Hudební tisk v krizi aneb Popsat soustruh
2.12.2002 | Autor: Vojtěch Lindaur | sekce: publicistika
V hospodě U rytířů přisedl jsem jednou před pětadvaceti lety tak koncem měsíce ke stolu mániček. Opravář obráběcích strojů upil pivo, prohrábl si háro a povídá: "Čet's?" - "Čet!" já na to, a taky jedno s malým. Pletli jsme si pak dvě hodiny čtvrtou cenovou s knihovnou, až po nos zabořeni do nového výtisku Melodie. Černý, Rejžek, Dorůžka. Na obalu Pilarka, uvnitř Velveti, vole!
Nový Jazzbulletin měl cenu zlata, propašovaný Melody Maker nebo Rolling Stone ofocený z americké ambasády byl platinový.
Tak strašně důležité byly hudební časopisy, představte si.
V kavárně Paříž-Praha nás jednou před třinácti lety sedělo pět tehdy už hudebních publicistů. Dnes má být z ústecké tiskárny do Prahy vypraveno vydání, v němž poprvé po dlouhé době budou fotky Plastiků a řeč o nich pravdivá. Presso a fernety dokola, prosím, a zas jsme si pletli kavárnu s čítárnou, zatímco tohle číslo Gramorevue ve vězení louskal Václav Havel a připadal si v "jiném než v tom světě Rudého práva."
Tak důležité.
Týdeník Rock&Pop musí mít náklad nejméně 120 tisíc, přesvědčovali jsme sami sebe o rok později. Zappa na titulu, můj bože. První čísla odebíral prezident i ministr financí, fakt. Šampaňské! Málem jsme byli zváni k debatě o budování kapitalismu v Čechách.
Jak dlouho jsme žili ze své pověsti, nechci hádat, ale rozhodně déle, než bylo zdrávo. Hudební časopis.
Tak důležité?
Zas jen o pár let později: z karlínského domečku přes silnici do hospody Na hrabovce. Dluhy? Dejte pokoj. Ivan Wünsch řekl, že jsme se dostali pod padesát tisíc, smějeme se skrz slzy - a vodku na to! Cože má být důležité?!
Ivan už je tři roky po smrti, měsíčník Rock & Pop ještě přežívá. Teď.
Přisedl jsem si ke stolu mániček v kavárně Palmovka, jinde nebylo volno, a na parapet jsem položil poslední číslo, jedno z dvanáctitisícového nákladu Rock&Popu, resp. &Musiq, což mi nějak nejde do huby. Ovocný čaj, prosím. "Hele, to je Muchow," řekl jeden můj syn druhému a prohrábnul si háro. "Čet's?" - "Nečet. Proč? To je nějak důležitý?"
Tak to bychom měli.
Hudební tisk v krizi.
I.
Byly zkrátka doby, kdy čtení o rocku a popu bylo stejně důležité jako chodit na koncerty a poslouchat desky. Žurnalista poodhaloval podtexty, otevíral nové obzory, vykládal o umělcově nitru a jeho hudbu vřazoval do kontextu. Posledních dvacet let hudba postupně přicházela o svá tajemství, dnes je pevnou součástí zábavného průmyslu - a vykládat ji je stejně málo zábavné jako popisovat soustruh. Ve svém hlavním proudu je přesně definovaná, vypočítaná - a nivelizovaná, nenasytný trh sice vyžaduje stále nová jména, jenže autor nebo interpret není už nositelem ideje, leč pouhou ambaláží výrobku. Už po písních nepátráme, nevyhledáváme hudbu, ty 'věci' si nás najdou a dostihnou všude. O 'věcech' je snadné napsat katalogovou noticku, kdo by se ale pachtil s recenzí, s článkem. A kdo by to četl? Čím plošší osobnosti jsou dnes postrkávány do popředí třeba hitparád, tím nudnější jsou jejich příběhy, jsou-li vůbec nějaké. Dokonce i 'životopisy' mladých rockových kapel jsou stále stejnější, a ačkoli jsme neustále v očekávání 'nových' Beatles, Led Zeppelin, Nirvany nebo alespoň nějaké nové vlny nové vlny, revoluce se už deset let nekoná. A i kdyby... hudební žurnalistika už v ní nebude - tak jako kdysi v šedesátých a sedmdesátých letech - hrát roli.
