20.10.2001 | Autor: Ondřej Bezr | sekce: publicistika Tvorba IVY BITTOVÉ, jedné z našich nejosobitějších umělkyň, pokračuje kontinuálně v několika směrech. Zatímco jaro patřilo jejímu dalšímu počinu na poli tzv. vážné hudby - společnému albu s německým flétnistou Andreasem Kröperem - podzim bude především ve znamení prvního alba skupiny Čikori (což není žádné romské slovo, jak je všeobecně rozšířeno, nýbrž počeštěný přepis anglického slova chicory, označujícího čekanku). Některé detaily i souvislosti, týkající se těchto i dalších Iviných projektů, jsme probírali v následujícím rozhovoru.

Když jsme spolu vedli v prosinci 1998 pro R&P rozhovor naposledy, zrovna jsi dopisovala smyčcový kvartet na objednávku Kronos Quartetu. Jaký byl jeho osud?

Nastala hrozně zvláštní a z mé i jejich strany nezvyklá situace: nedošlo k žádné komunikaci. Jejich požadavek i termín jsem dodržela, poslala jim hotovou skladbu a oni se neozvali. Delší dobu jsem z toho byla rozpačitá a pak jsem jim napsala, ať mi dají vědět i v případě, že se jim to nehodí nebo nelíbí. A oni se stejně neozvali. Pak jsem dostala faxem jejich interview ze slovenských novin, kde na otázku, co je s kvartetem Ivy Bittové, odpověděli, že tam jsou použité kromě hraní také vokály a na to si zatím netroufají. Přitom měl ten článek titulek ve smyslu Kronos se pouští do všech možných experimentů...

Byla jsem ale strašně zvědavá, jak ta skladba vlastně v podání smyčcového kvarteta bude znít. Proto jsem využila příležitosti ke spolupráci se Škampovým kvartetem a skladbu jsme zahráli vloni na Pražském jaru. Myslím, že zní docela pěkně.

Chystáš její nahrávku?

Odkoupila jsem živý záznam z Rudolfina, s Oldřichem Slezákem jsme ho postřihali a teď ho chci nabídnout firmě Elektra Nonesuch. Uvidíme, jestli se uchytí.

Poměrně nedávno jsi vydala jiné 'vážnohudební' album: Echoes s flétnistou Andreasem Kröperem. Na něm mě zarazilo, že ačkoliv tam jsou vedle hlasu a flétny podstatným nástrojem i housle, hrál na ně Jan Beránek a nikoli ty.

Ta spolupráce vznikla víceméně náhodně a vycházelo se z materiálu, který už byl částečně hotový a natočený - byla tam hudba Miloše Štědroně, určená původně pro divadlo v Ostravě. Já v té době už pacovala na Čikori a přece jen jsem nemohla věnovat Echoes tolik času. Mluví se o tom špatně, nechci to nějak shazovat nebo odsouvat na vedlejší kolej, ale ta deska nebyla v mém diáři a neměla jsem na ni vyhrazený čas. Moje vlastní věci s houslemi vyžadují dost velkou přípravu.

Koncertovali jste vůbec někdy s Andreasem Kröperem?

Bohužel ne. Myslím, že by to určitě stálo za to. V zahraničí bývá hodně příležitostí hrát s různými dalšími muzikanty - jako třeba nedávno s velkým holandským dechovým orchestrem Netherlands Wind Ensemble, což bylo hodně fajn. U nás tolik možností není. Zkoušela jsem materiál z Echoes nabídnout v Brně na Moravském podzimu, ale nakonec si vybrali moje sólové vystoupení. Škoda.

Miloš Štědroň se ve tvé kariéře jako autor objevuje vlastně průběžně řadu let. Čím se přitahujete?

Myslím, že to hlavně pramení z našich společných zkušeností z Divadla Na provázku (Miloš Štědroň je mj. autorem hudby k Baladě pro banditu - pozn. aut.). Je schopný i teoreticky rozebrat to, co vytvářím, a navíc je to člověk, který má spoustu materiálu, zabývá se folkloristikou i vážnou hudbou. Prostě to mezi námi dobře funguje.

Tvůj první velký vstup do vážné hudby byla 44 dueta pro dvoje housle Bély Bartóka. Myslíš, že má Miloš Štědroň s Bartókem něco společného?

