4.4.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka | sekce: publicistika Ian Hunter nepatří zrovna mezi nejpracovitější žijící legendy a už několikrát se "úspěšně" vydal na cestu k zapomnění. Na sklonku loňského roku však opět oprášil své staré hity, navlékl jim nový smyčcový kabát a ukázal, kým skutečně byl - a kým být stále ještě dokáže. Charismatickým rockerem, zpěvákem a písničkářem, kterému nikdo nemůže upřít zásluhy málem stylotvorné.

Doba, libující si v retrospektivách, by Hunterovi mohla přát. Vždyť tenhle chlapík patřil k nejinvenčnějším hardrockovým písničkářům a zpěvákům přelomu 60. a 70. let a v druhé polovině 70. let ho nastupující britská punková generace přijala za svého domácího kmotříčka, aby nemusela stále vzhlížet k zámořským vzorům Iggymu Popovi či New York Dolls. A tak není divu, že v situaci, kdy se rockové scény na obou březích Atlantiku poohlížejí po minulosti, vycházejí v reedici alba Mott The Hoople a jejich někdejší sólista opět vtrhl na pódium.

Kytaru povařit, přidat dvacet deka smyčců

Hunterova hudba v sobě vždy skrývala protipól bigbítové přímočarosti a okouzlení glam-rockovým patosem. A tak i když se profláknuté spojení rocku a orchestrálních aranží začíná zajídat, v Hunterově případě působí přirozeně. Ke svému návratu na pódia si Hunter vybral Oslo a za záda si postavil krom rockové kapely i kompletní orchestr. Sestřih ze dvou koncertů vydala norská pobočka Universalu na 2CD i DVD pod nazvaném Strings Attached. K propagaci alba naplánoval Hunter o něco skromnější evropské, japonské a australské turné, při kterém má orchestrální aranže suplovat alespoň smyčcové kvarteto.

Přísný kritik by na Strings Attached našel spoustu prohřešků. Hunterův hlas poznamenala léta a někdejší mistr pěvec v náročných pasážích, kulantně řečeno, neintonuje příliš čistě. To nejdůležitější však zůstalo zachováno: naléhavost, přesvědčivost, feeling. Trvalky jako All The Young Dudes, All The Way From Memphis či Once Bitten Twice Shy prokázaly svoji nadčasovost i v novém kabátě.


Hunterův zásek v dějinách rocku

Ian Hunter se narodil v anglickém Shrewsbury, ale protože táta pracoval u britské zpravodajské služby, užil si kočovného dětství. A tak i když se rodina nakonec vrátila do Shrewsbury a usadila se, kočovnický duch v Ianovi zůstal. V první polovině 60. let se přidal ke kapele Silence, která vydala jedno neúspěšné album a vymetla kdekterou místní štaci. Po jejím rozpadu začal jako baskytarista obrážet německé kluby po boku Freddieho "Fingers" Leea.

Hvězdná hodinka nastala, když se Hunter znovu přidal jako sólový zpěvák a pianista ke svým bývalým spoluhráčům ze Silence. Říkali si teď Mott The Hoople, podle ulítlého románu Willarda Manuse. Vyplnili mezeru mezi živočišnými hardrockery typu Led Zeppelin a intelektuálskou písničkářskou tvorbou a Anglie jim brzy ležela u nohou. Tvrdý rock ovlivněný Dylanem? Proč ne? Na jednom kapelovém smetišti se však sešlo hned několik kohoutů. Tím nejhlasitějším byl kytarista Mick Ralphs. Vztahy začaly vbrzku skřípat. Skupina se dokonce po albu Brain Capers na chvíli rozpadla a kdyby ji na poslední chvíli neusmířil přítel zvenčí, všetečka a všudybyl David Bowie, nedočkal by se hudební svět jejího nejlepšího alba - majstrštyku All The Young Dudes v Bowieho produkci a s Bowieho titulní písní. To už ale ostatní členy Mott The Hoople začala Hunterova dominantní role štvát a postupně odcházeli. Klávesista Verden Allen založil 7 Inches, kytarista Mick Ralphs naskočil do Bad Company. V Mott The Hoople se prostřídali kytaristé Luther Grosvenor alias Aeriel Bender (ze Spooky Tooth) a Mick Ronson (z kapely kámoše Bowieho), rozpad to však oddálilo jen o chvilku.

O zániku Mott The Hoople "jsou dvě verze, z nichž uvádíme pouze dvě". První tvrdí, že Hunter, unavený věčnými třenicemi, dobrovolně opustil kapelu a s Mickem Ronsonem po boku se vydal vstříc sólové dráze. Druhá verze? Když se Hunter zotavoval z nervového kolapsu, zbytek souboru se prostě rozhodl pokračovat bez něj, pod zkráceným jménem Mott. Na dlouho to nebylo.


Nahoru a dolů

Hunterova sólová dráha začala více než slibně, v New Yorku natočený debut přinesl velký hit Once Bitten, Twice Shy. Jenže netrpělivě očekávané druhé album All-American Alien Boy, nahrávané s plejádou slavných muzikantů (např. členů Queen), bylo naprostý propadák. Reputaci Hunterovi nezachránil ani následující titul Overnight Angels. Zadostiučinění přinesl až rok 1979, kdy se Hunter, povzbuzený zájmem punkové generace, podílel na produkci druhého alba Generation X a sám natočil výborné album You're Never Alone With A Schizophrenic. Vtipně-depresívní titul přinesl písně jako Cleveland Rocks, Ships či Bastard a podílela se na něm muzikantská smetánka od členů Springsteenova E Street Bandu přes Johna Calea až po Erika Blooma z Blue Oyster Cult. Koncertní energii znovuzrozeného bouřliváka zachytilo živé dvojalbum Welcome To The Club a úspěšnou etapu uzavřela deska Short Back 'N Sides, produkovaná Mickem Jonesem z The Clash. Pak se ovšem Hunter začal ze scény vytrácet. Dával o sobě vědět jen sporadicky vydávanými alby, výrazněji se ukázal veřejnosti jen na charitativních koncertních poctách Freddiemu Mercurymu (1992, záznam běžel i v naší TV) a Mickovi Ronsonovi (1994). Uvidíme, jaké ovoce přinese starému harcovníkovi "smyčcová" současnost.



Diskografie

s Mott The Hoople:

Mott The Hoople (1969)

Mad Shadows (1970)

Wildlife (1970)

Brain Capers (1971)

All The Young Dudes (1972)

Mott (1972)

The Hoople (1974)

Live (1974)

Two Miles From Heaven (1980, rarity z let 1969-71)

sólově:

Ian Hunter (1975)

All-American Alien Boy (1976)

Overnight Angels (1977)

You're Never Alone With A Schizofrenic (1979)

Welcome To The Club (live, 1980)

Short Back & Sides (1981)

All Of The Good Ones Are Taken (1983)

Yui Orta (1989)

Artful Dodger (1997)

Missing In Action (2000)

Strings Attached (live, 2003)

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02