II.
Poslední desetiletí ve světě odzvonilo hudebním novinářům, u nás dokonce klíči. Rockový a popový tisk postupně ztrácel autoritu a tím i komerční zázemí. Když předloni na nedostatek čtenářů zhynuly britský týdeník Melody Maker či velmi exkluzivní měsíčník Select, zdálo se, že jiný týdeník, který přežil, New Musical Express, zvítězil. Naneštěstí byla úvaha o přelévání čtenářů mylná. NME nejenže nezískal, ale za letošní rok klesl jeho náklad ze 70 000 na pouhých 47 000 - srovnáme-li to se čtvrtmilionovým nákladem z konce šedesátých let, netřeba komentáře.
Kdysi dávno se čtenáři dík hudebním časopisům mohli považovat za součást celé rockové či popové scény. Hippies v šedesátých, punkové v sedmdesátých letech, to byly děje, obrazy, o kterých stálo za to psát, rocková žurnalistika těch časů byla bezesporu nejdůležitějším žánrem umělecké publicistiky. Kalifornský novinář Tom Wolfe razil termín New Journalism, kdy autor dokonale souzněl s prostředím, o kterém psal. Reprtáže či portrétní rozhovory z amerických časopisů Rolling Stone či Creem jsou dnes už jen předmětem univerzitních seminářů, naneštěstí. Čtenáři měli své oblíbené autory, s jejichž většinou velmi břitkými názory se ztotožňovali, novináři byli málem stejně důležití jako ti, o nichž se psalo. Ti slavní, Nick Kent či Charles Shaar Murray, například, dokázali psát s vášní, ohněm v srdci, a přece vtipně a poučeně. Vzrušené debaty nad články či recenzemi se odehrávaly v hospodách, o přestávkách ve škole: Stones vs. Beatles, mods či rockeři, dinosauři kontra punk (už přece jen příliš vykonstruovaná válka' mezi Oasis a Blur v devadesátých letech byla posledním případem, kdy hudební tisk citovalo televizní zpravodajství BBC).
Punková revoluce také rozpohybovala spektrum hudebního tisku. Ke dvěma rivalům (Melody Maker a New Musical Express) přibyl Sounds, první noviny, které braly punk opravdu vážně. Vedle toho se ovšem vyrojila řada nejprve fanzinů, z nichž se však postupem času stávaly nové týdeníky a měsíčníky. V téže době také došlo k ještě mnohem závažnější události. Kvůli urputnému lpění na nezávislosti a novinářské náročnosti MM a NME se na britském trhu otevřel prostor pro víceméně teenagerský pop časopis Smash Hits. Hudební bulvár byl na světě, humorné, trapné či polosoukromé záležitosti rockových a popových hvězd se z oddělení krátkých zpráviček, kuriozit a drbů přesunuly na titulní strany.
III.
Prudké změny na hudební scéně zapříčinil také vznik MTV, první hudební televize na světě. Počátkem osmdesátých let se populární hudba zvizualizovala, a nešlo jen o videoklipy. Televizní rozhovory a reportáže zprostředkovaly fanouškům mnohem intimnější kontakt s umělcem: pastelově barevné hvězdy (vlasy, šaty, cokoli) se před kamerou předváděly v kuchyni, se zvířaty, partnery či dětmi, oblíbené jídlo bylo mnohem poživatelnější informací než černobílá tištěná story o tom, co znamená ten či onen verš v textu a proč dotyčný hraje na kytaru Fender a ne na Les Paul. Jen už jaksi nebylo o čem diskutovat. Zmizel prostor pro vlastní mínění a krize hudebního tisku propukla naplno.
