Imodium - Americkej sound po česku
19.7.2007 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
fotogalerie
Bývaly to takové “dětské hvězdičky”. Dnes je všem členům broumovské trojice Imodium, která od úplného vzniku v roce 1999 hraje stále v nezměněné sestavě, jedenadvacet a vyzrávají nejen ve svých názorech, ale i v samotné muzice. Dokladem může být jak letošní druhé album Stigmata, které vyšlo tři roky po eponymním debutu, tak následující povídání s charismatickým a na každý pád přemýšlivým frontmanem Imodia, zpívajícím kytaristou zvaným Thom.
Prostřednictvím nového alba jste se podle mě definitivně vymanili z ranku grunge či post grunge, kam se vás novináři celá léta tvrdošíjně snažili vehnat. Cítíte to podobně?
Rozhodně. Nebyl to přímo záměr, ale Imodium dlouho provázelo přirovnávání k jedné určité kapele a už bylo docela protivné to poslouchat, už jen proto, že to nebyla pravda. Ovšem na druhou stranu v tomhle posunu opravdu nebyl nějakej kalkul, že bychom si řekli: Tak, a teď uhneme někam, abychom už měli klid. Přišlo to samo. Doufám, že jsme se označení “česká Nirvana” definitivně zbavili – ostatně lidi, kteří chodí na naše koncerty, už to ani nenapadne. Zvlášť ne ty, co nás dřív neznali.
To označení vymysleli novináři, kteří potřebujou nějakou škatulku. My sami jsme se nikdy ani nepovažovali až tak za grungeovou kapelu. Dneska, když za námi někdo přijde a řekne “Jo, vy jste ta česká Nirvana!”, tak to pro nás znamená takové měřítko – víme, že ten člověk je úplně mimo...
Na albu Stigmata jste také výrazně přitvrdili. I to přišlo samovolně?
Do určité míry ano. Nicméně zjistili jsme, že jsme svým způsobem lehce ovlivnitelná kapela. To v žádném případě neznamená, že když budeme hrát turné s Divokým Billem, budeme znít jako Divokej Bill. Ale strávili jsme spoustu času s formacemi jako jsou Cocotte Minute apod. a navíc jsme sami začali poslouchat skupiny Korn, Limp Bizkit a další, a nejspíš to všechno má jistý podíl na tom, jak dneska Imodium zní. Řekněme syrověji a naštvaněji. Každopádně jsme přitvrdili, s tím souhlasím.
Poslouchali jste vždycky spíš tvrdší americké rockové kapely na úkor nějakých britských kytarovek?
Stoprocentně! V podstatě neposloucháme muziku z britských ostrovů, téměř nic z tamních kapel neznáme. Vždycky jsme měli rádi ten “americkej sound”. Dneska máme hrozně rádi třeba Foo Fighters a podobné záležitosti, které jsou od těch ostrovních hodně daleko.
Ve dvou písních jste se po letech zase vrátili k angličtině, s níž jste začínali...
Někdy před půl rokem nám vydavatel sdělil, že by bylo na čase udělat novou desku, což nás samozřejmě potěšilo. Už jsme v to ani nedoufali... (smích) A zároveň nám bylo řečeno, ať natočíme, co chceme. Firma prostě zjistila, že nejsme žádnej mainstream a že z nás asi nevypadnou rádiové hity do komerčních stanic. Natočili jsme tedy materiál, kterej jsme nasbírali za ty zhruba tři roky, co uplynuly od nahrávání debutu. Mezi nimi byly i věci, které na koncertech hrajeme třeba už rok, což je i případ skladeb Sunday a Understand. A nám se nechtělo měnit jejich texty do češtiny, když už je lidi znali takhle.
Až do první desky jsme měli všechno v angličtině a při podpisu smlouvy s Warner Music byla čeština v podstatě jedinou jejich podmínkou. I když tenkrát se nám to strašně nelíbilo, dneska jsme za to vděční, protože když české publikum těm písničkám rozumí a může si je zpívat, je to fajn.
Pokud by se naskytla možnost začít hrát v zahraničí nebo tam dokonce vydat desku, uvažovali byste o tom, písničky v češtině zase zpětně předělat do angličtiny?
Ne. Spousta českých kapel, které odjely hrát třeba do Států, se vrací s tím, že lidi tam češtinu bez problémů přijímají. I když, pravda, většinou tam na ně asi chodí Češi žijící v USA. Ale třeba Cocotte Minute hráli v Maďarsku nebo ve Francii a taky s češtinou neměli žádné potíže.
Považujete v něčem za výhodu skutečnost, že jste založili skupinu už v době, kdy vám všem bylo teprve čtrnáct let?
Třeba v tom, že dneska už nás jen tak něco nepřekvapí. Nechci říct, že bychom byli otřískaní rockeři, ale v poměrněm brzkém věku už máme, řekl bych, střízlivej pohled na věc a určitej nadhled, což je strašlivě důležité. Je občas srandovní sledovat nějaké dvacetileté muzikanty, kteří začínají a mají stejně naivní představy jako kdysi my – jenže my jsme je měli v těch čtrnácti, patnácti letech...
