In Extremo
27.7.2004 | Autor: Jaroslav Špulák | sekce: publicistika
Jsou skvělí náhradníci. Když se na českobrodském festivalu Rock for People v roce 2000 nepovedlo přesvědčit The Bloodhound Gang, že čeští diváci jsou z jiného těsta než ke kterému se lepí znuděná americká mládež, zaskočili v roli headlinera In Extremo. Takřka nikdo je u nás neznal, přesto pokropili tehdejší českobrodské pohřebiště živou vodou.
Přitom by se dalo říct, že k tomu nebylo mnoho zapotřebí. Vezmou se jenom středověké písně, když ne původní, pak novější původními inspirované, na velké koncerty se do kufru přibalí šermířská či kejklířská skupina spřátelených pošahanců, do sestavy se v první řadě nasadí skotské dudy, k nim řezavá metalová kytara, technicky nepříliš zdatný, leč výrazný vokál, a radost ze života je na světě.
Prošmejdili archivy
Když se v devětadevadesátém podívali do Česka jako regulérní koncertní chasa, nikdo na ně nebyl zvědavý. Tehdy se v malém pražském Rock Café sešlo snad jen padesát diváků, přirozeně znalců jejich řemesla.
Kynuli na pozdrav vždy, když skupina dohrála skladbu. Povzbuzovali ji, němečtí turisti si notovali s sebou, a když došlo k finále, nikomu se nechtělo domů. A to už byli In Extremo zvyklí na pořádné návštěvy - vždyť doma v bývalém východním Německu stanuli hned vedle Tanzwut a Rammstein, kamarádů, s nimiž se před lety z dlouhé chvíle vyměňovali muzikanty.
Jejich historie sahá do pětadevadesátého roku, tehdy se vrhli do archivů a knihoven, kde hledali zlatisté ovlivnění středověkou hudbou. Byli srovnáváni s tehdy velmi zajímavými Brity Skyclad, ale odmítali-li to, dělali dobře. Oni přece vycházeli ze středověké hudby, Skyclad stavěli na metalu.
Vydávat začali už v šestadevadesátém roce, a toho metalu bylo v jejich zvuku dost a dost. Podpůrný sloup a dvě minialba pro rozcvičení. Přestože měla z dnešního pohledu katastrofální zvuk, dovedla In Extremo k debutové desce Weckt Die Toten! (1998), o níž dudák a flétnista Dr. Pymonte tvrdil: "Máme rádi všechnu tu mystiku, kterou středověká hudba, ale také texty obsahují. Když si přečtete nějakou knihu o životě ve středověku, najdete v ní spoustu velkých témat. Je to velká a bláznivá inspirace."
On byl ten, který kapelu k sebevzdělávání tlačil: "Když hrajete takovou muziku, je nutné vědět, z jakých kořenů vzešla, jaké jsou její stavební prvky a co všechno v minulosti dokázala. In Extremo to mají jednodušší, nechávají se inspirovat. Z koncertů ale víme, co všechno ta hudba dokáže udělat s dnešními lidmi. Můžeme se cítit být pokračovateli středověkých trubadůrů, proto ta odpovědnost a současně úcta."
Nebrali pouze z poslechu. Vyhledali si v archivech třeba i dobové notové zápisy.
Je jedno kde jste
Poprávu, protože konec devadesátých let byl veskrze příjemný start k dalším metám. V roce 2000 najeli v Evropě přes šest tisíc kilometrů, to všechno kvůli koncertům. Především v německy mluvích zemích je počali respektovat, v potaz je brali i v Nizozemsku a ve Skandinávii. Zajeli se rovněž podívat do Spojených států, koncertně samozřejmě.
"Pochopili jsme, že hudba In Extremo je schopna být vnímána bez ohledu na to, v jaké zemi s jakou kulturou se zrovna nacházíte. Potvrdilo nám to, že středověk bylo důležité období historické i kulturní," zmínil se tehdy zpěvák Das letzte Einhorn.
Mezi vším tím cestováním se kapela vždy stačila navracet do studia a pořizovat nový a nový materiál. Úplně poslední album vyšlo loni a jmenuje se 7. Jest dokladem toho, že In Extremo vyspívají.
Už to není jenom "suché" kopírování starých časů. Tahle partička se velice zlepšila jako aranžérka a svým písním to dala pocítit.
"Technologické možnosti jsou tak lákavé, že to nelze přehlížet. In Extremo zůstanou vždy sví, ale oživovat nahrávky nějakými moderními fígly není zakázané," definoval vývoj Das letzte Einhorn.
Pokud tedy přijede německá parta na chystaný festival Masters of Rock do Vizovic alespoň v uspokojivé formě, je třeba být u toho.
