30.1.2006 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika Přísloví ‘Nikdy není pozdě, když jde o dobrou věc’ má univerzální platnost, ale mimořádně trefné je v případě opožděného sólového debutu Ivo Viktorina. Skladatel, multiinstrumentalista, zpěvák a v neposlední řadě zvukový mistr vyhlášeného zlínského studia V byl ve druhé polovině sedmdesátých let u vzniku folkrockového AG Fleku, úzce se podílel na bezejmenném debutu skupiny, jehož reedice vyšla pod názvem Blázni umírají nadvakrát, a na konci minulé dekády nechyběl ani u pokusu o reunion tria Viktorin-Táborská-Markytán, po kterém zůstala další výborná deska Waltz. Ivova sólová prvotina, která současně představuje také debut u brněnských Indies Records, dostala název Vlna za vlnou.
 
O sólovém albu jsi s někdejším vydavatelem vyjednával ještě dříve, nežli došlo na kapelový Waltz. Pro ten jsi – svými vlastními slovy z jednoho staršího rozhovoru – “trochu vytuneloval svůj připravovaný projekt”. Jak dlouho album Vlna za vlnou vlastně vznikalo?
Na to se nedá odpovědět jinak, než stručným popisem cesty k ní. Jinak by byla každá odpověď zavádějící. Začátek je v době, kdy v mém studiu točili Buty jednu desku za druhou a já se vrátil ke skládání a z debat přemnohých u sklenic vypitých vyplynulo, že by chlapci opatřili mé písně svým umem a BMG je vydalo, ale problém byly texty. Věděl jsem, co nechci, ale nevěděl, co chci. A než jsem na to stačil přijít, objevila se odbočka s výsledkem – dnes známá jako Waltz. Po Waltzu jsme začali jezdit, já se uvolnil, konečně začal psát texty a vrátil se k projektu své desky. Doufal jsem, že se podaří udržet obživlou starou sestavu i přes obrovské kompromisy, a tak jsem před třemi lety upřednostnil další společné album, s tím, že až pak dodělám to svoje. Po třech letech, při práci na poslední písni alba jsme jej utnuli, to jest letos koncem vítězného února. Vzal jsem odtud svoje čtyři hotové a dvě rozdělané písně, na kterých už jsem stejně dělal sám. A v březnu pak ohlásil, že dělám na svém a do podzimu dotočil zbytek.

Album má velmi kompaktní, sevřený tvar. Kolik písniček ve finále zůstalo v “šuplíku”?
No – všechny ty, které se mi nepodařilo otextovat. Je to slušný základ na další album, ale bude to ještě několik let práce na textech. Strašné frázování pro češtinu, pokud to nemají být úplné pitomosti, ach jo… A pak mi taky zbyly nějaké věci, které byly původně určeny pro trio Viktorin-Táborská-Markytán, tak kolem desítky, možná i o trochu víc.

Na Waltzu byla tvoje plně autorská pouze písnička V trávě, ale už v začátcích AG Fleku jsi měl prakticky monopol na hudbu. Dávají ti texty zabrat víc než melodie?
To je myslím teď jasné. Kdyby písně nepotřebovaly texty, zaplavil bych svět hudbou. Ale naštěstí je potřebujou, a tak dochází k přirozené selekci. Chudák zaplavený svět má proto o jednoho škůdce míň…

Blíž než k folku a country mají tvoje písničky k rocku nebo i chytrému popu, ale bránil by ses třeba u Zavaž mi oči přirovnání k šansonu?
Určitě ne.V Zavaž mi oči je to nápadnější vlivem melodie, ale myslím, že jeho určité znaky nesou i jiné písně.

Řadu muzikantů z alba, kupříkladu Luboše Novotného, Martina Gašpara nebo Petra Vavříka, známe už ze starších nahrávek. Jak došlo na spolupráci se Stano Palúchem a především s Ivou Bittovou, kteří se ve studiu prostřídali na housle?
Stana jsem znal z natáčení starších alb Druhé trávy i z koncertů, protože jsem byl jednou přizvaný jako klávesista na turné Druhé trávy, když tam tehdy ještě hrál. S Ivou jsme kamarádi léta- vždyť jsme spolu dělali na šesti albech, jezdil jsem s ní po světě jako zvukař, máme stejně staré syny, kteří se kamarádí… Už když jsme se seznámili a já jí pouštěl nějaké věci, hecovala mě, že mi se ségrou nazpívají sbory. Takže příslib spolupráce jsem měl od Ivy dávno. Když pak viděla, s čím se potýkám, jako člověk s intuicí a přesným úsudkem mi říkávala, abych se osamostatnil. Kdykoli jsme se viděli, tak mě popichovala, kdy už to bude. Původně jsem myslel, že na mém sólovém albu bude hrát víc, ale dostala se k nahrávání až v době, kdy bylo v aranžích dost husto a neměla takový prostor, aby to mělo smysl. Takže nakonec zůstala jen jedna věc – Ráno.

Nakolik je album Vlna za vlnou, hodně postavené na studiové práci, konkrétních spoluhráčích i zvukových barvách, přenosné na koncertní pódia? Dát třeba jenom termínově dohromady takovouhle sestavu by asi nebylo jednoduché…
Přenosné určitě je, ale počítat s lidmi, kteří tam hrají, je samozřejmě nesmysl. Moc rád bych věci z alba hrál, ale záleží na tom, jestli se mi na to podaří někoho sehnat. Šikovného kytaristu ještě hledám, ale zbytek už by se obsadil.

Co se obsazení původního AG Fleku týče, konečně vyšel tvůj sólový debut, Karel Markytán už před časem přišel se svým Koncem sladkostí, ale už zhruba před deseti lety se docela hodně mluvilo o dodnes nenatočené desce Blanky Táborské. Jak to s ní vypadá?
Nezlob se, ale to je otázka pro Blanku.

Zajímavosti...
Někdejší domovská skupina Ivo Viktorina – AG Flek – platí za legendu nejen mezi folkovými příznivci. Jenom pár pamětníků už ale dneska dokáže “rozklíčovat” původní význam zkratky AG. Ta pochází od bývalého zřizovatele (pro později narozené, před listopadem ’89 nezbytnost i pro sebetalentovanějšího hudebníka, pokud si chtěl vůbec zahrát na veřejnosti), Agropodniku Gottwaldov (dočasné – a tamními rodáky prakticky nepoužívané – označení pro Zlín). Krátký reunion původní sestavy však proběhl pouze pod hlavičkou Viktorin-Táborská-Markytán z daleko prozaičtějšího důvodu: po odchodu Blanky Táborské do skupiny přišel v roce 1984 Vlasta Redl, aby po vydání LP desky Dohrála hudba její sestavu postupně opustili Ivo Viktorin (1989) i Karel Markytán (1992). Z AG Fleku tak v podstatě vznikla jen Redlova doprovodná skupina.

Psáno pro: časopis mGuide 2005/07