Iva Bittová a americká fáze její tvorby
19.10.2005 | Autor: Jaroslav Riedel | sekce: publicistika
Zprávy o vystoupení Ivy Bittové v newyorské Carnegie Hall a jejích nových amerických nahrávkách jistě v poslední době nepatřily k těm, které plní stránky populárních časopisů. Tak to prostě je; když v Carnegie Hall zpíval Gott s Vondráčkovou, národ žasnul. Když tam hrála Bittová, nedivil se nikdo. Většině lidí to je jedno - a ti, kdo Ivu Bittovou znají, vlastně nemají k překvapení důvod. Vědí totiž velmi dobře, že tahle zpěvačka, houslistka a skladatelka svou mimořádnou tvorbou přesahuje domácí rybník už dlouhá léta.
Iva Bittová na sebe jako upozornila už v sedmdesátých letech. Zpívala s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a Rozhlasovým orchestrem Studio Brno, roku 1975 se stala členkou brněnského Divadla na provázku, kde debutovala jako Eržika v Baladě pro banditu. Tutéž roli ztvárnila i ve stejnojmenném filmu režiséra Vladimír Síse, rozhlasová verze z roku 1975 vyšla v úplnosti na kompaktním disku v roce 1997. Účinkovala v řadě dalších divadelních představení (Pohádka máje, Jako tako, Svět snů, Chameleon), v televizním zpracování Janáčkova Zápisníku zmizelého (1980), ve filmech Ostrov stříbrných volavek (1976, režie Jaromil Jireš) a Ružové sny (1976, režie Dušan Hanák). Na Lidové škole umění v Opavě se učila baletu a hře na housle, v Brně studovala dramatický obor na konzervatoři, maturovala roku 1978.
I když Iva Bittová zpívala už během svého angažmá v Divadle na provázku, její opravdový vstup do hudebního světa se datuje rokem 1984. Tehdy začala koncertovat jako zpěvačka a houslistka, od následujícího roku vystupovala ve dvojici s bubeníkem Pavlem Fajtem. Jejich společná práce ihned měla výrazný ohlas u publika i kritiky: tak jednoznačný, vyzrálý a originální talent se skutečně objevuje jen velmi zřídka. Dokonalá souhra hlasu, houslí a bicích i mimořádná emocionální síla skladeb učinily z koncertů dvojice jedinečné události. Ze společné práce v roce 1987 vznikla deska Bittová & Fajt.
Tato album je opravdovým klenotem, lze jej dlouho analyzovat a vyzdvihovat všechny jednotlivé přednosti, ale jeho působivost je především v celku - v tom, jak se na něm umocňují talenty Bittové, Fajta i hostujících brněnských muzikantů (kytarista Stanislav Filip a baskytarista Karel David ze skupiny Ještě jsme se nedohodli, kontrabasista Pavel Barša z Pro pocit jistoty), jak se zde nenuceně prolínají tradiční folklórní prvky s autentickou hudební avantgardou, jak Bittová s Fajtem dokázali překračovat běžně chápané limity svých nástrojů, aniž přitom byť jen na chvíli sklouzávali do nějaké manýry.
V druhé polovině osmdesátých let Bittová zpívala i s brněnským rockovým seskupením, které si nakonec dalo název Dunaj, a natočila s ním jedno album. V roce 1996 se ve studiu sešli znovu a v téměř shodné sestavě natočili pod názvem Pustit musíš nové verze většiny písní. Jako rockerka ovšem byla Iva Bittová nucena pohybovat se v poněkud úzce vymezeném prostoru, a přestože se Dunaj rockovým klišé celkem důsledně vyhýbal, spolupráce se už dál nerozvíjela.
Roku 1991 vydala sólové album Iva Bittová (reedice z roku 1997 nese název Divná slečinka), na desce Ne nehledej z roku 1994 opět účinkoval bubeník Pavel Fajt, album Kolednice (1995) natočila mimo jiné s dětským sborem z Lelekovic. S houslistkou Dorotheou Kellerovou nazkoušela 44 duet pro dvoje housle Bély Bartóka (album vyšlo 1997). S Bartókovými duety se Bittová seznámila spíš náhodou: po jednom ze zahraničních koncertů jí jeden z posluchačů věnoval jejich nahrávku. Bittová to album nikdy předtím neslyšela, nevěděla ani o supraphonské desce vydané v šedesátých letech, dnes ostatně jen těžko dostupné. Bartókova hudba ji však okamžitě oslovila. Nahrávka není nikterak akademicky pietní, vedle předepsaných houslových partů na ní slyšíme i zpěv, Bartókovy skladby jsou doplněny čtyřmi improvizovanými čísly.
