jeho skladeb Me And Mr. Johnson (2004), Albert King nebo jmenovec B. B. King, se kterým na prahu třetího tisíciletí nahráli album Riding With The King (2000). Pro Claptonovu sólovou dráhu, kterou odstartoval po krátké epizodě se superskupinou Blind Faith, byla klíčová dvě jména: Band, kteří v šedesátých letech doprovázeli rovněž Boba Dylana, a právě J. J. Cale.
Z Caleova zpěvníku
Eponymní prvotina Eric Clapton (1970) si totiž lépe, než doma na britských ostrovech, vedla na druhé straně Atlantiku, kde se “áčko” jediného singlu dostalo až na osmnáctou příčku singlového žebříčku. Byla jím cover verze písničky After Midnight, jejímž autorem byl jistý Jean-Jacques Cale, jehož předtím znal pouze úzký okruh zasvěcených a který se v polovině šedesátých let objevil v Los Angeles, kde hrával s tanečními skupinami v různých malých podnicích a občas pracoval i jako zvukař.
J. J. Cale se poprvé pokusil prorazit v roce 1967 s formací Leather Coated Mind, kterou založili se zpěvákem a klávesistou Leonem Russellem. Nepodařilo se, ale zůstala po ní jediná malá deska se skladbami After Midnight a Slow Motion. První z obou skladeb učarovala Claptonovi, který o J. J.Caleovi velmi dobře věděl, protože oba příležitostně spolupracovali s rockovým duem Delaney & Bonnie. Tantiémy z Claptonovy úspěšné verze o pár let později ukončily živoření jejího autora, který se po odchodu z L.A. marně pokoušel muzikantsky uchytit v Nashvillu a Tulse, a položily základy jeho vlastního studia. Rok po Claptonově desce J.J. Cale debutoval albem Naturally (1971) s tuctem krátkých, harmonicky úsporně vystavěných písní (kromě nové nahrávky After Midnight zde můžete slyšet “klasiku” Call Me The Breeze), kterými prorůstala úsporná kytara i do sebe ponořený, polohlasý zpěv. Ten spolu s kytarovým stylem, o němž J. J. Cale prohlásil, že vzniknul “z neschopnosti imitovat Cheta Atkinse, Chucka Berryho a Clarence Gatemoutha Browna”, učaroval nejen Claptonovi. O tom se snadno přesvědčíte poslechem kterékoli nahrávky dalších dvou slavných Britů, jež představují Chris Rea a Mark Knopfler, jenž mimochodem hostoval i na Caleově albu £8 (1983). Kromě Claptona, který udělal později velký hit i ze skladby Cocaine, si z Caleova zpěvníku půjčovali mnozí další, namátkou Deep Purple (Magnolia), Lynyrd Skynyrd či náš Žlutý pes (obě kapely Call Me The Breeze). A stejné gusto jako Clapton měl při přebírání Caleových skladeb i Petr Kalandra.
Projekt dvou sourozenců
Proč tak zeširoka o J. J. Caleovi? Jestli Claptonovo album s B. B. Kingem bylo dvougeneračním setkáním legend, tak trochu v duchu památné desky Fathers & Sons (1969), na kterou Muddy Waters sezval podstatně mladší výkvět bílého blues, působí novinka The Road To Escondido jako projekt dvou sourozenců, kde J. J. Cale je za Erikova staršího bratra. Napsal totiž jedenáct skladeb, o další autorské se podělili Eric Clapton (Three Litle Girls), John Mayer (Hard To Thrill), a sestavu doplnil bluesový standard Sporting Life Blues. Hudební základy nahrála kompletní sestava dlouholeté Caleovy doprovodné skupiny a za zmínku stojí i výjimeční hosté, z nichž si připomeňme alespoň legendárního blusmana Taj Mahala, který si zde zahrál na foukací harmoniku, a především výsostného černého klávesistu Billyho Prestona, který pro album stačil ještě nahrát veškeré party hammondek a elektrického piána. Krátce nato se, žel, kariéra černého klávesisty, který nahrával i s Beatles a Rolling Stones, v nedožitých šedesáti letech předčasně uzavřela. Oba hlavní protagonisté mu ve finále album dedikovali, stejně jako dalšímu Claptonovu zesnulému příteli Brianu Roylancemu.