Hudební časopisy reagovaly několikerým způsobem. Rolling Stone nebo britský The Face čím dál víc překračovaly hranice hudby tak, jak se měnil životní styl mladých lidí: hudba už nepředstavovala to nejdůležitější v jejich životě a ta, která je obklopovala v první polovině osmdesátých let, už vůbec ne. Vývěsním štítem životního stylu se stalo oblečení, nápoje nebo třeba rozvíjející se adrenalinové sporty. Tedy ne že by si teenageři přestali kupovat desky (platinové prodeje alb Michaela Jacksona či Madonny), bylo to však už pouze účelné zboží, náladotvorná kulisa pro večírky nebo povel k tanci a k aerobiku.
Jiné časopisy se snažily vyprofilovat pouze pro určitý hudební žánr. Za všechny zmiňme alespoň Kerrang!, který se stal tribunou pro heavy metal ve všech podobách. A pak vyšlo první číslo časopisu Q.
Britská novinářka Fiona Sturges v něm vidí zosobnění všeho zlého, co se stalo s hudebním tiskem. "Jim je úplně jedno, mají-li na titulu Robbieho Williamse nebo R.E.M. a Sting je uznáván stejně jako Kurt Cobain," píše rozhořčeně. Není prý divu, že v takovém případě čtenáři ztrácejí víru v hudební novinařinu. Nevím, je-li to v současnosti jediná možná cesta, jak přivábit hudebního fanouška zpátky k tištěnému slovu, ale mně je rozhodně nejbližší. V době, kdy rodiče a jejich děti mají mnohdy podobný hudební vkus, je snad přímo povinností novináře servírovat populární hudbu v souvislostech, stojí-li o ně alespoň pár čtenářů. McCartney, Rolling Stones, Clapton stejně tak jako Iron Maiden, Elvis Costello a U2 pořád natáčejí nová alba, Stone Roses připomínali Byrds a Velvety, dnes kdekdo připomíná Stone Roses, The Music znějí jako Led Zeppelin a The Strokes si půjčují od Television, Coldplay se zhlédli v Barrettovi, krajinomalby Radiohead jako by vypadly z rámu Pink Floyd. A hudba je v tomto případě opravdu jedna. Kdo to chce znát? Poslední zkušenosti Kvéčka (a s trochou neskromnosti i naše, rock&popové) napovídají, že naneštěstí čím dál méně lidí. A přece je zasvěcená hudební žurnalistika jedinou cestou z krize, je-li zde ovšem ještě alespoň pěšina.
IV.
Minulá dekáda ještě hudebnímu tisku nabídla šanci: novým životním stylem teenagerů byla prohlášena taneční hudba. Její hrdinové se z obskurních klubů vlastní pílí vyšvihli na čela hitparád, do stavu 'trance' přiváděli davy na festivalech. Smolné bylo jen to, že oč intenzivnější zážitek si tanečníci prožili v podzemních garážích, obřích stanech či rozlehlých pastvinách při různých sound systemech či produkcích mixujících DJů, tím hůř se o hudbě jako takové psalo jaksi ex-post, od stolu. Jazyk novinářů specializujících se na tento žánr ukázal se příliš chudý a bezradný, fyzické vnímání taneční hudby bylo mnohem důležitější než jakékoli historky o tom chlapci, co na pódiu kroutí knoflíky. Dneska jsou ti nejlepší z taneční scény už dávno součástí obecně přijímané hudby, běžně se objevují na titulech všech možných časopisů, 'šli do komerce', pozřeni dobou a médii, odvrženi novými tanečními avantgardisty.