V roce 1996 měl premiéru koncertní pořad Bílé inferno, který vznikl ve spolupráci s kytaristou Vladimírem Václavkem (členem skupin Dunaj, E a Rale, autora sólových projektů) a obsahoval především zhudebněné texty Bohuslava Reynka. Stejnojmenné dvojalbum vyšlo o rok později. Mezi hosty se ve studiu objevila sestra Ivy Bittové, zpěvačka a klavíristka Ida Kelarová, trumpetista František Kučera, kontrabasista Jaromír Honzák či cellista Tom Cora, jeden z nejrespektovanějších umělců na scéně světové alternativní hudby, pro něhož to byla jedna z posledních nahrávek, na nichž se podílel. V několika písničkách měl podstatnou roli dívčí sbor Lelky (v něm mimo jiné účinkovala Tereza Kerndlová). Vedle Reynkových básní došlo i na poezii Jana Skácela, Zuzany Renčové, několik textů napsali Václavek a Bittová, kromě češtiny Bittová zpívala i v jidiš.
Přímým pokračováním Bílého inferna byla pětičlenná skupina Čikori (Bittová, Václavek, Kučera, Honzák, bubeník Miloš Dvořáček). Jediné album, natočené v květnu 2001, znamenalo mírný posun k jazzu, znělo koncentrovaněji než Bílé inferno, ale taky už ne tolik překvapivě. Jistá vyčerpanost vzájemné inspirace zřejmě byla důvodem, proč se skupina rozešla a Iva Bittová hledala nové hudební partnery.
Jedním z nich se stal patnáctičlenný nizozemský soubor Nederlands Blaze Ensemble, který tvoří sólisté předních místních orchestrů. Soubor se zaměřuje jak na klasiku, tak na tvorbu současných skladatelů. Iva Bittová s ním natočila Ples upírů (Dance Of The Vampires) - kolekci čtrnácti skladeb, mezi nimiž najdeme její vlastní písně, vzniklé od poloviny osmdesátých let do současnosti, i tři skladby Leoše Janáčka. Aranžérské a interpretační posuny v dobře známém repertoáru Ivy Bittové jsou neobyčejně zajímavé a znovu dokazují, jak dokáže tato výjimečná zpěvačka a houslistka komunikovat s tvůrčími lidmi bez ohledu na hudební zázemí či národnost.
Významné nahrávky Ivy Bittové vznikly se Škampovým kvartetem (Classic, 1998; Leoš Janáček: Moravská lidová poezie v písních, 2004); tato spolupráce zřejmě bude pokračovat i v budoucnu. Album Iva Bittová j.h. v roce 2002 shrnulo nejzajímavější skladby, jimiž se Bittová podílela na deskách spřátelených muzikantů - Richarda Müllera, Luboše Novotného, Bratrů Ebenů, Idy Kelarové, Geerta Waegemana či skupiny Pluto.
V červenci 2004 mělo New Yorku premiéru modernistické nastudování Mozartovy opery Don Giovanni s Ivou Bittovou v roli donny Elvíry. Po velkém úspěchu projevilo vedení Carnegie Hall zájem uvést Bittovou i v autorském projektu. Stalo se to letos v dubnu, kdy Iva Bittová vystoupila v Carnegie Hall s významným newyorským souborem Bang On A Can, složeným z renomovaných hudebníků, kteří se zabývají především současnou vážnou hudbou, ale svým pojetím výrazně překračují obvyklé stylové hranice. Mohli jsme je už slyšet i v Česku - na koncertě, který se v roce 1999 konal v Divadle Archa v rámci Pražského jara (mimo jiné hráli skladbu Music For Airports od Briana Ena). V době vystoupení v Carnegie Hall už měla šestičlenná sestava Bang On A Can s Ivou Bittovou hotové album Elida. Nahrávka byla pořízena v prosinci 2004 a v březnu 2005 v New Yorku; v USA album vyšlo v červnu. Na český trh jej 19. srpna uvede firma Indies, v září by Bittová a Bang On A Can měli vystoupit v Brně, Praze a Bratislavě.