Zajímavosti:
Jak zraje kytarový solitér jako J. J. Cale? Syn dlaždiče, který své křestní jméno Jean-Jacques zkracuje zásadně na J. J. (aby mu blízcí přátelé nakonec říkali Johne), pracoval postupně ve válcovnách, u letectva i v uzenářském stánku. Na kytaru byl vždycky samouk, jeho gramofonovou univerzitou byly vinyly s nahrávkami western swingu, country blues a rokenrolu. I když se jeho jméno dostalo do širokého povědomí, bydlel střídavě v malém domku v Nashvillu a “na samotě” v obytném přívěsu bez telefonu. Když zrovna nepracuje ve studiu, jezdí na motorce a rybaří. A jak funguje tenhle genius loci, prozradila v jednom rozhovoru Caleova partnerka: “Jasně, jeho nahrávky jsou moc fajn, ale měli byste ho slyšet, jak hraje v noci doma na verandě – v kovbojských botách, s plechovkou piva u židle. To je opravdový J. J. Cale!” Ale bereme ho i z cédéčka. Všema deseti!
Fotogalerie:
fotogalerie
Když se loni o prázdninách sešli dva mistři elektrické kytary, aby nahráli první společné album The Road To Escondido, nešetřili navzájem slovy chvály. “Eric a já se už dlouho známe a nahrát spolu konečně desku byl skvělý zážitek,” svěřil se sedmašedesátiletý rodák z Oklahomy. Pouhá zdvořilostní fráze? Ani náhodou! To o šest let mladší “Slowhand” byl podstatně výřečnější: “Tohle byla možná jedna z mých posledních ambicí. Spolupracovat s člověkem, jehož hudba mě inspiruje tak dlouho, jak si jen dokážu vzpomenout. Slovy se to ani nedá vyjádřit co pro mě znamená, hudebně i jako člověk... a už vůbec ho nechci přivádět svými ódami do rozpaků, protože je opravdu skromný člověk. Možná bude stačit, když řeknu, že jsme si to užili, nahráli skvělou desku - a už bych s ním chtěl točit další.”
Jak po více než třech desetiletí na tohle album vůbec došlo? V roce 2004 v texaském Dallasu organizoval Eric Clapton třídenní kytarový festival Crossroads, na který sezval kytarovou elitu z celého světa. Pozvání tehdy přijal i J. J. Cale, který však při vystoupení šokoval přítomné, když nečekaně (?) pozval Claptona na pódium, aby s jeho skupinou odehrál celý koncertní “set”. Stal se zlatým hřebem celé přehlídky. A i když obvykle “všechny cesty vedou do Říma”, jak je slyšet, ta z Dallasu vedla do Escondida.
Eric Clapton mnohokrát připustil, že ho ovlivnilo několik velkých kytaristů, mj. Muddy Waters, Robert Johnson, kterému nedávno vysekl poklonu albem jeho skladeb Me And Mr. Johnson (2004), Albert King nebo jmenovec B. B. King, se kterým na prahu třetího tisíciletí nahráli album Riding With The King (2000). Pro Claptonovu sólovou dráhu, kterou odstartoval po krátké epizodě se superskupinou Blind Faith, byla klíčová dvě jména: Band, kteří v šedesátých letech doprovázeli rovněž Boba Dylana, a právě J. J. Cale.
Z Caleova zpěvníku
Eponymní prvotina Eric Clapton (1970) si totiž lépe, než doma na britských ostrovech, vedla na druhé straně Atlantiku, kde se “áčko” jediného singlu dostalo až na osmnáctou příčku singlového žebříčku. Byla jím cover verze písničky After Midnight, jejímž autorem byl jistý Jean-Jacques Cale, jehož předtím znal pouze úzký okruh zasvěcených a který se v polovině šedesátých let objevil v Los Angeles, kde hrával s tanečními skupinami v různých malých podnicích a občas pracoval i jako zvukař.