Nejsem si úplně jistá. Já bych to nespojovala. Naše pojítko je spíš přes moravskou hudbu, moravský folklór.

Nakolik si Štědroňovy skladby přizpůsobuješ svému cítění a nakolik respektuješ jeho pokyny?

Právě proto, že to mezi námi funguje, Miloš dobře ví, co mi sedí a vyhovuje, a proto mi vybírá nebo píše materiál přímo na tělo - a já si s ním už jen výrazově pohrávám. Není tam nikdy žádný problém.

Funguje to takhle i s jeho synem Milošem Štědroněm ml., jehož skladby na Echoes také interpretuješ?

Mám zatím první zkušenost a řekla bych, že tatínek se synem mají hodně společného.

Mně právě skladby otce připadají jakoby z 'lehké ruky', zatímco synovy jsou takové hodně - možná až zbytečně moc - vykoumané.

Máš pravdu. Je to hledání, sbírání zkušeností. Určitě je dobře, že tu možnost má.

Když se vrátím k našemu minulému rozhovoru, tehdy jsi mluvila o tom, že chystáš novou kapelu s Františkem Kučerou a Jaromírem Honzákem, ale také jsi říkala, že Venca Václavek je natolik vytížený, že se musíš rozhlédnout po někom jiném. Jak se stalo, že spolu nakonec v Čikori hrajete?

Jsme oba dva přesvědčeni, že naše spojení funguje a Venca si ten čas nakonec našel. Já jsem zrovna včera - na přání návštěvy - poslouchala po delší době Bílé inferno a opět jsem si uvědomila, jak krásně se ty naše hudební světy doplňují a že vždycky bude stát za to udělat spolu pár písniček.

S Bílým infernem bude deska Čikori hodně srovnávána. Čikori písničky z Inferna zpočátku také hrávali, postupem doby jste je ale 'vytěsnili'.

On je rozdíl mezi tím, jak hudbu vnímá posluchač a samotný muzikant. My jsme chtěli vytvořit něco nového a sami za sebe jsme měli pocit, že nemá smysl obehrávat písničky, které 'odezněly'. Nám se to prostě nějak nespojovalo. Do kapely přibyl bubeník Miloš Dvořáček a vlastně všichni členové svým způsobem přispěli ke vzniku nových písniček, každý přiložil kus svého hudebního světa.

Ráda bych ale ještě dodala k Bílému infernu, že koncerty s tímto repertoárem a v obsazení se sborem Lelky by se daly spočítat na prstech. Skoro nikdo nezavolal. Nevím, jestli je to moje chyba, že pořád čekám, kdo si u mě objedná jaký koncert, domlouvám si všecko sama a nejsem ten typ, který by něco nabízel - nejsem obchodník. A i když se lidem to dvojalbum líbilo a dobře se prodávalo, pořadatelé vždycky chtěli a chtějí sólové vystoupení. Asi jim to připadá originálnější. Ale já přece hraju pořád to samé - pořád jsem to já s houslema.

Rozdíl je v tom, že když hraješ sama, působí to 'nepřipraveně', hodně improvizovaně, zatímco hraní písniček s kapelou má vždycky jasně danou strukturu.

Je pravda, že sólové koncertování je hodně svobodné, už to není zdaleka taková dřina, jako bývala, když jsem s tím začínala. A je tam spousta momentů, které vznikají v tu danou chvíli pod vlivem stávající atmosféry. Vlastně sama za sebe předávám jakýsi 'dar' publiku a ono ho přijímá. S kapelou je to organizovaná kolektivní záležitost. Samozřejmě, že by bylo ideální najít takovou konstelaci lidí, aby to působilo stejně, jako když hraju sama, ale to je těžké. Přece jenom se různým lidem líbí různé věci, něco jeden hraje raději a jiný méně rád. František s Jaromírem přišli vlastně z úplně jiné strany, než my s Vencou. Miloš Dvořáček měl ze začátku problémy se začlenit, ale nakonec si nalezl svou polohu vlastně jakoby uprostřed.

Jak dlouho trvalo, než jste se všichni dostali na společnou vlnu, na které, jak předpokládám, teď jste?