Imodium mělo od začátku jistej dohled, na koncerty s námi jezdil můj táta, což uklidnilo i zbylé rodiče. A myslím si, že nám to jedině prospělo. Jediné, co mě mrzí, že až do osmnácti jsme vydrželi nekouřit – a když už jsme si mysleli, že se nám to vyhne, tak jsme do toho spadli.
Proč se prezentujete přezdívkami, a ne svými občanskými jmény?
Určitě se za ně nestydíme. Thom, Kárl a Radouš jsme si začali říkat už někdy na základce i mimo kapelu. V případě Kárla, jak se říká bubeníkovi, ani nevím, jak to vzniklo, ale je to už z dětství. A Radouš není zase tak daleko od Radka a Thom od Tomáše, jak se skutečně jmenujeme, takže jsme nevymýšleli nic krkolomného. Je to spíš legrace, není v tom žádná póza.
Nicméně na image, soudě třeba podle fotografií kapely, kladete asi hodně velký důraz...
Hodně velký bych netvrdil, ale image je pro kapelu svým způsobem důležitá věc. Náš basák třeba několik let hrál v saténovém županu a hodně si lidí říkalo: “Imodium? Jo, to je ten magor v županu, to je OK...” Proč vystupovat jako totální vidlák z vesnice, když člověk může aspoň nějak vypadat? Nicméně znovu zdůrazňuju: image není zase něco až tak zásadního, co bychom řešili před každým koncertem.
Zajímavosti:
Zcela výjimečnou záležitostí týkající se skupiny Imodium jsou její takzvaná bytová turné. Tato myšlenka se zrodila někdy na podzim 2004. Pomalu se blížila zima a s ní míň hraní, takže členové kapely přemýšleli, co s tím. Napadlo je: “Udělat vlastní turné je zatím riziko, ještě nejsme tak známí. Co když lidi nepřijdou? Tak to obrátíme a přijdeme my za nima!” A na svých webovkách vyhlásili výzvu, že si je fanoušci mohou pozvat kam chtějí, že zahrajou zadarmo akustický set a jedinou podmínkou je, že se nesmí vybírat vstupné. Od té doby bytové turné probíhá každoročně vždy po tři až čtyři prosincové dny. Imodium hraje několikrát denně opravdu buď přímo v bytech svých příznivců, anebo v chatách, garážích apod., někdo si na tuto speciální produkci pronajme i klub... “Objednávek” rok od roku přibývá, takže část z nich už soubor musí odmítat.
Fotogalerie:
fotogalerie
Bývaly to takové “dětské hvězdičky”. Dnes je všem členům broumovské trojice Imodium, která od úplného vzniku v roce 1999 hraje stále v nezměněné sestavě, jedenadvacet a vyzrávají nejen ve svých názorech, ale i v samotné muzice. Dokladem může být jak letošní druhé album Stigmata, které vyšlo tři roky po eponymním debutu, tak následující povídání s charismatickým a na každý pád přemýšlivým frontmanem Imodia, zpívajícím kytaristou zvaným Thom.Prostřednictvím nového alba jste se podle mě definitivně vymanili z ranku grunge či post grunge, kam se vás novináři celá léta tvrdošíjně snažili vehnat. Cítíte to podobně?
Rozhodně. Nebyl to přímo záměr, ale Imodium dlouho provázelo přirovnávání k jedné určité kapele a už bylo docela protivné to poslouchat, už jen proto, že to nebyla pravda. Ovšem na druhou stranu v tomhle posunu opravdu nebyl nějakej kalkul, že bychom si řekli: Tak, a teď uhneme někam, abychom už měli klid. Přišlo to samo. Doufám, že jsme se označení “česká Nirvana” definitivně zbavili – ostatně lidi, kteří chodí na naše koncerty, už to ani nenapadne. Zvlášť ne ty, co nás dřív neznali.
To označení vymysleli novináři, kteří potřebujou nějakou škatulku. My sami jsme se nikdy ani nepovažovali až tak za grungeovou kapelu. Dneska, když za námi někdo přijde a řekne “Jo, vy jste ta česká Nirvana!”, tak to pro nás znamená takové měřítko – víme, že ten člověk je úplně mimo...
Na albu Stigmata jste také výrazně přitvrdili. I to přišlo samovolně?
Do určité míry ano. Nicméně zjistili jsme, že jsme svým způsobem lehce ovlivnitelná kapela. To v žádném případě neznamená, že když budeme hrát turné s Divokým Billem, budeme znít jako Divokej Bill. Ale strávili jsme spoustu času s formacemi jako jsou Cocotte Minute apod. a navíc jsme sami začali poslouchat skupiny Korn, Limp Bizkit a další, a nejspíš to všechno má jistý podíl na tom, jak dneska Imodium zní. Řekněme syrověji a naštvaněji. Každopádně jsme přitvrdili, s tím souhlasím.
Poslouchali jste vždycky spíš tvrdší americké rockové kapely na úkor nějakých britských kytarovek?