J. J. Cale se poprvé pokusil prorazit v roce 1967 s formací Leather Coated Mind, kterou založili se zpěvákem a klávesistou Leonem Russellem. Nepodařilo se, ale zůstala po ní jediná malá deska se skladbami After Midnight a Slow Motion. První z obou skladeb učarovala Claptonovi, který o J. J.Caleovi velmi dobře věděl, protože oba příležitostně spolupracovali s rockovým duem Delaney & Bonnie. Tantiémy z Claptonovy úspěšné verze o pár let později ukončily živoření jejího autora, který se po odchodu z L.A. marně pokoušel muzikantsky uchytit v Nashvillu a Tulse, a položily základy jeho vlastního studia. Rok po Claptonově desce J.J. Cale debutoval albem Naturally (1971) s tuctem krátkých, harmonicky úsporně vystavěných písní (kromě nové nahrávky After Midnight zde můžete slyšet “klasiku” Call Me The Breeze), kterými prorůstala úsporná kytara i do sebe ponořený, polohlasý zpěv. Ten spolu s kytarovým stylem, o němž J. J. Cale prohlásil, že vzniknul “z neschopnosti imitovat Cheta Atkinse, Chucka Berryho a Clarence Gatemoutha Browna”, učaroval nejen Claptonovi. O tom se snadno přesvědčíte poslechem kterékoli nahrávky dalších dvou slavných Britů, jež představují Chris Rea a Mark Knopfler, jenž mimochodem hostoval i na Caleově albu £8 (1983). Kromě Claptona, který udělal později velký hit i ze skladby Cocaine, si z Caleova zpěvníku půjčovali mnozí další, namátkou Deep Purple (Magnolia), Lynyrd Skynyrd či náš Žlutý pes (obě kapely Call Me The Breeze). A stejné gusto jako Clapton měl při přebírání Caleových skladeb i Petr Kalandra.
Projekt dvou sourozenců
Proč tak zeširoka o J. J. Caleovi? Jestli Claptonovo album s B. B. Kingem bylo dvougeneračním setkáním legend, tak trochu v duchu památné desky Fathers & Sons (1969), na kterou Muddy Waters sezval podstatně mladší výkvět bílého blues, působí novinka The Road To Escondido jako projekt dvou sourozenců, kde J. J. Cale je za Erikova staršího bratra. Napsal totiž jedenáct skladeb, o další autorské se podělili Eric Clapton (Three Litle Girls), John Mayer (Hard To Thrill), a sestavu doplnil bluesový standard Sporting Life Blues. Hudební základy nahrála kompletní sestava dlouholeté Caleovy doprovodné skupiny a za zmínku stojí i výjimeční hosté, z nichž si připomeňme alespoň legendárního blusmana Taj Mahala, který si zde zahrál na foukací harmoniku, a především výsostného černého klávesistu Billyho Prestona, který pro album stačil ještě nahrát veškeré party hammondek a elektrického piána. Krátce nato se, žel, kariéra černého klávesisty, který nahrával i s Beatles a Rolling Stones, v nedožitých šedesáti letech předčasně uzavřela. Oba hlavní protagonisté mu ve finále album dedikovali, stejně jako dalšímu Claptonovu zesnulému příteli Brianu Roylancemu.
Zajímavosti:
Jak zraje kytarový solitér jako J. J. Cale? Syn dlaždiče, který své křestní jméno Jean-Jacques zkracuje zásadně na J. J. (aby mu blízcí přátelé nakonec říkali Johne), pracoval postupně ve válcovnách, u letectva i v uzenářském stánku. Na kytaru byl vždycky samouk, jeho gramofonovou univerzitou byly vinyly s nahrávkami western swingu, country blues a rokenrolu. I když se jeho jméno dostalo do širokého povědomí, bydlel střídavě v malém domku v Nashvillu a “na samotě” v obytném přívěsu bez telefonu. Když zrovna nepracuje ve studiu, jezdí na motorce a rybaří. A jak funguje tenhle genius loci, prozradila v jednom rozhovoru Caleova partnerka: “Jasně, jeho nahrávky jsou moc fajn, ale měli byste ho slyšet, jak hraje v noci doma na verandě – v kovbojských botách, s plechovkou piva u židle. To je opravdový J. J. Cale!” Ale bereme ho i z cédéčka. Všema deseti!
Fotogalerie:
časopis mGuide 2006/10
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/J-J-Cale-Eric-Clapton-Kytarova-jizda-kralu~20~prosinec~2006/
Komentáře
&;