Jsme, ale zase už jsme spolu dlouho nehráli. A ve vzduchu je i otázka, jak to bude dál. Hrát? Nehrát? Bude hodně záležet na tom, jak vyzní deska, jaké budou přicházet nabídky od pořadatelů a jak budeme schopní se znovu sehrát na propagačním prosincovém turné.

Ke tvé otázce můžu říct, že ten proces trval až do poslední chvíle před nahráváním, pořád to zrálo. Ale když jsme asi po roce přišli bez zkoušení na koncert, hrálo se nám strašně dobře.

Říkala jsi, že k výsledku přispívá každý člen Čikori. Má ale v kapele někdo - myslím samozřejmě na tebe, případně na Vencu - silnější slovo než ostatní?

Postupem doby jsem zjistila, i když jsem to původně tak nijak zvlášť nechtěla, že jsem dominantní. Přicházela jsem s materiálem, rozhodovala jsem, co se použije a co ne, ležela na mě organizace okolo přípravy desky - a zjistila jsem, že to ode mě i kapela očekává. Je to docela nevděčné a na to být kapelníkem ani nejsem správný typ, protože vlastně nemám s kolektivem žádnou zkušenost.

Sólově nebo ve dvou lidech se určitě taky improvizuje lépe než v rámci pětičlenné kapely. Nesvazuje tě vlastně kapela?

No... Možná jo, ale nikdy mi to zatím nevadilo. Třeba u Františka jsem viděla, že mu některé věci, které hrajeme, nesedly - ale toho člověka nepředěláš. Jsem si vědoma, že hraje denně v divadle a má úplně jiný způsob hraní a vůbec jiný režim. Každopádně došlo během času k tomu, že si každý z nás sám se sebou ujasnil, že v Čikori chce hrát, že tomu věří a fandí.

Slyšel jsem, že deska Čikori se měla nahrávat v renomovaném studiu Sono, které se ale ukázalo pro vaši hudbu nevyhovující. Je to pravda?

Já o tom původně nechtěla mluvit, ale budiž. Udělala jsem chybu, protože jsem všechno domluvila, aniž bych se tam šla podívat - spolehla jsem se na to, jak Sono všichni chválí. Jenomže když se naše kapela do toho prostoru, do té velké dřevěné místnosti s oknama, rozložila a začala se zvučit, ukázalo se, že jsou tam tak velké přeslechy, že bychom nemohli nahrávat komplet živě, na čemž jsem trvala. Celou noc jsem kvůli tomu nespala, nakonec jsme druhý den ráno zavolali do bratislavského studia Solid, kde zrovna měli volno, přestěhovali se tam a všechno dobře dopadlo.

Díky tomu jednodennímu pobytu v Sonu ovšem vznikla doposud asi největší kuriozita ve tvé diskografii - vokální part v titulní písničce posledního alba Anny K. Stačí, když se díváš. Anna K. v R&P nedávno popisovala, jak ke tvému hostování došlo. Zajímala by mě tvoje verze.

Prostě jsme tam seděli, já přemýšlela o svých problémech a viděla jsem na ní, jak mě 'přitahuje očima'. Pak se zeptala, jestli bych jí neporadila, pustili mi nahrávku a já tam posléze něco zazpívala - s tím, že to buď použijí nebo nepoužijí. Prostě náhoda.

V tu chvíli jsi tedy vůbec nepřemýšlela o tom, že je to vlastně tvůj první vstup do popu? Je to neuvěřitelné, ale možná vůbec poprvé je v téhle písničce slyšet tvůj hlas i v těch nejkomerčnějších rádiích!

Bylo to opravdu naprosto spontánní. Kdyby to byla nějaká úplně komerční muzika, která by se mi nelíbila, tak bych do toho samozřejmě nešla. Ale myslím, že to tam docela sedí, nic to nepokazilo - navíc ten můj hlas není nijak v popředí.

Myslíš, že bys to udělala třeba před pěti lety?

To nevím... Asi ne - už proto, že před pěti lety jsme se s Annou K. neznaly. Za tu poslední dobu jsme se párkrát někde potkaly, takže jsem trošku věděla, o co jde.

Já opravdu žádné žánrové zábrany nemám. Je to podobné jako můj vztah k médiím. Spousta lidí říká, že odmítám dávat rozhovory, ale to není pravda - když vím, že přijde něco, co rezonuje a je v pořádku, vůbec se tomu nebráním.