Iva Bittová na sebe jako upozornila už v sedmdesátých letech. Zpívala s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a Rozhlasovým orchestrem Studio Brno, roku 1975 se stala členkou brněnského Divadla na provázku, kde debutovala jako Eržika v Baladě pro banditu. Tutéž roli ztvárnila i ve stejnojmenném filmu režiséra Vladimír Síse, rozhlasová verze z roku 1975 vyšla v úplnosti na kompaktním disku v roce 1997. Účinkovala v řadě dalších divadelních představení (Pohádka máje, Jako tako, Svět snů, Chameleon), v televizním zpracování Janáčkova Zápisníku zmizelého (1980), ve filmech Ostrov stříbrných volavek (1976, režie Jaromil Jireš) a Ružové sny (1976, režie Dušan Hanák). Na Lidové škole umění v Opavě se učila baletu a hře na housle, v Brně studovala dramatický obor na konzervatoři, maturovala roku 1978.
I když Iva Bittová zpívala už během svého angažmá v Divadle na provázku, její opravdový vstup do hudebního světa se datuje rokem 1984. Tehdy začala koncertovat jako zpěvačka a houslistka, od následujícího roku vystupovala ve dvojici s bubeníkem Pavlem Fajtem. Jejich společná práce ihned měla výrazný ohlas u publika i kritiky: tak jednoznačný, vyzrálý a originální talent se skutečně objevuje jen velmi zřídka. Dokonalá souhra hlasu, houslí a bicích i mimořádná emocionální síla skladeb učinily z koncertů dvojice jedinečné události. Ze společné práce v roce 1987 vznikla deska Bittová & Fajt.
Tato album je opravdovým klenotem, lze jej dlouho analyzovat a vyzdvihovat všechny jednotlivé přednosti, ale jeho působivost je především v celku - v tom, jak se na něm umocňují talenty Bittové, Fajta i hostujících brněnských muzikantů (kytarista Stanislav Filip a baskytarista Karel David ze skupiny Ještě jsme se nedohodli, kontrabasista Pavel Barša z Pro pocit jistoty), jak se zde nenuceně prolínají tradiční folklórní prvky s autentickou hudební avantgardou, jak Bittová s Fajtem dokázali překračovat běžně chápané limity svých nástrojů, aniž přitom byť jen na chvíli sklouzávali do nějaké manýry.
V druhé polovině osmdesátých let Bittová zpívala i s brněnským rockovým seskupením, které si nakonec dalo název Dunaj, a natočila s ním jedno album. V roce 1996 se ve studiu sešli znovu a v téměř shodné sestavě natočili pod názvem Pustit musíš nové verze většiny písní. Jako rockerka ovšem byla Iva Bittová nucena pohybovat se v poněkud úzce vymezeném prostoru, a přestože se Dunaj rockovým klišé celkem důsledně vyhýbal, spolupráce se už dál nerozvíjela.
Roku 1991 vydala sólové album Iva Bittová (reedice z roku 1997 nese název Divná slečinka), na desce Ne nehledej z roku 1994 opět účinkoval bubeník Pavel Fajt, album Kolednice (1995) natočila mimo jiné s dětským sborem z Lelekovic. S houslistkou Dorotheou Kellerovou nazkoušela 44 duet pro dvoje housle Bély Bartóka (album vyšlo 1997). S Bartókovými duety se Bittová seznámila spíš náhodou: po jednom ze zahraničních koncertů jí jeden z posluchačů věnoval jejich nahrávku. Bittová to album nikdy předtím neslyšela, nevěděla ani o supraphonské desce vydané v šedesátých letech, dnes ostatně jen těžko dostupné. Bartókova hudba ji však okamžitě oslovila. Nahrávka není nikterak akademicky pietní, vedle předepsaných houslových partů na ní slyšíme i zpěv, Bartókovy skladby jsou doplněny čtyřmi improvizovanými čísly.