Devadesátá léta u nás i ve světě podrazila nohy hudební žurnalistice také tím, jak intenzivně začala o rocku a popu informovat ostatní média. Pomineme nyní už zmiňovaný bulvár, dnes představovaný různými Bravy či Show!, a připomeňme společenské časopisy či seriózní deníky. Každý z nich má pravidelné CD hlídky, rubriky věnující se hudbě. Proč pak číst recenzi v hudebním časopise, doporučí-li album mnohem rychleji Mf Dnes anebo krátká anonce třeba v Reflexu či Xantypě? A ještě hůř: roztrhl se pytel s mnoha katalogy, reklamními letáky a zdarma rozdávanými 'průvodci', které už se nespokojí jen s uvedením titulu a ceny, ale v krátkosti nové tituly či chystané koncerty charakterizují jazykem rozesílaných firemních promomateriálů. Všechny snižují počet potenciálních čtenářů hudebních časopisů. O webových stránkách jinde.
Počet nových titulů však paradoxně roste. V Británii má snad každý žánr 'svůj' časopis: Muzik, Mix Mag, Rock Sound, Vibe, The Source a tak dál. Snižuje se zároveň počet jejich čtenářů. Výroba se zlevňuje, a tak k uživení časopisu stačí pár tisíc výtisků. Mnoho hudebních novinářů se v posledních letech obrátilo jiným směrem. Někteří se úzce specializují. Mají svůj oblíbený žánr (dnes zejména world music, folk, alternativní hudba), své oblíbence a střední proud rocku a popu je vlastně jako takový nezajímá. Jiní od tisku vůbec odešli, stali se pracovníky rozhlasových či televizních stanic.
V.
Všecko se zrychluje. Kde jsou ty časy, kdy si novinář vyrazil s umělcem na týden do hor, aby se mohli na rozhovor pěkně soustředit (Nick Kent jel s Rolling Stones či Iggym Popem celé turné). Dnes je nejjednodušší se přes vydavatelskou firmu spojit s manažerem, který zprostředkuje telefonický rozhovor. Ať se ptáte na cokoli, dvacet minut posloucháte řeči, které dávno znáte z firemních letáků. Je to sice rychlé, ale umělci není vidět do očí.
Kdo komu má vlastně věřit? A proč vlastně?
Tak to bychom měli.
A co k tématu ještě v prosincovém čísle časopisu najdete? Názory dalších hudebních publicistů a důkladný rozklad na téma hudební žurnalistika na internetu.
Nový Jazzbulletin měl cenu zlata, propašovaný Melody Maker nebo Rolling Stone ofocený z americké ambasády byl platinový.
Tak strašně důležité byly hudební časopisy, představte si.
V kavárně Paříž-Praha nás jednou před třinácti lety sedělo pět tehdy už hudebních publicistů. Dnes má být z ústecké tiskárny do Prahy vypraveno vydání, v němž poprvé po dlouhé době budou fotky Plastiků a řeč o nich pravdivá. Presso a fernety dokola, prosím, a zas jsme si pletli kavárnu s čítárnou, zatímco tohle číslo Gramorevue ve vězení louskal Václav Havel a připadal si v "jiném než v tom světě Rudého práva."
Tak důležité.
Týdeník Rock&Pop musí mít náklad nejméně 120 tisíc, přesvědčovali jsme sami sebe o rok později. Zappa na titulu, můj bože. První čísla odebíral prezident i ministr financí, fakt. Šampaňské! Málem jsme byli zváni k debatě o budování kapitalismu v Čechách.
Jak dlouho jsme žili ze své pověsti, nechci hádat, ale rozhodně déle, než bylo zdrávo. Hudební časopis.
Tak důležité?
Zas jen o pár let později: z karlínského domečku přes silnici do hospody Na hrabovce. Dluhy? Dejte pokoj. Ivan Wünsch řekl, že jsme se dostali pod padesát tisíc, smějeme se skrz slzy - a vodku na to! Cože má být důležité?!
Ivan už je tři roky po smrti, měsíčník Rock & Pop ještě přežívá. Teď.