Jsou skvělí náhradníci. Když se na českobrodském festivalu Rock for People v roce 2000 nepovedlo přesvědčit The Bloodhound Gang, že čeští diváci jsou z jiného těsta než ke kterému se lepí znuděná americká mládež, zaskočili v roli headlinera In Extremo. Takřka nikdo je u nás neznal, přesto pokropili tehdejší českobrodské pohřebiště živou vodou.
Přitom by se dalo říct, že k tomu nebylo mnoho zapotřebí. Vezmou se jenom středověké písně, když ne původní, pak novější původními inspirované, na velké koncerty se do kufru přibalí šermířská či kejklířská skupina spřátelených pošahanců, do sestavy se v první řadě nasadí skotské dudy, k nim řezavá metalová kytara, technicky nepříliš zdatný, leč výrazný vokál, a radost ze života je na světě.
Prošmejdili archivy
Když se v devětadevadesátém podívali do Česka jako regulérní koncertní chasa, nikdo na ně nebyl zvědavý. Tehdy se v malém pražském Rock Café sešlo snad jen padesát diváků, přirozeně znalců jejich řemesla.
Kynuli na pozdrav vždy, když skupina dohrála skladbu. Povzbuzovali ji, němečtí turisti si notovali s sebou, a když došlo k finále, nikomu se nechtělo domů. A to už byli In Extremo zvyklí na pořádné návštěvy - vždyť doma v bývalém východním Německu stanuli hned vedle Tanzwut a Rammstein, kamarádů, s nimiž se před lety z dlouhé chvíle vyměňovali muzikanty.
Jejich historie sahá do pětadevadesátého roku, tehdy se vrhli do archivů a knihoven, kde hledali zlatisté ovlivnění středověkou hudbou. Byli srovnáváni s tehdy velmi zajímavými Brity Skyclad, ale odmítali-li to, dělali dobře. Oni přece vycházeli ze středověké hudby, Skyclad stavěli na metalu.
Vydávat začali už v šestadevadesátém roce, a toho metalu bylo v jejich zvuku dost a dost. Podpůrný sloup a dvě minialba pro rozcvičení. Přestože měla z dnešního pohledu katastrofální zvuk, dovedla In Extremo k debutové desce Weckt Die Toten! (1998), o níž dudák a flétnista Dr. Pymonte tvrdil: "Máme rádi všechnu tu mystiku, kterou středověká hudba, ale také texty obsahují. Když si přečtete nějakou knihu o životě ve středověku, najdete v ní spoustu velkých témat. Je to velká a bláznivá inspirace."
On byl ten, který kapelu k sebevzdělávání tlačil: "Když hrajete takovou muziku, je nutné vědět, z jakých kořenů vzešla, jaké jsou její stavební prvky a co všechno v minulosti dokázala. In Extremo to mají jednodušší, nechávají se inspirovat. Z koncertů ale víme, co všechno ta hudba dokáže udělat s dnešními lidmi. Můžeme se cítit být pokračovateli středověkých trubadůrů, proto ta odpovědnost a současně úcta."
Nebrali pouze z poslechu. Vyhledali si v archivech třeba i dobové notové zápisy.
Je jedno kde jste
Poprávu, protože konec devadesátých let byl veskrze příjemný start k dalším metám. V roce 2000 najeli v Evropě přes šest tisíc kilometrů, to všechno kvůli koncertům. Především v německy mluvích zemích je počali respektovat, v potaz je brali i v Nizozemsku a ve Skandinávii. Zajeli se rovněž podívat do Spojených států, koncertně samozřejmě.
"Pochopili jsme, že hudba In Extremo je schopna být vnímána bez ohledu na to, v jaké zemi s jakou kulturou se zrovna nacházíte. Potvrdilo nám to, že středověk bylo důležité období historické i kulturní," zmínil se tehdy zpěvák Das letzte Einhorn.
Mezi vším tím cestováním se kapela vždy stačila navracet do studia a pořizovat nový a nový materiál. Úplně poslední album vyšlo loni a jmenuje se 7. Jest dokladem toho, že In Extremo vyspívají.
Už to není jenom "suché" kopírování starých časů. Tahle partička se velice zlepšila jako aranžérka a svým písním to dala pocítit.
"Technologické možnosti jsou tak lákavé, že to nelze přehlížet. In Extremo zůstanou vždy sví, ale oživovat nahrávky nějakými moderními fígly není zakázané," definoval vývoj Das letzte Einhorn.
Pokud tedy přijede německá parta na chystaný festival Masters of Rock do Vizovic alespoň v uspokojivé formě, je třeba být u toho.
časopis Rock&Pop 2004/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/In-Extremo~27~cervenec~2004/
Komentáře
&;
