11.7.2006 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika Umělecké dráhy houslistky a zpěvačky Ivy Bittové a slovenského skladatele Vladimíra Godára se poprvé proťaly v roce 2000 při spolupráci na hudbě k filmu Krajinka. Od té doby pak ještě mnohokrát, aby zatím naposledy vzniklo mimořádné album Mater ve slovensko-české korpodukci vydavatelství Pavian Records a Indies.

Co sblížilo absolventa bratislavské VŠMU, který studoval skladbu u profesora Dezidera Kardoše, s výraznou osobností, spojovanou však dlouho hlavně s alternativou? “Iva Bittová je ročník 1958, já 1956,” řekl Vladimír Godár na tiskové konferenci ve Slovenském institutu v Praze, “když vyšla na konci osmdesátých let LP deska Bittová & Fajt, byla to nejvýraznější generační výpověď.” Kromě toho zjevně nemá s nonartificiální (rozumějte – jinou než vážnou) hudbou problém tak jako mnozí další klasicky vzdělaní hudebníci a teoretici, z nichž někteří pro ni používají i pejorativní přívlastek užitková. Na starší přednášce se nechal slyšet, že rozlišuje mezi hudbou živou a mrtvou – živou píší živí lidé a mrtvou mrtví. Aby bylo úplně jasno: živou hudbu dělají nadšenci, “které hudba posedne a oni nemají na výběr”, ať už jde o avantgardisty, jazzmany, rockery či celé hnutí historické interpretace hudby.
Úspěšnou spolupráci Ivy Bittové s Vladimírem Godárem zahájila už zmíněná scénická hudba k filmu Martina Šulíka Krajinka, která spolu se soundtracky ke snímkům Neha, Všetko čo mám rád, Záhrada a Orbis pictus vyšla na kompaktním disku Hudba k filmom Martina Šulíka na bratislavském labelu Titanic (2001). Další milník s sebou přinesl v roce 2001 projekt Mosty-Gešarim, kdy orchestr hrál v synagoze v Liptovském Mikuláši a Iva Bittová zpívala synchronně o třicet kilometrů dál v dřevěném kostelíku ve Svatém kříži na odposlechy z monitorů. Během tohoto koncertu v premiéře odezněla skladba Stálá matka pro alt, housle a komorní orchestr, jejíž východiskem byl slovenský historický překlad textu Stabat mater – jedné z pěti sekvencí katolické liturgie, ale i starší Ecce puer, passacaglia pro ženský hlas, dvoje housle, violu, kontrabas, harfu, chitarrone a cembalo na slova Jamese Joycea, jejíž téma vzniklo už v roce 1997 pro film Orbis pictus. O orchestrální doprovod se tehdy postaral soubor historických nástrojů Solamente naturali s dirigentem Martinem Majkutem. Se stejným tělesem se Iva Bittová potkala i v roce 2003 během Bratislavských hudebních slavností, kde hráli šest dalších Godárových skladeb, a o něco později si v bratislavské Redutě zazpívala s Moyzesovým kvartetem cyklus Uspávanky pro ženský hlas a smyčcové kvarteto.
Bez nadsázky žně z této spolupráce přináší novinka Mater, na níž Vladimír Godár soustředil kompozice různého věku do jednolitého celku, jehož uspořádání inspiroval název povídky Bohumila Hrabala Legenda zahraná na strunách napjatých mezi kolébkou a rakví. Časová linka odpovídá křesťanskému církevnímu roku od narození přes smrt ke znovuzrození. Vladimír Godár Mater pojal tematicky jako poctu ženě-matce. Magnificat pro ženský hlas, sbor, smyčcový orchestr a harfu představuje zhudebněný fragment Lukášova evangelia, v němž se Marie dozvídá o svém početí, naproti tomu v rozsáhlém opusu Stálá matka oplakává ukřižovaného syna, aby se v Regina coeli pro ženský hlas, housle, sbor a komorní orchestr lidé radovali z Ježíšova zmrtvýchvstání. Album Mater však zabírá napříč staletími i vyznáními, takže své místo zde mají i dvě skladby o plynutí života, vedle zhudebněné Joyceovy básně také meditce studenta židovské ješivy Majkomašmalon, kterou zpívá Iva Bittová v jidiš.
Pro starou hudbou poučené Godárovy kompozice je velmi důležitý rovněž zvuk souboru dobových nástrojů Solamente naturali, který umělecky vede houslista evropské třídy Miloš Valent. Jeho řízení se na nahrávce Mater, stejně jako několikrát v minulosti, zhostil Marek Štryncl, jehož příznivci staré hudby dobře znají i z jeho souboru Musica Florea, který v cizině zaujal “naživo” i několika nahrávkami pro francouzské vydavatelství K617. Připočteme-li renomé, které Iva Bittová získala nejen na druhé straně Atlantiku staršími nahrávkami, ale hlavně albem Elida, jež vzniklo společně s Bang On A Can All-Stars, i jako Dona Elvíra v americké produkci Mozartova Dona Giovanniho, jde o exportní vizitku z obou republik bývalé federace jako víno! Navíc nových multikanálových nahrávek, nadto technicky a umělecky tak mimořádných, na hybridním SACD po světě nevychází zrovna tucet každý měsíc. U zrodu Mater stály samé dobré sudičky: přestože Pavol Maruščák z bratislavských Pavian Records pro nahrávku původně počítal s více frekvencemi, nakonec bylo hotovo během jediné, protože všichni ze sebe vydali maximum. Výsledek je tak vyjímečný, že album vyjde v licenci u prestižního mnichovského vydavatelství ECM, kde je doma nejen výborný moderní jazz, ale i stará a soudobá hudba. Na koncertní pódia se s Mater ve stejném obsazení setkáme příští rok na jaře.

Zajímavosti:
Jméno Vladimíra Godára je důvěrně známé našim příznivcům stříbrného plátna. Filmy Martina Šulíka, ke kterým složil hudbu, sice nejsou k vidění ani v kinech, ani na videu, ale nejvýraznější slovenský skladatel střední generace je autorem soundtracků k hořkým komediím Návrat idiota (1999) a Sluneční stát (2005), za které ostatně také získal České lvy v kategorii Nejlepší hudba (za slovensko-francouzský koprodukční snímek Záhrada / Le Jardin z roku 1995 získal na stejnou cenu alespoň nominaci. Návštěvníci kin tak mají o soudobé hudbě lepší přehled, nežli by si odnesli z hodin hudební výchovy na leckteré střední škole. Ze skladatelů, kteří se tak dostali do širšího povědomí, ať už je režiséři o hudbu požádali, nebo si jen z jejich tvorby “půjčovali”, si připomeňme kupříkladu jména György Ligeti (2001: Vesmírná odysea, r. Stanley Kubrick, 1968), Michael Nyman (Piano, r. Jane Campion, 1993), Philip Glass (Hodiny, r. Stephen Daldry, 2002) a Silvestre Revueltas (Sin City – město hříchu, r. Robert Rodriguez, 2005).

Psáno pro: časopis mGuide 2006/06