Přisedl jsem si ke stolu mániček v kavárně Palmovka, jinde nebylo volno, a na parapet jsem položil poslední číslo, jedno z dvanáctitisícového nákladu Rock&Popu, resp. &Musiq, což mi nějak nejde do huby. Ovocný čaj, prosím. "Hele, to je Muchow," řekl jeden můj syn druhému a prohrábnul si háro. "Čet's?" - "Nečet. Proč? To je nějak důležitý?"
Tak to bychom měli.
Hudební tisk v krizi.
I.
Byly zkrátka doby, kdy čtení o rocku a popu bylo stejně důležité jako chodit na koncerty a poslouchat desky. Žurnalista poodhaloval podtexty, otevíral nové obzory, vykládal o umělcově nitru a jeho hudbu vřazoval do kontextu. Posledních dvacet let hudba postupně přicházela o svá tajemství, dnes je pevnou součástí zábavného průmyslu - a vykládat ji je stejně málo zábavné jako popisovat soustruh. Ve svém hlavním proudu je přesně definovaná, vypočítaná - a nivelizovaná, nenasytný trh sice vyžaduje stále nová jména, jenže autor nebo interpret není už nositelem ideje, leč pouhou ambaláží výrobku. Už po písních nepátráme, nevyhledáváme hudbu, ty 'věci' si nás najdou a dostihnou všude. O 'věcech' je snadné napsat katalogovou noticku, kdo by se ale pachtil s recenzí, s článkem. A kdo by to četl? Čím plošší osobnosti jsou dnes postrkávány do popředí třeba hitparád, tím nudnější jsou jejich příběhy, jsou-li vůbec nějaké. Dokonce i 'životopisy' mladých rockových kapel jsou stále stejnější, a ačkoli jsme neustále v očekávání 'nových' Beatles, Led Zeppelin, Nirvany nebo alespoň nějaké nové vlny nové vlny, revoluce se už deset let nekoná. A i kdyby... hudební žurnalistika už v ní nebude - tak jako kdysi v šedesátých a sedmdesátých letech - hrát roli.
II.
Poslední desetiletí ve světě odzvonilo hudebním novinářům, u nás dokonce klíči. Rockový a popový tisk postupně ztrácel autoritu a tím i komerční zázemí. Když předloni na nedostatek čtenářů zhynuly britský týdeník Melody Maker či velmi exkluzivní měsíčník Select, zdálo se, že jiný týdeník, který přežil, New Musical Express, zvítězil. Naneštěstí byla úvaha o přelévání čtenářů mylná. NME nejenže nezískal, ale za letošní rok klesl jeho náklad ze 70 000 na pouhých 47 000 - srovnáme-li to se čtvrtmilionovým nákladem z konce šedesátých let, netřeba komentáře.
Kdysi dávno se čtenáři dík hudebním časopisům mohli považovat za součást celé rockové či popové scény. Hippies v šedesátých, punkové v sedmdesátých letech, to byly děje, obrazy, o kterých stálo za to psát, rocková žurnalistika těch časů byla bezesporu nejdůležitějším žánrem umělecké publicistiky. Kalifornský novinář Tom Wolfe razil termín New Journalism, kdy autor dokonale souzněl s prostředím, o kterém psal. Reprtáže či portrétní rozhovory z amerických časopisů Rolling Stone či Creem jsou dnes už jen předmětem univerzitních seminářů, naneštěstí. Čtenáři měli své oblíbené autory, s jejichž většinou velmi břitkými názory se ztotožňovali, novináři byli málem stejně důležití jako ti, o nichž se psalo. Ti slavní, Nick Kent či Charles Shaar Murray, například, dokázali psát s vášní, ohněm v srdci, a přece vtipně a poučeně. Vzrušené debaty nad články či recenzemi se odehrávaly v hospodách, o přestávkách ve škole: Stones vs. Beatles, mods či rockeři, dinosauři kontra punk (už přece jen příliš vykonstruovaná válka' mezi Oasis a Blur v devadesátých letech byla posledním případem, kdy hudební tisk citovalo televizní zpravodajství BBC).