V téhle souvislosti jsem si teď vzpomněl, jak mi kdysi kdosi vyprávěl, že tě s nabídkou spolupráce oslovil Andrew Eldritch ze Sisters Of Mercy a ty jsi jeho fax hodila do koše. Nikdy jsem se tě nezeptal, jestli je to pravda.

Tys o tom slyšel? Ale já ho neodmítla! Už si na to přesně nevzpomínám, je to dávno, ale vím, že mi dokonce přišla kazeta s nahrávkou, byla jsem připravena do toho jít, ale bylo ticho. Já se nebráním žádné spolupráci, ale musí to se mnou rezonovat. Richard (Müller - pozn. aut.) teď točí novou desku a přijala jsem pozvání nazpívat vokály. Jsou to pěkné písničky - tak proč ne? To samé Marek Eben v Tiché domácnosti.

Před rokem jsi v Boskovicích hrála s Františkem Kučerou a mně neznámým hráčem na tabla a didgeridoo.

To byl Františkův kamarád. V té době se formovali Čikori, my jsme si s Františkem čas od času říkali, že bychom někdy mohli něco vyzkoušet sami a využili jsme nabídky tohoto festivalu. Byla to vlastně náhodná jednorázová improvizace. Spojení tří dechů - křídlovka, didgeridoo a hlas unisono - je úžasné.

Tehdy jsem si říkal, že to je zajímavý směr - bylo to hodně 'etno'.

Já bych takové věci chtěla dělat častěji, vím i o šikovných indických muzikantech, žijících ve Vídni, se kterými bych si ráda zahrála. Jenže takových věcí mě láká! Zvlášť, když se pohybuji ve více žánrech, pořád přicházím na nové a nové možnosti. Ale když se k tomu musíš starat o dům a děti... To je pro mě ovšem také důležité a inspirativní.

Už dlouho mluvíš o společném elektronickém projektu se svým synem Matoušem a vím, že už máte hotové základy. Zajímalo by mě, jestli tuhle hudbu hodláš s někým konzultovat - jako matka asi nemáš příliš objektivní pohled na synovy nápady.

Já jsem si to, co Matouš udělal, dvakrát poslechla a zatím mi tam nic nevadí - to je pro mě vždycky prvotní. Dokud věřím sama sobě, nemám potřebu svoje věci s někým konzultovat. V momentě, kdy se mi podaří k tomu něco vytvořit, začnu možná přemýšlet o dalších možnostech a případných dalších muzikantech, ale nejradši bych byla, kdyby se mi podařilo dotvořit Matoušovy základy samostatně. Po zkušenostech z parties, na kterých jsem zpívala s DJem Javasem, bych ráda používala elektroniku i na hlas, chtěla bych se v tom sama vyznat, koupit si klávesy...

Dovedeš si představit, že bys do takové muziky hrála taky na housle?

Jo. Zatím chci zkusit jen čistý hlas, ale když zjistím, že by to chtělo víc zvuků, můžou jedním z nich být i housle. Záleží jen na tom, jak se to bude pojit.

Při nahrávání s Čikori jste o elektronice neuvažovali?

Vůbec ne. Myslím, že síla Čikori je právě v tom čistém akustickém zvuku.

Před lety jsi zkoušela hrát na trumpetu. Platí to pořád?

Pořád. Chci v tom pokračovat, ale někdy mě bolí rty. Nicméně mám doma notový pult, vedle něj stojan na housle a z druhé strany stojan s trumpetou.

V čem je pro tebe trumpeta tak zajímavá?

Jednak na ni hrával tatínek, jednak se mi líbí ta změna dřevěného zvuku houslí v kovové zabarvení trumpety. Navíc jsem při cvičení zjistila, že to je úžasný trénink dýchání a hlasu.

Poslední obligátní otázka: co tě čeká v nejbližší době kromě prosincové šňůry s Čikori?

Teď budu hrát ve Vancouveru, v Praze a dalších českých městech. Velmi důležitá věc je rozběhnutá se Škampovým kvartetem - máme totiž na příští rok nabídku na turné po USA. No a do konce roku bych taky měla pracovat na filmové hudbě pro O. Harenčára, slovenského režiséra, žijícího v Kalifornii.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/10