Stoprocentně! V podstatě neposloucháme muziku z britských ostrovů, téměř nic z tamních kapel neznáme. Vždycky jsme měli rádi ten “americkej sound”. Dneska máme hrozně rádi třeba Foo Fighters a podobné záležitosti, které jsou od těch ostrovních hodně daleko.
Ve dvou písních jste se po letech zase vrátili k angličtině, s níž jste začínali...
Někdy před půl rokem nám vydavatel sdělil, že by bylo na čase udělat novou desku, což nás samozřejmě potěšilo. Už jsme v to ani nedoufali... (smích) A zároveň nám bylo řečeno, ať natočíme, co chceme. Firma prostě zjistila, že nejsme žádnej mainstream a že z nás asi nevypadnou rádiové hity do komerčních stanic. Natočili jsme tedy materiál, kterej jsme nasbírali za ty zhruba tři roky, co uplynuly od nahrávání debutu. Mezi nimi byly i věci, které na koncertech hrajeme třeba už rok, což je i případ skladeb Sunday a Understand. A nám se nechtělo měnit jejich texty do češtiny, když už je lidi znali takhle.
Až do první desky jsme měli všechno v angličtině a při podpisu smlouvy s Warner Music byla čeština v podstatě jedinou jejich podmínkou. I když tenkrát se nám to strašně nelíbilo, dneska jsme za to vděční, protože když české publikum těm písničkám rozumí a může si je zpívat, je to fajn.
Pokud by se naskytla možnost začít hrát v zahraničí nebo tam dokonce vydat desku, uvažovali byste o tom, písničky v češtině zase zpětně předělat do angličtiny?
Ne. Spousta českých kapel, které odjely hrát třeba do Států, se vrací s tím, že lidi tam češtinu bez problémů přijímají. I když, pravda, většinou tam na ně asi chodí Češi žijící v USA. Ale třeba Cocotte Minute hráli v Maďarsku nebo ve Francii a taky s češtinou neměli žádné potíže.
Považujete v něčem za výhodu skutečnost, že jste založili skupinu už v době, kdy vám všem bylo teprve čtrnáct let?
Třeba v tom, že dneska už nás jen tak něco nepřekvapí. Nechci říct, že bychom byli otřískaní rockeři, ale v poměrněm brzkém věku už máme, řekl bych, střízlivej pohled na věc a určitej nadhled, což je strašlivě důležité. Je občas srandovní sledovat nějaké dvacetileté muzikanty, kteří začínají a mají stejně naivní představy jako kdysi my – jenže my jsme je měli v těch čtrnácti, patnácti letech...
Imodium mělo od začátku jistej dohled, na koncerty s námi jezdil můj táta, což uklidnilo i zbylé rodiče. A myslím si, že nám to jedině prospělo. Jediné, co mě mrzí, že až do osmnácti jsme vydrželi nekouřit – a když už jsme si mysleli, že se nám to vyhne, tak jsme do toho spadli.
Proč se prezentujete přezdívkami, a ne svými občanskými jmény?
Určitě se za ně nestydíme. Thom, Kárl a Radouš jsme si začali říkat už někdy na základce i mimo kapelu. V případě Kárla, jak se říká bubeníkovi, ani nevím, jak to vzniklo, ale je to už z dětství. A Radouš není zase tak daleko od Radka a Thom od Tomáše, jak se skutečně jmenujeme, takže jsme nevymýšleli nic krkolomného. Je to spíš legrace, není v tom žádná póza.
Nicméně na image, soudě třeba podle fotografií kapely, kladete asi hodně velký důraz...
Hodně velký bych netvrdil, ale image je pro kapelu svým způsobem důležitá věc. Náš basák třeba několik let hrál v saténovém županu a hodně si lidí říkalo: “Imodium? Jo, to je ten magor v županu, to je OK...” Proč vystupovat jako totální vidlák z vesnice, když člověk může aspoň nějak vypadat? Nicméně znovu zdůrazňuju: image není zase něco až tak zásadního, co bychom řešili před každým koncertem.
Zajímavosti:
Zcela výjimečnou záležitostí týkající se skupiny Imodium jsou její takzvaná bytová turné. Tato myšlenka se zrodila někdy na podzim 2004. Pomalu se blížila zima a s ní míň hraní, takže členové kapely přemýšleli, co s tím. Napadlo je: “Udělat vlastní turné je zatím riziko, ještě nejsme tak známí. Co když lidi nepřijdou? Tak to obrátíme a přijdeme my za nima!” A na svých webovkách vyhlásili výzvu, že si je fanoušci mohou pozvat kam chtějí, že zahrajou zadarmo akustický set a jedinou podmínkou je, že se nesmí vybírat vstupné. Od té doby bytové turné probíhá každoročně vždy po tři až čtyři prosincové dny. Imodium hraje několikrát denně opravdu buď přímo v bytech svých příznivců, anebo v chatách, garážích apod., někdo si na tuto speciální produkci pronajme i klub... “Objednávek” rok od roku přibývá, takže část z nich už soubor musí odmítat.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2007/07
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Imodium-Americkej-sound-po-cesku~19~cervenec~2007/
Komentáře
&;