Punková revoluce také rozpohybovala spektrum hudebního tisku. Ke dvěma rivalům (Melody Maker a New Musical Express) přibyl Sounds, první noviny, které braly punk opravdu vážně. Vedle toho se ovšem vyrojila řada nejprve fanzinů, z nichž se však postupem času stávaly nové týdeníky a měsíčníky. V téže době také došlo k ještě mnohem závažnější události. Kvůli urputnému lpění na nezávislosti a novinářské náročnosti MM a NME se na britském trhu otevřel prostor pro víceméně teenagerský pop časopis Smash Hits. Hudební bulvár byl na světě, humorné, trapné či polosoukromé záležitosti rockových a popových hvězd se z oddělení krátkých zpráviček, kuriozit a drbů přesunuly na titulní strany.
III.
Prudké změny na hudební scéně zapříčinil také vznik MTV, první hudební televize na světě. Počátkem osmdesátých let se populární hudba zvizualizovala, a nešlo jen o videoklipy. Televizní rozhovory a reportáže zprostředkovaly fanouškům mnohem intimnější kontakt s umělcem: pastelově barevné hvězdy (vlasy, šaty, cokoli) se před kamerou předváděly v kuchyni, se zvířaty, partnery či dětmi, oblíbené jídlo bylo mnohem poživatelnější informací než černobílá tištěná story o tom, co znamená ten či onen verš v textu a proč dotyčný hraje na kytaru Fender a ne na Les Paul. Jen už jaksi nebylo o čem diskutovat. Zmizel prostor pro vlastní mínění a krize hudebního tisku propukla naplno.
Hudební časopisy reagovaly několikerým způsobem. Rolling Stone nebo britský The Face čím dál víc překračovaly hranice hudby tak, jak se měnil životní styl mladých lidí: hudba už nepředstavovala to nejdůležitější v jejich životě a ta, která je obklopovala v první polovině osmdesátých let, už vůbec ne. Vývěsním štítem životního stylu se stalo oblečení, nápoje nebo třeba rozvíjející se adrenalinové sporty. Tedy ne že by si teenageři přestali kupovat desky (platinové prodeje alb Michaela Jacksona či Madonny), bylo to však už pouze účelné zboží, náladotvorná kulisa pro večírky nebo povel k tanci a k aerobiku.
Jiné časopisy se snažily vyprofilovat pouze pro určitý hudební žánr. Za všechny zmiňme alespoň Kerrang!, který se stal tribunou pro heavy metal ve všech podobách. A pak vyšlo první číslo časopisu Q.
Britská novinářka Fiona Sturges v něm vidí zosobnění všeho zlého, co se stalo s hudebním tiskem. "Jim je úplně jedno, mají-li na titulu Robbieho Williamse nebo R.E.M. a Sting je uznáván stejně jako Kurt Cobain," píše rozhořčeně. Není prý divu, že v takovém případě čtenáři ztrácejí víru v hudební novinařinu. Nevím, je-li to v současnosti jediná možná cesta, jak přivábit hudebního fanouška zpátky k tištěnému slovu, ale mně je rozhodně nejbližší. V době, kdy rodiče a jejich děti mají mnohdy podobný hudební vkus, je snad přímo povinností novináře servírovat populární hudbu v souvislostech, stojí-li o ně alespoň pár čtenářů. McCartney, Rolling Stones, Clapton stejně tak jako Iron Maiden, Elvis Costello a U2 pořád natáčejí nová alba, Stone Roses připomínali Byrds a Velvety, dnes kdekdo připomíná Stone Roses, The Music znějí jako Led Zeppelin a The Strokes si půjčují od Television, Coldplay se zhlédli v Barrettovi, krajinomalby Radiohead jako by vypadly z rámu Pink Floyd. A hudba je v tomto případě opravdu jedna. Kdo to chce znát? Poslední zkušenosti Kvéčka (a s trochou neskromnosti i naše, rock&popové) napovídají, že naneštěstí čím dál méně lidí. A přece je zasvěcená hudební žurnalistika jedinou cestou z krize, je-li zde ovšem ještě alespoň pěšina.