V roce 1996 měl premiéru koncertní pořad Bílé inferno, který vznikl ve spolupráci s kytaristou Vladimírem Václavkem (členem skupin Dunaj, E a Rale, autora sólových projektů) a obsahoval především zhudebněné texty Bohuslava Reynka. Stejnojmenné dvojalbum vyšlo o rok později. Mezi hosty se ve studiu objevila sestra Ivy Bittové, zpěvačka a klavíristka Ida Kelarová, trumpetista František Kučera, kontrabasista Jaromír Honzák či cellista Tom Cora, jeden z nejrespektovanějších umělců na scéně světové alternativní hudby, pro něhož to byla jedna z posledních nahrávek, na nichž se podílel. V několika písničkách měl podstatnou roli dívčí sbor Lelky (v něm mimo jiné účinkovala Tereza Kerndlová). Vedle Reynkových básní došlo i na poezii Jana Skácela, Zuzany Renčové, několik textů napsali Václavek a Bittová, kromě češtiny Bittová zpívala i v jidiš.
Přímým pokračováním Bílého inferna byla pětičlenná skupina Čikori (Bittová, Václavek, Kučera, Honzák, bubeník Miloš Dvořáček). Jediné album, natočené v květnu 2001, znamenalo mírný posun k jazzu, znělo koncentrovaněji než Bílé inferno, ale taky už ne tolik překvapivě. Jistá vyčerpanost vzájemné inspirace zřejmě byla důvodem, proč se skupina rozešla a Iva Bittová hledala nové hudební partnery.
Jedním z nich se stal patnáctičlenný nizozemský soubor Nederlands Blaze Ensemble, který tvoří sólisté předních místních orchestrů. Soubor se zaměřuje jak na klasiku, tak na tvorbu současných skladatelů. Iva Bittová s ním natočila Ples upírů (Dance Of The Vampires) - kolekci čtrnácti skladeb, mezi nimiž najdeme její vlastní písně, vzniklé od poloviny osmdesátých let do současnosti, i tři skladby Leoše Janáčka. Aranžérské a interpretační posuny v dobře známém repertoáru Ivy Bittové jsou neobyčejně zajímavé a znovu dokazují, jak dokáže tato výjimečná zpěvačka a houslistka komunikovat s tvůrčími lidmi bez ohledu na hudební zázemí či národnost.
Významné nahrávky Ivy Bittové vznikly se Škampovým kvartetem (Classic, 1998; Leoš Janáček: Moravská lidová poezie v písních, 2004); tato spolupráce zřejmě bude pokračovat i v budoucnu. Album Iva Bittová j.h. v roce 2002 shrnulo nejzajímavější skladby, jimiž se Bittová podílela na deskách spřátelených muzikantů - Richarda Müllera, Luboše Novotného, Bratrů Ebenů, Idy Kelarové, Geerta Waegemana či skupiny Pluto.
V červenci 2004 mělo New Yorku premiéru modernistické nastudování Mozartovy opery Don Giovanni s Ivou Bittovou v roli donny Elvíry. Po velkém úspěchu projevilo vedení Carnegie Hall zájem uvést Bittovou i v autorském projektu. Stalo se to letos v dubnu, kdy Iva Bittová vystoupila v Carnegie Hall s významným newyorským souborem Bang On A Can, složeným z renomovaných hudebníků, kteří se zabývají především současnou vážnou hudbou, ale svým pojetím výrazně překračují obvyklé stylové hranice. Mohli jsme je už slyšet i v Česku - na koncertě, který se v roce 1999 konal v Divadle Archa v rámci Pražského jara (mimo jiné hráli skladbu Music For Airports od Briana Ena). V době vystoupení v Carnegie Hall už měla šestičlenná sestava Bang On A Can s Ivou Bittovou hotové album Elida. Nahrávka byla pořízena v prosinci 2004 a v březnu 2005 v New Yorku; v USA album vyšlo v červnu. Na český trh jej 19. srpna uvede firma Indies, v září by Bittová a Bang On A Can měli vystoupit v Brně, Praze a Bratislavě.
časopis mGuide 2005/04
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Iva-Bittova-a-americka-faze-jeji-tvorby~19~rijen~2005/
Komentáře
&;
