25.5.2008 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
 fotogalerie Mnohonásobný držitel výroční ceny Anděl v kategorii Zpěvák roku Dan Bárta je už řadu let rozkročen nad vícero hudebními soutěskami. Zůstává pevnou součástí skupiny J.A.R., příležitostně vystupuje coby host jazzového tria Roberta Balzara nebo nadžánrového bigbandu New Orchestra Of Dreams pod vedením Smetáčka, tu a tam zavzpomíná na bigbíťácké časy se skupinou Alice, brzo by se měl podílet na speciálních koncertech připomínajících českou verzi rockové opery Jesus Christ Superstar... Momentálně však v centru Bártova zájmu stojí především jeho další album Animage, natočené opět v osvědčené kooperaci s kapelou Illustratosphere, jež ho doprovází i na koncertech.

Nové řadové album vychází celých pět let po tom předcházejícím. Je to z tvého pohledu tak akorát?
Ve skutečnosti jsme chtěli tohle album vydat už loni na podzim, ale Tadeusz Mieczkowski (polský zvukař, u nějž nahrávka vznikala – pozn. aut.) neměl čas. Taky musíme hrát, abychom se uživili, a psát texty nejde tak rychle, jak bych si představoval, navíc kompletní samoprodukce pro nás byla úplně něčím novým… Jsem rád, že je hotovo.

V mezidobí mezi druhým albem Entropicture a novinkou jste vydali 2CD Retropicture - Livě. Ještě předtím jsem ovšem někde narazil na recenzi rovněž živého alba Illustratosféry nazvaného Liberec LiveRec. Co to je za nosič?
To jsme vyrazili zrovna na šňůru, byl to asi třetí koncert, v přísálí kulturáku v Lidových sadech jsme přearanžovali jen tak na koleni písničku Městem a poprvé jsme ji hráli v novém kabátě. Neplánovaná nahrávka koncertu, kterou pořídil náš zvukař Bert, se nám tak líbila, že jsme se zeptali naší firmy Sony Music, jestli by jim nevadilo, když si uděláme „piráta“. Nevadilo – tak jsme to domíchali a poté vypalovali a tiskli doma obaly. Udělali jsme limitovanou edici asi dvouset kusů, který jsme rozhodili za nějaké drobné mezi lidi.

U Animage mne udivila zejména pestrost této nahrávky. V podstatě každá píseň je stylově někde jinde – byla taková rozmanitost záměrem, anebo to tak prostě vyplynulo?
Spíš to vyplynulo, ale záměrné to bylo taky. A možná naopak, hm... Ten materiál zrál dlouho a některý písničky se hledaly; třeba Mother’s World jsme zgruntu překopali třikrát. V Doba s tebou jsem jednou úplně přepsal celej text, Geist arbeitet jsme krotili do poslední chvíle a nakonec jsme do úplně novýho spodku použili v tý exponovaný pasáži rok starej zpěv z demáče, v May Day jsme tak dlouho nemohli přijít na nějakej zajímavej a neotřelej part pro bicí, až jsme to nechali bez nich… A navíc, Filip Jelínek (klávesista Illustratosphere) je v tomhle muž s rozhledem, on si to hlídá. Na tři swingy, na tři rovně, na čtyři rovně a do latiny, elektrika, akustika, C dur, A moll a tak. Měnili jsme barvy nástrojů a zpěvu, vydrželi jsme nehrát všichni v každý písničce, dost jsme si dali záležet na sborech a většinou jsme uvěřili na původní záznamy ze Sardinie, kde jsme ty písně zinstrumentovali. A taky jsme si předem ozřejmili, jakou náladu vlastně hrajeme, o čem ta která věc je. A taky jsme tentokrát z nějakýho důvodu byli zakouslí jak buldoci a dodělali jsme všechny věci, který jsme měli nahozený. A taky jsme se s tím občas moc nemazali... (smích)

V některých momentech mi nová deska přijde jako doposud nejjazzovější a posluchačsky nejnáročnější. Testujete, co fanoušci a fanynky Dana Bárty ještě snesou?
Taky trochu (smích). Ale spíš se snažíme, aby se nám to líbilo a dobře hrálo, a taky aby to bylo co nejpůvodnější a hudebně mazaný. Zároveň to však chce moc nešpekulovat a eliminovat zbytečný nebo nadbytečný noty… A když už retro, tak s úctou a se ctí.

Proč jste se vlastně rozhodli album natočit v Polsku? A co bylo hlavním pozitivem tohoto kroku?
Zkusili jsme to a hodně jsme se naučili. S Tadeuszem, kterej „slyší“ a rád nabírá zvuky, a v závěru s Pavlem Větrovcem, kterej míchal naše dvě předchozí desky a přijel nás zachránit, když nám „utekl“ jednou kopák a podruhý sykavky, Tadeusz neměl čas a my neměli hotovo. Ve velkým studiu bez možnosti úniku jsme hezky pěkně společně pilovali každou notu. Občas dohromady, bez přeslechů v kabinkách s interkomem, občas jednotlivě, a používali jsme k tomu ke všemu dobrý mikrofony a velkej automatickej analogovej pult. Teď spolu v kapele mluvíme polsky... A mastering jsme dělali v Holandsku, ve Wisseloordu, kde tomu dal Darius Van Helfteren korunu.

Ještě vystupuješ s Robert Balzar Triem? Jaký repertoár hrajete, je to třeba i něco od Illustratosphere?
Jojo, vystupuju. Hrajeme Živýho, Městem a Dua, který pro změnu nehrajeme s Illustratosférou, a kromě toho pár standardů, Ghost In The Machine od Police, něco od Kurta Ellinga, Vince Jonese, Stevieho Wondera…

Lidé stále spekulují, jestli nemáš aspoň občas nutkání zařvat si zase pořádný rockec. Tedy se ptám: máš?
Sem tam si zahraju Jesuse, sem tam s Alicí a dost často zpívám v rámci volné okamžité tvorby hodně vysoko, ale na nějakou zásadní změnu se nikdo připravovat nemusí. (smích)


Zajímavosti:
Kdekdo je přesvědčen, že první skupinou, kde Daniel Bárta zpíval, byla Alice, ale není tomu tak. Už v roce 1988 nastoupil do tehdy nesmírně populární plzeňské formace Extra Band, v níž v té době zůstal pouze osiřelý kapelník Jaroslav Rajtmajer. „Tahle nová sestava Extra Bandu ale měla pouhá dvě vystoupení – profesionální přehrávky, které jsme neudělali, a pak ještě nějakej maturák v Lucerně,“ vzpomínal Bárta po letech v rozhovoru pro časopis Rock & Pop.
Pro Bártovu budoucnost ovšem tahle epizoda znamenala hodně. V Extra Bandu se totiž poznal s bubeníkem (a později také baskytaristou) Jiřím „Mikešem“ Milým, s nímž následně zamířil do skupiny Výprodej. Ta byla později přejmenovaná na Tom Sawyer a podle všeho dnes na Plzeňsku občas opět hraje. Samotná Alice měla koncertní premiéru v dubnu 1991.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2008/06