IV.
Minulá dekáda ještě hudebnímu tisku nabídla šanci: novým životním stylem teenagerů byla prohlášena taneční hudba. Její hrdinové se z obskurních klubů vlastní pílí vyšvihli na čela hitparád, do stavu 'trance' přiváděli davy na festivalech. Smolné bylo jen to, že oč intenzivnější zážitek si tanečníci prožili v podzemních garážích, obřích stanech či rozlehlých pastvinách při různých sound systemech či produkcích mixujících DJů, tím hůř se o hudbě jako takové psalo jaksi ex-post, od stolu. Jazyk novinářů specializujících se na tento žánr ukázal se příliš chudý a bezradný, fyzické vnímání taneční hudby bylo mnohem důležitější než jakékoli historky o tom chlapci, co na pódiu kroutí knoflíky. Dneska jsou ti nejlepší z taneční scény už dávno součástí obecně přijímané hudby, běžně se objevují na titulech všech možných časopisů, 'šli do komerce', pozřeni dobou a médii, odvrženi novými tanečními avantgardisty.
Devadesátá léta u nás i ve světě podrazila nohy hudební žurnalistice také tím, jak intenzivně začala o rocku a popu informovat ostatní média. Pomineme nyní už zmiňovaný bulvár, dnes představovaný různými Bravy či Show!, a připomeňme společenské časopisy či seriózní deníky. Každý z nich má pravidelné CD hlídky, rubriky věnující se hudbě. Proč pak číst recenzi v hudebním časopise, doporučí-li album mnohem rychleji Mf Dnes anebo krátká anonce třeba v Reflexu či Xantypě? A ještě hůř: roztrhl se pytel s mnoha katalogy, reklamními letáky a zdarma rozdávanými 'průvodci', které už se nespokojí jen s uvedením titulu a ceny, ale v krátkosti nové tituly či chystané koncerty charakterizují jazykem rozesílaných firemních promomateriálů. Všechny snižují počet potenciálních čtenářů hudebních časopisů. O webových stránkách jinde.
Počet nových titulů však paradoxně roste. V Británii má snad každý žánr 'svůj' časopis: Muzik, Mix Mag, Rock Sound, Vibe, The Source a tak dál. Snižuje se zároveň počet jejich čtenářů. Výroba se zlevňuje, a tak k uživení časopisu stačí pár tisíc výtisků. Mnoho hudebních novinářů se v posledních letech obrátilo jiným směrem. Někteří se úzce specializují. Mají svůj oblíbený žánr (dnes zejména world music, folk, alternativní hudba), své oblíbence a střední proud rocku a popu je vlastně jako takový nezajímá. Jiní od tisku vůbec odešli, stali se pracovníky rozhlasových či televizních stanic.
V.
Všecko se zrychluje. Kde jsou ty časy, kdy si novinář vyrazil s umělcem na týden do hor, aby se mohli na rozhovor pěkně soustředit (Nick Kent jel s Rolling Stones či Iggym Popem celé turné). Dnes je nejjednodušší se přes vydavatelskou firmu spojit s manažerem, který zprostředkuje telefonický rozhovor. Ať se ptáte na cokoli, dvacet minut posloucháte řeči, které dávno znáte z firemních letáků. Je to sice rychlé, ale umělci není vidět do očí.
Kdo komu má vlastně věřit? A proč vlastně?
Tak to bychom měli.
A co k tématu ještě v prosincovém čísle časopisu najdete? Názory dalších hudebních publicistů a důkladný rozklad na téma hudební žurnalistika na internetu.
&musiQ 2002/12
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Hudebni-tisk-vnbspkrizi-aneb-Popsat-soustruh~02~prosinec~2002/
Komentáře
&;
